Reminiscence

22:30 hod. 

Dopekla jsem housky. Výborné. Nadýchané. 

Poslouchám náhodně četbu z memoárů Karla Gotta. Nikdy jsem nebyla na jeho koncertě. Nesbírala jeho desky. Žádné plakáty. Od jeho odchodu se mi vždycky sevře srdce. Slzy na kraji. I teď. Totiž slyším nově nazpívanou Jdi za štěstím. Ještě to stihnul. Heslo, motto, memento, výzva, poselství jeho života  - nikdy nevěš hlavu! 

Když ti jedenkrát už láska nedá spát, jdi za štěstím
Když se cítíš sám a nevíš kudy kam, jdi za štěstím
I kdybys měl sbohem dát, rázem všemu cos měl dosud rád
Přesto překroč vlastní stín a lásky plný klín, jdi za štěstímBěž dál, zbavený všech pout
Tvá louč nemá pohasnout
Běž dál jako řeky proud
Vždyť ráj a štístko jsou tak blízkoKdyž ti jedenkrát už láska nedá spát, jdi za štěstím
Včerejšků se zbav a chorý i když zdráv, jdi za štěstím
I kdybys neměl z čeho žít, kdybys poslepu měl jít
Vykroč ze svých bran a láskou jenom hnán, jdi za štěstímBěž dál, zbavený všech pout
Tvá louč nemá pohasnout
Běž dál jako řeky proud
Vždyť ráj a štístko jsou tak blízkoV tváři pláč i smích, jak jeden z posledních, jdi za štěstím
I kdyby tvůj cíl jen krůček vzdálen byl, jdi za štěstím
I kdybys byl málem stár, nejspíš před sebou jen roků pár
Přesto uzlík stejně sbal a za láskou běž dál, jdi za štěstím
O-o-o uzlík stejně sbal a za láskou běž dál, jdi za štěstím 

Jeho jméno – to není náhoda. Nikdy se nikdo nejmenoval Gott. Pozitivní vibrace jeho zpěvu je tu pořád.  Jeho záře se prý stále klene nad českou kotlinkou. Tu část četby o odchodu jeho maminky už jsem někdy někde slyšela. Zrovna byl na turné. Odešla v čestašedesáti na infarkt. Náhle. 

- Taťo, co mám dělat?

- Máš večer koncert, chlapče. Nejezdi. O všechno se postarám. 

Nedovedu si představit, že zpívá v cizí zemi jako přídavek koncertu píseň Dnes je nejšťastnější den. Jel prý na autopilota. Až později se dozvěděl, že jeho maminka odešla na rakovinu slinivky břišní. Nemluvilo se o tom doma. Prý byla pouhou švadlenou. Ale měla knížecí vystupování. Karel vynikal pokorným a slušným chováním celý život taky. Až po jeho odchodu ho vnímám silně. Moc silně. Hodně. Kdykoli jedu v autě a hrají ho, mám srdce i hrdlo sevřené. Už to myslím budou tři roky. Přesně si pamatuji na ten den ráno. Asi čtvrt na devět? Linda mi v hovoru říká:

- Mami, zemřel Gott.

Propadla jsem se na polštáři. To byla taková rána. Ještěže jsem ležela. Až do pohřbu jsem pořád jen brečela.

- Mamko, počkej. Ještě to nikde nemají. Třeba to není pravda.

Pak už to začalo naskakovat na internetu všude…

Tak prve jsem slyšela hlas Igora Bareše a pak, světe div se, hlas UI, která mluvila jako Karel Gott. Nepředstavitelné. Já se tu podivuji záměně hlasu, přitom vím, co je na světě už možné, co tu je za technologie. Zrovna dnes mám rozposlouchaný druhý díl povídání, co nás čeká v zlatém věku. Znovu tam zazněla myšlenka, že hlavní ještěřice byla mrtvá už dřív, zastupovala ji dvojnice… Je to hned v začátku pořadu.   https://www.youtube.com/watch?v=3RthArqJr3I

