Rozjitřená? Ne. Ať si každý zpytuje to své. Já neubližuji

Slunce. Budík. Chce se mi vylézt. Mrknu do polootevřených dvířek s Mickou. Vždy leží tak, aby na mě viděla průzorem. V zahradě bílo. Ptáci na krmítcích i pod nimi. Dnes bude krásný den! Páteček. Ten já ráda. Netušila jsem, že mi dnešní den potvrdí to, co se snažím v mysli zatlačovat intenzivně od včera: Svět se zbláznil. Lidi jsou bioroboti; hlavně nakoupit, hmota, nezájem o český stát, o jazyk, o dějepis. Povrchnost. Konzum. Pomlouvání, rozeštvávání. Neslušné nemravné vyjadřování... Stále jsem přesvědčena, že dobří převládají. V grafologii platí:

Kolik strachu, tolik agrese. Kolik agrese,tolik strachu. Vnímám. Podpisy zkoumám. V podpisu je vidět jaký člověk chce být, jaký ve skutečnosti je. Jeho kudrliny, křivky, šmodrchance, to vše o člověku mluví. Písemný projev obrázek člověka. Podpis prozrazuje obraz svého autora.

První zpráva na FB:

Marika Koutná Vy jste vážně mladý kravky blbý!! Nebudu jmenovat, píši podporu Ireně Hrobské! Jednou poznáte, co se vám tu bude dít, v cizí zemi budete žít, bez svého rodného jazyka, své kultury a země a historie (předtím vás ale zotročí po jejich) - vše bude zapomněno a vymazáno, váš mozek - už se na tom pracuje a vy to ani nevíte!, zůstanete bez svých kořenů - což už nyní nemáte, jinak byste takto nemohly smýšlet a mluvit, nevíte o tý politice, historii a toho podprahového vnímání vůbec nic! Nevidíte, necítíte co se děje, jen se necháte unášet a ovládat dobou a hmotou a pohodlím! Urážíte starší a předky, kteří si pamatují, vnímají, vědí, vidí a cítí to, co bude a co bylo! A především, vás varují, pro vaše dobro, nic víc !!!!!! Ty, kteří se nikdy své zemi neposmívali a měli vše co píšu v úctě a to také pro vás, další generace. Ta vaše blbost (to totiž není ani humnánost, vás přivede víte kam! A s vámi takovými ...., všechny ostatní!

Stanislava Vítková Plně s vámi souhlasím 👍


Povzbudivé. Děkuji do zprávy.

Pociťuji u lidí strachy, nedůvěru, podezřívavost, hrubost. Nejhorší je strach o moc. Na lidmi. Proč se neradovat z malých denních pracovních úspěchů? lidi nemají čas. Nemají? Nemají mysl. Likvidace dětí... Istanbul - zaměřen proti mužům. Kdyby jen věděli... Mladí nectí vlastenectví. Nevadí jim vkrádání zla. Do prčic - kam se poděla normalita? Mám jiný názor? Hned: Patříte do léčebny. Hned mě napadne opak. Kdo je blázen? Ten s otevřenou informovanou myslí nebo sluníčkář? Tetelení se štěstím ze setkání s dávnými známými, s nimiž nás pojí jen stejné schody v základní škole... Focení krmítek. Muzlání se s kočkou. Povzbuzování lidí okolo sebe. Jsem blázen? Jo.  Ale roztomilý. Na rozdíl od těch hloupých tupých dutých hlav, které si myslí, že ony blázny nejsou.

Radka Zmijková - nasdíleno z FB

4. ledna 2016

Děti se dnes nemají nutit k jídlu, spánku, učení, pohybu, domácím pracím, ba ani k respektu autorit. Děti dnes jednoduše mohou vše, dospělí nic. Vyrůstá přece generace osobností, která nepotřebuje to, čím si prošli rodiče.

Nevím, čím si prošli ostatní rodiče, ale občas mi z článků o dnešní výchově připadá, že si museli projít doslova očistcem a proto na své děti aplikují ty nejšílenější alternativní metody. Děti dnes nemusí nic, doslova.

