Rohlíčkový, ořechový, makový, majolkový, křenový :-)

Jsou malá setkání, která v hlavě otevřou vzpomínky. Dnes mě požádala o přátelství holčina. Měla tam i jméno za svobodna. Jmenuje se jako její maminka. Obě jsou Evy. Obě Evy vystudovaly alma mater mou i mých dcer. Jaroměřské gymnázium. Přijala jsem její žádost. Bylo mi asi dvacet, když mi tělo vypovědělo totálně službu. Zánět všeho, včetně pobřišnice, pohrudnice, zauzlení střev. Mamince tehdy řekli, že je konec. Mně to známo nebylo. Tehdy to se mnou bylo opravdu zlé, to jo. Nedošla jsem ani pár metrů. Držela jsem se zdi, přesto jsem upadla. Zřízenec mě odnesl na postel. Vážila jsem asi padesát kilo. Na gynekologii z porodnické nástavby po gymplu nastoupila Eva. Šla mi vzít krev. Klepaly se jí šíleně ruce. Jasně, že brala krev už před tím.

- Evo, že já jsem první?

- Ne. Nejsi.

Píchla. Přiznala. Na jejím novém pracovišti jsem byla první. Div jí stříkačka nevyskočila z ruky. 

Měla jsem mixovanou stravu. Otevřely se dveře. To bylo ještě v dobách, kdy sestřičky i servírovaly!

- Ireno, kolik chceš knedlíků? Máme vepřo knedlo zelo. 

Nehnula jsem brvou. 

- Tři. Hodně zelí! 

Zapomněla mi dát příbor. Rukama jsem rychle snědla dobrotu na talíři. S posledním soustem se rozrazily dveře. 

- Ireno, vrať mi ty knedlíky. 

- Nemám. 

- To bude průšvih!

S Evou jsem toho zažila. Kapénkové klizma. Neznala ani ona, ani já. Zachránilo mě před další operací. Eva. Anděl.

Dodnes jsem proti sdělování život ohrožující dg. Asi jsem byla statečná, chtěla jsem tu být. Hlavně netušila jsem a přežila. Pokud bych věděla, že je se mnou amen, asi bych udělala radost pánům doktorům. Vypochodovala bych ze světa jako mladá matka jednoho dítětě. To druhé ještě chodilo po hvězdách.  

Asi za pět šest let odešla babička, dozvěděla jsem se z jejich hovoru...

Maminka, sestra Iva a já jsme se radily, co na babiččin pohřeb.

- Ale já nemám co ne sebe na pohřeb.

Já ti půjčím ten svůj tmavě modrý, on vypadá jako černý.

Maminka se ptala Ivy:

- A co ty si vezmeš na sebe?

- Já si vezmu ten černý, jak jsem si nechala ušít na Renčin pohřeb.

- Oči mi div nevypadly, co uši slyšely.

- Cože? Vy jste chystaly pohřeb?

- No, řekli nám, že už to máš sečteno.

Tolik desetiletí - vše velice dobře uloženo v paměti. Pod okno mi manželova maminka vozila ukázat malou Denisku. Mávala nahoru do okna... Bezmocná uplakaná stojím na chodbě za oknem. Stále ji vidím - na bílém krásném sportovním kočárku. Okénko ve stříšce. Tuzexový krasavec. Odkoupili jsme ho od Zlatky. Milovaná celoživotní kamarádka. I přes emigraci nepřerušen kontakt. Tolik dobrého pro mě vykonala. V březnu to budou tři roky, co opustila tenhle svět. SMS "A pozdravuj všechny známé" mi zmizela s novým telefonem. Měla starost o vnuky v Kolíně nad Rýnem... Zlatko, bála ses černoty. A to ses nedožila maškarády 2020.

Tak dnes si mě našla Evina dcera. Zvláštní setkání...

Mám ke schválení mnoho žádostí o přátelství. Schvaluji pečlivě a poctivě. Nepřijímám každého. Prověřím si, zeptám se, kde ke mně přišel, zkouknu příspěvky. Někdy odmítám. Volným vstupem je množství společných kvalitních osvědčených známých. A taky doporučení. Takové tu mám hodně od Blanky. Žádné vytrapovače tu nemám. Můžeme diskutovat, bez urážek. Každý má nárok na své názory. Nevyřazuji. Neblokuji. V přátelích mám členy strany, s níž nesouzním. Přesto si jich vážím, nechávám u sebe. Je to jejich právo. Mám tu přátele s jiným názorem na roušky. Nevadí. V tomto roce se mi dvakrát stalo, že mě někdo žádal o přátelství, ale naprosto jsme nesouzněli. Řeším to Messengerem. Odmítnu.

Dnes mi přišla další žádost. Od jména, které si vzal majitel do hrobu. Poslední den na světě se probudil. Posadil se v posteli. Sáhl na krční žílu.

- Já nemám tep!