A já se tu divím imitaci UI. To by zvládl i Petr Jablonský nebo Václav Faltus. V 80. letech jsem jezdila na tábory. V Holanech u Doks, České Lípy, Máchova jezera. V kraji sopek jsem vedla obrovský chatkový tábor Státních statků Holany. Bohatý statek, měli jsme se tam dobře. Správcová s manželem nám sice kradli ovoce, druhé večeře…  I tak jsme se měli pohádkově. Asi třetí rok je pak myslím zavřeli. Někdo je udal. Pak už byla i pro mě větší svoboda rozhodování. Mívali jsme tam od začátku bezva programy, skvělé děti, tvořivé vedoucí. Jedním z nich byl právě nedávno zemřelý propagátor očkování Pavel Žur… Před táborem jsem si vypracovala svůj celotáborový program. Výlety, besedy, sporotovní akce... Přijížděli z celní správy, lesníci, přijel imitátor Faltus, ten by Gotta vyšil líp než UI, kouzelník. Vyjížděli jsme do zoo a botanické do Liberce, na zámek do Zákup. To byly skvěle strávené tři týdny v pohybu, v hrách, celotáborové hře, ve smíchu, radosti, dobrých energiích… Skvělé.  Těšila jsem se na ně. Někdy jsem si dovolila vyjet na diskotéku do Doks. Vzpomínám na lidi. Srdeční, výborní. Přijímali mě. To nebylo zaprděné úzkoprsé město, v němž žiju. Jeden mladý policista… Josífek. V tomhle týdnu jsem si na něj vzpomněla, jestli ještě žije. Je mu asi tak tolik co mně. Kam tě mozek dovede v myšlenkové mapě. Každý rok jsme jeli s pánem, který nám zásoboval, opravoval, mrknout na chalupu, která patřila Evě Pilarové. Jak se to tam jmenovalo? Nedvězí? Už si nepamatuji. Byly to vždycky nádherné prázdniny. Tábor jsem vypravila na celodenní výlet a se svou zástupkyní Miluškou z Karlových Varů jsme přes rybníky, na lodičce doputovaly do Doks k mé kolegyni Heleně. Trávili tam každé léto s vnučkou a vnukem. Hela byla spolužačka Němcem zastřelené Valušky Dvořákové a Aničky, kterou jsem moc ráda poslouchávala v DD. Hela mě měla ráda. A já ji. To dá rozum, to bych se za ní nevypravovala. Bez navigací, mobilů jen tak, dotrefily jsme. Občas jsme loďku nesly. Bylo to moc hezké putování. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-05-kocky-housky

Ráno jsem se chtěla dospat. Sice měl přijet Lindin Petr začít na rekonstrukci naší chatičky. Ale pršelo. Můj nový závěs mě chránil před sluncem. Zbytečně. Stejně za celý den nevykouklo. Lilo. Senzačně pršelo. Příroda se napila. Gréta asi zuří. Když je oteplování, tak jak to, že mnoho lidí dnes na FB ukazovalo oheň v kamnech. My ne. My máme dům konzervu. Je tu naakumulované teplo z veder. Máme tu teploučko. Navíc dlažby prohřívají vzduch. Pěkně si zařezávám v posteli. V domě slyším telefon. Ne! Nechci! Potřebuji se dospat. Jdu.

- Mami, v Pze mi praskla voda.

Poslala video, jak to tam crčí v koupelně z trubek. Ještě že tam nebydlí. Dům je relativně nový, ale už ho stavebně a materiálově odrbali. Na všem. Už se to stavělo v počínajícím bordelu. Kdo ví, kolik vilek se při stavbě ještě nastavělo. Přepychová čtvrť se zahradami na střechách, s předzahrádkami v přízemí. Jak se to dřív říkávalo? Navrchu huj, vevnitř hnůj. V Lindině koupelně vyřezáno kus stropu. Při letních odstávkách nebo při průtržích tu prasklo potrubí, tu zateklo do garáží. A teď asi po odstávce natlakovali potrubí. Nevydrželo. 

