S dr. Lebenhartem ze hřbitova do Kuksu :-)

Pondělíčko. Na desátou měli přijít manželé. Nepřečetla jsem si včera večer omluvnou SMS. Na čtrnáctou měl přijet pán. Zapomněl. Petroušek měl dnes dovolenou. Měli jsme v plánu vyjet na výlet. Sluníčko. Teplo. Budiž. Chtěla jsem se podívat za hranice do polských hor, odkud je vidět do Českého koutku. No nic.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-08-po-snidani

Rozhrnuji závěsy. Žofie běží zahradou a hartusí. Zvu ji na snídani. Mourin, seriózní kocour, se vevalil do domu s Žofií. Po snídani odchází ven. Žofka na páníčkovo křeslo.

https://www.youtube.com/watch?v=3s7w-dJr5ks&t=2800s

Mýty a fakta o našem mozku

Během dopoledne poslouchám vysílání na Zprávách z Galaxie s dr. Lebenhartem. Na jeho přednáškách jsem už několikrát nasávala moudro. Pediatr, lékař u RZS, homeopat.

Dr. Lebenhart:

Hematoencefalytickou bariéru v mozku nemají kojenci ještě vytvořenou. Kojenec by měl opravdu přijímat jenom velmi přirozené a přírodní látky. Žádnou chemii. Samozřejmě, pokud mu nejde o život a nepotřebuje ATB.

Většina lidi včetně lékařů má přesvědčení, že mozek je nadřazené řídící centrum našeho života. Velín. Do jisté míry je, ale jen přes nervy, k ovládání svalů, procesů v těle, vylučování šťáv, enzymů… Ale zastavme se např. u IQ. Stále se měří. To je jak jsme chytří, rozumní, nerozumní. Pak existuje naše srdce, o němž jsou všichni přesvědčení, aby pumpovalo krev, velký malý oběh se svou fyzickou rolí. Ale srdce je vynikající nehmatatelný elektromagnetický útvar, daleko větší, než je ten sval. Tam sídlí naše já, naše skutečná inteligence. V mozku je intelekt, v srdci je skutečná inteligence. Intelekt a inteligence jsou dvě různé věci. I malé dítě je inteligentní. Nemá intelekt, neumí třeba ještě mluvit, ale má přirozenou inteligenci, která je srdeční záležitostí. Jde to změřit. Jde to změřit - elektroencefalografem – EEG. Měří elektricitu mozku, elektrickou aktivitu mozku. EKG měří elektricitu srdce. Je až 200x větší než mozková. Magnetismus se neměří. Ale srdce má až 600x větší magnetismus než má mozek. Magnetismus je prostředí, v kterém se jako magnetické světelné bytosti pohybujeme. Srdce je centrum magnetismu. Odsud jde ta inteligence, pocity, vnitřní – co mám teď udělat. Atd. To nejde z mozku. Mysl nedokáže odlišit pravdu od nepravdy!! Mysl je nástroj ryze pracovní, jako je třeba sval. Srdce je zapomínáno. My, bílá rasa, běloši jsme v tom daleko, že velmi spoléháme na rozum, mozek a zapomínáme na srdce. Jak si vedeme. Jak si bílá rasa vede na světě v poslední době? Všiměme si, jak je mozek zbytečně přetěžován, zejména jeho levá polovina, racionální, intelektová! Tam nejčastěji vznikají mozkové mrtvice.V levé polovině mozku. Mozek se v přetížení dostane do zkratu. Buď člověk dostane epilepsii nebo mrtvici. Je to skoro vždycky vlevo. Člověk přestane mluvit. Na levé polovině mozku je řečové centrum. U bílé rasy. U lidí, kteří malují – Číňani, Japonci… Tam je to naopak. Přestáváme ovládat pravé končetiny, protože motorické nervy se kříží – z pravé poloviny mozku ovládají levou polovinu těla, co se týká pohybu. Člověk s levostrannou mrtvicí špatně ovládá pravou ruku, nohu. Nemluví nebo mluví velmi omezeně. Blábolí. Je to daň za náš směr. U jiných ras nepozorují takový nárůst mozkových mrtvic. Asiaté – velmi velmi vzácné.

