Rodová linie tatínkova rodu. Školní akadmie

Poplach. Vstávat. Kolik je hodin? Který je den! Mám někoho v diáři? Než se zorientuji, chvilku to trvá. Kočky, šup! Snídaně.

Zvonek. Lindin Petr s indiánským pomocníkem přijeli na zahradní domeček.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-16-rodokmen-ze-stran-otce

Na desátou má přijet bratranec. Loni v únoru mě vystrašil u naší hrobky. Věděl o mně, já o něm ne. Narodil se sedm let před příchodem mé sestry na svět. Pro mě naprosto neznámá osoba. 

- Tak ty jsi o tolik let starší, proto ti mamka říkala, ať jdeš pryč, že zlobíš. Měla malou Ivu.

- Hlídala si ji, měla ji furt zavřenou doma.

Podává mi do ruky papír svazek s tatínkovým rodem. Jsme z Lejšovky a Vlkova. Jan a Anna Hanouskovi měli jedenáct dětí. Některé umřely v šestinedělí. Jedno má záznam, že umřelo na psotník. To bylo jedno z dvojčat z roku 1891.

- Co to je psotník? Mamka říkávala – já z toho dostanu psotník.

- To je česky božec. Umřelo na křečovitý pláč.

- Jé, to jsem měla taky. Někdy jsem tak řvala, až jsem tak tak popadla dech. Ale přežila jsem v maminčině náručí.

Zajímají mě tři jména. Zdenka – to byla teta Šimková. Moc hodná teta. Dávala mi mrkvičku, dovolila trhat angrešt. To byla sestra druhé, Marie. Mé babičky. Tatínkovy maminky. Tu jsem nepoznala. Byla krásná. Vzala si Jaroslava Konečného, strojníka z Lejšovky. Koneční byli zasloužilý rod strojníků. Bydleli v Lejšovce. Poslouchám o tatínkově rodu. Jeho tatínek strojník. Vyráběl koloběžky, kamínka, gauče. Jejich syn Oldřich – můj tatínek:

- Olda byl nesmírně zručný. To byl šikovný člověk. Dočetl jsem se, že bydlel nad dílnou.

- Aha, tak po něm je Iva. Ta umí všechno vyměnit zámek, vyčistit odpad u umývadla… Mě naprogramovali na studuj, studuj, hlavně na nic nesahej, ať to nerozbiješ…

V jeho pokoji chvilku bydlel s mamkou, když se v listopadu 1944 vzali. Teprve pak se přestěhovali do podnájmu ke Škodovým. A pak mamka koupila z prodeje strojů z tatínkovy dílny náš domeček.

- A kdo v něm bydlí?

- Koupila jsem ho od Ivy. Ona z něj tyla. A já do něj investuji peníze od nájemníků.

Probíráme postupně všechny děti, jejich bydliště, sňatky, životy. Z těch jedenácti dětí mě zajímá ještě třetí teta. Bartošová. To bylo to médium. Babička dnešního mého hosta Milana. Jeho tatínek umřel v roce 1944 na TBC. Maminka se odstěhovala po válce do LBC.

- Pamatuji si, jak jsem na konci školního roku 47 měl sbaleno. Měl jsem se přestěhovat za maminkou. Babička Bartošová mě vezla. Přijeli jsme tam. Babička s maminkou se zavřely do kuchyně. Babička mě v ten den odvezla zase sem. Dozvěděl jsem se, že mluvila s Jarkem. S tatínkem.

Mrtvým?

- Ano. On jí prosil, aby si mě vzala k sobě. Tak mě babička zas v ten den odvezla sem. Ona seděla, najednou v transu vzala tužku, a už začala psát.... 

- Automatická kresba.

- Ona neznala pravopis. Ale texty měla bez chyb. Bydleli jsme u Kosinků. To ty už nevíš, kdo to byl.

- Jo, vím. To byli hodní bezdětní lidé. Bydlela u nich paní Vachková. Ta hlídala občas Radka Vojtíška.

- No, ale paní Vachková se nastěhovala, až když jsme se my odstěhovali. Po nás do prvního patra. My jsme z okna koukali k Nechvílom. Když teta Šimková prala. Volala nahoru, jestli máme plíny. Někdy jsme jí hodili dolů. Vyprala je.

Rozkrývám lidi z fotografií.

- Tohle je ta fotka z pomníku. Nebo ne? Já jsem poznala strejdu Bartoše i tvou tetu.

- Ano. Jen jsem nechal vyretušovat jejich děti. Jsou tam jen oni dva.

Babička Konečná měla Oldřicha a Stáňu. Ta si vzala inženýra Starého. Ona byl důležitou pracovní silou v plzeňské Škodovce. Mám poznamenaných mnoho podrobností. Mám ještě šanci se setkat, zeptat. Využiju ji.

- A kde tys´  pracoval?

- Já jsem se nejprve ve Vysokém Mýtě vyučil klempířem a karosářem. Pak jsem si dostudoval večerní průmyslovku. Dostal jsem se do kanclu. Byl jsem holka pro všechno. Zpracovával jsem VZN – vynálezy a zlepšovací návrhy. Dodělával jsem technickou dokumentaci. Schvaloval jsem zlepšováky. Vypočítával jsem rentabilitu. Zajímavá práce. Taky jsem byl požární a bezpečnostní technik.

Přehouplo se poledne. I Petrouškův polední telefonát. Venku pod slunečníkem je zima. Fučí od hor. Ráno jsem stihla dojet pro přepravku rajčat a okurek. Vyndala jsem rostlinky ven. Snad je ledový vichr neofoukne. Končí mé setkání s tatínkovou rodovou linií. Své poznámky si přepíšu.