- Mami, já jsem tak ráda, že už tam nebydlím.

- Já jsem tak ráda, že už jsi jinde.

Dopoledne se překulilo. Volá Petroušek.

- Peťuš, nic nedělám. Hraju si s kočkami.

- Nic nedělej. Oběd jen lehký. Polévku nevař.

- Nebudu. V létě nevařím polévku.

Nedalo mi to. Opekla jsem krajíček chleba na kostečky na sádle. V hrnku uvařila dvě malé brambůrky, pár kostiček mrkve. Půl cibule. Ještě jsem ve sběračce utopila dvě vejce. Pak už jen dodám česnek, kousek másla. Česneková. U nás doma maminka česnekovou dělala úplně jednoduše. Utřela takovou černou lžící, něčím byla pokažená, tou jsme nejedli, česnek. Jak byla drsná, tak na prkýnku utřela česnek se solí. Hezky na kašičku. Rozdělila do tří talířků pro ni, pro mě, pro Ivu. Kousky chleba. Zalila vařicí vodou. Trošku magi. Plátek másla. Hotovo, točit. Chleba se rozhňácal, brr. Jako někdo nemá rád škraloup, já se otřesu rozpuštěným chlebem ve vodě. Ačkoli!! Počkej! Naše Iva vstávala na ekonomku dřív. Z poctivého mléka, paní Rösslerová ho nalévala takovými odměrnými nádobami přímo z konve, brala na kostku cukru kousek smetanového poctivého škraloupu, položila na chleba. Zas nabrat na kostku škraloup, na chleba. Pak nakrájet na kousky. Ó, nic božštějšího jsem nejedla. Někdy asi nestíhala, škraloup zůstal na varném hrnci. Ó, k tomu kakao. Mami! To bylo doma. V těch krásných bezpečných veselých bezstarostných radostných časech. 

Mamka mi do školy dávala malý krajíček chleba s máslem. Žádný sýr, salám. Jen posolený chleba. A jablíčko. Ubrousek. To jsme jako děti musely mít. Hezky jsme si rozložili ubrousek a na něj svačinku. To byla i ve škole kultura stolování. Asi před třemi lety jsem na jednom lékařském tréninku v Brně poslouchala výživovou lékařku, která mimo jiné upozorňovala, že dítě má při jídle sedět. I při pití. Jak to je dnes?! Maminky za dítětem lítají se soustem… No, nic. A já ty chleby cestou ze školy buď dala pejskovi. Ale většinou jsem je shromažďovala na půdě do krásného červeného kočárku pro panenky. Po Ivě. Byl odpérovaný. Kouzelný. Asi z doby, kdy ještě tatínek žil. Měl takový červený nepromokavý kryt z povoskovaného plátna. Slídičku, aby panenka viděla. A pod ten kryt na peřinky jsem odkládala pytlíky s chleby. Zrovna byl asi advent. Maminka na půdě uklízela. Chleba se tam nekazil. Byla tam zima. Ty vorle! Ona ty moje nesnědené svačinky našla. Měla jsem je připravené, že je odnesu na soutok Labe s Metují a hodím je dolů rybám. Už k tomu nedošlo. Pánejo! Mamka navařila hrnec chlebové polévky. Nikdy neříkej o jídle fuj. Ale tohle byl fakt hnus. Museli jsme to sníst, byl to Boží dárek. Kdybych já se tam mohla vrátit. Zeptat se, kterak se ta hrůza vařila. To snad byl jen chleba s vodou. Možná mi pak svačinky obohacovala. Dřív to bylo jiné. A my byly chudé. Maminka nám dopřávala, ale sobě nemohla. Třeba mi dovolila, že si v konzumu u paní Rösslerové mohu v den, kdy přivezli lodnu se zákusky pro celou čtvrť, vybrat jeden kousek. Nikdy jsem na to nezapomněla. Maminka si ale nekoupila. Neměla na to. Zrovna tak naše královské dělení tatranky, kdy mě Iva trápila:

- Mám tu větší půlku, heč, ty hajzlíku!