Andrea podotýká:

- Zřejmě na to mají určité metody, jak vyprázdnit přehlcení mozku.

Jeden vědec jí vysvětloval, že v současné době je extrémně zablokován nebo přetěžovaný hypocampus. Je párovým orgánem kdesi v hlavě, kde se soustředí krátkodobá paměť. Tím vpichováním různých látek do těla došlo k tomu, že se hypocampus nevyprazdňuje. Buď to dá do krátkodobé paměti nebo to zapomene. Je to taková naše RAMka. Když se nevyprazdňuje, zahlcuje se a člověk má nervový kolaps. Dochází ke zkratům a k přeelektrizování mozku. Nebo člověk nevnímá a nepřijímá nové informace. Věci, které nemá zažité v dlouhodobé paměti, není schopen přijmout nic nového. Stéká to po něm jak po kachním peří. Nechápe, co mu říkáme.

Dr. Lebenhart pokyvuje:

- Má naplněnou kapacitu jako v počítači nebo v mailové schránce. A dalším problémem je vysoký krevní tlak. Vzniká taky (jsou samozřejmě i jiné vzácné příčiny, nadledvinky, zkornatění atd.) hlavně u lidí mladých a středního věku vzniká z přetížení mozku. Přináší to velký stres. Stres ty tepny přivádí do křeče. Ty tepny jsou zúžené trvale stresovým stažením. Vzniká vysoký krevní tlak. I ve spánku. I ve spánku se pomocí ECG zjistilo, že člověk přemýšlí. I když spí. To je tedy velké postižení.

Andrea:

- Z toho vyplývá, že Asiaté používají určité techniky. Filosofii, kterou se zbavují přepětí.

Dr. Lebenhart:

- My západní běloši neumíme meditovat. Horkotěžko se to učíme. Stejně to neumíme. Nejsme na to stavění. Náš mozek to nedokáže. Jiné národy, hlavně Asiaté, naprosto přirozeně meditují. I děti meditují. Ovládají zcela přirozeně ten stav naprostého nicnedělání včetně mozkové aktivity. Např. dívají se na moře, do přírody, jsou s maminkou, vypnou. Všechno. A je jim dobře. Nic nedělají. Někdo třeba na Srí Lance v obchodě s čaji leží a spí. Vy si musíte prodavače vzbudit. :-) My běloši z toho máme hrůzu. Neumíme nic nedělat. Nedělejte nic! Nejste tady proto, abyste furt něco dělali, přemýšleli hlavou. Vy máte být šťastní. To chce Bůh.

Pouštějí nádherné minutové video. Žena v meditačním posedu zdvihá jednu ruku:

- Seru na to.

Zdvihá druhou ruku.

- Prostě na to seru…

Oběma rukama prořezává pomalu vzduch:

- Seru na to.

Lebenhart:

- Pro nás západní lidi je prý lepší se modlit.

Diskutabilní. Kostel, víra už dávno ne. Nenazvala bych to modlení. Spíš ráno a večer děkuji, jsem vděčná za všechno, odpouštím. Žehnám lidem, které mám ráda i světu. Jestli se to dá nazvat modlením. Spíš dennodenní propojení s Vesmírem.

Tesla řekl, že mozek není místem, kde se tvoří myšlenky. Ale je to přijímač.

Tesla:

"Můj mozek je pouze přijímač. Ve vesmíru existuje jádro, ze kterého čerpáme znalosti. Zdroj stvoření. Sílu a inspiraci. Nepronikl jsem do tajemství tohoto jádra, ale vím, že existuje."

Toto vše mějme na paměti a v zastavení ráno a večer s tím pracujme. Oni říkají ráno, v poledne a večer…

Lebenhart:

- Zvát J. K. do svého srdce. My nejsme jogíni. Jen si na to hrajeme. Tedy aspoň silné modlitby…

Andrea:

- Spiritualita je velice důležitá. Čím víc toho lidi mají, mají větší komfort, zjišťují, že jim něco chybí. A to je ta spiritualita. Napojení. Duchovní propojka nahoru. Zjišťují, že to v hmotě není. Sice si říkali, že až budu mít to, to, že už budou šťastní. Až získám támdletoho, budu šťastný. Až budu taková… Budu šťastná. Ale není tomu tak. Je to o duchovnu, duchovním propojení. Je dobré občas mozek vyřadit z provozu. Nechat mu jen bazální fce a přejít do mozku, který máme v hrudi.

