Reminiscenční. V DD TVOŘIVÝ - děkujeme

Čtvrtek. Těším se na zítra. Páteček už klopká na dvířka! V devět začínám. Liduška. Přesná jak hodinky. Souzníme. Hm, omládla, zlepšila viscerály, metabolickou vodu, kilo svaloviny, kosti posílila. Tak se koukej trošku hýbat a příště zas další zlepšení! V poslední době přemýšlím o denním dění. Taky dost vzpomínám. Přemítám. Včera při prohlížení fotek našeho nádraží jsem byla holčičkou, pak studentkou. Kolikrát jsem odsud odjížděla s babičkou, maminkou, jako studentka sama, s holkama -holkami. :-) Tady jsem jednou očekávala Luise Artura Vargase de Cuevase. Chilan. Studoval na UK. V roce 1973 přijel na besedu na gymnázium. Pinochet v jeho zemi  zavedl fašistický režim. Jeho tatínek (nebo strýček?) byl osobním lékařem prezidenta Salvadora Allenda. Luis byl děsně mrňavý. Líbila jsem se mu. Přijel. Ale ve vší počestnosti. Byla jsem třeťačka. Maminka mi asi před deseti lety donesla krabici s poštou od něj. S holkami jsme jely na besedu s ním do nádherné budovy hradeckého muzea. Mám černobílou fotku z té akce. Jsme tam v plné pozornosti na pódium. Asi jsme ani nezmerčily, že jsme foceny. Na jednom lístku stálo: Irenko, piš opatrně. To když odsud odjížděl. Pak jsem asi nepsala už vůbec. - Jdu se mrknout na FB. - To není možné. Je tam. No je to určitě on. To je Luis. Jak to, že mi vytanulo jeho dlouhé jméno - Luis Arturo Vargas de Cuevas? Píšu do SZ, jestli je to on. Jestli tu studoval. Jestli, jestli... Jestli už nezapomněl po čtyřiceti sedmi letech česky. Třeba jsem se spletla. Nespletla. Učí na univerzitě. 

• Studoval(a) obor economia y comercio na škole Escuela superior de Economía de Praga
• Studoval(a) obor Derecho Internacional na škole Universidad Carolina de Praga

Tak to Ti, fejsbůku, hezky děkuji. Takhle jsem už objevila dva dávné dávné přátele.  

Nádraží. Odsud jsme jezdívali do Náchoda, do Hradce. S babičkou na náchodský zámeček. Někde ve Starkoči se přestupovalo. Vlak jel tam, hned zpátky - vždycky jsem z toho byla vedle. Náchod - konec světa. Taky hodně krát na koberečku na KNV. Zúžený žaludek. Nařízeno oslovovat soudruhu, soudružko. Nešlo mi to z pusy. Měla jsem systém. Hlasitě jsem ťukala a do toho zadrmolila dobrý den! Jo, na Hradec, to bylo do kraje. Příjemnější cesta. Do světa. Na Prahu. V březnu sedmdesát šest otevřeli hotel Černigov. Hradec Králové měl družbu s černigovskou oblastí. Koupili jsme si do manželství nábytek Interprogram. Na svou dobu chytrá elegantní stavebnice. Líbil se mi. Asi před třemi lety jsme mu udělali pápá. Široká variabilita, hluboké regály. Ne tintítka, kam se nevejde ani šanon. Zapomněli nám zabalit jednu spojovací tyč. Vypravily jsme se s maminkou do skladištní oblasti. Sestra Iva pracovala na nábřeží v krásné budově banky. Věděla, z které strany, odkud jede trolejbus do Skladištní. To jsme hodně držely při sobě. Všechny tři. Iva mě měla ráda. Opečovávala mě. Ležela jsem do třetího měsíce na udržování. Pamatuji si, že nám píchali plegomazin. Jestli si nepletu, a nejdu se podívat, dával se bláznům a těhotným pro klidnou mysl. Doba mých prvních pobytů v nemocnici. Do té doby jsem nikdy v nemocnici neležela. Nemám ráda davové činnosti. Letní tábor, nemocnice, zájezd... Tehdy jsme s tou dlouhou tyčí vystoupaly po schodech do hotelu. Hned tam byl nějaký - kdo? - vrátný. Ukázal nám, kde si máme odložit. Venku se mamce na botu přilepil zmrazek. Po leštěné žule uklouzla Vybrala to. Smály jsme se, že kde může, tam upadne. Maminka. Jednou měla rozkopaný dvůr. Kanalizaci u domečku obnovovala. Jela do Velichovek na koncert. Vezla mi plato vajec. Zapomněla, že přede dveřmi není zápraží. Načančaná, krásně učesaná, oblečená, připravená do lázní zahučela i s platem vajec do hluboké jámy. Žuchla tam z fošny, po níž se chodilo. Zachránila asi dvě vajíčka. Celá se musela vykoupat, převléci. Jednou zas vystupovala z labutí na pouti. Houpačka se zhoupla, maminka se div nepřerazila. Kolikrát jsme se jí s Ivou řehtaly, protože se jí nic nestalo.  

