Rozbít atom? Co je na tom? Umím rozbít i bankomat!

15.04.2021

Budík. Musím. Stříbrná obloha mě nevábí z peřin. Užívám si naše nové povlečení. Už ho máme od Velikonoc. Kraječky, volánky, jemný vzor. Nemáme spát v divočárnách. Máme volit světlé barvy. Černé povlečení bych si nikdy nekoupila. Ani povlečení třeba s městem. Neklid. Naši předci používali bílou, maximálně pruhovaný kanafas - modrý a červený. 

Péťa tuhle večer zuřil; všechny dolní knoflíky na dece rozepnuté.

- Musím to zítra zašít.

Kdo to řekl? Petroušek. Vždyť víte, že jsem manuálně méně zručná. To se vždycky psalo do karet žáků na zvláštní. Místo - má ruce levé jak turecká šavle - manuálně méně zručná. Když potřebuji něco jemně zašít, nikoli zadrátovat, mám Petrouška.

Mé dny jsou každý jiný, každý stejný. :-) Dnes ráno jsem našla bednu tokajského. To byla změna. A to bylo: :-) 

- Ne, ne, žádný chlast ti kupovat nebudu!

- Peťuš, ale když koupíš šest láhví... 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-15_S_maminkou/

V jedenáct skyp. O pět minut se děvčata předběhla. Ještě si dolajnuji linky. Vyprávím mamince o lidech, o životě, o očko. Sdílím obrazovku. Ukazuji mamince oslavu Ireny před třemi lety. V letních šatech luštíme na terase křížovku. Uvařila jsem mamince do hrnečku kafíčko. Určitě mi vynadali, že jsem si bez dovolení v kuchyňce uvařila v jejich konvici vodu. Dnes už bych si donesla termosku. Takhle to tam šéfoval naprosto nemožný ředitel. Naprosto! Kolik lidí by se vrátilo, kdyby se rozplynul v nenávratnu. Pozvala jsem tehdy na hostinu na terase k luštění křížovek i Jarušku... Třešeň v tom roce už kvetla. A sakury - růžová záplava. Dnes sněží a sněží a sněží.

Volají mi z pošty. Nepodařilo se mi doručit balíček za zahraničí. Slečna na druhém konci je milá, mám s ní zkušenost z naší pošty. Vůbec to není úřednice, normální inteligentní mladá dáma. Nebudu ji zlobit. Balíček je u ní. Mohla bych vytrapovat. 

- Tak víte co, sedám do auta a jedu. Máte tam někoho?

- Ne, je tu volno.

Ví, proč se ptám. I já. Zákon bla bla bla. Minule chlap vopruz. 

Beru pro ni zdravou svačinku Herbalife.

U přepážky paní v roušce. Slečna hned bere můj balíček. Podává. Obě víme proč! :-)  Jsem vděčná. Jsem bez náhubku. 

- Tady máte zdravou svačinku za ochotu. Chcete citronovou nebo mandlovou?

- Citronovou.

Podstrkuji. Loučím se. Utíkám k autu. Padají jemné ledovaté krystalky. V autě rozdělávám balíček. Krásné filcové čtverce na výtvarné tvoření.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-15_Josefov/

Jedu okolo kostela. Vystupuji z auta. Deska - gen. Kubáně. Fotím. Totiž má první adresa na světě byla Generála Kubáně čp. 291. Ve třetí třídě jsme se popostěhovali o jeden dům a jednu dvě zahrady níž k poli. Bydlení s maminkou a Ivou. Šťastné dětství.

Fotím dům, kde se odehrál příběh Katynky a Famagolliho. Na konci důstojnického parku v Josefově leží hrob s nápisem Kätchens Ruhe1827. Hrob jsem fotila v září minulého roku. Už tam není besídka, lavička pod kaštany. Vykáceno. Hrob sebevražedkyně umístili mimo hlavní dění ve vojenském parku, ale v dostatečné blízkosti kulečníku, tanečního parketu, altánu... Aby si důstojníci rozmysleli... Do parku civilisté neměli přístup. Jen v doprovodu vojáka. V tom parku jsem prožila své dětství. 

V rohovém domě na náměstí je dnes lékárna. Dřív něco obdobného, drogerie? V době příběhu Katynky a Famagolliho čítala vojenská posádka patnáct tisíc mužů. Tenkrát v rohovém domě sídlil vlašský kořenář Vidoni; staral se o sestru své ženy Kátynku. Do té se zamiloval italský nadporučík Famagolli; jeho lásku opětovala. Mnoho překážek stálo v cestě jejich sňatku; důstojník musel složit kauci, pojistka pro případ, kdyby prohrál v kartách, zemřel v souboji, zkrátka jistota pro rodinu. Na kauci neměl, dohodli se, že si společně vezmou život. Jenže Famagolli se v ten den opozdil. Sloužil přes cestu na strážnici. Do posádky přijel na inspekci generál. Fotím i budovu velitelství. Kátynka marně čekala svého milého. Příběh skončil tragicky. Kátynka se otrávila hlavičkami od sirek; Famagolli zmizel neznámo kam.

