Retro

Páteček. Včera jsem nedoposlouchala Wilsonku. Dnes. Řehotám se. Nemyslím na sváry světa. Za oknem nádherný podzimní den. Mami, představ si, já tu jsem ráda. Miluji práci na zahradě. Mamko, dobře si pamatuji, řeklas´ mi, že něco pochopím zítra, za rok, za deset let a něco, až tady nebudeš. Maminko, už tu nejsi pět a půl roku. Teprve chápu, že práce na zahradě je radost. Ach, jak já to tu neměla ráda. Pořád hrabat listí, pálit ho na hromadě. Dým se zažral do oblečení, do vlasů, do kůže… Jako malá holčička jsem po smrti tatínka sedávala támhle pod ořechem. Měla jsem tu gumového černouška, gumového Hurvínka, pak takové hliníkové sítko… Hurvínek měl ukousnutý nosánek. Vy jste s Ivou asi něco někde dělaly. Já si hrála. Za chvíli jsem měla ušmudlané ruce. Město prosperovalo. Měli jsme tu – počkej, dám to dokupy? ZAZ, Karosu, Miletu, sýrárnu, Tiba, vlastně nejdřív myslím Lina. Všechny měly vysoké komíny. A kouřily. Dokonce ze ZAZu se občas táhl smrad sirovodíku od činění kůží. Továrny byly rozmístěny po městě. Karosa měla Na Obci bývalou výrobu karoserií. ZAZ měl zpracování kůží u nádraží… Z komínů padal popílek. Saze. Ty se mi rozmázly na ručičkách. Nechtěla jsem tu nikdy být. Když jsem vyrostla, pravidelně jsem očesala všechna jablka ze čtyřiceti stromů. Pane Bože. Celý podzim pořád česat a česat. Pak hrabat listí. Když jsem byla úplně malá, ptala jsem se tě, kdy už sem nebudeme muset. A tys´  mě uklidňovala:

- Zítra už zůstaneš doma.

Jezdilas´  sem na kole hned z práce rýt. Mamko, to byla dřina. Já dnes ryju s radostí, jenže mnoho stromů Petroušek musel porazit, aby byl pozemek připraven na stavbu. Vždycky obrývání obstaral Petroušek. Před pár lety jsem ryla potajmu, aby to nevěděl. Nechce, abych se dřela. Jak jsem slyšela auto, šup, uklidila jsem rýč a honem do domu. Teď už ryju normálka. Nejdřív jeden strom. Pak tři, tři. Pak jeden. Pak jeden a dva keře. Včera jeden a keř. Dnes jeden a keř rybízu. Mamko, to je brnkačka. Bydlíme tu. Ale ty, když už ses´ sem vypravila, tak jsi asi chtěla obrýt co nejvíc. Tak jenom, abys věděla, že jsem pochopila. Raduji se.

Nesmírně mi chybíš. Prve jsem mazala na Googlu fotky; pořád mě otravuje, že mám plné úložiště. A ať si koupím prostor. A já jen mažu a mažu. Ale nechávám tam fotky s tebou. Mami, dnes jsem si je prohlížela a slzela. Ach, pamatuji na ty dny, kdy jsem si u tebe v DD vlezla k tobě do postele. Joj, to bylo žůžo, řehtaly jsme se, když jsi mi říkala košilaté básničky, které jsem od tebe nikdy v životě neslyšela. Jirka Pirka šel za dvírka na okurky chc°t. A kdyby žila moje přítelkyně z FB, milovaná Drahuška, tak ona by znala i konec. Končí to musel na ně sr°t. Drahuško, vždycky jsi mi napověděla.

Mami, prve jsem se vrátila z ABBA. Mamko, já tam slzela. Usmívala jsem se a dojímala se. Mamko, hráli živě. Byli milí. Ten za klávesami mi připomínal Mijanka. Mami, čoveče, on už taky zestárnul. Od roku 69 mu narostla léta. Maličko v obličeji taky otekl. Ale jen maličko. A ten za klávesami mi ho náramně připomínal. Úsměvem. Hrál, měl oči zavřené, asi poslouchal, ale když je otevřel, hezky se tak mile mijankovsky usmál. Mami, hráli tam Ring ring. Pamatuji, jak jsem tě na gymplu znepokojovala. Dnes bych si dala pár facek. Ve třeťáku jsem chtěla zpívat. S kapelou. Jely jsme s Evou Jahelkovou do Jehlic. Stopem. V neděli. Auta nejezdila. Bylo to někde v zapadákově. Někdy tam jedeme a já vzpomínám, jak slepý jasnovidec – zní to jako oxymóron – seděl na dvoře pod stromem na lavičce. Pokuřoval viržínko. Pohupovala se dopředu a dozadu.  My u něj seděly a on mi říkal.

- Ty bys chtěla zpívat, viď? Tak nejdřív dostuduj, a pak si můžeš zpívat.

Mami, vypravily jsme se k domovu. Vůbec nevím, jak se nám povedlo takovou dálku stopem překonat. Přiběhla jsem domů. Zrovna jsi malovala obývák.

- Mami, my jsme byly s Evou u jasnovidce. A on mi říkal, abych nejdřív dostudovala a pak že mohu zpívat.

Jej, jak sis´  asi oddychla. Mamko, ale já bych školy nikdy nenechala. Nikdy. Pamatuješ? Na brigádě vedle mě u koryta s vodou stála malička ženička. Vybíraly jsme jahody a vkládaly je do sklenic na páse.

- A která ty jsi?

- Irena Konečná.

- Nejmenovala se tvá maminka Venuška Kopecká?

- Jmenovala.

- To byla moje kamarádka. Sousedily jsme spolu v Neznášově.

