Rozkošný páteček

Podvečer. Měla bych sázet zbytky okurek a rajčat. Sedím na sluníčku. Zas naskočilo na oblohu. Na houpajdě si hoví Žofka. Pod ní se obírá Mourek. Žofie je potvora. Předstírá spánek. Ví, že je Mourek pod ní. Za chvilku se jde napást travičky. Ten ptáček, jak dělá takové ty chřestící zvuky teď chřestí z jednoho místa zevnitř zlatého deště. Možná, že už má hnízdečko vystavěné. Z telefonu zní starý fláky. Mládí.

Chaloupka dnes zas poskočila ve svém trysku ke kráse. Všichni už odjeli.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-07-svacina

Neumím vařit. Umně to maskuji. Nikdo neví, co je to za muka, vymyslet, čím strávníky oblbnu. Dnes houstičky. Tvaroh s jahodami a semínky.

- Dnes udělám brambory. Nebojte, na těch není co zkazit.

- Ne, já jsem zasycen. Linduška pekla. Tak jsem si ráno něco ochutnal.

Uf. Přidá se Indián? LP šikovně vede hovor.

- Linduška totiž peče, jen když má někdo přijít.

- A to dělá dobře. Já taky, protože pak jsme tlusté.

Ještě přitvrzuji.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-07-chaloupka

- A počítáš dnes do sedmnácti?

- Ne. Tak ve tři.

Super. Tak to nestihnu. Neb Linda jede do Světí. Nabídla jsem se, že bych jí dělala společnost. To zní krásně, že? Jenže já jsem se jí normálně vecpala do auta. Stejně už nic nebudou mít. Měli.

- Mami, tak já jdu dát pusu tomu svému Petrouškovi a jedeme.

- Mně bude v půl třetí volat paní z pojišťovny, a v patnáct přijde slečna.

V tom okamžiku jsem netušila, že paní z pojišťovny se na to vykašle. A slečna taky.

Jedeme. Krajina nádherně umytá. Nebe, zdá se, taky. Každý vždycky dává na FB azuro s větičkou:

- Tady je svět chvilku normální.

Omyl. Oni by jen potřebovali k očnímu. Totiž azuro vypadá jako na starých obrazech, které měli naše babičky a dědečkové v ložnici nad postelemi. Jasný a bez přídechu šedi. Dnes byla obloha jak na starých obrazech. S beránky na jasné modré.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-07-do-sveti-a-ze-sveti

Ve Světí jsem vyrovnala do dvou krabic kytky, které bych si normálně nekoupila.

- Mami, já chci nějaké trvalky.

- Aha. Já beru letničky. Mně by trvalka stejně umřela, tak mám hezkou zahradu s novými kytkami. Ty máš rododendron obrovitý. Mně kvete každý rok nový. Ale malý.

Jedeme domů. U nohou mám jabloň. 

- Se maskuji. Kdybych náhodou někde zahlédla zajíčka nebo jelínka. 

Slunce se zas tradičně někam zakutálelo. Výlet to byl krásný.

Večer.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-07-vecer

Konečně užívám zas chvilku zvuků zahrady. Na šestnáctou jsem klusala k DPS. Dům s pečovatelskou službou. Myslela jsem, že tam bude vystoupení hudebky k roku České hudby. Cosi ale natáčeli dronem. Přišla jsem pozdě. Myslela jsem, že to bude nějaká přehlídka, fetiválek. Přisedla jsem k paní s malým pejsíčkem. Zapletla jsem řeč.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-07-setkani-s-detstvim-svym-i-mamincinym

Paní je z vesnice, odkud s námi na druhý stupeň začaly jezdit děti tamní malotřídky.

- Na rohu bydleli Kašparovi. Marta je má kamarádka do dnes. Seděly jsme spolu od šestky do devítky.

- Ona bydlí někde na Černém Mostě.

Paní mi říká své jméno. Ne, podle jména ji neznám.

- A líbí se vám tady v domě s pečovatelskou službou?

- Moc. Jsem moc spokojená.