Na druhou stranu - směr Hradec. Tam jsem jezdila studovat na VŠP. Skládat zkoušky. Plnit zápočty. Operace - jedna, druhá, třetí... Příprava mého pohřbu... To šlo okolo mě. Netušila jsem. Převoz do FN v HK. Jakž takž mé pochroumané tělo opravili. Rok dva tři na to narození druhého dítěte. Rozvod. Návštěvy krasavce Černigova po přednáškách. I s našimi profesorkami nebo profesory. Pro pobavení společnosti jsem pívávala kávu s deseti cukry a činzáno. Jednou se nás číšník ptal, co si budeme přát. Seděli jsme porůznu v hlubokých plyšových boxech.

- Co si dáte?

- Kávu.

- A co vy si dáte?

- Kávu a minerálku,

- A vy si, madam, dáte?

- Kávu s deseti cukry a činzáno.

- Pardon, s kolika cukry?

Nenuceně a přirozeně:

- S deseti.

- Madam, jestli tu kávu vypijete, tak Vaši útratu platím já.

Holky mi z boxů volaly:

- Ireno, chceš ještě cukr?

- Jo, hoď ho!

Ireno, chytej!

- Dík!

Tak jsem měla tehdy kávu s mraky cukrů, spíš to byl cukr s kávou a činzáno zadarmo. Hotel stojí proti nádraží. Odcházely jsme místo přednášky z Černigova na vlak. 

Nahoře ve čtrnáctém patře se konaly diskotéky. Dole na prostranství pod hotelem před nádražím jsme sledovali policejní anton...

Diplomová práce. Iva mi ji přepisovala. Uměla psát lépe a rychleji, než jsem se naučila na gymplu já. Iva byla moc hodná. Státní zkoušky. Český jazyk a literatura, občanská nauka a její vědy, pedagogika, psychologie. Obhajoba diplomky bylo to nejlehčí. Pomáhal mi jeden docent z VLVDÚ. Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav. Hotovo. Vítězství. Huráá! Promoce. Maminka zaplatila salonek po promoci. Nemohu si vzpomenout, v kterém hotelu. Plat mi naskočil o tisíc korun. To bylo moc. Mohla jsem si dovolit každý pátek odjet s holčičkami do Pece. Ve čtvrtek jsme luxovaly, utíraly prach, balily. V pátek s lyžemi, pokud možno narvat všechny do jednoho futrálu ze školy na autobus. Platila jsem jen za jedny. Jezdívaly jsme autobusem Český Krumlov - Pec pod Sněžkou. Potkávám ho i dnes. Cestou k mamince. Někdy jsem celou cestu stála. A ráda. Hlavně, že nás naložil. Když jsme míjeli šedivého slona u cesty, vždycky jsme si říkala, to už se blíží Trutnov, už si sedneme. Ale Trutnov byl ještě v nedohlednu. Jednou jsem Lindu položila na klín nějakému kravaťákovi. Usnula. Stála jsem nad ním. V Trutnově vystupoval. Vzala jsem si Lindičku z jeho klína. On se zdvihal jak magnet. Aha, podebrala jsem ho i s kravatou. Vlekla jsem ho nahoru. 

Maminka se starala, abychom v neděli nezůstaly doma. Já a holčičky. Opuštěné. Když byl Lindušce rok, našel si jinou. Měla tehdy odjet do Vietnamu. Sestřička. Láska dělá divy. Odvedla ho. Nebyla šťastná. Po ní přišly další, další. Ale už jsme spolu srovnané. Maminka nám vymýšlela výlety. Abych nebyla smutná. Jezdívaly jsme třeba do zámecké zahrady s Jurkovičovou architekturou do Nového Města nad Metují. Jednou nás vzala do Slatiny nad Zdobnicí. Maminka asi dvakrát pobývala na léčení v Žamberku. Jednou jí tam dělali hnusnou bronchoskopii. Tam si pletla takový světlemodrý lehoučký krásný svetýrek. Mamka byla elegantní. Seznámila se tam s paní Pleslovou. Starou moudrou ženou. Ze Slatiny nad Zdobnicí. Jely jsme s holčičkami do Slatiny babičku Pleslovou navštívit. Ztělesněné lidové moudro. Asi jsem nevypadala vesele. Manžel mě opustil. Pro jinou. Pro jiné. Pro mnoho dalších jiných. Pronesla:

- Za jednoho barevnýho deset strakatejch.

Jojo, měla pravdu, paní Pleslová. Dej jí pámbu věčnou slávu.

