2. dohoda - Nic si neber osobně, 3. dohoda - Nevytvářej si žádné domněnky

Moje babička mi asi v mých třinácti čtrnácti letech podstrčila knížky Vlasty Javořické. Jestli si to nepletu, jedna z nich se jmenovala Bílá otrokyně, ale možná to tak není. Vlasta Javořická psala venkovské romány. Když jsem studovala na VŠ, ve svém oboru ČJL jsem nikdy o její jméno nezavadila. Že by nebyla tak dobrá? Nebo se nehodila?! V poslední době se mi zas pod ruku dostaly její knihy.

Hledám v jejím CV. Takovou knihu nenapsala. Babi, co jsem to tehdy četla? Tos´mi dala jako varování do života. Už to nezjistím. Kniha s tím názvem na netu neexistuje. Jen v mé mysli. Knihy Vlasty Javořické měly takové ty hnědé pevné vazby se zlacenými vytlačenými nápisy. Doufám, že zas nefantazíruji. Nahlížím do Wiki. Prolhané. Prý u hesel Karel Havlíček Borovský, Vlasta Javořická - hovoří pravdu. Jsou jiná hesla, u nichž v překroucených faktech nemá cenu vůbec číst.

Masivního vydávání svých děl, ke kterému došlo až po roce 1989, se tak již nedočkala (do roku 2000 vyšly ve velkých nákladech téměř všechny její práce včetně dosud nepublikovaných děl z pozůstalosti).

Tak jsem měla pravdu. Nevydávali ji. Procházím názvy jejích povídek, románů pro mládež, románů z venkovského života. Hledám název knihy, kterou čtu. Teto Wiky, zase lžeš, v seznamu ji nemáš. Je to ta z devadesátých let. Brázdami života. Hledám na netu. Ano. Je tam. Netušila jsem, že byla autorka tak literárně plodná.

Tak tedy předposlední ráno roku. Probouzím se před budíkem. V deset přijde návštěva. Milá. Velmi milá. Jak jsem o Vánocích ani nikoho netoužila vidět - vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo - tak dnes se těším. Vánoce každoročně byly příležitostí být navštěvován a navštěvovat. Radovat se a družit. Navštěvujeme přece lidi srdci blízké. Letos jsem nikoho vidět nepotřebovala. Chtěla jsem mít klid. A to se mi splnilo. Rovnala jsem si myšlenky. Třídila informace. Poprvé jsem nenavštívila své nejbližší. Netoužila jsem; netoužili. Taky dobře. Ještě by mě mohla rozbolet hlava. Co víc! Duše.

Sahám po Javořické knize. Čtu si. Do budíka. Devět. Nezvoní. Holka vylez! Kočky nasycené. Jdu si umýt vlasy. Namalovat. Aspoň to obočí. Tak ještě trošku stínky. Zvonek. Linky a řasy už ne. Dostávám krásnou kytičku. A dárečky. Před Štědrým dnem jsem se stavila ve firmě s dárkem. Ale mám v zásobě díky Lindině známosti se spolumajitelkou fy Le Co ještě něco. A to se prý hodí! To mi dělá vrnění v srdci. Ocení rodina, vnouček. :-)

V poslední době je nebezpečné pouštět se do rozhovorů; v klidu a bez nebezpečí střetu komunikovat. V rozhovorech čekají miny. Témata, kterým je vhodné vyhnout se. Jenže nejsem na to z domova zvyklá. Nemám ráda takové to nic neříkající tlachání. Mluvím o rodině, co se kde komu stalo. Kdo se s kým rozešel. Komu jak rostou děti, vnuci. Jestli si pořídí nového psa. Co jejich starosta. Co soused a jeho zdraví, když jejich souseda znám. Zkrátka mám ráda mluvit konkrétně. Božéé, to se mi dnes splnilóó! (Mám takové klienty - semeleme všechno. Ty rozhovory s nimi miluji!) Žádné zatáčky, vytáčky, frázičky, společenské lži. Vůbec, ale VŮBEC mi nevadí, že je kočko. Zkrátka v dobré víře. Tečka. Čistá duše. Žádný zárohák. Přijímá mou drzou upřímnost. Obdivuje našeho Moura. Diví se, jak vyrostla Zrzečka. Ukazuji fotky jejích koťat.

