Rovnání sama sebe

Ráno svítá. Jdu spát. Za chvilku budu vstávat. A nebude se mi chtít. Chtěla jsem se vypravit na celý den do Opočna. Měli tam zajímavý program. Přednášky…

Vstávám. A fakt se mi nechce. Včera jsme to protáhly. Zabalené do dek a kožíšků. Bylo to léčivé. Pro Lindu, pro mě. Kamarádka ke mně chodí, vždycky když potřebuje podpořit, pozdvihnout, když má starost, obavy. Prý jsem její terapeutka. A včera byla ona terapeutkou.

- Dobré ráno! 

- Dobré ráno! Jak je venku?

- Má být vedro. 

- Tak to dnes do Opočna nejedu. Budu se vyvalovat u bazénu. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-05-prizen-uz-byla-pominula

Jak to říkala Tatiana Micič? Smysl života je objevování své cesty. Objevování sebe sama. Hledání smyslu života je reprezentováno Jupiterem. Hledání vlastní podstaty je v horoskopu reprezentováno sluncem. Jupiter nám umožňuje porozumět symbolům, které jsou starodávným jazykem života. Učíme se intuitivně přijímat a interpretovat.

Dívám se do sebe, vzpomínám. Jdu v letech v myšlenkách. Hledám, proč jsem došla zatracení… Hledám marně. Ještě jsem své provinění nenašla. Nemíním nic napravovat. Přijímám stav. Jen hledám. Ještě se na to zaměřím. Možná to nejsou mé energie. Má přímočarost mnoho lidí irituje. Kvůli tomu si nohu za krk opravdu nestrčím. Nebudu falešná. Nebudu se přetvařovat. Vždycky řeknu věci tak, jak je vnímám, jak je pociťuji. Vždycky budu pro mír. Nikdy nepodpořím válečné štváče, vojenskou juntu, a to i za cenu života. Vždycky budu postupovat dle své intuice. Ať si každý nechá do sebe píchat třeba plumbum, které nyní mimochodem už do pus a těl z důvodů zdravotních nedávají. Nikdy se nepodřídím násilí jen proto, že ho propagují mluvící hlavy ve svaté bedně a je většinový. Vždycky zůstanu hrdou Slovankou a už nikdy se nebudu drápat na zvrhlý západ. Vždycky budu stát za svými názory. Chci založit další dvanáctiletý cyklus na dobrý kvalitních pevných základech. Jupitere, ty mi dáváš! Ireno, běž vařit. Nemudruj. Schovej zajíce. Jdi vařit.

Telefon.

- Zlato, jsi okolo poledne doma?

- Jsem.

- Tak já se stavím.

Rychle zadělávám na chlebíček. Pokud vystydne, ráda se podělím a přidám pomazánku z kavkazského tvrdého sýru. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-05-krasny-a-dobry

Zvonek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-05-mile-prekvapko-dojala-jsem-se

Jej! Ona na mě myslela. Přinesla mi mraky květů. Kytice. Aranže. Óóó, tak to děkuji. Takhle jsem to zažívala vždycky 30.6. Kbelíky kytek. :-)

- V kolik pojedeš na venkov?

- Zlato, nevím. Asi za hodinku, za dvě.

Jsem dojatá. Donesla mi tolik kytek. Uvázala velkou kytici. Malou se slunečnicí. Aranž do košíku. Tři růže… Božínku, tak mě má někdo rád. Jen tak. Bez zásluh. Děkuji!! Beru to jako vzkaz od Vesmíru. A prdím ny ty důležité dámy, kterým jsem sloužila, dostaly asi málo. Jděte se, holky bodnout. Každý je nahraditelný - na to jsem přišla právě teď. 

- Budeš to mít v domě jako na zámku.

- Ó, tolik péče. Děkuji moc!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-05-radost

Jdu si květiny naaranžovat. Abychom to tu měli jako na zámku. :-) 

Nakonec chlebíček v tom vedru chladnul ještě v době, když už byli odjetí.

Linda včera tvořila s elektrikářem světla v druhé půlce domu. Zítra dokončí. Dnes měla šest brigádníků. Pracovali okolo domu. Bude mít vše hotovo. 

- Mami, jedu dál. Dnes jsem zabrousila stěrku. Ještěže mi tam včera nechal. Zítra rozvěsí světla. 

Když si házíme hlasovky s Luckou a Lindou, slyším:

- Luci, možná u vás nestihnu vymalovat.

Má na mysli polovinu domu, kde ubytuje návštěvu. 

