Rýbrcoul a podzimní rovnodennost

Joj, to byl tobogán.

Protahuji se v posteli. Nevím, jak to může být slyšet za dveřmi, ale malá čečetka von Kralikarnen už čeká vedle dveří u lucerny.

- Dobré ráno! Pojď ke mně, Źofinko!

Mourek rozvalen na koberci. Nevzrušuje se naším příchodem. I když jde jídlo. Totiž Petroušek se naučil jim ráno nandat. Tvrdí, jak málo. Ale Mourkův klídek mě ubezpečuje v tom, že už dostal hodně.

Přesto - chystám jim snídani. Ode mě dostanou něco lepšího než kapsičku. Kvalitní hovězí masíčko.

- Tak, holky kočičí, pojďte! 

Žofka skáče jako kůzle, přeskakuje Mourka a vbíhá do prostoru krmení jako první. Pozoruji, jestli ji Mourek vytlačí. Nevytlačí. Žofinka se snaží. Je sice pomalejší, ale stlačí všechno, co dostala…

Nepřijatý hovor. Volám Lindě. Teprve pak nacházím cedulku od Petrouška s instrukcemi, co, kde, kdy a jak. Jeden z bodů: Zavolej Lindě. No vida, první úkol splněn.

Náplně do koláčů od včera hotové, maková zpracovaná, pro dnešek jen tvaroh a povidla. Zadělávám na těsto. Ještě dva plechy koláčků upeču. Jsem zas jak motorová myš.

Petroušek je tady.

- Jdu do zahrady natřít latě.

- Peťuš, řeknu ti plán. Jak dopeču koláče, po obědě pojedeme do Trutnova na Rýbrcoula. A abys věděl i zítřek, tak zítra si zajedu do Domova sv. Josefa na Bylinkobraní. Budou tam přednášky, stánečky. A pak bych taky chtěla stihnout slavnost burčáku a vína.

- Tam já nejdu.

- Peťuš.

- Já jdu na fotbal. Tak pojď se mnou na fotbal.

- Uvidíme. Třeba se mi nebude ani chtít.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-23-do-obeda

Kmitám u koláčů. Poslouchám si svoje pořady. Wilsonovu 10 s Xaverem a panem Holcem. V tom pořadu mi Xaver vyhovuje. Jinak ho vnímám jako nebetyčného naivu. Asi hodný. Není hloupý. Vtipný. Ale věřit v nového ředitele ČT, to je fakt dobrohloupost až na půdu. Kombinace s panem Holcem je uchvacující. Někdy jak oheň a voda, jindy jak dva pramínky, které se za chvilenku spojí v jeden. Pořad Xavera s Karol Za stranu a za lidi. Inteligentní drby.

Kočky pod nohama. Přeskakuji je. Žofie se naučila trápit Mourka. Ještěže je trpělivý, hodný. Zkrátka, že ji nezabije. Pořád ho kouše, morduje, napadá, chce si hrát a prát. Dostává výcvik. Posiluje.

Rychle oběd. Mám na talířku houby. Na cibulku je krájím. Základ. Krůtí prsa. Sobě rýži od včera, Petrouškovi hranonlky. Poměli jsme se. A teď frrr. Jedeme. Směr Trutnov. Na jaře jsem měla štěstí. Viděla jsem, jak vyvěšují dráčka krokodýla na věž. Už ho nesou. A dnes ho večer sundají. Parkujeme přes most u haly UFFO. Vidím dvě velké postavy na chůdách. Tak hezky namaskovaní!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-23-do-trutnova-na-rybrcoula

- Kdo jste?

Ta do hněda, pěkňoučká slečna se zlatou tváří, odpovídá otázkou.

- Co je dnes?

- Vy jste Podzim. A Vy? Vy jste Zima!

Fotím se s Podzimem i se Zimou. Moc se mi líbí. Kousek dál pódium. Tančí tam voda. Na písničku Voda má rozpuštěné vlasy. Modrá lehká látka se nadouvá ve větru. Fakt vypadá jako zurčící voda.

- Divej, vidíš támhle ty parohy?

https://www.rybrcoul.com/cs/historie

Petroušek mě upozornil na zvíře. Jdu se s ním vyfotit.