- Vozí vám obědy?

- Ne, mám pokoj zrenovován. Mám nový sporák, tak si vařím, peču. Všechno sama.

- To je skvělé!

- A mám auto, všude si dojedu.

- Jé, tak to je luxus. Úplně senzační. A kde jste pracovala?

- V zemědělství.

- Aha, takže jste se hodně nadřela.

Paní mi začíná vyprávět svůj životní příběh.

- Já jsem třicet let žila s bestií. Navařila jsem, uklidila, vyprala, ale jak to nebylo podle něj…

- Týral vás fyzicky?

- To ne. Ale pořád na něco čekáte.

- Jako že se zlepší, co? Změní.

- No, a ono pořád nic. Já nevím, na co jsem čekala. On rozhodl, že postavíme dům. Když už byly základy, stavbu zrušil. Říkala jsem mu, co s materiálem, co s pozemkem, teď půjčky… Tak jsem to za pomoci družstva uplácala a dům postavila.

- Bože! Tak to jste převelice šikovná!

Pak jsem odešla k Rychnovu. Do Solnice. Žila jsem šestnáct let s přítelem. Ten byl hodný. Nikam jsme nechodili. Jen na nákupy. On měl rád maso, taky si ho uvařil, já pekla. A žilo se nám nádherně. Byli jsme šťastní. Koupili jsme někde v nějakém dřevotvaru pergolu. Sešroubovali si ji. Dali dřevenou podlahu. Vždycky odpoledne jsme si tam šli vypít kafíčko. Dortíček. On měl cukrovku, ale někdy zhřešil. Pak umřel.

- Tak jste se musela odstěhovat?

- On měl tři sourozence. Vypořádali se se mnou slušně. Totiž když s někým žijete půl roku, už máte nárok. To jsem nevěděla. Dům se prodal. To už bych sama nemohla. Tam je potřeba mužská ruka. A když vám je padesát, to ještě ledacos zvládnete, ale v sedmdesáti? Tolik peněz, co mi dali, jsem v žiovtě neměla. Vyrovnali se se mnou jako bych byla jeho ženou. Měla jsem operaci kolen a kyčli. A kyčle se jim nepovedla. Jeden nerv mi zničili.

- Jé, to muselo bolet.

- No, půl roku to trvá, než naroste nový.

Vzpomněla jsem si na rozhovor, který jsem vedla cestou sem. Volala jsem paní, která kdykoli na mě pomyslí, vím to. Asi před třemi měsíci šla na operaci. Těžkou. Praskl jí dvanácterník, druhá operace. Říkala jsem jí, že to má po kočko.

Duchovní, a tady před tím nebyla ostražitá. Nechala se nachytat. 

- Já jsem teď měla o tobě měsíc temno. Tmavo. Černo. Nic.

Vyprávěla, jak jen ležela, spala, na nic nemyslela. Proto to temno. Pak se mi mihla. Zavolala jsem a dozvěděla se, co ji potkalo. Měly jsme před její operací smluvené víno. Už na to nedošlo. Dnes jsem jí zavolala cestou k DPS. Před měsícem se mi zas objevila v mysli. Ale volala jsem až asi před týdnem. Nebrala. Měla jsem obavy. Dnes se na druhém konci ozvala. Slabý hlásek. Jezdí na chemo. Měla velký a dva malé v břiše. Přišla prý za pět minut dvanáct. Chodila každé dva roky na kontroly s břichem. A nic? Jak ji kontrolovali? Vyšetřovali jen krev. 

- To máš od kočko.

- Prý něco zanedbali nebo co.

- A jak dlouho ještě?

- Do konce srpna.

- Ježiš, to je měsíců!! Ještě jiné doplňující metody…

Prý ani nevydrží meditovat. Usne. Konejšila jsem ji. Chce se mi věřit, že přišla včas. Aspoň její lékařka to tvrdí. Tak budeme věřit. 

Tak to jen, když sousedce na lavičce pokazili operaci kyčle. Chjo. Trošku moc pokažených lékařských výkonů, ne?!! 

Nosím s sebou tohle. Je tady mnoho pejsků, nerada bych upadla. Abych měla jistotu. 

Paní ukazuje na berličku. 

- A tak jste si zažádala sem? A měla jste s tamtím děti?

- No, jednu. Má geny po něm. Má dvě děti a vnučku mám. Ale tu jsem ještě neviděla.

- A tamten manžel umřel?

- Ne, žije. A bydlí v tom mém domě.

Paní je srovnaná, v klidu. O nic neusilovala, přesto jí nebesa nasypala dostatek.

- On tam má věcné břemeno. Mám tam pokoj. Zamčený. Postavila jsem si garáž. 

- Vy jste šikovná. V životě jste se neztratila.

- A jsem tu šťastná. Můj pokoj je na druhou stranu. 

- Aha, a tak vám tam jde od oběda sluníčko až do večera.

- A byty sem mají dva pokoje.

Z vedlejší lavičky se zdvihly asi tři čtyři ženy s chodítky. Jedna jde po svých. 

- Dobrý den, paní Čapková! Vy už asi nevíte.

- Ale vím moc dobře, Irenko.

Paní jsem se nechala poznat asi před dvěma lety v Kauflandu. Nakupovala se synem Lubošem. S její Helenkou jsem chodila do školy. Dozvídám se, kde Helenka bydlí. Kde celý život pracovala. Ukazuje mi ji na obrázku, jak gratuluje vnučce. Helenka je stále stejná. Zato Luboš převelice ztloustnul. Měl nějakou příhodu a následně operaci žil. A nehýbal se. Jí velice málo, přesto tloustne. Vysvětluji, co jsem se dozvěděla na školení s dr. Alvarezem. Nejprve krmíte vaše tuky. Pak teprve vás. Proto obézní lidé tloustnou, ač už jen dýchají a skoro vůbec nejedí.

Zase jsem si vzpomněla na hovor z cesty sem. Paní mi říkala, jak jí nic nechutná, protože všechno je hořké. Nic nejí. Chjo. Je to jak psal nositel Nobelovy ceny J. Seifert ve své memoárové knize Všecky krásy světa. Když můžeš jíst, jsi chudý, nemáš peníze. A když už jsi zbohatnul, máš nemoci. A jíst dle své vůle nemůžeš. 

- Vaše maminka bydlela v Neznášově vedle mého muže.

- A myslím, že měli stejné datum narození. A Milka Holubová byla sousedkou. Vzala si pana Heřmánka. O rok starší. Učila mamku lézt po stromech.

- Milka umřela. Je to tak rok. Ona byla snad deset let v DD v Černožicích.

- Já si pamatuji, když tam nastoupila. Někdy jsme ji s mamkou navštěvovaly. Ale on u sebe vždycky měla nějakou návštěvu.

Neřekla jsem, že to nenapadlo pečovatelky, svézt je k sobě dopoledne v čase, kdy byly samotné. Nebo je vedle sebe posadit při společných aktivitách. Dobře věděly ode mě...

- Já bydlím směrem sem. Támhle to okno s kytkami. Mám dvě místnosti.

Mluvíme o dějinách nám dobře známých lidí. Paní Čapková je krásná, upravená, udržovaná. Mé sousedce s pejskem říká:

- A vás já taky znám. Váš muž jezdil ve Snaze.

Paní je překvapená. Pak říkají mnoho jmen, která jsou styčnými body něčeho, co je spojuje.

- Paní Čapková, taky tam celý život pracovala moje spolužačka z gymplu Věra Cejnarová. Ona v říjnu umřela.

- Za svobodna nebo vdaná?

Vzpomínám na její příjmení. Má sousedka se ptá dál na jména, v nichž zazní to Věrčino.

- Jé, ona se taky jmenovala…

- A támhle je pan Nagy.

- Jo, šel kolem mě a já tady paní říkám: Tohle je buď hasič nebo ostraha nebo voják.

- Voják. Dělal s maminkou u hadrářů. A támhle je paní Matušková.

- Tu neznám.

- Ale znáte.

A takhle mi na dálku ukazuje lidi, kteří když šli okolo mě, hezky se ke mně měli, hlásili, usmívali se, zdravili. Netušila jsem, kdo to je. Čí dcera šéfuje tam a tam. A kdo kde s kým.

- Kdo kde s kým a za kolik ví můj Petroušek.

- Ano, chodí mezi lidi. Já vás vždycky nechám pozdravovat.

- A on to vždycky vyřídí. Nechávala mě pozdravovat paní učitelka Förbrová. Není ona z Jasenné?

- Už umřela. Ta byla z Nového Plesu.

Doma se ptám Petrouška. Ne, ne. Ta žila asi šest let v Jasenné, když tam postavili čtyři obecní byty. Vzpomněla jsem si na kolegyňku, která celý život učila logopedii. Velice pečlivě, až přepečlivě, artikulovala. Márinka. Její pan manžel mě učil zeměpis. A s jejich synem, který se vrátil z emigrace, jsem učila na Prvním soukromém jazykovém gymnáziu. Já češtinu, on němčinu.

A tak se to hezky všechno sloučilo v jeden proud.

Dýchly na mě vzpomínky z maminčina dětství, mládí… I z mého. Loučila jsem se s nimi s tím, že až pojedu kolem, zaparkuji a přisednu zas na kus řeči. To miluji. To jsou příběhy ze života. Tak ráda jsem poslouchala v kávové společnosti v DD, to ještě za staré ředitelky, příběhy lidí… Letce, který se ženou žil asi sedm let v – kde – pletu si Libyi a Libanon. Hodinky jako holínky. Dalmácie jako decimálka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-07-v-zahrade

U psaní mi svítí do očí zapadající sluníčko. Kočinela se šla napást. Vyčistit si chlupy ze žaludku. Moureček chrupkal až do večeře pod houpajdou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-07-priletely-slepice-od-kolegynky-z-herbalife

Pak si hráli s keramickými slepičkami, které mi vykroužila hrnčířka a kolegyňka z Herbalife. Nádherné pipiny na sloup, na okno, do zahrady. Večer ji volám:

- Baruško, poslala jsem Ti na tg fotky. Slepičky mají úspěch i u koček.

- A došly v pořádku?

- Došly. A ještě mi vykruž prosím tě stejné tři. Ta jedna je kohoutek, viď? Udělej jednu modrou, jednu červenou a jednu žlutou. Mně by se líbila i zelená, ale to se na slepičku nehodí.

Udělaly jsme si vzájemně radost. Ona slíbila, že do prázdnin uhněte a já zase srdečným projevem radosti.

Pod vším jsem poslouchala Za stranu a za lidi. Paní Karol Stonjekovou a Xavera. Není to takové řachavé, jako ve Willsonce. Willsonovu jsem si dala znovu, když jsem "brala lázeň", jako Janžurka, když v Marečku, podejte mi pero, brala saunu. Ale i tak Karol s Xaverem beru jako relax. Legraci. Uvolnění. Abych nemyslela třeba na to, že jsem dnes cestou od DPS zjistila u závor, že mi pokáceli divící se smrk. On se tak nádherně divil. A oni ho prachsprostě podřízli. To se divím já. Kdysi na branném kurzu na fakultě jsme byli na Seči. Přes vodu chrudimská kasárna. Školil nás nějaký voják. Důstojník. Zlobila jsem. Když na nástupu zavelel rozchod, učil nás, že se rozcházíme myslím pravou nohou. Já měla u pozoru ruce zasunuté v kapsách dlouhatánského svetru.

- Ireno, při pozoru nemáte ruce v kapsách.

- Aha. Ale já je mám připažené. Nemohu za to, že mi visí do kapes. To se divím, že vám to nedošlo. To bych si nedovolila při pozoru mít ruce v kapsách.