- Dobře se nám koťata vdala. :-) Chundeláč žije s ridgebackem v Týništi. Bruno a Hugo - dostali k Vánocům rybu. Divej. To je legrace! Ti žijí v Pze. A jediná kočička, ta je v péči bezva lidí. Byla asi tři měsíce v Holandsku. Teď je zas v Čechách.

Vyprávím o postižených ve svém okolí. Řehtáme se. Ne postižených. Ale o kejhajících nebohých husách. :-)

Připravila jsem pohoštění. Sladké. Slané. Ostré. Chlebíček s darovaným uzeným, okurečkou a hromádkou křenu. Zatáhlo mu. Směju se. Naše návštěva nečekala tu ostrost. Chválí můj křeník.

Jednou vše končí. Loučíme se. Přejeme si. Upřímně. Těším se na další setkání. 

Oběd. Salát zas až za rok. Hranolky taky. Dnes originální oběd. 

Stále vnímám vánoční čas. Světla. Vůně. Chutě. Zvuky. Dotyky. Sníh. Všechno nasávám. Čas utíká. Utekl. Pozoruji Moura. Naprosto nám odloupal barvu na studentském stolečku z venkovní terasy. Stojí na něm každoročně stromek. Hraje si a drápy odrbává olupující se barvu. V sedmdesátých letech si křesílka a stolek natřel na červeno můj první manžel. Dej mu pánbu věčnou slávu! Ivi, budu muset stolek nechat zrenovovat. Nebo ho sama opálit a natřít. Možná to zvládnu. Uvidím. Tvůj nábytek z tvého pokojíčku vydržel tak dlouho. Přežil tě.

Vzpomínka na maminku. Nezažila jsem Vánoce bez ní. Nikdy. Loni poprvé jen přes skyp. Ulehčili mi letošek. Loni lehký nácvik. Letos naostro. Poprvé. Mamko, my k tobě, ty k nám. Mami, stmelovalas´. Všechno okolo mě spadlo do propadliště dějin. Mysl se s tím srovnává. Lidi, rod, situace, tradice, příběhy, domy, firmy, slušnost, ohleduplnost, grácie, moudrost... Mami, kde to je? Moje město spí. Kdysi živé, pulsující. Zchátralé. Oprýskané. Na hotelu Veselý rostou z okapů břízy. První pobyt manželů Němcových... Narození prvorozeného Hynka... Mami, řekla bys:

- Všechno je pryč!

Doplnila bys gestem ruky. Jako bys to všechno odstrčila.

Ireno, nebuď sentimentální. Zavrtej se. Dokoukej Cirque du Soleil.

https://www.youtube.com/watch?v=B13lMLrI0wc

Už asi půl roku hledám blonďatou skvělou Slovenečku. Její vysílání pro mě zjevení. Zpočátku těžké. Avizovala změnu jména. Lehkovážně jsem zapomněla. Tak dlouho jsem ji hledala. Dnes? Juk! Je tu! To je ona! O čase. Ano. Pociťuji. Teď tu byly loňské Vánoce. A už jsou za námi ty letošní. Pohádkové. Neviděla jsem ani jednu pohádku. Neviděla jsem žádnou TV. Jen koledy. Výběr na You Tube - co mě zajímá. Poprvé vůbec žádná TV. Manipuluje. Dává ti na výběr. Dává? Opravdu? Ne! Nutí tě koukat na to, co ti nabízí. Nemáš na výběr. Konzumuješ jejich žvejky. Až na ten Cirkus - ale ten bych určitě našla i mimo prolhanou ČT. :-)

Zatápím. Logistika koček. Mour jde ven. Kitty může na kočkolit. Kitty jde blíž a blíž k Zrzce. Ta jí tolik, jako majitelka revíru nevadí. Péťa jde kouřit.

- Mohu pustit Moura?

- Ještě ne. Kitty si lebedí u nás v obýváku. 

Hraje si s kuličkou. Zrzka ji po očku sleduje z gauče. Vnášíme Mourka v náručí. Kittynka si vlezla do koše na chodbě. Mour se žene k miskám.

- Ne, Moure, už jsi měl.

Potichu krmím Zrzku mezi linkou a ostrůvkem. Ten mouratý krokodýl má čich jak žralok. Připlížil se...