- Kdo jste?

- Jsem tady.

Nerozuměl. Ještě jednou.

- Ale kdo jste?

Odpovídá zas otázkou.

- Víte, kdo je na kruhovém objezdu u Tesca?

Ani nemusí odpovídat. Myslí tím kruháč s Rýbrcoulem.

- Vy jste Rýbrcoul? Takhle jsem si vás nepředstavovala.

- No, a celou dobu se na vás usmívám.

Jé. Milé. až večer u Lindy znovu zavádím řeč. Aha. Rýbrcoul je duch hor. A Krakonoš pán hor. Nakonec se dočtu, že je to jeden a ten samý.

Pěší zónou se blížíme k hudbě. Z boku pódia vidím nesmírně řeknu tlustou zpěvandu. Rezatý ohon. Zrovna začaly svůj koncert. Dvě kytary, dvě zpěvandy, bicí - všechno ženy. A ta tlustá to je tak sympatické veselé sebevědomé stvoření, navíc krásně zpívá. Mrštná, pohyblivá, skáče po pódiu. Asi nějaká porucha hormonů.  Kapela metá energii do publika. Jaké krásné texty! A nechápu – ony si je pamatují. Nikde žádné čtecí. Nahlížení. Ne. Holky zpívají s radostí, s jistotou, jiskrou, publikum se pohupuje. A pokud ne – tak je vyzvou. Písničky o životě. Ta hubená má ráda trampolínu. A ta za bicími – ta vaří! Ta teda bije! A ta napsala text, jak se cítí na trampolíně. Písnička Pořád dokola. Jo. Děti, vaření, nákupy - pořád do kola. Moc se mi líbí text, který ti říká, že všechno dáš, všechno na světě, co si jen lidská mysl umí představit, se splní. Tvým přičiněním.

Asociuje mi to Napoleona Hilla. Nikdy nepřestanu jen proto, že lidé říkají ne. Má pravdu, Napoleon. Jeho nejznámější řeč:

"Cokoliv si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout." Kdykoli bych zaklesala na mysli, vykřiknu si pro sebe na celý dům, až se vždycky Micka i Zrzka lekly: To dám! Ireno, to dáš!!

Prý byl Napoleon Hill přesně takový. Pomohl milionům lidí, aby v sobě objevili netušené možnosti. Já se to naučila na meditačních týdnech, na Rohu hojnosti – ten se splnil zcela beze zbytku do poslední čárečky. Zcela, úplně. Všechno v něm. Jen v jiném pořadí, než jsem to zadala. Logicky. Vesmír ví, jak to má být. Od té doby věřím. Sobě. Bohu. Přírodě. V dobro. Ve šťastný konec a vítězství lidstva.

Pod podiem se houfují takoví jako – jak je nazvat, no, viz fotky. Je tam jeden v kloboučku. A ten si hraje jak malé kotě. Tančí. Tluče rukama do kovové zábrany. Radost ho pozorovat. Druží se k němu další. Další pokládá dva kelímky s pivem na dlažbu. Nevylije ani kapku. A tlapká do rytmu mezi nimi. Zdvihá je a opět z nich neubude ani ťuk. Po hodince výskání, hýkaní, tančení se najednou Péťa probral:

- Ale nebudeme tady hodinu stát, ne?

Směju se. 

- Jsi na koncertě!

Ta holka u bicích umí. Hudba není Petrouškova parketa. Vydržel se mnou dlouho. Neochotně pomaloučku opouštím prostor před pódiem. To jsem se nabila. Z boku bych chtěla natočit um bubenice. Ale zrovna hraje lážo plážo. Jo, když měla sólo! Leckterá velká známá kapela by jí neopovrhla.

Jdeme po krásné pěší zóně nahoru k náměstí, kde budou večer sundávat draka.

Jdu se mrknout na web kamery. Zadáš Trutnovinky – vybereš web kamery. Ó, sem se zítra vrátím za světla. Trutnovské kamery ukazují části města. Horské ukazují černo. Labská, Luční, Sněžka lanovka, Sněžka poštovna, Sněžka Bouda pod Sněžkou – tma. V poslední jsme loni cestou dolů poobědvaly s Lindou.

