S Kugou poprvé na nákup v slunovratových zvycích podruhé

Ráno. Beru si telefon do postele, ale usínám. Otevírám oči.

- Ireno, dnes pojedeš poprvé sama městem novým autem. 

- Sama? S tak velkým? Ješiš, jak někdo může řídit náklaďák! Stačí dodávka!

Volá Linda.

- Dobré ráno!

Svěřuji jí svou skleslost.

-Mamko, neboj. To si zvykneš. Říkej si – jako poprvé po autoškole.

Tak jsem to tak udělala. Jela jsem vysoko. Ve svém Peugeotu jsem sedávala dole, nizoučko. Teď Ford  Kuga – vysoké velké autíčko. Jedu na nákup.           

Volá Petroušek. 

- Mám koupenou cibuli. Nic nepotřebujeme.

To si myslí on. Potřebuji celer, křen, zelí…

- Tak jeď opatrně, lidi blázní.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-22-poprve-na-nakup

Jedu opravdu opatrně a říkám nahlas:

- To zvládneme, neboj se. Uvidíš!

Vím, že zaparkovat mezi dvě auta nebudu umět. Ne, nebudu umět. Ale nemám se o to pokoušet. A hele, auta stojí v uličkách mimo parkovací místa. Vesmírná zkouška. Včleňuji se do jediného místečka na parkovišti. A dobře. Uf. Nakupuji. U pokladny zjišťuji, že nemám křen. Ve frontě za mnou stojí rodiče a slečna. Prosím ji:

- Holčičko, prosím tě, buď tak laskavá, doběhni mi pro křen.

Pokladní markuje. Už se blíží k poslední položce. Ješiši, holka se ještě nevrátila. Asi s maminkou odešly vedle. Ne, už jsou tu. Táta mi podává křen:

- Tady máte ten křen!

Hodní lidé. Pomohli. Děkuji. Tak, teď vycouvat. Kupodivu na dvakrát a jsem srovnaná. Na mé místo čekalo auto, tedy zamezilo, aby mi za zadkem někdo jezdil. Jedeme s mým novým Šemíkem městem. Snažím se řadit. Chválím ho za jízdu. Zajíždím pod stání.

- Hodnej, kluku, pěkně jsi jel.

A víte, co mi řekl?

- Ještě nikdy mě nikdo tak nechválil a nehladil. Ten před tebou mi nikdy nepoděkoval.

- Tak to se připrav, já komunikuji. Děkuji.

Volá Petrouešek. Hlásím utracené peníze, splněnou misi.

- Nezajížděj, já ti zaparkuji.

Dnes jsem zapomněla, že šel Petroušek pracovat. Zlatá neděle, poslední slunovratová. Nenachystala jsem mu svačinku ani čaj.

- To nevadí, vzal jsem si tu oranžovou termosku. Byla plná. A mám Herbalife tyčinku.

Vyndávám nákup. Tiše se tetelím, že nejsem marná. V době letošního slunovratu jsem první impuls dostala od Lenky M. Pochválila mi srdečně mé adventní věnce. Od té doby si všímám, jak jsem šikovná. Jasně, někdy jsem taky kopyto, ale to většina lidí.

Voláme si s Lindou. Povídáme si u práce. Volá nájemnice.

- Irenko, já jsem ti posílala včera dvě SMS.

- Holčičko, zavolej, protože mám MeWe, Signál, Telegram, WhatsApp, Messinger, SMS… Nečtu. To bych se zmrcla.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-22-najem-v-ozdobne-obalce-jsem-jeste-nedostala

V podvečer mi přiváží nájem v překrásné obálce. Jen se tak hezky ulíbla. Můžu to slovo použít. Asi je to rusismus. Ulíbka. Úsměv. Přivezla mi dárečky v taštičce. Měla jsem pro ni taky připraveno. Hezký čas. Lidi se přibližují. Dotýkají se. Objímají se. Vyslovují hezká slova, pěkná přání. Jo, jsou tu taky mrcasi, ale hybridy, ty já nemusím. Mám ráda člověky. Čelo-vek. Ne ne-lidy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-22

Potřebuji pro Petrouška něco slaného. Bagety. Mám čerstvou šunku, uvařená vajíčka, sýr.

