Roušky, neroušky, zahrada posiluje, sosám zemskou pránu
Páteček. Můj oblíbený. Dnes do mě najíždí znovu energie. Radost ze světa. Všechno se dá přežít. Jen silný přežije. Sice mám v hlavě roušky - na pusách prodavaček, úředníků za sklem, dětí v autobusech, konec konců sestřiček, učitelů... Někteří jsou šťastní, že jsou ochráněni v ohrožení zdraví, tak co já s tím. Nic. Nemysli na ně.
Sluníčko. Jedu za maminkou. Beru jahody. Zapomněla jsem švestky. Kafíčko. Volám do DD. Linky už fungují. Dva dny nešly. Radostné. Vypadává nám internet. Skoro každý den na kratičko přeruší proud. Nemohla jsem se dovolat dva dny do DD. Dobré transformační signály. Radujme se.
Maminku veze mladičká. Nová. Nějak se nám to tam točí. Hodně nových. Asi staří odešli do důchodu. Nebo jinam? Co jsem nové poznala, všichni milí, sympatičtí, ochotní. Ať se jim daří! A ať jsou spokojeni. Hlavně vydržet! Počítám-li správně, nepřetržitě nosí personál roušky sedm měsíců... A co je mi po tom...
- Ahoj mami!
Pusa.
- Já jsem tě nepoznala.
- A která já jsem?
- Irena.
Maminka se zase diví. Vedeme stále stejné dialogy. Tak ráda bych, kdyby si zapamatovala, že nás má každý den u sebe. Pochroumaný disk. Jsem optimista. Vydrží-li, opraví ho.
Jahody mají úspěch. Má o mě strach.
- Není ti zima?
- Je, ale zabalím se do deky. Neboj. A tobě?
- Já zabalená jsem.
Ještě jí přitahuji svetr na hrudník a na krk. Překrývám bundou. Nabízím pišingr.
- Já nic nechci. Hlavně, že jsi tady ty.
Někde jsem vytrousila krabičku s Krakonošovými oplatky. Ty, které rozdělávám, mají stejnou chuť. Podávám jeden mamce, jeden sobě. Přijela sanitka. Řídí Vítek. Svatý člověk. Nesmírně hodný. Znám ho určitě pětatřicet let. Asi víc. Mladá s dvěma dětmi. Za krásného letního dne vyjela na týden s kamarádkou do Velké Úpy. To jsem celá já - i tehdy jsem neměla s sebou všechno. Jako minulý týden ve Špindlu. Zapomněla jsem dětem holínky, pláštěnky. Vítek - náhodný známý - zařídil. Jel na otočku do našeho města. Vyhledal mamku, jeli k nám domů. Večer vše přivezl. Vítek je stále stejný. Hodný. Usměvavý. Ochotný. Nikdy jsme ho neviděla naštvaného. Pozoruji ho celá léta, co tu maminka přežívá.
- Není ti zima?
- Je, mám deku, mami.
Rovnám mamce bundu, deku. Vidím, že nastupuje paní pečující o kočičku. Před plandemií mi říkala, když jsme se s mamkou s její kočičkou mazlily, že syna požádala, aby po její smrti kočičku nechal uspat. Nechce, aby byla bezdomovcem. Často si na paní i její chlupatou kamarádku vzpomínám. Myslím na všechny lidi tam... Volám, kam jede. Na oční, vyměňovali jí oko. Super. Vylekala jsem se.
- A kde je vaše kočka?
- U syna v Náchodě.
Chjo. Třeba se kočenka vrátí. Už jsem se nemohla dál ptát. Doprovod. Zatáhnout dveře. Odjíždějí. Mám paní v mysli. Občas vytrhla plevel ze záhonu. Měla dobrou paměť. Počítám si své strachy. Stáří a bezmoc - další... Třeba jednou zas pojedu s maminkou zahradou. Na lavičce bude sedět tahle paní s bílou tulivou kočičkou. Jsem smutná.