- Lindi, zapojíme Míšu.

Vkládám se:

- Ne, já chci na Sněžku.

Je fajn mít přátele. Člověk má okolo sebe lidi, kteří ho mají rádi jen za to, jaký je. Děkujeme.

Život jede. Každému dle jeho zásluh. Kdo obcuje se zlem, s egem, s negací, kdo škodí, kdo se povyšuje, bývá ponížen. Jen tak dál! Lidem padají masky. Jsou víc a víc čitelnější. Jen mi u toho poněkud lezou oči z důlků. Ty, které jsem považovala za své, kterým jsem dávala, které jsem milovala, jsou hodní pro jiné. Jejich cesta vede po křivolakých chodníčcích. Nezkušení. Škodí si. Ještě netuší.

Přoč mi na mysl přišla má babička z maminčiny strany? A prababička – to byla dědova maminka. Anna. To byly stařešinky. Jako u indiánů. Dnes úspěšně úcta ke stáří vymýcena. Jen ať mladí zůstanou blbí. Konec konců asi do třiatřiceti jsem taky byla nemoudrá. Když mi maminka radila, neposlechla jsem. Jednou jsem byla doma s hlasovými uzlíky. Měla jsem už bříško dost velké. U školy cikánečka obestoupena asi třemi hošíčky. Rozprášila jsem je; odvedla holčičku domů k mamince. Ta maminka když jsem pak po mateřské nastoupila, tak mi připomněla, že její Simonka je ta holčička… Simonečka, dej ji pánbu věčnou slávu, nosila mi někde z Polska, nebo nevím odkud, krásné modely. Elegantní, jiné, než byly tady ke koupi. Třeba černý koženkový kostýmek. Šmrncovní. Úzká sukně. Sáčko velkoryse rozevřené, velké klopy. Pocákané lesklými cákanci. Na Václaváku v Domě mody v posledním patře jsem si kupovala super drahé a super extravagantní barevné květované punčocháče. Byla jsem mladá, štíhlá, vysoká. V době léčení hlasových uzlíků mi předepsali vycházky. Chystala jsem se do školní jídelny na oběd. Maminka mi telefonovala:

- Prosím tě, neber si ten kostým, ať tě v něm nevidí ředitelka. Závist je hrozná věc.

Už jsem byla vyštapicírovaná.

- Jo, mami, neboj. Ahoj.

Jasně, že jsem potkala ředitelku.

- To ti platěj chlapi?

Nemravná. Zlomyslná. Baba jak heldegron. Komunistka. To bych si nikdy nedovolila ke své podřízené. Pak mi ještě zavařila, když si vymyslela, že prý mlátím cikány. To narazila. A to tak, že velmi. Ti se za mě postavili. To bych prý nikdy neudělala. Ne, neudělala. Simončin táta se vložil a bránil mě. No. Jeden kostýmek, co? Podařilo se jí odejít ze světa včas. Četla jsem si ve svých dokumentech, které mi musela vrátit, co o mně hlásila. Věřím, že se časy zase zlepší. S nimi i lidé a mezilidská chápavost. Co já? Mně došlo právě okolo Kristových let, že maminka má odžito. Má životní zkušenost. Pak jsem za ní vždycky šla:

- Mami, a jak ty bys tohle vyřešila?

- No, ty si to dělej podle svého rozumu, ale já…

Dávala mi to taky hezky sežrat. Láskyplně. A když jsem to udělala po jejím, ptala jsem se:

- Mami, jak to že to vždycky po tvém dopadne dobře?

Usmívala se. Maminka moje zlatá. Taky mi to trvalo, než jsem pochopila to o stařešinech rodu.

Celé dopoledne se motám v kuchyni.

- Peťuš, dám ti PDM.

Rychlá svačinka v něm zmizela. Petroušek dostal včera dva domácí květáčky. Paní z něj prý sundávala slimoše. Dělím ho na růžičky. Namáčím do vody. ať se pustí housenky, broučci…

- Peťůůůš, koukej!

- Je tam?

- Je, hajzl.

V lednici v květáku přenocoval velký, no, abych nepřeháněla, středně velký slimák. To je hnus! To za nás nebylo. 

Konečně neseme na stůl pod slunečník. Pochutnáváme si. Nové brambory, obalovaný květák. Okurkový salát. Nemusím šetřit s okurkami.

- Peťuš, jdu do bazénu.

- Kam se podělo sluníčko? Smouší se.

- Peťuš, pro mě je to ledové.

- Má to pořád třicet ne?

- Dvacet osm.

