Rok se s rokem sešel, je třeba se radovat

Dvě ráno. Hraju si tu na heslo na Tik Tok. Na kódy. Na ověřovací piny. Nekonečná celovečerní hra. Vlastně hra až do svítání. 

Sobota. Právě rok, kdy jsem mamince naposledy zazpívala V tom našem venkovském kostelíčku. Venku zima jak v psinci. Ve dvě jdeme na tenisové kurty s Petrouškovými sportovními kolegy na prasátko. Celý rok se vyhýbám masu, maximální krůtu, rybu. A teď? Minulý týden darovaná dvě uzená kolena. Dnes zas pašík. Ireno, a tím končíme s obžerstvím!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-28_Jahodove_z_kvaskoveho_testa/

Vařím polévku z krůtího křídla. Špaldové nudle. Zelenina. Meláska. Zadělávám tvarohové těsto na jahodové knedlíky. Napadlo mě přimíchat živný kvásek. Těsto se stává vláčným. Lehce zpracovatelným. Nesu si bedýnku jahod. Vybírám malé. Házím na páru. Oběééd!

Balíme se na cestu. Jdeme pěšky. Deky. Beru pugét, svíčky, zapalovač. Doběhnu na hrob. Rok. Kurty jsou na místech, kde jsem si hrávala jako holčička. Kde na mě mamka volávala - domůůů! V pevnostním parku obehnaném plotem utkaným z ostnatých drátů. V nich hradba šeříků. V nich jsme se schovávali. Odsud jsme vybíhali k pikole přes cestu. Jezdilo po ní jedno auto za hodinu. Dnes plot i šeříky zmizely, zrovna tak jako altány, seník...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-28_Rocni_vyroci/

Usazujeme se u stolu. A já s Lindou hned vybíhám na nedaleký hřbitov. Opět v módu - Linda jde pomalu, já jazyk na vestě. Zas ji vidím záda. Na konci města vcházím jako první do louky s nízkým kvetoucím porostem. A taky jako poslední. Chodím tu celý rok. Ne, ne. Linda vycouvala na cestu. Než se dostanu k potůčku, brodím se trávou po pás. Než vyběhnu na akátovou cestu, hádejte co! Lindě zas už vidím záda. Malá postavička je už na kopci. Já šla zkratkou, ona je už u brány. Já dole. Ireno, klusej, ono se ti nic nestane. Zastavuji na pokochání Krkonošemi. Sníh už jen na území zvaném Mapa republiky.

28.5.2022 Na úbočí Studniční hory ve východních Krkonoších se začíná rýsovat sněhové pole známé jako Mapa republiky. Správa Krkonošského národního parku (KRNAP) odhaduje, že ještě nyní by tam mohl sníh v maximech dosahovat devíti metrů. Mapa republiky mohla letos odtát na přelomu června a července. Loni roztála v první polovině července.

Mapou republiky se nazývá sněhové pole na jižním svahu Studniční hory nad Modrým dolem, bývá v nadmořské výšce 1420 až 1455 metrů. Přestože leží na jižním svahu, který odtává nejdříve, sníh tam zůstává nejdéle v Krkonoších. Důvodem je modelace terénu a větrné proudy anemo-orografického systému Bílého Labe, které pravidelně ukládají obrovská množství sněhu. Sněhová vrstva pak dosahuje mnohametrové výšky.

Charakteristického tvaru sněhového pole si všimli před desítkami let turisté a začali mu přezdívat Mapa republiky. V současnosti se nachází v nejpřísněji chráněné první zóně KRNAP, proto se k němu turisté nedostanou. Dobře viditelné je od Chalupy na Rozcestí nebo z cesty mezi Výrovkou a Památníkem obětem hor v sedle mezi Luční a Studniční horou.

Z Výrovky je takový sešup, že jsem si loni otlačila palce v botách Adidas. Na podzim mi slezly nehty. Už mám nachystané nové. Krásné, růžovoučké. Už se těším na tlapkání po horách. S nehty na nohou, očima na Lindiných zádech a jazykem na vestě. 

Na hrobě nový vkusně osazený květináč. Kam se hrabe moje zahradnické umění! Asi Iva. Hezký. Linda doběhla pro vodu až ven ze hřbitova ke studni. U vodovodu neteče. Zatím ometám hrob. Rozsvěcíme lampy. Mami, tati, rok se překulil. Klušu do našeho parku. Přijdu zas.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-28_Na_prasatku/

Na kurtech skvělí lidé. Co chcete po sportovcích! Vyrovnaní, klidní, přátelští. Legrace. Smích. Dobírání. Klobouk smekám před panem D. Svůj volný čas celý život věnuje dětem a mladým. Pan D. má dvojčata. Vstávám od stolu a jdu se na mládež, vesměs vysokoškoláky, podívat. Kdo je kdo. Jeho dvojčata jsou krásní velcí mladíci. Všichni kluci u stolu jsou slušní, usměvaví. Tamhleten se jmenuje - aha, to je syn té sympatické učitelky, která s mým synovcem Mijankem uváděla akademii. Po očku pak už mládež pozoruji. Takhle kamarádští, slušní jsme bývali my. To se dnes nenosí. Děti jsou na sebe zlé už od školky. Některé. Pan D., když mu vzdávám hold, říká, že kdykoli potřebuje, jako dnes - jsou tu. Na stole pozorují - hokej? Asi hokej. A přišli. Hlásí čísla. Asi prohráváme. Žádné sprosté slovo. Mohu na těch kuřatech oči nechat. Děti lidí, kteří celý život sportovali, scházejí se, tmelí se.