Povedlo se. Popíjím sektíček. Už je tu Petroušek. Zapaluji poslední svíci na adventním věnci. Ach, jak jsem mu vděčná. Koupil mi už tolikrát auto. Tohle je nejkrásnější. Kolik je v tom člověku pro mě lásky. Nekonečno. Takhle mě nikdy nikdo nemiloval. Jo, maminka. Ale myslím muže. Jak jsme se tak mohli najít! Jak ho někdo mohl podvádět a vyměnit za jiného a dalšího a dalšího… Nepochopím.

- Peťůš?!

Zkouším, jestli je ve své noře.

- Copaáák!

- Jestli chceš ty pusinky, jak nám vždycky připraví Linda.

- To bych si dal.

To je vtípek. Maminka vždycky když jsem  jí něco přivezla, něco dobrého nabídla, na co zrovna měla chuť, řekla s takovou vášní:

- To bych si dala. 

Mami! Vzpomínám!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-22-pavlova

Bagetku si tedy dá až později. Pochrochtává, jak je to mňamkózní. Prý se to jmenuje Pavlova. Jako co Pavlova. Nebo to byl nějaký Pavlov? Jsou to skvělé pusinky s krémem s mascarpone a ovocem. Ale vynikající!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-22-balim

Balím. Balím. Balím. Dnes to dodělám. Běžím si do auta pro velkou tašku z Ikea. Hotovo. Péťa nade mnou přešlapuje.

- Kde jsi to všechno měla?

- Tak. Něco koupíš, dáš do dárkové skříně.

Je tu na koberci binec. Ráno vyluxuji. Zítra poslední den ještě na obdarování lidí, které mám ráda. Žofie si pohrává s rolemi papíru. Chtěla by skočit do tašky s dárky. Nedá jí to. Poslechne na oslovení.

Jak jsem včera psala o těch slunovratových oslavách, kdy odchází Dažbog, rodí se nové sluníčko Chors. Ještě dodávám:

Jmelí – velmi jedovaté. Většinou se věší u dveří, mohlo by sloužit k odehnání zlých duchů. Ale my jsme za slunovratu zvali všechny – i ty zlé, abychom si je udobřili. O jmelí se moc neví.

Cesmína není taky naše rostlina. Prvotní zvyky – zástupci těch rostlin, které tam rostly. Cesmína má prý plody až v zimě. Červené plody se daly použít na zdobení – praktická věc. Křesťani z toho udělali, že jsou to kapky krve Kristovy. Zavání to satanským kultem. Krev je základní esenciální tekutina světa. Je to velmi silné čarodějnictví – piju krev Krista… Krev je velice vzácná tekutina, je radno s ní zacházet vzácně, nese veškeré informace o nás samých a o našem rodu. Veškeré rituály založené na krvi nejsou čisté a světlé, jsou temného původu. Naši předkové nikoho nenapadali, nezabíjeli, nikoho neobětovali, ani rostliny. Ulívali ze skleničky. Mysleli na své předky. Než se napili, ulili, pro předky, dělili se s nimi. Úlitba není žádné škemrání.