- Tak si chlaď aspoň nohy. Taky to osvěží.

Ležím na lehátku. Okamžitě spím. Zas otevírám oči, vracím si poslech na tabletu. Spím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-05-mame-doma-veverku

Budí mě šustění v koruně třešně. Že by zas Žofie prováděla své eskamotérské umění na větvi? Hledám očima. Veverka. Ale óbr veverka. Nebo kuna? A jak si prozpěvuje! Metoší korunou a kviká. Myslím, že na druhé třešni ji někdo čekal. Když člověk leží v naší zahradě, ukáže mu své obyvatele. Ptáky, myši, hmyz, motýly, veverky. Je tu živo.

Slyším, jak Péťa vysílá Žofku z domu:

- Běž za paničkou, běž. Támhle! Vidíš?

- Peťuš, mně je zima.

- No je zima.

- Ale svítí slunce.

- A v noci bylo jedenáct.

- Lidi píšou, že přes den šestatřicet, v noci deset. Že noci vůbec nejsou teplé. Vždyť je začátek července!

Jdu ostříhat růže. Zalít. Vytrhat trávu u plotu. Naplnila jsem velký kontejner na bioodpad. Zítra nebude čas. Budeme vyklízet koupelnu. V pondělí se budou dít věci.

Devět. Teprve mixuji koktejl. Dnes jsem nám připravila kokosový ananasový.

Jdu se osprchovat. Má kopýtka jsou za celý den černá. A to si je oplachuji. Ta baba, jak jsem o ní psala předevčírem nebo kdy, ta s tím jedovatým úlisným hrubým hlasem, jak mě otravovala asi před třemi lety, tak mi psala SMS, jestli mám špinavá kopyta. Nepíšu kopyta. Mám kopýtka. Ale ona už asi není mezi námi. Už jí jedovatá slina na jazyku vyschla. Ve starých dobách se karma projevila na vnukovi. Pak na synovi. Teď to jde rychle. :-) Je třeba si dávat pozor na myšlenky, skutky... 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-05-vzpominky-na-roky-2017-2019

Zas mi vyhrožuje google. Prý mám ucpané úložiště. Mažu. Prohlížím, kde bych ještě mohla mít ucpáno. Vysýpám koš. Přes tisíc fotek jsem smázla. Rok 2017 – Kitty a Micinka na trámech, v zahradě… To ještě byla Kitty v klidu. Jezdila sem ke své matce. Pak se tu objevila Zrzečka. Nepřítel. Neznámý. Navíc se sem nasáčkoval Mourek. Pak Žofinka. A Kittynu málem piclo. Obrázek s maminkou z dnešního dne v roce 2019. Maminka moje. Vždycky, když jsem ji našla v jídelně, v zahradě, dokonce jednou jeli do hospody na šlehačku, vždycky se divila:

- Jak jsi mě tu našla?

Já suverénně:

- Mami, tebe vždycky najdu všude.

https://www.youtube.com/watch?v=yjA8CByxSD0

Pod psaním sleduji tablet. Klid, mír, pohoda, lidství, láska, dětství, dávno, maminka, Iva, základka, skvělý čas v bezpečí

https://www.youtube.com/watch?v=2fTfSsBq7PU

Tatiana Micič komentuje červenec.

S přechodem Uranu do blíženců by už měl skončit boj o rozdělování majetku na světě. Snad se to už stalo okolo roku 2022 dle rozložení planet. Ale to rozdělení se prý snad někomu nelíbí. Uran přecházel ze znamení býka do znamení blíženců v letech 1941, 1942, 1943 jako teď. Plán na dobytí Ruska selhal. A tak to prý bude i teď. Velice zajímavé porovnání doby fašismu a dneška. Válka, která začala jako druhá světová, bude prý končit… Teď.

Jedna. Jdu posbírat škůdce. Málo. Sucho. Ale mám. Ve skleníku se pásl na mé majoránce. Žrali salátky. Na bramborách, na kytkách… Kdo to sem zavlekl. Kdo asi?!

Poprava solí. 

Loni v červnu se na FB objevila zas ta VŠ pedagožka. Vypadá jako velryba a stále se předvádí nahá. Dnes asi někdo komentoval. To je hrůza. Zas na to civím. Nechápu. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-05-nebezpecna

Nahoře vorvaň a dole performerka vysokoškolská kantorka Kateřina Olivová. Dole je to prý umění. Jestli to nechápete, jste duševní mrzáci!

Dost nebezpečné mít na VŠ takovouhle zhýralici.

Dost.

Dobrou noc!