Lebenhart:

- Myšlenky a myšlení nás neustále udržují v napětí – jsem zjistil. Vemte si příklad. Antilopa v africké savaně šíleně prchá před lvem, gepardem. V tu chvíli je v šíleném stresu. Někdy se jí podaří zdhrnout, někdy ne. Všiměte si, že ostatní antilopy jsou v klidu. Ta, které se podařilo utéct, umí rychle utíkat, měnit směr, tak ta je za pár vteřin v klidu. Je to minulost. Momentálně se nic neděje. Prožije si velký stres, umožní jí obrovský atletický výkon, ale pak je v klidu. Po zbytek života zůstává bdělá. I vy buďte bdělí. Stres vás vyčerpává, když se pořád něčeho bojíte.

Irenina poznámka.

- Když jsme se seznámili s Petrouškem žili jsme šťastně. Žijeme stále. Ale tehdy jsem vždycky sýčkovala:

- Peťuš, je klid, to už se na nás asi někde něco zase chystá.

Odpovídal mi:

- Ty máš samonasírací systém.

Nerozuměla jsem mu. Až po pár letech jsem pochopila. Proč svlíkat kalhoty, když brod je daleko. Najednou si na mě soudružky přestaly dovolovat. Ony si vybíraly nejslabší kus stáda. Hajzlice. Já byla matka samoživitelka, bez členství ve straně a pořád si se mnou dělali na komisích autodafé. Vyhrožovaly a já se tetelila strachem, jestli uživím své děti. Do toho se na mě vykašlal tatínek mých dětí. Jeho rodiče nás vyhazovali z domu. Jeho maminka mi psala, kdy už uvolním byt. Navíc jsem byla v posledních ročnících na vysoké. Napsala mi, že nemůže hlídat tehdy a tehdy a tehdy a že může až za tři měsíce. V tom mi přispěchala na pomoc maminka. Byla tady jak anděl. Proč ona by nemohl děti pohlídat! Protože se tu stále vecpávala tchýně. Maminka od neochoty ze strany manželovy matky - pletichářky- věrně hlídala. A já vždycky od vlaku metošila k ní. Čekala s horkým jídlem. Najedla jsem se. Buchla na gauč a usnula. Mezitím mi umyla a nakrémovala kozačky. Holčičky se navečeřely. Klusaly jsme domů. Většinou nás domů odvezla. Abych měla od tchýně pokoj na život, napsala jsem do Mostu, do Kadaně, do Phy a někam do severních Čech žádost o místo s bytem. Opustila bych to tady. Už jsme se měly s holčičkami stěhovat. Ó, to přišla tchýně ke křížku s prosíkem. Kadaň, pr. světa. Ale učila bych tam češtinu a bydlela ve svém bytě. Slibovala, že u nich můžeme dál bydlet. Samozřejmě, že jsem jim po rozvodu začala platit nájem, odhadmo za vodu, plyn, elektřinu. Nestyděli se. Měli tam své dvě vnučky. Zrazenou snachu. Na konci manželství jsem udělala pro mě husarský kousek. Vložila jsem tři tisíce, to bylo moc peněz, jako vklad do SBD s žádostí o byt. Ivulka mě za to ztřískal. Prý ať to jdu zrušit. Žádné takové. Už jsem byla bita, členství jsem nezrušila. Na kraji devadesátých let se dostavovalo velké sídliště. Už se mi blížilo přidělení bytu. Měl stát třicet tisíc. Jenže my jsme měli bydlet v úplně nejposlednějších dvou domech; už začal nynější systém. Měli jsme bydlet v předposledním. Ubezpečila jsem se u předsedy SBD, že náš byt je v domě označeném písmene – už nevím, třeba K. Na konec někdo vlivný asi potřeboval, šup, myli jsme byt před kolaudací řekněme v L. Oba domy stejné. Jen ten druhý byl dražší. Měli jsme znovu poslat, tentokrát sedmdesát tisíc. Já vyděšená. Mamka nám půjčila. Petroušek už se mnou krátký čas žil. Hodněkrát jsme jedli k večeři topinky. Šetřila jsem, ale já už měla plný plat po státnicích. Naskočil mi dvojnásobně. O tisíc korun. Takže jsem dluh splatili. Pak ještě chtěli nějakou menší částku. Asi sedmnáct tisíc na byt. Bože, napsala jsem jim, že nejsme jejich pokladna. Museli jsme. Ale už jsme bydleli. Proto můj mozek stále vyhazoval: Něco se chystá. Díky Petrouškovi jsem se z toho vyléčila. Děje, osud, život, štěstí, zdraví, lásku držíme ve svých rukou. A o tom tohle vysílání bylo.