Tak takhle si ulétám. Vracím se do starých dob. Máme žít tady a teď. Nikam nelétat. Opakuji si život. 

Oběd. Tuřín. Tak jakpak si ho připravím? V mém chytrém hrnci jsem si našla dušenou mrkev. Půl tuřínu, mrkev. Před dokončením zelený hrášek. Zakysanka. Luxusní oběd. Tuřín jsem jedla poprvé v životě. Chutnal mi. Za války prý ho lidé jedli z nouze, aby neumřeli hlady. Ještě mám půlku. 

Jedu za maminkou. Klušu po schodech. Dnes mi spadla čelist. Nikde nikdo. Jsou na poradě. Těšila jsem se, že ji odvezu na slunce. Neodvezla. Maminka drží v ruce štětec. Sedí u ní krásná slečna. Maminka matlá herkulem kolíček i s jejími dlouhými nehty. Nalepují ho na květináček. Kdyby tak šlo takhle s nimi pracovat každý den. Stařenky pozorují, jak maminka natírá. Stále vidím jejich oči, jejich zvědavé pozorné klidné obličeje. Anička, pak paní K. - zdravotní sestra, paní K II., z Měníku - tam se narodila. :-)  Má dva šikovné syny Milánka a Vládíka. Stále je vyhlíží. Dnes je ani neshání. Přebírám od slečny štětec. Ona jde tvořit s paní K II. Maminka nejrpve nesměle, najednou nabývá jistotu, zdokonalila se... Moc nevidí, ale pak už suverénně namáčela, nanášela lepidlo. Unikátní. Říkám slečně, že toto jsem si moc přála. Zdejší manažer není dobrý manažer. Nemá zásobník studentů z fakulty, ze zdrávky, z pedagogické školy. Já bych oslovila všechny školy. Získala bych za každou cenu dobrovolníky. Studenti by si u mě odbyli praxi, zápočet... No jo, ale to jsem já. Podnikavá dívka.

Studentka se přihlásila sama. Chtěla by tu pracovat. Vystudovala stavební. Chvíli pracovala v oboru, než přišla o místo. Škoda, že spěchám. A marně. Protože manželé mladá s o třicet let starším opět nedorazili. Už podruhé. Musím důsledně posílat potvrzovací SMS. Nebo je nakopat do zadku. Dnes bych chtěla u mamky tvořit. Dopoledne kolíčky natírali. Ach jo, to se mi tak moc a hodně a velmi líbí! :-) :-) :-) Víc už  snad svou radost a nadšení ani neumím vyjádřit.

Petroušek se chystá na zápas. Dnes vydávají Scuk. Máme nákup. Ale dnes si to mám zařídit. OK. Volám, jestli mohu přijet dřív. Zatím ne. Má kurýra výjimečně na cestě. Porouchalo se mu auto. Ještě, že nepařilo slunce. Jogurty, tvarohy, smetana dorazily v pořádku. Máme nesmírně hodnou a ochotnou paní na výdejním místě. Stane-li se, že zapomeneme ve čtvrtek vyzvednout, hned v devatenáct volá, že nám to nechá v chladnu. Můžeme přijet zítra. Petroušek vždy akurátní vrčí, že jsem mu nákup neavizovala. Musí se obléci, vyjet s autem a v pěti minutách je zpátky s nákupem. To jsem já. V oblacích. Ale když v neděli do půlnoci zapomenu nakoupit, hlásím:

- Peťuš, tenhle čtvrtek nic nemáme. Nestihla jsem to. Zapomněla jsem.

Paní mi volá, že už mohu. Beru to přes banku. Už mě čeká. Výdej začíná až za hodinu. Jé, v sedmnáct měla přijet štíhlá krásná Tereza Kostková. SMS:  Je na besídce. Nestíhá. Tak jsem na scuku obtěžovala zbytečně. Až večer si smlouváme náhradní termín. Píše:

- Potřebovala bych se k vám vecpat zítra mezi 16. a 17. hod.

Nepíšu, volám. Zítra odpoledne masáž, kosmetika. Přijedu jak vodnice. Uau, ošklivá.

- To znám. Taky jsme vždy z kosmetiky červená. Jdu až v sobotu. V neděli jedeme do Rakouska.

Klevetíme. Přejeme si dobrou noc.

I já přeju. Všem! I škůdcům! I přátelům! I nepřátelům! Všem čtenářům! Hezky se vyspěte na zítřejší činnost! 

Dnes to bylo reminiscenční. Léčivé. Pro mě. Prý.

Dobrou noc! 

P. S. Tak se jim povedlo mi zmršit mou krásnou měkkou drahou osušku, dárek mamince. Nějaká kjava drzá hloupá mi ji hodila do prádla. Stalo se to tento týden. Je vyrudlá. Tak pane řediteli, chci peníze na novou. Ano?!