Peťuš, vždyť tu nemají stánky na náměstí.

Táhnul mě sem zbytečně. Ale netáhnul. Podívali jsme se. Všechno se odehrává v hospodách, na pěší zóně a u UFFO. Trutnov žije. Zastavuji se u výlohy umělecké školy. Mají tu obrázky VIP absolventů.

- Peťuš, to jsou tváře šikovných dětí. Z nich snad něco bude - pokud je neindoktrinovali…

Vracíme se dolů. Hledáme medovinu. Petroušek našel stáneček. 35 korun.

- Teplou nebo studenou?

- Teplou.

Ptám se na kelímek. Ukazuje papírový. Usmívá se. Přikyvuji. Jde mi o velikost. Chtěla bych velkou.

- 45,- Kč.

Péťa drží v ruce 40,-

- Máte napsáno 35,-

Vše v míru. Prodavačka se usmívá. Už nevím proč má stojí 45. Jestli je teplá nebo větší. Nevím. Ale vnímám klid, pohodu, žádnou nervozitu.

- Máte to za 35,- Kč

A s úsměvem. Dostává od Petrouška 40,- Kč.

Tak to má být. Lidi se mají domlouvat v klidu. Ona ani my jsme o nic nepřišli.

Slyším zdáli od UFFO bubny. Těším se. Je to taková agresivní móda. Ale mám to ráda. Bubnování. Uvolnění. Průvod se blíží. Házíme flašinetáři do kasičky. Průvod se přibližuje. Sedám na kovové konstrukce. Asi naznačují lavičky. Hezky se na tom sedí. Nevím, jestli to jsou lavičky nebo jestli se o to opírají kola. Průvod je tu. Dělají škumprnádle. Zastavují rytmus i pohyb. To já ráda. Zas mění rytmus. Jj. To je něco pro mě. Scházíme níž. Holčičí kapela už balí. Hudba! Miluji!! Energie! Nabíjející! Jedeš-li v autě, nemáš si nechat hudbu nahlas, totiž tvá noha nebezpečně mačká plynový pedál. Ztrácí se bezpečnost.

Slyším ságo. Malý klučík na něm válí. A na lavičce opodál se válí pán.

- Dobrý den! Vy jste tatínek?

Pán se usmívá. Asi hlídá, co jsme klukovi hodili do pouzdra. Petroušek:

- Takhle se to dělá, kluk vyhrává…

Smějeme se. Pán vstává. To nemusel. Jen ať si užívám den. A umění svého syna. Válí vynikajícně.

Na pódiu kousek níž začíná hezky zpívat zpěvák s kytarou. Když Petroušek vidí můj zájem, rychle:

- Pojď už, máme se stavit u Lindy.

Chjo. Dobrá. A dole u UFFO na podiu, kde tančila nádherně tanečnice jako zurčící voda, teď zpívá zpěvák. Tak co si na mě vymyslí ťutínek teď?

- Potřebuju na záchod.

- Já taky.

Prodlužuji.

- Stavíme se v UFFO.

- Ne. Já to vydržím.

Trefuji se do točících dveří. Sestupuji dle cedulek. Tady se konají plesy studentů středních škol z okolí. Pán dole u šatny:

- Tady, vlevo.

- Jste laskav. Děkuji. 

Pardon, ale čisté záchody, to já rád. Posílám z nich nahoru na prostranství SMS – trapná, já vím.

- "Nádherné WC".

Vycházím před halu. Okolo ní se žene stádo kočkovitých kovových šelem.

- Tos´  mně nemusela psát.

- Jsem myslela pro tvé dobro.

Řehtám se. Přecházíme přes most. Jedeme k Lindě. Víme, že můžeme odbočit do světa lesních samot i jinde, než jsme zvyklí. O pár kilometrů dřív. Oba jsme tu odbočku s poznávacím znamením přehlédli.

- Hele, musíme už odbočit. Vrátíme se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-23-podzim-u-lindy

Linda upekla koláče. Moc dobré. Je posedlá jablky. Má jich mraky. Dnes byla moštovat. Dává nám dva kanystry domů. I pro Honzíka. Její Petr:

- Já už se živím tři neděle jablky.