Třeba my jsme v mládí museli poslouchat - rodiče, prarodiče, učitele,
trenéry... To je asi první věc, kterou dnešní rodiče na své děti neaplikují,
aby neměly doživotní mindrák. Jo, já poslouchat musela a mimochodem žádný mindrák z toho nemám. Šlo to bez bití, má-li někdo pocit, že poslouchání je vždy jen pod pohrůžkou trestu. Rodiče měli autoritu, a dokud jsem bydlela do dospělosti doma, platila pravidla mých rodičů. Nevím, co je na tom tak divného, ale přijde mi to normální. Asi ne ostatním kolem, takže nevychovaných dětiček, co se neumí chovat ani doma, ani kdekoliv na veřejnosti, v hotelu či restauraci, vídám stále více. Neposlechnou za žádnou cenu, ani za cenu sebezničení, a tomuhle někdo říká "zdravé" dětské sebevědomí?

Děti dnes nemusí ani jíst v pravidelných časech normální jídlo. Vídám
maminky, které se lžičkou v ruce pobíhají kolem stolu či kdekoliv jinde a
snaží se dostat do své osobnosti oběd. Dítě oběd odmítá, načež vyškemrá po chvíli sušenku nebo zmrzlinu. Pamatuji se, jak u nás platilo snídaně-oběd-večeře, nikdo nás do jídla nenutil, ale všichni věděli, že v mezičase nic nebude. Najez se jídla, sladkosti jsou za odměnu nebo si dej ovoce. U televize nic k "zobání" nebylo a po večeři se nic netláskalo. A světe div se, obezita nebyla takovým strašákem jako je dnes a to se u nikoho doma žádné speciality, cizokrajná, odlehčená, bezlepková (i pro ty, kteří takovou dietu nepotřebují), veganská nebo light jídla nepřipravovala.

Děti dnes zásadně nemusí doma pomáhat. Rodiče dost často připomínají otroky a sloužící. Z práce honem vyzvednout autem děti, honem je odvézt do kroužku, připravit jim tohle a tamto, dovézt domů, uvařit jídlo, uklidit, vysát, vyprat, vyžehlit, dát do skříně. Slýchám, jak se některým ratolestem zažírá i to, že musí dát nádobí do myčky, případně ho z myčky uklidit do skříněk. S odpadky chodí tátové, hadr na podlahu osobnosti neznají, není přece od věci pořídit automatický vysavač?! A posekat trávu nebo snad vyplít záhon? Pomoci u babičky nebo dojít pěšky pro nákup???? Žijí jako v bavlnce, jediný stres, který j e doma může potkat je nefunkční anténa k TV nebo výpadek internetového signálu. No, jsem zvědavá, kdo jim takový servis bude poskytovat až rodiče nebudou nebo až je takové osobnosti šoupnou do LDN?

No a nutit děti snad do učení nebo je vyhnat někam do lesa za pohybem,
v horším případě na stadion či plavečák? Nebo je snad nutit jít večer spát????

Já vám nevím, ale opravdu je správná cesta nechtít po dětech nic?
Nemusí nic znát protože vše najdou na internetu? Vždyť už dnešní děti
neumí ani pořádně psát, leckteré nedokáží ani číst a bez kalkulačky si
nespočítají ani nákup. Bez tabletu si neumí najít cestu nebo vyhledat odjezd vlaku v jízdním řádu. Bez internetu se vlastně neumí ani bavit, protože internet a sociální sítě jsou pro ně jedinou zábavou, všechno ostatní je nuda.
A takoví jedinci, kteří se vlastně neumí o sebe postarat, nic nevědí,
nemají jakékoli sociální návyky a žijí znuděné životy, to má být ta lepší
příští generace???


Tyhle děti šikanují učitele. Tihle mladí budoucí dospělí neuctiví zlí... Na FB tě spálí sprostě, jako kdybyste spolu trávili směny v montovně. Šikanují učitele fyzickými i psychickými ataky, ponižují je, vysmívají se, likvidují je. Dnes jsem zaslechla, jak likvidují nějakou učitelku;  změnila školu; na dalším učitelském místě ji trápí falešným sprostým FB profilem... Hanebnost. Tihle šmejdi jednou budou ve funkcích - ředitelů čeho si vzpomenete. Zlouni. Bezchartakterové. 