Jeho žena ho snad půl hodiny oživovala. Marně. Jaké bylo to datum jeho odchodu... Nemohu si vzpomenout. Mohlo to být datum Havlovy svatby? Dozvím se. Měl problémy s dýcháním celý život. Odjel na léčebný pobyt na Štrbské pleso. Krize. Nesvědčilo. Překonal krizi. Zůstal tam na celý život. Štrbské Pleso díky němu a jeho skvělé hodné pohostinné mírné veselé společenské ženě nám bylo kdykoli otevřeno. V žádosti o přátelství čtu jméno tohoto člověka. Jen otec byl Zdeněk. Syn Zdenko. Poslovenštěná varianta. Tomu jsem hned přes SZ napsala: 

- Tak Tebe přijímám i kdybys měl odlišné názory. Žiju s Vámi, myslím na ty fronty a Vašeho kretena Matoviče.

Dvě nová dávná setkání s dětmi mých vrstevníků. :-)

Skyp s maminkou. Připomínám si těžkost situace v DD. Jako pozorovatel zvenku si myslím, jak to tam jede v normálních kolejích. Nejede. Ubylo jich. Maminka má připraven jelení lůj, hřeben. Mističku s kompotem nebo s něčím. Hrneček s čajem. Na jelení lůj jsem zapomněla. Začneme hřebenem. Žlutý. Není náš. Doba kovidová - všichni v atombordelu... Rostu. Cizí hřeben  to není moc hygienické. Jelení lůj vyšroubovat na dálku přes skyp - nadlidský úkol. A víčko - už nikdy nenasadíš. Našla ho za miskou koordinační. Chjo! Nějaká ruka podala mamičin růžový. Odposlech. :-) K nahrávce dávám koment:

Je jich málo. I když jsou v plném počtu - stejně je jich málo. Vedení mělo šanci už na jaře reagovat na výzvu KÚ - brigádníci z řad studentů... Děkuji za jejich práci, za jejich nasazení, trpělivost, s jakou se podrobují všem nařízením! Děkuji všem - od uklizečky v hábitu, štítu, špatně se jí dýchá, přesto vykonává svou těžkou práci, přes pečovatelky - pilné včelky - po sestřičky. Taky včely. No, vidím to zvenku - a to je opravdu jiný pohled toho od počítače. Ale může se někdo vžít do duší nás dětí? Těžká doba pro obě strany, teda pro všechny tři strany - personál, klient a blízcí.

Nedostatek lidí? Petroušek mi vypráví zajímavý příběh. O dva roky do důchodu dřív odchází klidná, poctivá pečovatelka. Za čtrnáct dnů končí. Ve své dovolené je vyštvána na test do HK. Ty vorle, to by bylo něco namě. Ve volnu! To určitě. 

- Víš, co bych udělal já?

- Vím. Fláknul bys mu službou a odešel.

Špatný ředitel, který si neváží svých lidí. Jejich práce. Já do chodu nyní nevidím. Pravděpodobně jich tam bude pět a půl. Místo ochrany buzerace. Už slyším:

- A co byste dělala, kdyby Vaše maminka byla pozitivní.

Vůbec nic. Žádné testy. Dnes jsem slyšela imunologa, v těle máme viry i po odeznění nemoci. Žádní pozitivní. Nemoc si vybere sama. Jsem strašná dcera. Za půl roku už budu v hájené kategorii. Co jí budou chtít chránit sajrajtem do těla.

Nejen že na psychiku bubnují zákazy, příkazy, nesmyslná protichůdná nařízení. Mít neschopného šéfa, to už je moc. Taky bych odešla. No jo, ale měsíčně tratí velké peníze. Za rok, za deset, za třicet to může tvořit s valorizacemi milion. Zdraví je přednější. Kdyby ho už sklepali, vrátilo by se tolik lidí! Kvalitních!

- Nemám přehled. Nestíhám. Neposlouchám.

To mi dnes řekl prodavač v obchodě. Má pravdu. Vzdálil se z FB; až mu prý řeknou sundej si to, sundá si to. Osvobozen. Taky o tom občas uvažuji. Vypařit se. Nedávat info. Mít klid.

Jedu mamince pro recept. Vezu xtra cal na kosti. Kompot mám dovézut jindy. Peču martinské rohlíčky s ořechovou náplní. Melu mák. Vařím ho s cukrem, rumem, mlékem. Jedu. Telefon z DD.

- Akorát na vás myslím. Upekla jsem rohlíčky. I pro Jarušku. Za pět minut jsem tam.

Paní už čeká na parkovišti. Zaplaťbůh nemá hábit. Uklidňuje mě to. Ty hadrý z netkané textilie... Dívadlo. Odhodit. Otevřít domovy, potěšit staroušky. Prodloužit jim život, aby neumírali se smutkem. Oficiální sračkomety pak napíšou, že s kovidem.

Vracím se. Chvíli pracuji. Už mě to neba. Jdu umlít křen. Vyrobit majolku. Hm, krásně klepavá. Hotovo. Vzhůru do pátku třináctého. 

Dobrou noc!

P. S. Kdo sháníte práci, myslím, že vás všemi deseti přijmou v DD. Jen budete mít odřené nosní cesty.