Od kostela fotím taky okna bývalých operačních sálů vojenské nemocnice. Pěkně opravenou nemocnici převzali Rusové. Po jejich odchodu chátrá. Zdevastovaná okna by mohla vyprávět příběhy. Na křižovatce se dívám ulicí Lidickou - ta vede k nám, za město, do našeho domečku. Pohled na druhou stranu - umělecká kolonie Bastion. Fotím zadní trakt hotelu Veselý. Otáčím se - tam nahoře v prvním patře se manželům Němcovým narodil prvorozený syn Hynek. Ten, k němuž na poslední chvíli z Uher přijela Božena. Zemřel jí v náručí na rychlou formu TBC. Ten Veselý - jak měl vyříznutý půlkruh v desce stolu. Psala jsem, když jsem o Velikonocích fotila místo jeho posledního odpočinku.

Přede mnou - dům, který měl nad okny v kruhu nápis CENTROKOV. Orientuji se podle černobílé fotky. Dávám ji vedle dnešní podoby domu. Tady na naší zahradě chtěl tatínek vybudovat závod Centrokov. Nedovolili... Tak tu stojí jedenáct let zcela jiný dům. Ten náš.

Ještě průhled na rohový dům s věžičkou. V bytě s balkonem jsem jednou nebo dvakrát přenocovala. Mamka někde odjela. Na gymnáziu to bylo. Spala jsem u maminčiny krásné kamarádky z Neznášova Marie Voltrové. Pamatuji se, že mě jeden večer zkoušeli z německých slovíček. Vybavují se myšlenky... Podrobnosti. U nich jsem poprvé viděla a cítila karmu s malým modrým ohýnkem.

Tak, ještě rychle do bankomatu na druhý konec města. Volám:

- Peťuš, kdybys chtěl, v jednu můžeme spolu obědvat.

Ujednáno. To stihnu. Člověk míní...

Vkládám kartu do bankomatu. Bezmyšlenkovitě. Držím v rukou balíček peněz. Cvakám, co chci. Vybírám možnost vkladu. Vložte kartu. Tu už tam dávno mám. Nevkládejte PIN před cizí osobou. To víš, že jo. Óóó!! Bankomat je mimo provoz, odeberte kartu. Ty vorle! Za pět minut dvanáct. Otevírám dveře do banky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-15_Bankomat_umim_rozbit/

- Prosím Vás, mně nejde bankomat.

Úřednice startují.

- To není možné. Počkejte...

No, čekám.

- A nemohu vám ty peníze svěřit?

Pan ředitel je tu. Odmítá - nejde to. Tahle banka je už bezhotovostní - to už je příprava na NWO. Tady vám nepromění. Nevydají. Nevezmou. Tady je stroj. Tak co s tím? Za mnou se hromadí lidé.

- Prosím, mějte strpení. Pracujeme na tom.

Lidé odcházejí. Mám strpení. :-) Jediná.

- Poslouchejte, ten bankomat jsem asi rozbila já. Já jsem tam vložila kartu ještě před vyzváním.

Úřednice otevírají stroj, snaží se najít, kde se to dá restartovat. Hledají, jestli tam něco neuvízlo. Pan ředitel někam telefonuje. Stroj zavírají.

- Kdybyste potřebovali nějaké peníze odebrat, jsem tu!

Smějou se. Ale není jim tak. Mamka by řekla, co vždy říkával pan domácí, kde jsme bydleli, než jsme se přestěhovali do domečku. Pokud si mamka zpívala:

- Šak vono vám tak néni.

Když už kapotu otevřeli marně asi po třetí, marně ji zacvakli, najednou stroj naskočil. Vkládám peníze. Pan ředitel šťastný, že se asi na dálku povedlo... Máme hodného ředitel banky. Máme tam i skvělé úřednice. Jen já už tam nechodím. Používám ledový neosobní nespolehlivý stroj. Ještě chvíli srdečně mluvíme. Mažu domů. Mám půl hodiny. Rychle krůtí krk do papiňáku. 

(Univerbizace - zjednoslovňování. Nespisovná slovní zásoba. Během dekád některá slova zespisovněla. Nákladní vůz → náklaďák, základní škola → základka, Papinův hrnec → papiňák, satelitní městečko → satelit, mobilní telefon → mobil, antivir, digitál, plazma, automat, manuál, třídveř, alzheimer, basedov, parkinson, zubní lékař → zubař, pololetní prázdniny → pololetky atd. Poznáte, která slova zespisovnila a akterá ještě patří do obecné češtiny?)