- Maminko, já nejsem hajzíku. Taky chci tu větší.

Vždycky jsme mamince daly kousnout. Ona sobě nekoupila. Někdy mi láskyplně říkala, ty můj hajziku. Po tatínkově smrti musela jít do práce. Mně byly tři roky. Z jednoho platu všechno obstarat. Jenže mamka byla činorodá, přičinlivá, pracovitá. Když měla paní Rösslerová dovolenou, mamka za ní prodávala. Za stržené peníze navíc k platu koupila třeba ledničku. Nebo sifonovou láhev. Tu jsem si moc a moc přála. Paní Matějovská, to byli lidé, kam jsem chodila skoro každý den za jejich miminkem Stáníkem. Pak se narodila ještě Ivetka. Ta je dnes ve fci ředitelky TSM. Paní Matějovská mladá i stará mě měly moc rády. A já je. Vzpomínám. Když jsem si poprosila o pití, ona mi vždycky nalila na dno skleničky trošku šťávy a doplnila sodovkou ze sifonu. Ó, jak slastné bylo, když mi šly bublinky do nosu. To já milovala. Tak mamka koupila taky ten skleněný zázrak obalený zlatou síťovou mřížkou. Dodnes mi asi zbylo, že miluji sekt. Ty bubliny. Přitom z lékařských tréninků jasně vím, že je to včetně cukru a siřičitanů pro organismus nezdravé. Tělo vylučuje CO2 a ty mu ho tam ještě pošleš navíc. Zatěžuješ srdce. K té maminčině píly patřilo i držení naší velké zahrady. Práce tu bylo. Rýt, hrabat. Česat ovoce. Prodávat ho nahoře v pevnosti důstojnickým paničkám. Tahle sorta za korunu padesát. Tahle jsou za dvě. Tyhle vám prodám za korunu. A tady máte navíc, kdyby tam bylo nějaké shnilé. Oni měli auta, ale maminka jim to vozila na dvojkolce... 

Dnes jsem nahlédla do své pracovny. Moc jsem tam v týdnu nepobyla. Cítila jsem čerstvý vzduch. Příjemnou vůni. Dveře jsou kvůli kočičandě zavřené. Stála jsem tam jako pozorovatel. Jako někdo, kdo přišel do cizí pracovny. Pozoruje, jak tam někdo žil. Aha, tak tady ona dělala. A co má v těch šanonech? A tady má diář. A rozepsanou práci. Úplně jsem se vylekala, nač to myslím. Nebo za koho to myslím. Nebo proč jsem byla pozorovatelem. To je moje pracovna. A ještě jsem tady. A pracuji. 

Vzpomínky Karla Gotta mě dovedly k mým reminiscencím. Venku bylo nádherně adventně. Temno. Chladno. Nemusela jsem zalévat. Šla jsem si večer jen natrhat do skleníku rajčátka. Na konci skleníku už budu likvidovat okurky. Plíseň je zdolala. Ale to nevadí; pod stromy mi rodí nové.

- Peťuš, ta polévka byla dobrá, viď? Taková bohatá.

- Byla moc dobrá.

To by maminka asi koukala, jakou česnekovou jsem dnes vyrobila. Dělám si své bujonové pasty. Tak místo magi trošičku zeleninové pasty. Kousek másla...

- Peťuš, jdu na půdu pověsit prádlo. Zítra budu žehlit.

- Tak zatáhni dveře, ať za tebou nejde Žofka.

- Ta to ještě neumí. Mourek je venku.

Prve jsem si na chvilenku lehla k němu na gauč do pracovny.

- Ty si tu kočku přivaž na provázek. Máš ji jak pejska. Ona už je u tebe.

- Petroušku, to přejde. Víš, že Zrzečka tě měla raději než mě. Já jsem si to dnes užívala na dlažbě v kuchyni. Žofinka přišla. Pak i Mourek. 

