Rok se s rokem sešel, zase svítí první svíce

Tak jsem se zas dočkala. Sice třetí těšení bez maminky, Petrouškovo třicáté páté, ale nic, život jde dál.

Odhrnuji kousek kouzelného závěsu, který mi dopřává dospat se. Beru Strážkyni paměti. Četba mi jde tak pomalu! To jsem věděla – Žofka škrábe na dveře.

- Žofko!

Ticho. Ještě jednou.

-  Žofko!

Klid. Přečetla jsem si dvě stránky. Měla bych vstát. Tolik práce mě čeká. Sedám na postel. Úchvatný pohled ven. Přenádherný. Obtěžkané stromy. Duchny sněhu na větvích blikají ve sluníčku. Krmítka obsazená. Ptactvo stoluje. Běžím si pro telefon. Žofinka v domnění, že ji zdvihnu, zůstala stát překvapená. Ano, doplněk. Nezdvihla. Vracím se. Sedám na postel. Fotím. Je tu. Nesmí sem. Kde jsou ty doby, kdy si jednu poličku přisvojila Micinka. Trpěli jsme ji. V noci si vzpomněla, že chce ven. Vstát. Otevřít okno. Za chvíli dovnitř. U Zrzečky jsme byli obezřetní. Aby vůbec netušila, že nějaké okno a nějaká ložnice existuje.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-03-probuzeni

Neřízené šedé tornádo mi sedí na klíně. Ruší v snímání bílého zázraku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-03-silnicari-maji-napilno-s-obsekem-mezi

Všimla jsem si, že nejen děti, ale všichni lidé jsou sněhem okouzleni. Někdy i cestáři.

Péťa je tu. Ze stadionu přijel. Seznamuji ho se svým itinerářem dne. Třeba se někde chytí a zapadne do něj taky. 

Nazdobit okna, nainstalovat světla do zahrady, uvinout věneček na dveře, obalit vrkoč a nazdobit, umýt terasu, změnit dekorace, donést sáňky… A na větvičky! Zadělám na vánočku.

- Jo, a taky Peťuš na rozsvěcení stromu. V kolik jen to je? Najdi to. Myslím ve třináct.

- Co to je za čas? To až večer.

- Ale mám zapsáno třináct. Teď si chci jít ještě zaběhat na chvíli do polí.

- Tak to máš co dělat.

Hledá na internetu. Strom se rozsvěcí až večer. Asi stánky začnou po o. Strom večer. Tak to bych mohla stihnout.

- Peťuš, kup bio zelí. Bez siřičitanů.

Tento týden jsem nešlápla do řetězce. Lidi nakupovali prý jak zběsilí. To nemohou na týden udělat pauzu?

Peťulka jede na stadion. Až budu potřebovat, zavolám. Zatím darované maso do trouby péct. Brambory na páru.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-03-tvorim

Zdobím si adventní věnec. Žofinka si myslí, že kvůli ní. Bude poledne. Ty vorle! Péťa je tu.

- Ty seš ještě tady?

- Máš hlad?

- Ne.

- A nechceš jet se mnou?

- Ne. Jsem rád, že jsem se vybabral z rýmy.

To jsem si jen tak zkusila. Vím, že on a sníh on a hory, on a lyže, on a běžky ne. NE. NE! NEEE! To jen když mě měl novou, předstíral úspěšně lásku k tomu všemu. Lezu si na půdu pro vosk. Koukám, že stál loni 180 korun. Ty původní naše české fungovaly za osm.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-03-do-poli

- Peťuš, prosím tě, pojď mi rozdělat vosk. Co je to za ksindl? Kde se to posunuje?

Kroutíme hlavami. Vyrobeno v Norway. Ať si to Norové nabouchají do trenek. Na jednom konci vidíš vosk. A na tom samém – na horním okraji je plíšek tubusu jakoby naskřípnut. To se má odtrhnout? A čím?

- Počkej, to se tlačí zespodu.

Dno je pevné. To se tlačit nedá. Lámeme si hlavu. Mé staré běžky mi před pětatřiceti lety voskoval Péťův předchůdce. Měl fůru pomůcek. Žehličku. Tyčinky na opravu skluznic. Na jaře je omyl asi technickým benzínem. Lyže před uložením vypnul. No, loni jsem z té doby vyhodila vosky. Totiž své běžky jsem si nikdy pak už nevoskovala. Běhala jsem na nich bez vosků. Už túruji před brankou. Nažhavená na sníh. Péťa přibíhá z domu.

- Já jsem to tajdle proříznul. Tak to vytlačíš, vidíš?

- Vždyť mi poškrábeš skluznici!

Matlá mi špičky.

- Prosím tě, natři mi tady hlavně paty, kde se odrážím!

Letím. Vosk jsem si nevzala. Na kopci plno lidí. Paní doktorka jde se sáňkami nahoru. Ježiš, jak já se tu ztrapním. Na běžkách ten kopec nesjedu. Měla jsem si vzít sjezdovky do tašky. Lidi ochotně ustupují. Vysvětluji, že na běžkách tenhle pruďas ne. Zdravíme se s lékařkou.