Psycholog se vyjádří: V minulosti se brala vážně verze dospělého, dnes se věří dítěti. A co s tím budeme dělat!?

Do jedenácti jsem nasekala hodně práce. Odškrtala z papírku čtyři pochůzky. Nestihla zajet do mamčina domečku nafotit práce. RHB. Sestra se mi jakoby dětskými tlapkami dotýká zad. UZ lokte. Je tam milo. Slušno. Obyčejno. Normálno. Jsem stará. Opotřebená :-)  Rychle domů. Obstarat zákaznický servis. 

Venku svítí sluníčko, sněží, jak na jaře. K mamince to beru přes její domeček. Koupelna už je obložena. Synoveček natahuje poslední dráty. Vyměnil zásuvky. Kdopak tam bude bydlet? Nenecháme si to prázdné?  

DD. Sestřelena hned po příchodu. Oči mi lezou z důlků. Ucho nevěří. Končím na čas s pochvalami. Je to kontraproduktivní. 

Předevčírem jsem panu řediteli řekla:

- Opatrujte si své pečovatelky, dávejte jim odměny, važte si jejich práce, nenechávejte si je utíkat...

Všechny jsem pochválila. Konkrétně jsem o jedné řekla:

- To je máma. Ptá se maminky, jestli nepotřebuje, dává ji k oknu...

Odpověděl, že někteří pracují, jiní se vezou. Nesouhlasila jsem. Na druhém patře pracují. 

- Ne, já to tak na druhé patře nevnímám. Pracují všichni.

Dobrý ředitel si své pracovníky před veřejností chrání. Tak to mají bílé pláště. U těch je to markantní. Dobrý šéf si své lidi rovná bez veřejnosti. Ochrání a vyrichtuje je beze svědků. Ne, že je bude pomlouvat. To není dobrá vizitka. Hlavně hodnotí je lidsky a nelže.

Pochvala. Stačil den, dva. Tichá pošta. DRBÁRNA. Prolhaná! Zloba! Se zlou jsem se potázala. Cestou domů v autě přemýšlím: Mlč. Nemluv. Nechval. Dej si košík. Čím víc chválíš, tím větší odpor. Docházím k závěru: Tak si, milé dámy, pracujte šedě, anonymně a bez chvály. Já chválu ráda. Každý je rád pochválen. I pes. Chválím, chválím a ono se to nakonec obráží ve formě lhaní ze strany - no koho asi? Nejlépe je: Rozeštvat lidi, že jo? V kolektivu, ve městě, v republice, v Evropě, na světě. Nedůvěra. Pomluvy. Lži. Válečný stav. Nespokojenost. Pak se líp vládne. Obzvlášť, když se má máslo na hlavě. 

Cedule se svrabem visí údajně od 15. 12. - bez data. Najednou se přelepí jinou cedulí, s datem ode dneška... 17. 1. :-) Ale - bohužel, opět je cedule nedokonalá. Bez podpisu neplatí. To by měl ředitel vědět! 

Mám toho už plný zuby. Žiju si v růžové divnobublině? No, tak jo. Žiju. Jak umím. Raduji se z blbinek, pozoruji ptáky, zahradu, miluji lidi, rodinu, snažím se být vlídná, ale čím vlídnější, tím horší. Nemám ráda slovíčkaření, lži, vkládání druhému do úst, co neřekl. A nemám ráda slovo KOREKTNÍ. 

Vyjely jsme s maminkou nahoru do pohádky. Pozorovaly jsme krajinu jejího dětství. Hájovnu, školu v Habřině, Chloumek, Prašivku. Mlýn Skořípku. Maminka mi vysvětluje slovo vantroky. Hned mě napadlo, že jsem doma slýchala.

- Ten je blbej jak vantroky!

Dozvídám se, že sáňkovat chodili támhle za ten les. Na Kamenec. Vyhříváme se, rozhlížíme. Luštíme.

