Reminiscenční

16.06.2020

Kudy jsem dnes brázdila hotel Země? Jak?  S kým? Kdo ho opustil?

Ráno jsem nechala Micicindě volnost. Otevřela jsem okno. Z dálky do hloupého snu jsem slyšela hup dovnitř. Hup na okno. Spala jsem dál. Ve snu mi starý Rockefeller dal čip. Měla jsem ho vymáčknout z výlisku. Takový malý oválný list z vrtulky. Zelený. Khaki.  Měla jsem si ten mrňavý předmět zapíchnout do nártu. Moc se mi nechtělo. Zlehka jsem si "čip" nasadila lehkým bodnutím do ohybu nohy v nártu. Stále vypadával. Ale nikdo mě nekontroloval. Divný sen.  Naivní. Čip přece není vidět. 

Osm. Chruju se. Nenápadně mrknu na parapet. Chlupatice se tam vyhřívá. Spí. Rychle zavírám oči. Jinak je konec lebedění. Nedá mi to. Pootevřu oko. I ona předstírá spánek s pootevřenými kukadly.  Vysunula ladně packu. Konec hry.

- Vstáváme? Vstáváme?

- Tak pojď!

Čeká u misky. Po snídani si poručí ven. Jdu za ní do zahrady. Natrhám si pár třešní, až pojedu za maminkou, ať se nezdržuji. Před dvěma lety už jsme se měsíc koupali. Loni od šestého června. Letos to nebude asi nikdy. Teplo, ale takové chladné. Divné. Nepřirozené. Vracím se do domu. Pomalý rozjezd. Než odjedu za maminkou, mám dva nové klienty. Zákaznický servis. Má ješitnost ráda slyší, jak se lidé cítí lehce, jak jim padají kalhoty, jak si zavážou boty a nemusí dělat potápěče...

Kvásek mi vytekl. Včera jsem to přehnala. Stírám stěrkou z pytlíku do nádoby vyteklý obsah. Než se přihotovím k chlebu, je znovu nádherně vykynutý. Copak já s ním udělám? Už vím. Upeču třenou podle maminky. Kolik váží vejce, tolik mouky? Ne, zaexperimentuji. Beru si pět vajec. Vyšlehat bílky. Pět lžic cukru rozděluji mezi bílky a žloutky. Ty třu s cukrem. Napadlo mě přilít vařicí vodu. Jo. Vypadá to zatím skvěle. Většinu mouky nahradím žitnými kváskem. Maličko špaldy. Poklást černým rybízem, jahodami, třešněmi... Pro jistotu trošku eko prášku. A maličko levandulového květu. Péci; jdu na bagety. Místo mouky většinu žitného kvásku. Maličko špaldy. Dohnětám na vále. Napadlo mě z vláčného těsta vymodelovat chleba. Místo baget - původně v receptuře z bílé mouky - chutný žitný bochník. Vzhledově nic moc, ale chuťově - mňam.

Volá Petorušek.

- Jak to že nemakáš?

- Mám ruce v těstě. A bublaninu tu najdeš, až přijdeš z práce...

- Že jsem se dovolal. Vždycky máš obsazeno.

- Už se jen naobědvám.

- A jedeš za máti?

- Snad to zvládnu. :-) 

- Pozdravuj ji.

Domlouváme si, co odpoledne...

- Jo, víš kdo zemřel? Vlaďka T. Šedesát let.

Zaskočil mě. Jdu zapálit svíci. Vladěnko, budiž ti země lehká.

Plním si košík pro maminku. Jahody se smetanou. Do krabičky nejčernější nejsladší třešně. Klientům do DD NESMÍM donést! Proč mě napadá slovo BULÍK? Vůbec netuším. Ladislav Mňačko Jak chutná moc. Termosku s horkou vodou. Pytlík na květy černého bezu. Nádobí. Utěrku? Ne, vezmu kousek ze starého povlečení. Do ubrousku třenou z žitného kvásku. Měkoučká, dobrá. Příště zkusím znovu. Vybírám talířek. Malý, skleněný. 

Chlebíček hotový. Polévám ho slanou vodou. Na mřížku. Než se vrátím, bude k nakrojení.

Zapomněla jsem přilbu. Včera jsem si toho všimla až daleko od domu; vracím se pro ni, rukavice, sluchátka. Utkvěla mi v hlavě Vlaďka. Společenská. Veselá. Přátelská. Paní učitelka. Stála v čele Sokola. Pamatuji si přesně den, kdy jsem s ní letos mluvila naposledy. Přesně. Nerozloučily jsme se. Vlaďko, jsi další v řadě těch, kteří odešli předčasně...