Sportuje tu i Vietnamec Tomáš. Vypráví, jak sem přijel v roce 1981. Učili se tři měsíce česky. Důchodkyně učitelky. Neuměly jejich řeč. Pak ještě další tři měsíce. Kdyby neobstáli, poslali by je zpět. Líčí, jak po škole přepisovali z učebnic naše písmo. Cílevědomí, pilní. 

- Jak jste přišel k jménu Tomáš?

- Dali mě do Karosy. A Doubek řekl, aby nás lépe rozlišoval, abychom si každý vybrali jméno. Já se jmenuji...

Hláskoval své jméno. Je tam T - tedy Tomáš. Linda se ptá:

- Jste přímo z Hanoje?

- Z předměstí Hanoje. 

- Nejste náhodou Nguyen?

- Ne, dědovi patřily rybníky, ale pak nám je vzali. Zůstaly nám jen břehy. Ale mohli jsme lovit i v rybnících. A na březích pěstovat rýži. 

- Já jsem četla, že všichni Nguyenové jsou zemědělci.

Tomáš přitaká. Netušila jsem, že po Američanech je napadla Kambodža a pak Čína. Je tu spokojen. Doma. Zakořeněn. Jeho dcera se vdala za syna lékárníků. Nebo syn za dceru? Každopádně mu poděkovali za výchovu. Není to jen obchodník. Je to velmi citlivý, empatický, inteligentní a intuitivní člověk. A vtipný a veselý. I k tomu je setkání! Poznáš člověka, kterého znáš, ale nic o něm nevíš. Odněkud z chaloupky se ozvalo:

- Jé, myš!

- Prosím tě, není to nutrie!

- Ale já se bojím. 

- Horší je nutrie. 

Mladí se starají o nás starší. Najednou přivalili plynovou lampu. Máme celovečerní televizi. Tolik rukou se pokusilo ji zprovoznit.

- Máš v tom plyn?

- Dnes jsme bombu koupili. Za pět set.

- Hele, to vám prodali prázdnou. Jen ta bomba stojí pět set.

Péťa, jako odborník - voda - plyn - topení ví, co kde zmáčknout. Před týdnem pročišťoval trysku o pár domů níž u bratra.

- To je ucpaná tryska.

Přichází další. Čte:

- Otočit do vodorovné polohy a držet devadesát vteřin.

Dělá dle návodu. Křeše. Nic.

Mlaďoch se mihne s raráškovským úsměvem okolo Péti:

- Nějak ti to nehřeje.

Péťa ví proč. Řehtám se. Další ruce.

- Teď to rozchodím.

- Je tam ucpaná tryska. Na to je potřeba zvláštní imbus. A osmička.

- A máš?

- Doma v autě.

Otec jednoho Edáčka přišel po zápase z kurtů:

- Tak co, je tu něco nového, co jsem hrál?

- Nejde tryska. To se musí rozdělat. A jehlou propíchnout Vyčistit.

Pobíhají tu dvě krásné malé holčičky. Nový potěr mlaďochů. Slyším babičku jedné z nich:

- To je pořád Ráďa, děda, Eda, viď?

- Tak co, jde tam plyn?

- Jde. Máš tam obrácený závit. Dole to otevři. 

- Neškrtej, radši to dole zavři.

- Počkej, teď já. Devadesát sekund...

Čte návod. Křeše.

- Už je cítit plyn. Tak tam asi doběhl.

- No jo, jenže je ucpaná tryska. To nezapálíš.

- Ale bylo by to dobré. Hezky by nás to hřálo.

- Já to zkusím. A proč je to ucpané?

Péťa ví:

- Protože to v zimě stálo bez provozu a ten plyn není čistý, ty nečistoty je potřeba z trysky odstranit. Ta tryska je vevnitř.

Pozor. Je tu šikulka. Z auta přinesl akušroubovák. Vyskočil na stůl. Bzzz, bzzz. Bzzz.

- Chceš říct, že s sebou vozíš šroubovák?

- Jasně. To je moje výbava.

- A máš plochý imbus? Osmičku!

Péťa přihlíží. Radí, kde tam nahoře je inkriminovaná tryska zasunutá do drátů. Potvora cpaná.

- Hele, a jde tam vůbec plyn?

Hoch škrtá zapalovačem. Hned ho rychle dechem hasí.

- Jde tam plyn!

- No jo, ale ne tudy, kudy má. To by explodovalo.

- Tak si zacpeme všichni uši a připravíme se k letu.

Už mají klobouk dole, nahoře mřížku sundali. Ale šroub držící trysku ne a ne a ne povolit.

- Hele, ale fakt tam jde plyn?

- Už není cítit.

- Ivan nám zavřel kohout. Hotovo. Nemáme plyn.

- Tak zavoláme do Gazpromu.

- Myslíš, že to pustěj?

Válím se smíchy. Dvě nebo možná i tři hodiny televize s plynovým ohřívačem. A ten chci domů na zahradu. To je skvělé. A když máte doma někoho, kdo ví, kde je tryska, jak se čistí, není co řešit.

- Jdeme.

- Mně se ještě nechce.

- Dopij.

- Masíčko, masíčko?

Je tu zelenina, maso, bezva lidé. Pití. Super. Nechce se mi.

- Jdeme, pojď, Ráďa nás sveze.

- Jsem myslela, že se proběhneme pěšky.

- Pojď! Zítra chci kopat základy pod skleník. 

Tak jdu. Skoro před domem nás staví hlídka. Kontrola dokladů i dechu. OK. Klid. 

A teď jdu do postele. Mourek se odrzuje. Rád si vyskočí na mé křeslo. Prve vyskočil na Zrzeččino místečko na gauči. Přenesla jsem ho na houpací křeslo. Chrupčí nahlas. Zrzka se vyvaluje na gauči. Kitty v pracovně. Za okny přichází den. 

Jdu.

Dobrou noc!