Roušku byste chtěli?

Sobota? Který je den. Slyším, jak se Péťa chruje. Vstáváme! VSTÁVÁME! Dnes si vyjedeme na Sv. Petra. Ano, sobbota. LInda už je u nás. 

Stavila se včera cestou k nám v Picích na přehlídce. 

- Malé třílteté holčičky předváděly šaty. Ty dospělácké navrhovala Alex Mynářová. Tos neviděla! Jednu holčičku naučili chodit jako manekýnu. Nepřirozené pohyby... 

- A lidi tleskali, viď? Nojo, pedofiie a doprovodný satanismus doskákali i na maloměsto... 

- Strašné. Že to ti lidé nevnímali?!!

O MIcinku postaráno... Noženka bolí. Ploužím se do hotelové jídelny. V cestě mi stojí maličký příjemný veselý Filipínec.

- Můžeme dát selfie?

Přitaká a ochotně se fotí.

Vydatná snídaně - opulentní hody, jako vždy... S sebou na kopec mixuji zdravé jídlo - formula 1. Příchuť café latte. Nezapomínáme každý den na náš bylinný koncentrát, vitamíny pro muže, pro ženy atd. Sbalen batůžek.

Péťa přinesl cedulku hotelové služby s upozorněním, že máme pootevřené okénko u auta SPZ...

- Už jsem ho zatáhl. Oni to hlídají.

K lanovce po silnici čtyřicet minut. My sbíháme po srázu rovnou do centra. Fotíme se na bílém mostě. Krakonoš má dnes absenci. Procházíme centrem, okolo řeky. Lanovka se spouští, pokud mají zákazníky.

- Máte roušky?

- Nemáme.

Nasedáme.

Naštvaná obsluha s převázanou hubou:

- Podle přepravního řádu...!

To je kůň. Copak on neví, že nic takového v přepravním řádu nestojí? Roušky - rozdělující téma. Cestou zkoušíme sklopit modrý štít kabinky. Ne, přes plexisklo není nic vidět...

Vystupovat. Nahoře fotíme z vyhlídky panoramata. Homolkovi by si přišli na své. Dvoudecka proseco 120 korun. Očima hledáme Labskou na obzoru. Jo, už ji vidím. Není skoro vidět. Přu se s Danem o tom, že od Labské boudy je to k pramenům Labe asi dva kiláčky. Tvrdí, že nejprve jsou prameny, teprve potom Labská...

Za chvíli mi jde potvrdit, že jsem měla pravdu. Díky, internete!

Rozhodujeme se, jestli se kousek půjdeme mrknout... Jo, jdeme na Pláň. V Peci se stejně jmenuje cvičná lyžařská louka pod hotelem Horizont. Stezku lemují dřevěné naučné prvky. Krmím se borůvkami. Noženka mě bolí. Loudám se. Zaostávám. Čekají na mě. Na rozcestí se rozhlížíme. Myslela jsem si, že vidím Černou horu s vysílačem. Dan hledá v telefonu:

- Ne, to je Ještěd.

Tentokrát se divím. Odsud osmdesát kilometrů je do Liberce? Přes kopec dva...

Vracíme se. Zas zobu borůvky... Míša nás organizuje:

- Támhle k té chalupě bychom se mohli dostat a vyfotit se tam.

Našlapuji opatrně do trávy. Fotím jakési bobky. Souměrné. Krásné. Od srnce? Cestou nás Dan upozorňuje svým ostřížím zrakem na houby, kterých bych si v trávě vůbec nevšimla. A že jich tu roste!

Vracíme s k lanovce. Už jede. Obsluha nahoře je vstřícnější:

- Kdo má roušku, nasadí si ji.

- Děkujeme.

- No vy máte šátek, zrovna byste si ho mohla uvázat..

Už jedeme. Hotel Harmony postaven v břehu tak, aby prolétající stíhačky případně hotel neviděly, nezasáhly. Zastavujeme se v centru na oběd. Prodejna sport.

- Dobrý den! Máte běžecké boty?

- Máme, ale nejprve si musíte navléknut roušku...

- Já? Nikdo nemusí! Na shledanou!

U oběda si všímám prodejny HUDY. Paní bez roušky neotravuje. Ochotně leze po regálech. Hledá mé číslo. Snaží se mi vyjít vstříc. Vysvětluje princip, který ochrání mé nohy. Až se zas vzpamatují. Nakonec radí, že přes e-shop mi dají 7% slevy... 

Dva přístupy. Jeden - chci roušku. Druhý - chci zákazníka.

Šplháme lesem zátky do hotelu.

- Mami, natrhala jsem švestky. Umyla koupelnu. Povyhazovala jsem pár věcí... 

To se zas budu divit...  :-)

Chvíli posedíme v restauraci. Pak bazén, vířivka. Sauny... Konec. Přetáhla jsem. Jdu spát.

Dobrou noc!