- Mamko, chceš tuhle čokoládku? Je od Krakonoše. Stála k šedesáti korunám. Koukám, že je z Belgie.
- Nechci, mně stačí, že seš tady. Se mnou.
Maminka má strach, jestli mi není zima. Zdvihám se. Vezu ji na sluníčko.
- Mamko, cítíš, jak sluníčko zahřívá tvé nohy?
To jsem zvědavá, co jí v zimě budou dávat na nohy. Jak na
ní narvou její kozačky. To by mi zmrzla. V září už jsme potřebovaly
rukavice. To budu vozit v kufru své kvalitní rukavice, pořádnou čepici,
pléd... Jeden z dalších mých strachů. Byla jsem tak šťastná. Ničeho jsem se
nebála... Svobodná. Volnomyšlenkářská. Jo, vono se řekne semenec.
Tlačím vozík. Ukazuji mamince sokolovnu.
- Mami, říkalas mi, že sis jako malá holčička hrávala na schodech sokolovny, když ji stavěli. Vidíš? A támhle v tom domě ses narodila. A támhle, jak jede to červené auto, tam je škola; tam sis přála chodit. Jenže babičku si našel děda Kopecký. Odstěhovali jste se do Neznášova.
Přála bych si vstoupit do mamčina filmu dětství a mládí. Tam jsem to nezažila. Jen vyprávění... Napojila jsem se v maminčiných devětadvaceti letech.
- Ty se se mnou nadřeš.
- Jak to víš?
- Protože jsem těžká.
- Ale to já ráda, mami. Pojď, ukážu ti schody, které jsi vždycky zadýchaná zdolávala. Vidíš je? Mami, kdyby ti nabídli deset milionů, kdo ví, jestli bys je vybelhala... :-)
Paní Iveta už nás shání. Zas jí to sluší. Předávám mamku. Bude poledne. Přeju dobrou chuť.
- A ty už jdeš pryč?
Tohle nemám ráda. Vždycky dávám pusy a upozornění, že zas zítra. Jenže zítra přijde Iva s Beníčkem. Roušková. Ta si nechá cílit na šišinku. A vstupovat jedy do krevního řečiště. Každá jsme jiná račice.
Najíždím na státní. Hned odbočuji do pruhu k benzínce. Rychle stahuji okénko. Koukám za sebe. Někde opravují cestu. Je tam dopravní špunt. Nakukuji ke Krakonošovi. Letos jsem měla štěstí. V červenci jsem šlapala po jeho horách z překrásného hotelu z Pece. Z mé milované Pece. A před týdnem taky z luxusního resortu ze Špindlu. Netušila jsem, že ze sv. Petra uvidím Ještěd. Fotím Sněžku a Černou horu. Hotovo. V dáli vidím první auto. Šup! Jedu.
Ireno, život je krásný. Jo, chtěla by ses stavit v obchodě, jo? Chjooo. Ta svoboda je okleštěna. Odbočuji na parkoviště. Sháním olejovou esenci z citronové trávy, z hřebíčku, z tea tree... A nemají. Ale prodavačka suprovní. Hodná. Ukazuje mi jiné olejíčky. Dřív jsem vůbec neměla ráda levanduli. Říká se, že lidé s nízkým a vysokým tlakem ji buď milují nebo nesnášejí. Začala jsem ji mít ráda až když jsem si jí obsázela dům. I odkvetlou rozemnu v prstech a přivoním. A tenhle levandulový olejíček voní právě jako když ji rozemnu. Doma vypraná pračka. Napouštím vodu s octem. Přidávám pár kapek levandulové esence. Jdu věšet na zahradu. Vjíždí do mě radost, síla, elán! My to zvládneme, Makrelo, bez tebe! Wir schaffen das. I my. Jsem svobodná! Že by mě nabila Sněžka? Nebo Černá hora? Při focení jsem se přenesla na vteřinku tam. Tam je svobodno. Volno. Bezstarostno. Lanovkáři otravovali s rouškami, ale nemlátili nás. :-) :-) :-)
Petroušek je tu.