Třetí den oslavy – celou noc jsme byli vzhůru, jako my Slované. Hlídali, aby temná síla nepřevzala vládu, aby se mohlo sluníčko narodit. Ráno s paprsky prvního sluníčka lidi začínali tancovat. Nové sluníčko Chors potřebuje sílu. Aby nám mohlo dát svou sílu, je třeba dát mu naši sílu. Jako lidé jsme mu dávali sílu, aby nám v létě uzrála úroda. Jako když se rodiče starají o čerstvě narozené dítě, pak se to otočí a děti se starají o ně. Tančilo se na počest boha Chorse. Chors je zimní, Jarilo je jarní slunce. Dažbog je zimním a podzimním sluncem. Byla jen tři období. Večer Dažbog den před tím odešel, předával sílu novému slunci. Zrodilo se nové sluníčko. Lidé tančili chorovody. Je to od jména boha Chorse. Je v tom voda – tančilo se blízko vody. Voda je síla. A taky proto, že vody se vodí. Chorovody byly tance kruhové, což není jen do kolečka, ale i spirála, nekonečno, kroutilo se to jako had. Dávala se myšlenka pouze tomu slunci. Chorovody dávaly slunci sílu. Ono ji přijalo. Mělo vnitřní sílu růst, prodlužovat den a na jaře předávalo sílu Jarilovi, aby mohla vzejít celá úroda. Bylo to všechno propojeno. Spjato s přírodou. Spousta lidí přestalo dnes cítit rovnováhu. Jen berou. Je to vlivem nastavení systému. K čemu nás vede! Je důležité ve všem cítit rovnováhu. Jestliže beru od slunce, beru světlo, jeho sílu, jím ze zahradky to, co tam vyroste, je třeba mu to vracet. A to se dělo díky chorovodům. Pyšná princezna a Sůl nad zlato s Werichem – na konci se na svatbách lidé radují a tančí chorovody. Máme to v genetické paměti. Jsou to nádherné tance, při kterých je ovolňována velká síla, taky se při nich lidé seznamovali. Dnes je potíž pro mladé lidi se někde seznámit. Taky na koho narazíš. Tváří se to jako holka, je to kluk.

Jen odskok. Pokud žádáme rod o pomoc, potřebujeme jeho sílu, když ji nemáme. V době, kdy jsme silní, je třeba sílu posílat zpět rodu. 

Dalších šest dnů svátků se radovalo, tancovalo, hodovalo.Tancovali chorovody, aby nastalo propojení mezi lidským člověčím a sluncem. Oslava slunce.. První den se odevzdávalo to zlé. Druhý den se věštilo. Pili pivo, teplou medovinu, chleba, perníčky… Další týden byl věnován paměti praotců. V různé dny se spojovalo s různými bohy, aby se oslavili. Aby se propojilo s pamětí rodů. A navázalo… Ve Skandinávii se tyto svátky jmenovaly jolka. Pak to přešlo na název stromečku. Ale prapůvodně byl jolka ochranný oheň před zlými duchy. To slovo bylo pozměněno. My jsme slavili nový rok na podzimní rovnodennost. To byly jen svátky slunovratové, nikoli oslavy příchodu nového roku. V současném kalendáři je to jinak. My jsme slavili nový rok na rovnodennost! Byly plné sýpky, všeho hojnost, plné sklepy ovoce, plodů. Dnes se slaví nový rok v nejdelších nocích, nejkratších dnech; začíná o půlnoci; nový den i nový rok nám začíná o půlnoci. Podle pověstí přebírají vládu síly temna. Když přebírají vládu moci temna, začíná nám nový den, ale i nový rok. Křesťanský ´Štědrý den je 24. Přesně osmý den poté, podle křesťanské věrouky - Ježíš byl židem a oni mu osmý den dělají obřízku. A my tomu Novému roku dáváme sílu. Všechny ty bujaré oslavy, které jsou v noci na Nový rok, dávají v půlnoci sílu temnotě, židovskému svátku.

Rozkrojené jablíčko – hvězdička. Všechny čtyři rasy Slovanů přišly z hvězd. Árijci, D-árijci, Raseni, Svetorusi. Čtyři původní rasy Slovanů, se později pomíchaly při katastrofách, kdy jsme se museli ze svých severních domovů rozprchnout po celé severní polokouli. Dle dr. Blochové – při katastrofách museli lidé bydlet v podzemí. Naší prapůvodní domovinou byly země kolem severního pólu. Potopily se. To byla prvotní katastrofa. Poslední katastrofa byla na Sibiři snad asi před třemi sty padesáti lety. O tom hovoří a píše dr. Hana Sar Blochová nebo pan Mišun a další. Jsou vědecké podklady – Georgij Sidorov, ale jsou v utajení. Objevil megalitické stavby na Sibiři. Nebo v severní Kanadě nějaký vědec objevil kostry bílých lidí. V komunikaci s tamními Eskymáky zjistil, že to jsou kostry lidí, které oni uchovávali ve velké vážnosti ve svých pověstech. Za tyhle objevy byl zproštěn svých fcí. Česky – vyhozen. Ale to jsme už jinde.

https://www.youtube.com/watch?v=tiQp3BJNN0k

Spát! Chviličku spát!

Dobrou noc!