Lebenhart:

- Stres nás vysiluje. Lidi stále žijí v budoucnosti. Pořád myslí dopředu. Antilopa na geparda hned zapomene. Je bdělá. Má zkušenost, že něco takového se může stát. Rozhlíží se. Je v klidu. Být bdělý nepřinese stres. To je dobrá energie. Být připraven, kdyby se něco dělo. Ale ne se pořád třást. To lidi dělají. Mají obavy finanční, rodinné, vztahové, co se týká zdravotního stavu, image, všechno možné. Permanentní stres. Ten nás vyčerpává. Bdělost ne. Ta nás drží v připravenosti na všechno. A to nás posiluje. Vědomí, že jsme připraveni, to je příjemné a dobré vědět. Rozdíl mezi bdělostí a stresem je zásadní.

Máme směřovat od homo sapiens k homo sanctus jako vrcholné stádium člověka. Člověk svatý.

Andrea:

- Prý budeme homo luminus – člověk světelný.

Dr. Lebenhart

- Kvatnový skok je k člověku vědomému, ne věřícímu. Finální stádium je člověk milující. Od chytráka k vědoucímu až k milujícímu je vývoj srdce. Náš národní strom je lípa se srdčitými listy.

Přecházejí v rozhovoru proč čím je člověk v egu a soustředí se na svůj intelekt, důležitost, znalosti, postavení, tím má tendenci mít na hlavě něco vysokého. Bohatí lidé v 18. století vysoké cylindry. Vědečtí hodnostáři i dnes na slavnostech – promoce apod. si všichni na hlavu posadí vysoké čepice. Duchovní vůdci nosí mitry…

- A víš proč to je?

- Že si chtějí utvořit něco jako víc…

- Když nám tady parazit udělal pyramidální strukturu moci, tak na vrcholu pyramidy byly bytosti s protáhlými lebkami. Schovávali si protáhlou lebku do vysokánské čepice a tím zdůraznili, že jsou výš než ostatní. Dlouhá lebka značila vysoký intelekt.

Přerušuji poslech. Jedu na nákup. Prodávají zamiokulkas. Nemusí se moc zalévat. Nemá rád pravé slunce. Pravda, někdy jsem to přehnala. Někdy zalévám na poslední chvíli. Nebo ex post. Ještě před půl rokem stála stovku. Dnes už 170. Nejdřív jdu nakouknout do Kauflandu. Volají tam na mě begonky. Místo asi sedmdesáti nebo osmdesáti korun – k pláči – stojí deset. Umírají. Vybírám jednu. Volají další:

- Vem si mě! Vem si mě!

Beru dvě. K čemu! Je září. Na zimu sázet letničky? Neúcta k přírodě. V Kauflandu dost často. Na jaře zmrzlé rostlinky. Nezalité. Umírající. Že se lidé nestydí! To je tolik práce zalít regál? Nesoucitnost. Otupělost. Okoralost srdcí. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-08-hanebnost

Běžím vedle do Lidlu. Kupuji zamiokulkas a kytku na hřbitov. Cestou k autu vidím plnění AlzaBoxu. Jdu k pánovi:

- Velikost schránky určujete vy?

Přejede balíček, otevřou se náhodně dvířka.

- Ne, to já nerozhoduji. Otevírá se to samo.

- A co když je schránka malá?

- Tak tady pípnu, že je malá. A když je stále malá, znovu pípnu.