- Víte, já když tu jsem sama, pomalu si to sjedu vlnovkami. Ale teď se nechci ztrapňovat.

- Zcela rozumím. Vidím vám až do žaludku. Ano, vím. Tak to sjeďte obloučky.

Nevím jak, jsem dole. Nějaká mladá paní mě upozorňuje, že se prý v poli budu lepit na bláto. No, tak nasněženo je. Nevím, o čem hovoří. Svištím. Fotím. Jsem nadšená. Jede mi to. To dnes tímhle tempem dám aspoň tři velké louky. Nebo i čtyři bych mohla oběhnout. Podjíždím viadukt. Jsem na velké. Ó, nádhera. Už ji mám zpola objetou. V místech pod kráskou s modrými obroučkami od brýlí, to je ta, jak ji oblékají do nového žlutého kabátku, tam, jak postavili ty dva nové domy a drsně je podepřeli kamennou obludou, tam, jak zničili tu stráň nahoru k cestě, tak přesně tam s nadšením vstupuji do čísi stopy. Ó, jak to jede. Stopa je nahnědlá. Že by se tu někdo bořil? Je tu plynové potrubí, na jaře tu nejprve začne odtávat. Lepí se to. Do prčic. Ireno svišti, ať máš zahřátou skluznici. No, moc to nejede. Lepí se to ukrutně. Dostávám se až na listí. Konečně jsem v záhybu louky u tunýlku, který odděluje souměstí. Ireno, vstup do stop lidí, odrhni sníh o jejich výtlapky. Jo, už to zas jede. Chvíli. No, tak si to dáme ještě jednou. Jsi přece zdatná důchodová běžkyně. Ano, je to větší dřina. Ale jedu. A naproti tam – ano, tam pod těmi novými domy se to sakra lepí. Co mám dělat? Vosk jsem zapomněla doma. Dotlapu, fakt – dokráčím s nánosy sněhu k tunýlku.

- Péťo, tys´    mi ten vosk odnesl do domu. Přivez mi ho. Jsem za tunýlkem na jaroměřských Ptákách. Chodím jak na chůdách.

Už je tu. Vidím nahoře na stáni střechu jeho auta. Jede. Jede. Pořád jede. Ježíši, proč nezastavil. Už. Blíží se ke mně. Cvičím si ovládání. Nejraději bych si na něm zchladila žáhu.

- Péťo, natři mi to.

Mám chlupaté rukavice. Nemíním si jimi čistit skluznici. On zas nemá nic na odrbání. Natírá mi to i s blátem.

- Prosím tě, kdes´   nabrala bláto?

- Proč mi to matláš na to bláto. Natři mi to pod patami, ať se mohu odrážet.

- Pojď, vezmu tě domů.

- Ne. já si to dojedu. Český král z boje neutíká. Už jen tady pod náspem, vjedu na josefovská Ptáka, vyběhnu kopec a jsem doma. Ale počkej tady!

Odlepuji se. Volám, že dobré.

No, bylo to lepší. Menší louku tu někdo obíhal. Nedovoluji si vstoupit do jeho stopy. To tak, abych zas začala chodit na chůdách sněhu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-doma-z-poli

Konečně kopec nahoru. Nikde nikdo. Všichni jsou na obědě nebo na náměstí.

- Jsem tu!

- Prosím tě, tys´  přijela autem? Jak to, že už jsi tu? Tys´   letěla!

Servíruji. Zapaluji první svíci. Jsem ráda, že jsem to dala. Ale byla to fuška.

Chvilku si odpočinu. Pak zadělám na vánočku. Pak, pak… Mně se nechce. Usínám. Za chvilenku se probouzím. Jdu na tu vánočku.

- Až budeš chtít na ty větvičky..

- Pojedeme za tmy.

- V 17.45 hod. rozsvěcejí strom! Už hodinu říkáš, že máš zaděláno. 

Proč já v té větě cítím hřeby a kůly! Než jsem vánočku popíchala mandlemi, ovlažila...

- To stihnem.

- Vezmi si na krk světýlka.

Beru. Strojím se. Jedeme.

- Kolik je?

- Půl šesté. Mám jet k náměstí?

- Ne. Nejprve potřebuji stříbrný smrk na lustr.

Naviguji ho, kam má jet. Ten můj mi loni skáceli. Ale nedá mi to. Je tam vysázena řada nových stromů. Vybíhám do závějí. Slyším za sebou brblot. No jo, není po jeho. Chtěl mě vézt k cestě. A co já bych pro výzdobu hnízda nepodstoupila!

- Stromečku, prosím, dej mi větve. Nebude tě to bolet. Mízu máš dole.

Stříhám. Brodí se sem Péťa. Větvičky s nánosem sněhu házím do sněhu.

- Prosím tě, musíš to házet do sněhu?

- Držet je nebudu. Zebou mě ruce.

Krmíme archonty.

Sedáme, jedeme ještě na větvičky na vrkoč. Mám staré, stařičké nůžky po taťkovi. A pak po mamince. Stříhají ze všech těch novodobých zázraků nejlépe.

- Nechceš nejdřív na náměstí?