- Stará anglická míra?

- Coul.

- Hrubší vlněná látka?

- Loden.

Překvapuje mě, že to ví. To slovo neznám. Umlkám. Přemýšlím. Nikomu jsem neublížila. Nemám klid v duši. Cítím nespravedlnost. Au, bolí. Pochvala způsobila průšvih. Na sluníčku klimbá maminka a mně se chce taky strašně spát. Spát a vytratit se.

- Je to zbytečné, luštit.

- Tak jedeme dolů. Schrupneš si.

Na pokoji chce mezi lidi.

- Všichni spějí.

- Tak mě odvez k oknu.

- Chceš támhle za roh?

- No. Ne, chci k tamtomu. Tam je sluníčko.

Drandím s ní od okna k oknu. Nechce se mi už vůbec mluvit.

Stavuji se v Kauflandu. Mraky lidí. U pokladny volno. Mladý pokladní se tak hezky směje. Musím se přinutit a taky se hezky srdečně usmát. Zašklebila jsem se do úsměvu. Domů. Telefony, objednávky, myslivci si přijedou pro tombolu...

Volá klientka. Něco se jí dnes nepovedlo. Uklidnila jsem ji, že mně taky ne. Pro dobrotu na žebrotu. Stěžuji si, že i maminka na mně cítila neklid. Klientka říká:

- Tak ses ale měla zeptat, kdo to říkal. Vždyť jsi mi vyprávěla, jak v DD o maminku pečují. Pořád je chválíš.

- Už nebudu. Právě jsem skončila.

- Nebreč! Jsi hodná. Jsi láskyplná. Mám tě ráda. Vím u tebe, na čem jsem. Moje H. má taky ve škole už ve třetí třídě trápení. Jedna holčička jí říkala, že ji druhá pomlouvá. Řekla jsem jí, ať si je obě zavolá a musí se to vysvětlit. Třeba ta, co to říká, chce, aby se H. s tou druhou rozhádala. 

Místo abych ji uklidňovala já, vrací mi mou péči. Má pravdu, někdo tu rozeštvává...

Peču chlebové bagety. Povedly se. Petroušek chválí. Povedla se mi hovězí polévka.  Koupila jsem i dvě morkové kosti. Je jak malvaz. Peťulkovi moc chutná. Jde na sport. 

- Peťuš, běž. Tolik ses tenhle týden nadřel u maminky s vodou, odpady. Co bych si bez tebe počala. 

Pouštím si o kozorozích. Oči mi lezou z důlků. Kozoroh šplhá po skále. I mláďata. Reklama. Čímpak nás dnes straší ve zprávách?

Kladenská Poldovka uměle vydrancovaná. Může mít nového majitele. A proč? K čemu? Je zničená.

Pokrytectví. Za likvidací Poldi Kladno stál závazek tehdejší české vlády vůči EU: zlikvidovat ocelářský průmysl v ČR. Poslouchala jsem před rokem nějaký pořad, vyprávěl, jak hledal svou ocel v Německu. Prý se tam vyvážela z jeho skladů za hubičku. On byl myslím chvíli zavřený. 

Likvidace světoznámé Poldi Kladno byla plánovaným organizovaným trestným činem v souvislosti s Přístupovými protokoly k EU (www.eur-lex.europa.eu). Konkrétně přístupový protokol č. 2 o restrukturalizaci českého ocelářského průmyslu totiž obsahoval závazek tehdejších vlád zlikvidovat podstatné části ocelářských kapacit v ČR. Poldi tak byla zlikvidována tehdejším ministrem průmyslu V. Dlouhým a předsedou Fondu národního majetku R. Češkou prostřednictvím Komerční banky. Atd. 

Sliby se slibují, blázni se radují, Shakespearův Sonet 66 by se sem hodil. Přecvakuji na kozorohy. Houpací křeslo, čaj, sálající uhlíky. Rodinné štěstí  - to si pěstuji a držím v rukou. Pevně. Velmi pevně. Tady mám pevnost bezpečí. 

Dobrou noc!