- Tady máš pozdrav.
- To jsou roušky? A jak víš, že to není pro tebe?
- Protože mně ta obálka přišla taky. Lidi to vracejí.
- Hm. Nemají Ahrimana rádi. Nevědí, že už má nakročeno na propadliště...
- Nezapomnělas? Jedu na zápas!
- Aha, svačinu, viď?
Petroušek odjíždí. Jdu si zasadit vřesy, osázet ozdobné mísy... Sbírám oříšky. Máme staré keře; padají z nich podlouhlé, kulaté velikánské. Vzadu maminka zasadila ty v čepičkách; to zas bude, než je vydoluji z košilek. Slaďoučké. Krásně červené. Dá to práci. Ale nemusím kupovat. Máme jich moc, moc, moc. Dnes se to dělá jinak - koupí se vylouskané. :-) Keře si dávají odpočinek, letos se oříšky sypou ze všech.
Našla jsem urychlovač kompostu. Má se to prosypat. Rohovinou. Čím to přikryju? Našla jsem u lísky ještě neostříhané pivoňky. Pro nůžky. Ostříhat. Odnést ke kompostu. Prosypat. Překrýt pivoněmi; pro konev. Nabrat vodu. Noženky bolí méně, ale jsou namožené. Zalít rajčata. Ozobávám. U stromů rajčata neprospívala. Našla jsem jednu okurku. Bambulatou. Olezlou. Přerostlou. Ale moc dóóbrou. Ještě další pračka. Vymáchat v octové vodě s levandulovou esencí. Ke šňůrám. Tlapkám, tlapkám. Ještě korýtko oživit. A zalít. A znovu pro vodu. Ireno, budou tě bolet ťápoty. Micka se přišla lísnout. Sbírám vlašské. A lískové u dalšího keře. Sedám na bobek. Tluču si kamenem. Jéj! To já ráda! Hned prozkoumat, jestli není oříšek červivý. Ty s dírkou házím do pytlíku. Jak začneme topit, mám místo peršingu podpalovadlo. Do pytlíku cpu dvě šišky. To bude fajrovat.
Ještě vytřít terasu. Rozsvěcím svíci. Srdíčka. Micka mě přesvědčuje, že už je tma. Má hlad.
- Micko, ještě si to nafotím.
Domů. Ukloprcaná. Osprchovat. Hodit nohy nahoru...
Péťa je tu.
- Vyhráls?
- Vyhrál.
Smutně:
- Oni nám tu soutěž stejně zakážou.
Chjo. Plesy, sport, školy...
Linda mi poslala odkaz na Twiter:
Všichni mrazili, jen Milan Chladil.
Všichni pařili Dooma, jenom Dominik Duka.
Všichni v lese sbírají konzumovatelný houby, jenom Zdeněk Nejedlý.
Všichni uchopili celé roucho, jen Stanislaw Lem.
Každý už chce být doma jako první, jen Alžběta II.
Všichni vybízeli ostatní, aby vstoupili dovnitř, jen Vítězslav Nezval.
Všichni si nakoupili klobouků, jenom Karel Čapek.
Všichni si stěžovali na průvan, jen Vlastimil Zavřel.
Vsichni nosi stare hokejove dresy, jen Milan Novy.
Vsichni se dovolavaji papeze, jenom Pavel Patera.
Vsichni si uz dali pusu, jenom Jan Neliba.
Všichni jsme smrtelní, jenom Dan Nekonečný...
Všichni přišli promočení, jen Jiří Suchý.
Tam toho je! :-)
https://twitter.com/alexandrkriz/status/1305832214538653696
Mrkněte.
Dobrou noc!
P. S. Dobrá zpráva: