Rozsvěcení vánočního stromu v podhorské vesnici

První adventní neděle. Už je tu zas ten krásný – pro mě – čas.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-01-vstavat

Natahuji se z postele k závěsu. Oj, sluníčko zve! Tak šup!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-01-v-koupelne

V koupelně mi zbylo k vyčištění okno. Když je umyté, hezky si ho nazdobím. Dětinštím. Mám ráda barvičky, tvary, světla, vůně, hebkost těst, koledy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-01-vinu

Poledne. Volá Petroušek. Největší chlap mýho života. Můj anděl, můj podporovatel, ten, který mi pomáhá, nosí mě na rukou a chrání. A já opětuji svou péčí, láskou. Někdy jsem netrpělivá, ale pohodové energie se vaří ve speciálním hrnci. Většinou míchám, míchám, abychom měli doma klid, pohodu, spokojenost, veselí, radost. Nemám z ničeho obavy. Mám Péťu. S ním je život let na kouzelném pohádkovém koberečku. Třásničky za námi vlajou. Držím se pevně, abych nespadla. Občas ho ometu, aby byl stále krásný, aby na něm byl stále dobře patrný dávný vzorek. Daří se. Nepoznal bys, že už je tak starý. Pořád mu to létá. Kobereček řídíme vůlí oba. A on letí, letí už čtvrtou dekádku ve štěstí a lásce. Děkuji.

Mám před sebou vinutí čtyř věnečků. Na pátý mi nevyšly větvičky. I tak – čtyři věnečky. Zvládnu je? Od mala – studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Dost hloupý program. Zpomaluje mě. Znejišťuje. První vinu zlatý. Pro Lindu. Byly doby, kdy jsem tvořila pro Ivu, pro mamku, pro Denisku, pro sebe, na dveře… První hotov – docela dobré. Na půdě mám krabici s pytlíky s papírky. Mamčin, Denisčin, tenhle byl můj v roce 2017, Lindin… Ten mamčin - ten asi už nikdy nepoužiju. Housle, trubka, loutna, lesní roh. Na každém nástroji zelená větvička s červenou pentličkou... Maminko, jak jsi vždycky měla radost... 

Pracuj! Běží čas. Jde to. Neboj se. Tak ráda tvořím! Vnitřní program mě táhne zpět. Celoživotní Ivino: 

Pro praktický život nepoužitelná. 

Nebo: 

Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. 

Naučila jsem se ho využívat ve svůj prospěch. Po obědě u maminky se mylo nádobí. Já neutírala. Co kdybych něco upustila nebo rozdrtila silou skleničku. Jen hezky dělejte, vy to umíte lépe! 

Obhlížím své dílo Uvědomuji si, že moje věnečky jsou bohaté. Možná proto, že jsem z chudých poměrů, tak se vyřádím aspoň na bohatosti výzdoby na věnečku. :-) Možná na tom něco bude. Jsou kýčovité a krásné. Miluji kýče.

Od poledne do čtrnácti za dvě hodinky se mi povedly všechny čtyři. Dva na Lindiny dveře u jejího dvojdomu. Jeden adventní na stůl. Mně červený na stůl. Červenou miluji k Vánocům. 

Péťa je tu. Jitrnice s bramborem. Polévka od pátku.

- Ješiš, Péťo, já jsem zapomněla zapnout brambory.

- V klidu. Zatím si dáme polévku.

- Mami, tak kde jste?

- Už jedeme. Od kolika jsou koledy?

- Od půl čtvrté.

- Tak to tam nemůžeme být.

Nechávám si svůj názor. Totiž teleportace se jednou povede. V to věřím! 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-01-jedeme-na-koledy

Neva. Jedeme. Krásnou českou krajinu směrem k horám osvětluje sluníčko. To u nás už nastoupil smog. V autě si čtu na FB pod mými věnečky zprávy.

Lenka Mühlsteinová

Nevím, proč stále říkáš, že jsi nešikovná, když:

umíš upéct chléb, housky, cukroví, zavařuješ, co vypěstuješ, vaříš, pereš, žehlíš, uklízíš a v neposlední řadě umíš hezky vázat věnečky aj.

Nestěžuj si, na jednu inteligentní a chytrou ženu je toho až dost. Nebo snad máš pocit, že je toho málo?

A to jsem zdaleka nevyjmenovala vše… 

Něco se mi stálo okolo krku. Umlkla jsem v hovoru. Na stará kolena se dozvídám, že jsem šikovná. Já si to tak trošku asi uvědomuji. Že vždycky říkám:

Psst, a nikomu to neříkejte. Oni by byli zklamaní, že jsem taky šikovná.

Odpovídám. Slzy v očích.

Irena Hrobská

Lenka Mühlsteinová Sevřelo se mi hrdlo. Bulim. Iva mi to stále vtloukala do hlavy. Ano, pravda, a máslo umím vyrobit. Je fakt, že hodně věcí rozbiju, asi Ivě pro radost...

Lenka Mühlsteinová

Irena Hrobská

Hmm, jak potřebné je vážit slova. Jak je to dávno, co Ti sestra vtloukala do hlavy takovou hloupost? Hodně, viď? A stále si to v sobě neseš… bohužel

Ivana Schneiderová

A vytvořili ti Irenko v hlavě špatný program, protože ty jsi šikovná

No jo, program. Umlčování. Zašlapávání. Tak dnes řvu do světa:

JSEM TAKY ŠIKOVNÁ.

Že někdy něco rozbiju? To jen aby měli radost. No jo, Renka zas rozbila to a to.

Maminka vždycky přidávala, že jsem montér Václav:

- Dělám na zahrádce. Slyším z domů budíček. Ona mi ho přetáhla. Musela jsem ho odnést k hodináři. Prasklo péro.

Dnes se ptám: 

- Mamko, a proč jsi mi neprozradila, že se budík nesmí přetáhnout?

Taky rádio – ladila jsem ladila, až za stupnici. Zkoušela jsem si, kam až to jde a co se stane. Jestli se něco přetrhne, jestli něco praskne. 

Když jsem byla malá, bydleli jsme v podnájmu u Škodů. To bylo krátce po tatínkově smrti. Občas jsem sešla dolů za Mílou. Později se stala manželkou Petrouškova staršího bratra. Jednou tam mamka pro mě přišla. Kolik mi mohlo být? Čtyři? Pět?

- Tak pojď!

Klusala jsem před ní po schodech nahoru do našeho bytu. Měla za zády vařečku. Tou jsem cestou dostala. I přes ručičky, kterými jsem si kryla prdelku. Nechápala jsem. Pochopila jsem, až když mi ukázala šicí stroj. Mami, taky bych zuřila.  Nedivím se. 

Mamka měla šicí stroj sklopený. Vypadal jako stoleček. A když na něm šila, vytáhla ho nahoru. Vlezla jsem si pod něj. Odtáhla krásná dřevěná dvířka. Šla tak lehoučce odtáhnout. Byla kouzelná. Tajemná. Jak do pohádky. Copak to tam asi je? Vsunula jsem v temném koutku ručičku do prostoru šicího stroje. Nahmátla jsem tam něco hlaďoučkého. Ó, a dalo se s tím točit. Točila jsem, točila. Až jsem to vytočila. Žuch. Ó, něco mi upadlo. Pryč odsud. Součástku jsem pohodila do dvířek. Pravděpodobně jsem je i zatáhla. To už nevím. A nic. Až šla maminka šít. Zasloužila jsem. No.

Rozbíjela jsem, to ano, ale ve škole jsme se učili vyšívat na kanavu. Mamka mě naučila jednou o prázdninách – bože, to jsem teda nechtěla – různé vyšívací stehy. Naučila jsem se háčkovat – to mě neba. A plést – už vůbec. V deváté třídě jsem ručně ušila košilku na novorozence. Na límečku jsem obšila ozdobné dírečky. A taky jsem upletla své první a poslední dětské bačkorky s bambulkami. Moje miminka je nosila. :-) Jenže pak mi dali učit na doplnění úvazku pracovní vyučování. A já uháčkovala pantofle – raz, dva, tři. Krásné. Kolik jsem jich tehdy vyrobila! Dovnitř se vsunula vložka do bot. Obháčkovalo se. A taky jsem se naučila plést na čtyřech jehlicích ponožky. Vymýšlela jsem si barvy, vzory… Pak jsem odešla učit na střední – a už nikdy to rozpletené a rozháčkované nedodělám. Protože to neumím.

Péťa parkuje. Klušu napřed. Kostelík. Hřbitůvek. Jdu pozdě. Hned u dveří mě nějaký soused ukazuje, kde mohu sedět. Děti zpívají koledy. Petroušek, který nemiluje černoprdelníky, a já se mu už vůbec nedivím, šel do kostela jen, když jsem ho uklidnila, že je odsvěcen a je to taková Carnegie Hall pro venkovské koncerty.

Ach, to bylo krásné. Zazpívala jsem si. V chodbičce zas opuštěné termosky se svařáčkem a čajíkem. To tady takhle mají. A já jsem z toho u vytržení.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-01-rozsveceni-vanocniho-stromu-na-venkove

- Jak to, že jsi neseděla ve své druhé řadě?

Linda seděla v šeru starého německého kostelíčka vzadu.

- Protože tam seděly ty děti.

Jdeme Petrouškovi ukázat zmizelé domy ´dozadu na fotky… Krásné statky. V jejich plátku jsem se dočetla, že po odsunu dostal někdo statek a večer ho prochlastal za vodku v hospodě. Neříkalo mu to pane. Nepracoval na zušlechtění. Statky chátraly… Domy mizely.

Sbíháme dolů. Bude se rozsvěcet strom. Linda tu má své sousedky. Milé ženy. Marta, Petra, Dáša… Lidi jsou tu velice milí, přátelští.

- Běž si dovnitř na svařáčka.

Jdu si. Paní plní kelímky plátkem pomeranče. Pán se ptá.

- Čaj nebo si dáte svařáka?

- Mám tu řidiče.

- Aha, tak svařáčka! Prosím!

Venku mě posílají:

- Běž si támhle vzít, mají tam bezkonkurenční větrníčky. To pekla xy, ona je cukrářka.

- Peťuš, nesu ti. Poslední dva tam na nás čekaly. Tam se topí. Můžeš se jít ohřát pod hořák.

Jdu znovu na svařáka. A k tomu vanilkové rohlíčky. Maji tu vánočku, jednohubky, cukroví... 

- Peťuš, prosím tě, máš peníze? Hodíme jim do "vstupné dobrovolné".

Strom rozsvícen. Na odchodnou jsme všichni byli obdarováni jmelím. Tak to jsem ještě nezažila. U nás? Si všechno koupíš na náměstí. Připomínám, že každý mohl vhodit do pokladniček - vstupné dobrovolné. A sousedé nebyli skoupí. Lidi se pomalu, ale velmi pomalu rozcházejí. Bylo to tak sousedské. Tak vřelé. Harmonické. Pohodové. Milé.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-01-ohrat-se

Jedeme se ohřát k Lindě. Vezeme věnce.

- Peťuš, víš, že mě vůbec nemrzí, že jsme nebyli v našem městě?

- Mě taky ne. Tady to bylo přátelské. Venkovské.

- Mami, pojď se podívat na naši třetí koupelnu. Lucce to neříkej, to je pro ně překvapení.

Její Petr je světýlkový mág. Překryl větrák u stropu. Svítí jim to barevně.

- Vy to máte jak oltář.

- Na jaře, až vám tam u vodovodu dáme to umývadélko, pojedete si ke kameníkovi vybrat taky takové.

- Ta zátka je z Číny… Ta lampička…

- To je ta drahá, co bych si ji nekoupila?

- Dva a půl tisíce. A to jen proto, že byla rozbalená. Jinak sedm.

- Ty vorle!

U zásvuky vyřezané kamenné srdíčko. Tam vložena šńůra od žebříku. 

- Pojďte na vaječný koňak.

Hodujeme. Radujeme se. Světíme první adventní neděli.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-01-zacinam-zdobit-okna

Cestou domů smog. Mlha.

- Peťuš, už nerozmístíme svítící stromečky po zahradě. Až zítra.

Doma zapojuje jen světýlka na lísce a na jalovci. A svítí nám stromečky v kuchyni na oknech. Zítra je taky den.

Zdobím mu okna. Na parapetu má maminčin stromeček. Ten jsem jí koupila do DD. Byl tam škůdce. Nějaká lidská mrcha. Přestřihla jí kabílek u světýlek. Byl rozkošný. Něžný. Přenášela jsem ho lidem na chodbu. Otevíral jim srdce. V druhé půlce parapetu má skleněný stromečkový kužel. Ať má v pracovně útulno. Vánočně. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-01-kocici-telka

Žofie se přišla mrknout do ohně. Na terase svítí ibišky. Na okně hvězda. Vánoční závěsy s osvětlením. Spokojenost.

Bylo to moc a moc převelice a hodně krásné. A ode dneška vím, že jsem šikovná. Přece umím i vytvořit máslo, ne? To neumí kdekdo.

Vesmíre, jsem vděčná. Děkuji!!

Dobrou noc!