- Jedeš!

- Nic, nic, jen jsem tak šel kolem.

Za chvíli krmíme potichu Kitty. Stále kočky pozorujeme. Neuhlídali. Mour se opět vydal k lince. To bylo řevu. Kittyna si do talíře od něj určitě sáhnout nedá!

Pravda leze na povrch - pomalu nebo rychle? Mně se zdá - RYCHLE. Jak se zrychluje čas, leze toho víc a víc a rychleji.

František Kubásek - Incorrect.cz Skvělé zprávy a postřehy!

https://www.facebook.com/frkblog/videos/428307612171465

Jdu nakouknout k paní starostce Andrejce Skřešové Svobodové. Pouštím si kratičké info.

https://www.youtube.com/watch?v=ReT-8_CJWyc

Lidi nevěří. Nemám ráda větu - to je každého věc. Ta věta mě irituje. Je to věc lidstva. Kdy už otevře oči. Kdy už se semkneme? Kdy skončí otroctví? Kdy už skončí neúcta jednoho ke druhému. Bitva je vyhraná! Kdy už se začnou dodržovat lidské a vesmírné zákony? Kdy si už lidé začnou zjišťovat informace? Kdy už nebudou vysedávat před oltářem svaté bedny? Když už? Kdy už? Téma jupiterských dohod z léta letošního roku na Ganymedu bych vůbec nemohla nadhodit v konverzaci. Možná to je důvod, že mi vyhovuje letos samota.

https://www.youtube.com/watch?v=OdlJgOuU8z8

Projíždím internet, poslouchám. Čtu. Nasávám poslední den povánočního klidu. Hoří svíce. Svítí lucerny. Stromeček. Zahrada za okny. Na terase ozdobený ibišek. Voní stále purpura. Na koši chrupká nahlas Mourek. Na gauči na růžovém polštářku si pohodlně ustlala Zrzka. Dům ztichl. Jen polena v kamnech občas prsknou. Apropos! Dnes jsem slyšela příběh.

- Spal jsem; bylo okolo jedenácté. Najednou se sama spustila mikrovlnka. Otevřel jsem oči. Nešla elektřina. Našel jsem baterku. Šel jsem dolů. Jeden sklípek běžel. Jeden ne.

- Duchové?

- Ne. Šel jsem si lehnout. Ale nemohl jsem usnout. Vyšel jsem ven. U rozvaděče jsem slyšel hlasy.

- Nikomu to nešlo?

- Jen na jednu fázi. Něco šlo, něco ne.

- Aha. Tak přepínali na Gesara - Nesara.

Úsměv. Njn. Nevěřící. 3.10. nešel YT a FB. Šest hodin. Přesně od osmnácti do půlnoci. Zrovna jenom šest hodin. Prý přepojování... Jak je to v tom videjku kratičkém? Náhody? Věci se na pozadí dějí. Jen my je nevidíme. Proč nikdo nevěří tomu, že ve čtyřicátých letech s v Pze Kbelích na letišti zkoušely létající talíře? Mimozemská technologie. Viděli je lidé. Jeden asi třinácti čtrnáctiletý kluk to ještě nedávno jako starý muž dosvědčil; viděl to.

https://www.youtube.com/watch?v=PLrQkMt7LRo

Zvláštní Vánoce to byly. Hezké. Ještě přežít nejšerednější den v roce.

Dobrou noc! A mějte se nejlépe dobře! :-)

P. S.

:-)

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cty%C5%99i_dohody

Třetí dohoda!

"Problém s vytvářením domněnek je v tom, že věříme, že jsou pravdivé." Vytváříme si domněnky o tom, co jiní říkají nebo dělají, vztahujeme to na sebe a pak je obviňujeme z vlastních negativních dojmů.

"Vždy je lepší klást otázky, než si vytvářet domněnky, protože domněnky nás předurčují k utrpení." Vidíme a slyšíme jen to, co vidět a slyšet chceme, nevnímáme věci tak, jak ve skutečnosti jsou. Něčemu nerozumíme, vytvoříme si domněnku o významu určité věci, a když pak vyjde pravda na povrch, přicházíme o naši iluzi a zjišťujeme, že vše bylo jinak, než jsme mysleli.

Tak asi tak!