Loučíme se. Uháním udělat svačinu řemeslníkům. Bochníček chleba připraven od večera. Moc dobrý.  Namočila jsem rýži do octa. V plánu udělat jim ji s krůtími prsy. Ne, nezvládla jsem. Na půl třetí klientka. 

Na chvilku do skleníku vyvázat rajčat. Vyštipuji dlouhé nárůsty. Už by chtěly kvést. Nikdy tyhle velké nelámu. Dnes ano. Žádné oslabování rostliny.

Honzík se přišel podívat. Nechávám Petrouška, aby se o něj postaral. Bublanina, kafe.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-16

Chystám se na školní Akademii. Chodím na ni už mnoho let. Ještě tam nechodili Petrouškovi vnuci. Letos nás nepozvali. Nevadí mi to. Samochtějícímu se křivda neděje. Odjakživa jsem si vstupenku zajistila.

Pár minut do sedmnácté. Už je nutno vyjet. Jakýpak ostrovní námořnický vodní scénář letos synovec Milan, alias Mijanek, vymyslel. Ten hošíček, který se narodil tehdy 15.7.1969. To jsme s maminkou odjely na Liberecké výstavní trhy. Večer jsme se vrátily, Iva stihla porodit své první dítě. Stala jsem se tetou. Důrazně jsem vyžadovala oslovení teta. Nevím, proč jsem si tak zakládala na roli tety. Přece jsem Irena, Irenka. Byla jsem ťulpas.

Vcházím s posledními opozdilci. Tady se na nikoho nečeká. Zhasli a je jim jedno, že lidé ještě nesedí. Chtěla bych se dostat do své řady. Paní učitelka, která bude hrát režisérku, stojí v uličce vedle diváků. Říká mi:

- My už hrajeme. Tak si sedněte. Šup!

Okřikuje mě jak žáčka. Docela drzá. V sále ještě není klid. Lidi nejsou všichni na svých místech.

- A kam?

Nejraději by mi dala pohlavek za tu drzou otázku. Hledá očima volné místo.  Chtěla by mě někam narvat. Jenže já si držím svou vstupenku. Pouštějí mě do mé řady. Usedám.

- To máte svou vstupenku? Nebo jste si ji vzala u vchodu?

- Koupila jsem si ji asi před měsícem ve škole.

- Aha, já že má přijít má kamarádka. On přijde pozdě.

Mé místo č. patnáct je obsazené. Sedím na třináctce. Už je mi to jedno. Začínají. Vtipně. Mijanek nás posílá domů. Prý to nemají nachystané. Vtom učitelka, která se neumí chovat k stáří. vbíhá na jeviště. Nabízí se, že natočí film. Děj se začíná pomalu rozjíždět. Zatím hrají jen učitelé.

Originální náznak moře. Folie se zvedají, šumějí, z foliových vln se vynořují zpěváčci. Krásné. To se povedlo. Famózní úvod. Děti cvičí, tančí, hrají scénky. Ta s těmi náznaky houbiček a drogového omámení se mi vůbec, ale prach vůbec nelíbí. Berou to jako trend. No jo, to říkala ta brněnská primátorka – drogy jsou trend doby. Tančí holčička. Scénický tanec. Kolik tomu dítěti může být? Vycházející. Pro mě naprosto, ale naprosto nevhodný vyzývavý kostým. Podvazky? Určitě špatně vidím. Spletla jsem si to.

Zestárla jsem. Vyrůstala jsem v řádu. Nacvičovali jsme tanečky, scénky bez drogových podtextů a narážek. Naše tanečky neměly se sexem nic společného. Na školní akademii jsme recitovali, zpívali, prezentovali svou práci, vše mělo formu. Dnes chaos, abstrakce. Výstava na nástěnkách ve foyer. Obrázky žáků - smutné. Temnota. Deprese. My jsme chodili ve veselých barvách. Zarazilo mě, že děti v malém pěveckém sboru měly černé halenky a zelené sukně. Divná kombinace. Černá – barva smutku. To není kritika, konstatování o posunu světa. Děti krásně zpívaly, líbila se mi klasická gymnastika, tanec s pompony. Představení mělo děj, vtip, spád. Letošní akademie se povedla. Svět je jiný. Vzdávali hold svým učitelům. Taky dětem, které vynikaly v učení, reprezentaci školy. Nepochopila jsem hold asistentkám. Rušivým elementem v inkluzi. Už jen inkluze! Kam se poděl náš poklad zvláštní školství! Zničili ho. Jo, a žáci základní školy nejsou studenti. To by mohla paní učitelka vědět. Studenti jsou na střední a vysoké škole. Na učilišti bývali učni, dnes žáci. Když hold asistentkám, proč ne hold kuchařkám, uklizečkám?!! Zrovna včera mi kamarádka povídala, jak na jiné škole v městě dělá asistentku Ukrajinka. Nezná jazyk, neučí se ho. Za co ji platí?! Když se ptala učitelky, ta jen odpověděla – darmo mluvit. - Všechna čest dvouhodinovému programu, práci dětí i učitelů. Předvedli, co umějí. No.

Vyvrcholení na závěr – povedlo se. Celé divadlo zpívalo Drupiho píseň. Děti, učitelé, rodiče.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-16-doma

Domů. Petroušek na ping pongu. Kočky čekají. Začíná pršet. Utíkám sebrat prádlo.

Jsem ušlá. Dvě hodiny! Rýma. Cokoli z člověka teče, značí pláč duše. Proč mám rýmu u psaní?

Den naplněný prací. Klientka na přeměření – úspěch. Rodové informace. Akademie. Krásné. Jen proč mám rýmu?

Dobrou noc!