To jsem ještě nikdy neviděla. Jedu domů pro koš s kahánky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-08-u-rodicu

Parkuji u hřbitova ve stínu akátů. Dnes poprvé jsou frézie vyhozené z vázičky. Zametám pečlivě hrob. Smeták mám za pomníkem. Zapaluji všechna světla. Kytky jsou zalité. Zastřihuji chryzantémám stonky. Hrob vypadá hezky. Dívám se do Krkonoš. Dnes je naše pyramidální hora docela dobře vidět. Zdravíme se. Vedle dlouhý hřbet Černé hory. Těším se už!! Už se to blíží!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-08-vsechno-je-jinak

Cestou k autu se zastavuji u pomníku a busty diplomata Heidricha. Našeho rodáka. Byla jsem u odhalení pamětní desky. V devadesátém jsem zpívala u příležitosti přejmenování hlavního pevnostního náměstí na Masarykovo jeho oblíbenou. Dnes už tatíčka neberu. Po informacích o něm, o založení státu, o té jeho Garrigue – ne, už ne. Na jaře jsem se dozvěděla domněnku o zabití Jana Masaryka. Od roku 1968 jsem byla přesvědčena, že Rusové. Před rokem dvěma vyběhlo, že snad anglická tajná služba… Tak i o Heidrichovi už nemám dobrý úsudek. Kdo ví, jak to bylo.

20.5.2025 jsem psala:

https://poctenicko-ze-srdce0.cms.webnode.cz/l/zijeme-v-mytech/

https://www.youtube.com/watch?v=z-4qLoLSxMA

Poslouchám náhodně Aby bylo jasno. Zpovídaným hostem pan Čvančara. Český spisovatel, publicista, autor literatury faktu, pedagog a hudebník – hráč na banjo, kapelník countryové hudební skupiny Taxmeni. Tatínek masarykovec. Měl půjčovnu filmů. Adjutant z Lán týden co týden přijížděl vlakem půjčit film. Žádné autem. Pěkně vlakem. Kotouč do podpaždí. Hovoří se o tom, jak se z neonacistů stávají hrdinové, jak se z kolaborantů stávají hrdinové. Představují nové vydání Čvančarovy knihy Někomu život, někomu smrt. Reedice po osmadvaceti letech. O třetinu doplněno dalšími fakty. Pan Čvančara vypráví příběh své maminky. Strach a obavy o život v padesátých letech. Smrt faráře, který mamince za války pomáhal hmotně; náhle nalezen oběšen na klice. Pořezán… Přepisování historie. Propaganda – tu zažil v různých podobách. Vyrůstal v 50. letech. Otec zatčen. V maminčině náručí u jednoho výslechu otce… Už jsem přivykla k různým odhalením zakořeněných pravd. Ale každý den nový a nový náboj k rozstřelení iluzí.

Velice hezky hovoří o tom, že už se ani nechce účastnit pietních aktů. Kdo se chopí mikrofonu, najednou zapomene na mrtvé, ale začne hovořit o Ukrajině. Divné. Tam se chodí vzdát úcta obětem. Ještě před pěti šesti let se na Olšanech střídali prezident a politici. Dnes už tam nechodí. Mrtví zůstali stejní. Najednou se píše Russáci. Pan Čvančara říká, že se školou museli ignorovat anglický památník. Nesmělo se připomínat osvobození Plzně Američany. A dnes je to v obráceném gardu.Upozaďována role Rudé armády. Lidé klidně zničí ruský pomník, přitom to může být ukrajinský. Křivda se nám vymstí.