- Ta kočka tě miluje. Podívej se, už je zas u tebe. Jak se k tobě přitulila. 

- Žofi, to by bylo fajn, kdybychom spolu mohly ležet v posteli. Ale to se nesmí. To by ses naučila trápit nás jako Micicinda. Dovnitř, ven, dovnitř ven. Nikdy jsme Zrzku nepouštěli oknem. Nikdy. Když si vzpomenu, jak jsme se vždycky propadala do spánku. Už, už. Najednou zvenku buch na parapet. A packami do skla jak bubeník:

- Pusťte mě domů!

- Tak to ne. Zrzečce jsme tu výsadu nedali. A ty, Žofinko, do ložnice taky nevkročíš.

Někdy vkročí. Ale jen se podívám, oslovím ji silným hlasem a to máte vidět ty mety ven do chodby. Ona ví.

https://www.youtube.com/watch?v=Hvlv5qrhDUM

Pod psaním mi zní druhá část Nočního proudu. A zrovna písnička Communards – Nikdy neříkej nikdy. No, to byl asi tak tábor v Holanech. Synchronicita. Pěkné podbarvení.

https://www.youtube.com/watch?v=HveGp5nDozM

A další vzpomínka. Supertramp. It's Raining Again. Ivka kupoval v 70. letech na pražské burze LP ze zahraničí. Mnohdy jsme tam utratili, tedy on, skoro celou výplatu. Když mě opustil, jasně že si vzal celou kolekci Pink Floydů, desky Jethro Tull, vlastně všechno; mně tu nechal pár. Třeba pohádkovou Yes. Nebo Supertramp – s otetovaným tělem na deskách.

Martin Hrdinka poznamenává, že nikdo neví, jestli se vyslovují saprtremp nebo sjuprtremp. Je to fuk. Moje výslovnost je Ivkova. Sjupr.

Pršlavé počasí nahazuje vzpomínky. Odpočívala jsem. Teď ještě připravím Petrouškovi svačinku na zítra do práce. Houstičky. Ty se povedly. Dala jsem do nich kvásek, ten v receptu není, ale taky půlku balíčku kvasnic. A dočetla jsem se, jak jsou v dnešní době kvůli způsobu výroby škodlivé. Chjo.

Končíme, končíme. Ještě další bomba  Nočního proudu. Barry White - Jsi moje první, poslední, navždy. My First My Last My Everything .Na dobrou noc https://www.youtube.com/watch?v=tB54XUhA9_w

Dobrou noc!

P. S.

Kvásek a droždí. Aby chléb vykynul...proč je pekárenské droždí škodlivé

Další složkou chleba je droždí. V dávných dobách se však chléb pekl pouze na přírodním kvásku, a proto byl velmi zdravý.

Výhody přírodního kvásku

Chléb pečený na přírodním kvásku byl velmi zdravý. Kromě toho chléb upečený na jeho základě dlouho nezatuchl a neplesnivěl a i 10 a více dní po upečení byl zcela vhodný k jídlu. Kromě toho přírodní kvásek chléb nejen kypřil, ale také obohacoval o přírodní biostimulátory: speciální enzymy, vitaminy a minerální látky, díky nimž byl takový chléb organismem lépe stravitelný.

Nejjednodušší chlebový kvásek se připravuje z sultánek (10 středně velkých kusů), vody (1 šálek) a mouky (100-150 g). Nejprve se omyté sultánky zalijí vodou a nechají se 3 dny stát při pokojové teplotě, pak se odstátá voda nalije do litrové sklenice, přidá se mouka, zamíchá se, sklenice se přikryje ubrouskem a postaví se na několik dní na teplé místo. Když kvásek začne bublat - je hotový. Na výrobu chleba je třeba vzít 150 g takového kvásku na každých 0,5 kg mouky.

Při dlouhodobém skladování se i na domácím chlebu vytvoří plísňový film, který není ničím jiným než známým penicilinem. Právě domácímu chlebu vděčí lidstvo za objev tohoto antibiotika Alexandrem Flemingem v polovině dvacátého století!