- Ireno, kdo se diví, je mu divno. Kdo si hoví…

- Je mu hovno?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-07-dej-veceri

Jdu si na chvilku lehnout k Petrouškovi do pracovny. Vyprávím mu zážitky z lavičky. Utvrzuji se, že paní učitelka Förbrová byla opravdu z Jasenné. U závor jsem se dala do řeči se studentem. Studuje gymnázium. Ve Dvoře. Proč ne u nás? Ve třeťáku už nechtěl měnit. 

- A co máte v plánu studovat?

- Medicínu. 

- A jde vám biologie, chemie, fyzika?

- Jde. Mám rád chemii i fyziku. 

- Já jsem milovala biologii. Chtěla jsem z ní maturovat. Nakonec jsem si vybrala zeměpis. Znala jsem latinsky všechny kůstky v těle. Dodnes si pamatuji, že tohle je neurocranium, tohle splanchnocranium. A tady máme os sternum. Studujte nad rámec toho, co vám předkládá škola!!!

- Já z biologie nebudu maturovat. 

Na můj tázavý pohled upřímná odpověď. Paní profesorka je kráva. 

- Na paní profesorku se vykašlete. Jděte si za svým. Musím si vás prohlédnout. Jednou mi budete stát u lůžka. 

Hezky se usmál. Vycenil na mě rovnátka. Hezký blonďáček. Pokračoval dál nahoru do pevnosti. Já odbočila domů. A to vyprávím Petrouškovi. Žofka nezklamala. Skočila na mě. Házím na ni Petrouškovu kšiltovku. Ó, přijímá hru na schovku. Dělá, dělá jako že nic. Čeká pod čepicí. Najednou výpad. Hup z gauče dolů. A do kuchyně. Cinkají tam mé nové slepice.

- Běž jim dát najíst.

Jdu nakrájet masíčko. Mourek hlt hlt. Hotovo. Žofinka kývá hlavou. Tře maso na molárech. Vychutnává si. Mourek už jen mlsně kouká. Po večeři jdou ven.

Xaver je z Tišnova u Brna. Říká o nápisu ze zámku v Prostějově:

"Hanák tade bode, do skonání světa, tento staré zámek, dyl o čtere leta."

Hledám, jestli je to pravda. A je. Jen čtere vyslovují štere. 

Hanák tade bode do skonáni světa - tento staré zámek dyl o štere leta!

Tento nápis na prostějovském zámku zvěstuje celkem optimistickou budoucnost Hanáků

Že leží Náměšť na Hané je jasné už z jejího názvu, část "na Hané" má však až od roku 1925.

Haná je oblast, která se rozprostírá převážně mezi městy Holešov, Vyškov a Litovel, území se během let určovalo různě a existuje několik map oblasti Hané.

Haná je sice typická svojí rovinou ale některé části Hané se nacházejí i v kopcovitém terénu. Haná je největším z etnografických regionů na Moravě.

Samotné Hanáky lze dělit do různých podskupin, ty jsou odlišné krojem ale také nářečím.

Hanáci žijící v Náměšti se tak řadí ke skupině Blaťáků (žijících kolem říčky Blaty). Haná je známá svou úrodností a typické pro ni je také její bohatý kroj, nářečí a také některé pokrmy, například známé Olomoucké tvarůžky, vyrábějící se však v Lošticích.

Xaver dodává:

Za Krampolem přišel dědeček na Hané a ptal se:

- Pane Krampol, naše holka pracuje v Pze v najklabu. Pane Krampol, neznáte ji?

- A co tam dělá?

- Tančí ho tečke.

Když na tržnici v Holomóci natáčeli Nikdo není dokonalý, chodili se ptát lidí na nejrůznější dotazy záludné. Nějaká trhovkyně s bylinkami dopředu volala:

- Mě se na něc neptéte. Já so hlópá.

Karol:

- Ježiš to by bylo krásné heslo pro Danuši Nerudovou.

- Ježiš, paní Karol! Jak můžete takhle mluvit! Chytrá, hezká…

- Mladá!

- No, tak to tady dnes bylo. Krásné. Ach. Hezký den.

Dobrou noc!