- Ano, nechci. To stihneme.

V časech máme celoživotní rozpor. On chodí včas. On si myslí, že něco nestihneme. On je na rozdíl ode mě otrokem času. Já jsem svobodná. Čas si formuji pro svou potřebu. Na krku mám světýlka. Větvičky na stromeček a na vrkoč mám. Hotovo. U auta mi asi z čepice spadl sníh až za krk. Ječím. Brr.

- Pomohl bych ti, je to nepříjemné, viď?

Směju se. Cítím ledovou kapku téci po zádech.

- Péťo, to je hnus. Ještě teče. Ještě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-03-rozsveceni-vanocniho-stromu

Půjčuje mi hadr na ruce. Natahuji rukavičky. Jdeme na náměstí. Slyším zpěv. Krásný. A stánků! Ten jeden - s krásnými sarapajtličkami za lidové ceny tolik hezkostí. Velké svíce za osm korun. Prý je bere přímo od výrobce. Prý hezky hoří. Ta k dobře. Nechám si to tam, jdeme shánět medovinu.

Mezi teplými nápoji jediná. 55,- Kč.

- Prosím vás, to mi dáváte tak málo? V Kuksu měli za třicet a za šedesát, v Hradci taky…

- Oni ji dávají ředěnou. Já vám liju jen koncentrát.

Nechávám si dolít horkou vodu. Péťa si kupuje nějaké kafe. Nechává jí spropitné. Vracím se s kelímkem ještě pro jednu porci. Dostávám od Petrouška do ruky padesátku. Obchodnice nalévá. Dávám jí padesát. Přece kelímek se odečte.

- Padesát pět.

- Mám jen padesát, donesu vám.

Holka, holka, pro příště, od tebe, i kdybys tu byla jako dnes jediná, tak takhle neobchodní jednání by mi zabránilo si u tebe něco koupit.

- Peťuš, dej mi ještě pětikábli.

- Nechal jsem jí velké dýško.

- Nezajímá. Chce pět korun.

Dala bych si ještě. Ale nechala jsem si zajít chuť.  Co? Kdo je větší hamižník? Já ne.

Ptám se na jméno zpěváka. Jiří Zonyga. Vítěz nějaké TV soutěže. Aha. Řidič kamionu. Zpívá velice převelice krásně. Moc se mi líbí jeho repertoár. Husličky, koledy. Kus Rybovy mše. Nádhera. Má k sobě houslistku. Zdatně mu sekunduje. Jsem velmi spokojena. Okouzlena. Krásná atmosféra. Rozsvěcení stromu. Pan starosta lidsky kratičce promluvil. Vzpomenul dvojího loňského pokusu. Letos na poprvé. Ó, máme krásný strom. No ten je! A jak hezky nazdoben. Moc se mi líbí. Zpěvák zpívá, lidi se ztratili.

- Člověče, cvaknutím stromu se to tu vylidnilo.

- Víš, třeba tu byli celé odpoledne. A museli jít domů s dětmi. Aspoň se mohu vrátit k tomu krámku, jak tam mám schovaného kus nákupu. Jdu tam.

Vracím se. Jé, naši celoživotní známí, příležitostní přátelé. Jeho znám jako malého hošíčka s andělskými vlásky. Vodila ho za ručičku paní Vachková. Hlídala ho. Mně bylo asi šest, sedm, jemu tak tři čtyři. Někdy si to připomínáme… Dětství.

Fotíme se. Loučíme se. Pomalu odcházíme.

- Dej pozor, klouže se to. Je to jak sklenice.

Doma. Fotky na FB. Kočkám večeři. Péťovi večeři. Vánočka vykynula. Zvolit program. Zatopit. Petroušek nese pro jistotu do skládku topidlo. Má mrznout. Mě by to nenapadlo.

- A čím budeme topit ibiškům?

Zítra. Míhala se mi na FB bezva reklama na nějaký zázrak, který udělá hned teplo. A teď, když bych ho potřebovala, tak reklamu nenajdu.

https://www.youtube.com/watch?v=uEFcyEmQwiU

Synchronně – poslouchám už asi podesáté kousíček od času dvě hodiny o parazitech kanducích. Nikdy jsem název parazita kanduk neslyšela. Zrovna včera přednáška Heleny Heclové byla o parazitech.

https://allatra.cz/publication/skryta-realita-naseho-zivota#

Paní Burgetová čte sice z knihy Allatry – pryč od ní. Nezajímá mě. Výjimečně dávám odkaz na text. Pročítám. Ano, je to ten mluvený.

Přicházejí informace. Markéta de Burg, Helena Heclová, Věra Burgetová… 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-03-skocila-mu-za-krk

Ach, to bylo hezké. Většinu úkolů jsem neodškrtla. Ale zítra je taky den. Stromečky na oknech svítí. Přichází kouzelná doba. Pro děti a pro mě. Těšila jsem se od Hubertovy jízdy, Dušiček, přes Martina až k očekávání. Zklidnění. K zapálení světla na kruhu i v srdci. Hlídat myšlenky, nekrmit archonty, parazity, nechat vše plynout.

Dobrou noc!