Někdy v 90. letech jsem poprvé slyšela jméno diplomata Heidricha. I příběh, jak měl klíče od josefovského bytu v kapse v emigraci. Snad si to nepletu s příběhem dalšího emigranta - spisovatele Němečka. Zkrátka tenhle Heidrich kladný chlapec udělal díru do světa jako diplomat. Jména dr. Heidrich, ing. Bydžovský, plukovník Fryč jsou dnes nasvícena jiným světlem. Pan Čvančara má nejvíc zargumentovanou hypotézu Masarykovy smrti: Heidrich byl oddaným pracovníkem T. G. M. i Edvarda Beneše. Po válce si všechny tři povolal k sobě mladý Masaryk. Žijeme v mýtu. Podíleli se na ní všichni z poúnorové emigrace. Idealizovali Jana Masaryka. Vytvořili jeho nepravdivý obraz. On se nejvíc angažoval v prosovětské politice. A už překročil mez. Při přebrání čestného doktorátu na brněnské univerzitě v lednu 48: "Kdyby dnes vypukla válka mezi západem a východem, my budeme stát na straně Sovětského svazu." Ti tři zkušení diplomaté, v britském exilu šéfové spisové služby, se rozhodli, že Masaryk nemůže dále legitimizovat Gottwaldovu vládu a zabili ho. Bydžovský to vypověděl omylem při zatčení, protože se domníval, že je zatčen kvůli vraždě Masaryka. Začal zjišťovat, že oni nic nevědí, že je zatčen ve spojení s dr. Miladou Horákovou. Šel do detailů. Vyplývá z toho, že ti tři Masaryka vyhodili z okna. Tři českoslovenští diplomaté nebyli řízeni žádnou službou – východní ani západní. Vyšetřovatelé byli v šoku. Ve fci ministra vnitra byl Václav Nosek; razil od prvního dne, že je to sebevražda. Případ byl po desetiletí zamotán a ideologicky zneužíván.

Oběd. Rychle. Hltám. Nakonec zjistím, že jsem mohla jíst pomalu. Pán zapomněl. Nevadí. Péťa jede někomu něco. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-08-siesta

Když nic, tak aspoň siesta. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-9-08-vecerni-vyjizdka

V půl šesté vyjíždíme na kolách do Kuksu. Zajímá mě, jak to vypadá na cyklostezce u obchvatu a pod ním. Zítra rok od otevření. Nijak. Zábrana pro lidi s úmyslem přeběhnout rychlocestu není. Zatím žádný smrťák, slibem nezarmoutíš, hlavně abychom ve volbách vyhráli, co? Koryto volá. Teplá sesle zve zadel. Cestou z kopce do labského oudolíčka pod autostrádou klidně vjedeš na cestu, která končí velkým skokem. Není to dost dobře vidět. A už vůbec to není značeno. Kde je bezpečnost pro cyklistu? Jsme na cyklostezce, ale jedeme velice obezřetně, neb zprava se může vyřítit auto. Neznačeno. Šlendrián.

V Kuksu jsme za půl hodinky. U Prďoly zavřeno, nahoře ve vinárně taky. Pondělí. Sedáme si uprostřed kopce na lavičku. Kocháme se. Chtěla jsem se jít podívat na mohutné chundelaté ovce. Ale spletla jsem si cestičku. Dolů už nejedu. Nahoře u Hospitalu si fotím nádherný kaštan. V sobotu se pod ním, bude-li hezké počasí, budeme vyvalovat na dece. Na vinobraní. Dnes na vinici byl vidět pohyb.

Spouštíme se dolů druhou stranou Labe. Zastavujeme u vojenského brodu ve vesnici Brod ostrého hrázděného domu z roku 1921. Po Němcích. Tady měli domov. Pokud neškodili, je mi líto, že o něj přišli. Znala jsem paní Bertu, sousedku, Němku, neodsunutou. A ve Velké Úpě z transportu mohli vystoupit na poslední chvíli  Hoferové. Nosiči nákladů na Sněžku. Myslím, znám ještě jednoho potomka neodsunutých, ale ten mluví jedovatě. Přitom si to vymyslily mocnosti. Že?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-08-brodem-hermanicemi-labskym-udolim-domu

A teď už frčíme na Heřmanice. Ve zdejší tvrzi se narodil Albrecht z Valdštejna. Jeho tvrz chtěl koupit Waldemar Matuška. Myslím, že obec nedovolila. Zastavuji. Hledám komín. Na něm jsem vždycky fotila čápy. Komín zmizel. Čápům postavili visuté hnízdo. Veliké. Dnes už prázdné. Však na jaře zas přiletí. 

Doma. Čistím si kolo z prachu. Rychle sportovní výživu. Zalít suchá rajčata.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-08-stale-sklizime

Občasně češu dle potřeby 

Dnes se možná dostanu do peřin do půlnoci. 

Dobrou noc!