Kartáčkem omýt brambory; i se slupkou na páru. Krájím si tam dvě kolečka hranolků celeru, jakože kolečka rozkrájená na nudličky. Obaluji filé. Vařím jablečný kompot s třešněmi. Poslouchám u toho Dvojku. Založení Národního muzea - výročí právě dnes. Královská česká společnost nauk a osvícení aristokraté založili Vlastenské muzeum kvůli neúrodě v předešlém roce... Poslouchejte:

https://www.mujrozhlas.cz/pribehy-z-kalendare-0

15.4.1818 - založeno Národní muzeum, ale původně tři roky po založení sbírky rozstrkány po mnoha místech nebo uloženy u dárců. Až po třech letech sbírky Vlastenského muzea uloženy v měšťanském Šternberském paláci na Hradčanech; tehdy daleko od centra. Kašpar Šternberk hned v první den věnoval svůj herbář s dvaceti tisíci sušenými rostlinami. Po třiadvaceti letech se stěhovalo dolů do Nostického paláce Na Příkopech. Uběhlo třiasedmdesát let - až po zbourání koňské brány - muzeum dostalo svou budovu na Václaváku, spisovně Václavském náměstí. Poslechněte - velmi zajímavý pořad... Co se smělo, co se nesmělo, hromadění sbírek, velrybí kostra...

- Kdy bude polévka? Já jdu vyměnit druhý kondenzátor k bráně.

Soustředím se na sporák. Z pusy mi vylezlo jen - no jo. Hned kontroluji myšlenky. Jsem zahleděná do práce, zaposlouchaná do Národního muzea... Ireno, reaguj znovu.

- Peťuš, já tě když tak zavolám. Já jsem tak moc ráda, že tě mám. Co bych si počala? Tys tu bránu krásně opravil. A žes´ na to přišel, co to je, že se nám nedovírala, jak měla. Že to jsou staré kondenzátory. Jsem s tebou bezstarostná. Dnes jsem vyfrčela - brána se nádherně otevřela. A když jsem se vracela z banky, už z kraje ulice jsem střílela paprskem. Vždycky koukám, z jaké vzdálenosti začne mít účinnost.

Jsem dobrá. Ve čtvrt na dvě obědváme. Povídáme si.

Volá někdo z pošty. Omlouvají se, že pracovník pochybil. Paní je milá. Říkám jí, že včera jsem se jen na dvě hodinky vzdálila z domu a zrovínka - balíček. Smějeme se. Měla jsem smůlu.

- Prve jsem si pro balíček dojela. Na poště máte schopnou, ochotnou, příjemnou a inteligentní slečnu.

Paní se ještě jednou omlouvá. Paní ředitelka zjednala pořádek. Tahle paní si taky zjednala pořádek. Tak snad už se mi nic neztratí. Paradox. Vyhýbám se České poště jako přepravci a sypu peníze podělanému šmejdu Sorošovi do jeho společností PPL, DPL a nevím, jak se jmenují.

Jdu si chvíli odpočinout. Jen na minutku. Probouzím se zimou. Zatápím; dnes docela brzy.

Petroušek se šel hýbat.

Pracuji. Už je zpátky. :-)

Mixla jsem mu sportovní výživu. Přišla řeč na krásné povlečení.

- Peťuš, v noci jsem sakrovala.

- Jsem tě slyšel. Vždyť jsem ti říkal, že to zítra zašiju.

- A už jsi uzašil?

- Zítra.

- Zkus to dnes. :-)

- Žes to nezašila ty?

Řehtáme se. Prohýbáme se. Pijeme koktejl.

- Ty bys to zašila, viď? Ale to už bychom to nikdy nesvlíkli. To bychom si koupili nové peřiny a povlaky po jednom použití, viď? To chce jen dvamilimetříky zašít dírku. 

:-) :-) :-) 

Z ložnice slyším:

- To jsou č... Jak tohle mohou prodávat?!

Dodávám:

- A ještě za takové peníze!

- Vidíš, co by to jednomu dalo. Hotovo. Tady je teplíčko. To mám rád. Ty vždycky zatopíš v devět večer. To je mi k ničemu. Se klepu v ložnici. A ještě nezavřeš okno. 

Většinou zuří:

- Tys´ zase nezavřela okno.

No, zapomínám. Celý den tam nejdu. Zajímavé, že když se tam jde převléknout, necítí zimu. To já docela pozdě večer, krásně jsem hřála dům, v koupelně jsem cítila čerstvý vzduch. Jasně, větrala jsem. :-)  To už Péťa spal.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-15_Ach%2C_ty_kocky/

Zrzka dnes jen párkrát vyběhla na pět minut ven. Drží se doma. Roztoužená. Umňoukaná. Tulí se. Mluví na mě. Něco v domě hledá. Pelíšek pro koťata? Prý - kde by je nabrala. Ach, naivní Petroušek.

Podělala jsem toho dost. :-) Včetně jednoho rozbitého bankomatu. No jo, studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. 

Dobrou noc!

P. S. Takhle soudruzi v Americe pracovali na našem zničení - kudlanka nebo morgellon?

https://aeronet.cz/news/video-desive-video-kudlanky-nabozne-ovladane-strunovcem-vydesilo-tisice-rodicu-v-usa-a-potom-v-nemecku-zabery-totiz-zachycuji-parazita-ktery-se-chova-naprosto-presne-jako-morgellony/?fbclid=IwAR1jYu1WVHqZqizrmsqF1Xh8MTFsPd_Fe7Tk8IinA9MAdNZOime5NQx3FMc