Šlapkám alejí. Na konci čeká Městská policie. Nemají co na práci? Žádné děti tu nechodí; touhle dobou bývá alej plná. Dnes ne.

Chjo. Ireno, divej! Nemysli na hlouposti. Vlčí máky na kraji pole. Kochej se! Kochy, kochy. Seskakuji. Fotím. U loděnice sjíždím prudký kopeček. Přehazuji. Pozor, ať neshodíš řetěz. Víš, že to umíš. I Péťa se na podzim divil. To on neumí. To umím jenom já. :-)

Volám nahoru. Měl by sloužit Tomáš. Ten moudrý klidný udělající mladý muž. Maminku mi veze paní Jana. Mamka je utrápená. Vlásky ulízlé. Zapomněla jsem říci, že tužidlo se nedává na upláclé vlasy.

Pusinkuji. Povídáme. Zalévám květ černého bezu. Hodil by se med. Náš med. Kredenc se mi na kolo nevešla. Fakt, nejsem stěhovák. Kontroluji myšlenky. Hlavně ať mě nenapadne slovo debil. To není hezké slovo. :-) 

Maminka před mnoha lety na zahradě nasadila lahodný druh jahod - měkké, hebké, voní jak lesní. Zdeněk Troška by řekl: Nebe v hubě.

- Mami, tyhle jahody si na zahradě držím třicet let.

Maminka se mile usmála. Šťastně. Pokračuji v zušlechťování zahrady... Co ona založila s tatínkem v hradebním příkopě, opečovávám. 

- Mamko, kdy ses narodila?

- To nevím. Dvacet sedm?

Lovíme datum narození. 

- Mami, teď je rok dvacet dvacet. Umíš dopočítat, kdy ti bude sto?

- To neumím. 

- Mami, za sedm let ti bude sto. 

- To nesmím umřít... 

Špásuje. Ona chce. Sbírám pecky. Mají tu bordel, nechci ho zvětšovat. Já si snad přivezu košťátko a zametu jim altánek... Už je tu Tomáš.

- Tomáši, našla jsem si pro vás co řekl Trump o rouškách, jak jsem si včera nemohla vzpomenout. . Trump na fotografii drží krabici s rouškou: Rouška je symbolem mlčení, otroctví a sociální smrti!

Souhlasím. Mnoho lidí se probírá. Žádné ty chráníš mě, já chráním tebe. Jen hlupák a omezenec věří prolhané české bruselské. Lidi už chodí nahoře bez. :-) Před pár měsíci mělo "nahoře bez" zcela jiný význam. NEJSEM OVČAN. I zločinecká WHO řekla, že sociální rozestupy a roušky byly špatný směr, zbytečný!!! Pracovnice z WHO: Šíření koronaviru bezpříznakovými lidmi zdá se býti vzácné. Tak proč ten humbuk? My probuzení víme. 

https://www.facebook.com/watch/?v=2627771980821884

Maminka se veze nahoru. Skládám, balím, jedu. Labe - nádherné. V posledních letech mám moc ráda přírodu. Nebylo to tak vždycky. Trhám pár květů černého bezu... Dovoluji si... 

Zastavuje mě má bývalá kosmetička. Sestra jejího muže umřela před týdnem v sobotu. 63 let.

- Ona mě...

- Ona tě učila v Divadélku kouřit...

- Jak to víš?

- Její brácha to ví.

- To je tvůj muž?

Dozvukujeme si s Ajkou. Její kluky jsem měla na učilišti na češtinu...

- Pozdravuj maminku! Od paní K. Setkaly jsme se na pohřbu paní P. Třeba si vzpomene.

- To byla vedoucí VZ? A počkej - Stáňa K. je o rok mladší...

Semlely jsme mrtvé i živé. Vzpomínaly jsme na lidi z vojenského útvaru, kde pracovala Ajka i mamka. Nechtělo se nám odtrhnout se.

Doma. Ireno, pracuj! Mám nové klientky. Večer. Petroušek přijíždí. Jsem šťastná. Zakrojuji do bochníku.

- Ten se ti povedl!

- Peťuš, já jsem tam místo mouky dala skoro samý žitný kvásek. Rozkvasila jsem ho moc. Jak je chlebíček hebký, vláčný, viď? A chutnals bublaninu?

- Moc dobrá.

- Peťuš, třená s kváskem! :-)

Vzácné chvíle s blízkými. Nikdy nevíš. Miluj svět. I přes ty hnoje, které se ti motají do cesty. Překroč. Neušpiň si boty. Kráčej dál. Oni se umlátí sami.

Krásný den! Nádherný! Reminiscenční... S tolika lidmi už nevyměním slovo... 

Dobrou noc!