Lidé takovou lehce plesnivou kůrkou domácího chleba dlouho léčili různé druhy infekcí, strupů a vřídků, to místo dudlíku, předem zabaleného do čisté látky, dávali malým dětem na kojení při prořezávání zoubků, ale i když není dostatek mateřského mléka.

Škodlivost termofilních kvasinek

Dnes se v pekárnách používá k pečení buď alkoholové droždí, nebo tzv. termofilní droždí. Tyto kvasnice nemají konzervační vlastnosti, takže chléb vyrobený na jejich základě se rychle kazí, zatuchá a plesniví. Aby se prodloužila jeho trvanlivost, přidávají se různé chemické konzervační látky, dokonce i antibiotika, ale přesto lze takový chléb skladovat maximálně 2-3 dny.

Při výrobě moderních kvasinek se používají chemické prvky, jako je síran amonný, fosforečnany, amoniak a geneticky modifikované produkty. Kvasnice se ošetřují chlorovým vápnem a jako oxidační činidlo se používá... kyselina sírová! Takové droždí rychle a účinně kypří těsto, což umožňuje urychlit dobu výroby chleba a zvýšit jeho produkci, a tím i zisky výrobců. O zdravotních přínosech takového chleba však již nemůže být řeč ...

Termofilní kvasnice byly vynalezeny a začaly se aktivně používat v SSSR pro hromadné pečení chleba již ve třicátých letech minulého století.

Slavný ruský vědec Mečnikov je mylně považoval za lék na stáří.

A na konci Velké vlastenecké války ideolog fašistické Třetí říše Dr. Goebbels prohlásil: "I kdyby Rusko v této válce nezemřelo, zabijí ho kvasinky! "

Tento dokument z německých archivů byl dlouho utajován a teprve nedávno se dostal na veřejnost...

Termofilní kvasinky, nebo také sacharomycety, jsou uměle vytvořené a v přírodě se nevyskytují. Proč jsou pro lidský organismus škodlivé?

Celá věc spočívá v tom, že jsou mnohem odolnější než buňky našeho vlastního organismu, a jakmile se dostanou do našeho těla, začnou aktivně ničit slabší lidské buňky. Kromě toho se v nás také začnou velmi aktivně množit, čímž hrubě narušují normální fungování všech lidských orgánů a systémů. Zpočátku se tyto zabijácké buňky dostávají do žaludku, rozežírají jeho stěny a způsobují pálení žáhy a v důsledku toho zánět žaludku a vředy. Přispívají k tvorbě písku a kamenů v játrech, ledvinách, slinivce a žlučníku, způsobují dysbakteriózu ve střevech.

Je vědecky prokázáno, že teplomilné kvasinky vedou k nárůstu rakoviny.

Hromadí se v trávicím traktu, výrazně snižují schopnost organismu vstřebávat užitečné prvky z potravy a vedou k nedostatku vitaminů, makro- a mikroprvků. Z toho vyplývá avitaminóza, anémie, poruchy acidobazické rovnováhy, křehké a lámavé kosti, zuby, nehty a vlasy, zvýšená únava, bolesti hlavy.

Teplomilné kvasinky vstřebané do krvinek vedou ke křečovým žilám, tromboflebitidě, poruchám srdce a plic, snižují imunitu, duševní a nervovou činnost...(část 1 z 2)

(část 2 z 2)...

Nezapomeňte!

Právě používání termofilních kvasnic při výrobě moderního chleba hojně činí z tohoto pro náš organismus tak užitečného produktu jeden z nejvíce zdraví škodlivých!

Mimochodem, většina termofilních kvasnic se do naší země dostává z Turecka, kde se kvasnicový chléb vůbec nejí!

Proto si třikrát rozmyslete, zda máte jíst chléb vyrobený z termofilního droždí... 

https://ruslekar.info/zakvaska-i-drozhzhi-chtobi-hleb-podoshel-837.html