Milka Holubová. Ona se pak provdala za pana Heřmánka. Já letěla domů na kole. 

- Ano, byla. Učila mě lézt po stromech. 

Jak byla strhaná. sedřená. Já si tehdy na té brigádě uvědomila, že chci splnit svůj dětský sen. Od šesté třídy jsem chtěla učit děti. Tak si to teď rovnám, že jsem vlastně jen chtěla při studiu zpívat. A to se stalo. Chodila jsem do divadélka na diskotéky. Sháněli zpěvačku. Tak jo. Šla jsem na zkoušku. Vzali mě. Musela jsem mít povolení od ředitele Halmy. Komouš. Přišel se podívat. Druhý den mi napsal povolení, že smím zpívat, ale nesmím si zhoršit prospěch. A tys´ o mě měla strach. Oprávněný. Protože jednou nepřijel diskžokej. Přišel tam jakýsi Palpi. Prý – zeptej se ho, jestli má Nazarethy. On šel ´domů. Přinesl tašku LP. A udělal dýzu. A já kvůli němu (kvůli němu? To ne. Kvůli sobě. Měla jsme možnost říci ne) nešla na vysokou. Neposlechla jsem tě. Promiň. Ale na mateřské jsem znovu zpívala s kapelou pana Vojtíška. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-30-v-zahrade-a-doma

Tak mami, obryla jsem dnes zas něco. Chodila jsem po zahradě. Představ si, že na konci rybízů jsem zasadila někdy petrklíče. Kvetou. Fotila jsem. Radovala se. Děkovala všem stromům a keřům za úrodu. Ořešáky a jabloňka před okny letos odpočívaly. Hodně stromů je tu zasazeno od tebe. Dvě třešně jsme sázely spolu. Deniska byla na kočárku. Poprosilas´ mě, jestli bych nepřišla. Nerada, ale přišla. Přitom jsi měla vykopané jámy, už nevím, co před tím rostlo na místě třešní. Asi jabloně. Já jen držela a tys´ zasypávala. Bože, já byla blbá. Už chodím v tvých botách. Jako ty jsem obhlížela zahradu. Kontrolovala. Mamko, pochopila jsem, jak jsi řekla – až já tu nebudu.

Chtěla jsem psát úplně o něčem jiném. Jen ti znovu připomínám, že jsem tě měla moc ráda. Že ti za všechno znovu a stále děkuji s láskou a vděčností. V těchhle dnech se s důvěrou obracím na generace tvého a taťkova rodu. Děkuji znovu. Mami, dnes na koncertě u Ring Ring jsem brečela. Ne, dojetím slzela. Přitom to byl tak radostný hezký krásný večer. Tu písničku jsem zpívala v tom divadélku… Mamko!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-30-klasika

Když se otočím, prožila jsem zas jeden z dalších překrásných dnů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-30-motto/1729413488

Mám ve zvyku si tahat kartičky nebo vzít knížečku s motivačními texty. Řeknu si – levá nebo pravá stránka a otevřu namátkově. Ano, radost ze své práce. Sedí. Konečně sedí. Já milovala své poslání. Rukama ne. Celý život jen hlavou. Teď konečně už i rukama. Harmonie. Vyváženost.

Dopoledne jsem se postarala o kytky, které jsem v červenci vystěhovala, když jsme měnili dlažbu a kuchyňskou linku. Byl čas je uklidit, přesadit. Blíží se nebezpečí mrazíků. Chtěla jsem si vyjet na kole. Ale pak zas zatáhli sluníčko. To se hned ochladí. Petroušek pohrabal listí z ořešáků.

Chvíli jsem úřadovala. Tiskla faktury. Rychle za Petrouškem.

- Podle tvého vzoru jsem ty dva stromy našlapal tady do té jedné nádoby.

- Vidíš, jak jsi šikovný!

On totiž neumí cpátn listí do kontejneru, neumí rovnat polena, směju se. Už se to naučil.

- Ale podívej se, já to vyhrabal a zas je tam listí.

- Ono foukalo. To neva. Budeme hrabat spolu.

Ještě chvíli jsem se věnovala zahradě. Stříhala jsem rybízy. Něco jsem nechala na příště.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/abba

Vypravit se do divadla. Zas jedu na poslední chvíli. Bože, jak já to dělám! Vždycky pozdě, nikdy brzo.

Pozorovala jsem nádherné zpěvačky s krásnými hlasy. Opravdu dobře intonovaly. Byly vynikající. A dvě, které jim zpívaly sbor, byly taky moc šikovné. Celé se mi to moc a moc líbilo. Jedna vypalovačka za druhou. Mládí. Asi v roce 1973 jsem zpívala s tou kapelou. Tolik času uplynulo. Přes padesát let… Pořád nádherné příjemné chytlavé za dekády let dobře známé melodie. Překrásné vibrace.

https://slobodnyvysielac.sk/relacie/petrolejka/

Spokojenost. Pod psaním poslouchám na slovenském vysílači Petrolejku. Krásné vyprávění. Poučné, vtipné. Tuhle jsem si osvěžila písničky Evy Kostolányové. Dnes mi připomněli Evu Mázikovou. To je peckózní hudba. A zajímavý příběh. Ona ukončila dva roky VŠ studia, ale pak se její osud vypravil jinou cestou. Zajímavé, v devadesátých letech mi její živočišný divoký repertoár připomíná Sandru. Ne – Sabrinu a její Boys…

https://www.youtube.com/watch?v=BN0Jmn_KmI4

Už jsem na ni zapomněla. Zpívala v šedesátých letech. Ale písnička Svetová – joj!

Vše.

Dobrou noc!