Směju se. Má rád masíčko. Běžím nahoru za Kitty. Nechala se pochovat. Nesežrala mě. Tady u nás holka syčela a prskala na Mourka, Zrzečku, to ještě byla, prskala na celý svět. Kočička černá. Stará.

Linda pracuje, sází, řeže větve, chystá si otýpky na zátop; mají už skoro postavený ve stráni sklep. Její jabloňka kvete. Teď na zimu? Kam zasadit tady v té horské ledovině meruňku? To není žhavá Pha. Meruňku do závětří, aby byla aspoň z jedné strany chráněna.

Jedeme. Oni do Trutnova. My domů. Míjíme rodný statek naší šedé kočenky. Už tam mají další dvě hezoučké kočičky. Šedou a morovatou. Překrásné. Šedou si vezme má včerejší klientka.

- Zas vjíždíme do té temnoty, viď?

- Peťuš, tady jeď opatrně, tady v zimě teče přes cestu voda. Chodí sem pít srnky.

- Hele, vyfoť  si ji. Máš? Ještě poběží jedna. Pamatuj si to!

Mám vyfocenou srnečku. Na uzoulinké cestě se nevyhneš. Přesto potkáváme tři nebo čtyři auta.

- Co lufťáci blbnou! V sobotu večer!

- Peťuš, v zimě jsem tu jela od Lindy v kolejích ledu. Chtěla jsem si vyjet mimo kolej, aby mi led nedrhnul o spodek. Málem mě to vyhodilo do potoka.

- Když jsme tu jeli s Honzíkem minule, tady na břehu stáli čtyři mlaďoši, auto dole v potoce. Zastavil jsem. Prý nic nepotřebují. Jen čekají, kdo je vytáhne. Byli všichni nametení.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-23-srnec-chemie-na-obloze-sviti

Nebýt hliníkových srajd na obloze, neměla bych co obdivovat. Nebe červené, oranžové, čárované.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-23-vana-obsazena

Kočky doma už čekají. Večeře. Koupelna. Žofka už čeká ve vaně. :-)  Musím se řehtat. Dávám jí na okraj. Jak vezmu sprchu, seskakuje. Vodu ano, ale ne sprchu. Balím se do osušky. Šup, šedka se uvelebuje na dně vany. Máchá se. Co to máme za ještírka…

Čtu na FB pod podzimním tik tokem:

Jana Junková

Mám raději jaro a léto, ale budiž.

Odpovídám:

Jana Junková Moc si užiju podzim. Příroda i lidé se zastaví, přichází smrt. Pak se velmi těším na zimu. Už jsem dnes nahlížela na Sněžku, na Černou horu. To jsem si ji letos pěkně porajtovala. Pak budu zimu donekonečna protahovat. Jenže marně. Jaro přijde úplně nenápadně. Už v lednu budu ve sněhu obdivovat poupátka čemeřice; po nich přijdou sněženky, bledulky... Pak období modré, pak se roztrhne pytel se žlutými, červenými a najednou budeme v létě. Ó, miluji nesnesitelná vedra. V naší zahradě je skvěle, chladivo. Jen ti mizerní komáři snad příští rok ubudou... A pak se zas léto se svou úrodou skloní k té podzimní... Miluji koloběh roku. Je to překrásné. Ať prší, ať fučí, ať vzduchem krouží listí, vločky, nakonec ať všechno vysuší sluníčko. Je to tu hezké. Tenhle rok byl jako ty předešlé náročný, těžký, v něčem zlý... Kdyby to člověk věděl, jak by se dopředu bál! A tak zase s nadějí pozorujeme, co se děje, vyhlížíme už tu konečnou změnu. A já věřím, že přijde. Ona už tu měla být v roce 2012. Jenže looking glass jim ukázal vítězství lidstva. Proto ještě připravili shození dvojčat s hologramy letadel a neohořelými pasy... Jsem tak moc ráda, že jsem tehdy věřila, netušila, hlavně nevěděla, jak dlouho to bude trvat do dnešních dnů. Jsme u cíle. Třeba už příští roční období bude v naprosto ideální atmosféře pro dobré lidi. Dočkáme se. A tak se staň!

Dobrou noc!