S lehkostí motýlího letu za letního dne - jdu životem :-)

Letí to. O jeden den vpředu. K snídani dvě vzrostlé pampelišky i s kořenem, hrst kopřiv. - V poledne řacha. Zlomil se týden. :-) Ve středu nikam nejedu. :-)Myslím si, co toho postíhám. Večer přepisuji nesplněné úkoly na další den.

Dopo práce. Po obědě dřevo. Miluji. Nemám ráda, když je Péťa s kolečky rychlejší. Doplňujeme druhou kóji. Jsem zrychlená. Nemusím se škrabat dozadu. Tím pádem - dnes nestíhá Petroušek. Než se vrátí s kolečkem, mám vyrovnáno. Skládám puzzle. Moje vášeň. Ten Rus, který vymyslel tetris, musel doma skládat dřevo. Petroušek už by měl všechny kóje plné. Naházel by to tam bez ladu a skladu. Sestavuji polena na těsno. Kulatiny, půlšpalky, špičaté do mezer. Křiváky házím nahoru do předchozích řad. Péťa se zlobí. Bojí se provalení... Moje komínky vydrží vše. Začíná hra.

- Peťuš, už jsme za polovinou?

- Ani zdaleka ne.

- Peťuš, už jsme za polovinou?

- Nevím. Asi ne.

- Peťuš, už jsme za polovinou!

- Možná.

Utíkám si pro foťák. Fotím zbytek polen na stání. Asi tak dvě tři kolečka. Věděla jsem, že mě obelhává, aby mohl k mému překvapení říci: 

- Poslední!

- Peťuš? Kolik, je hodin? Jak dlouho nám to trvalo?

- Tipni si.

- Hodinku?

- Hodinu třicet dva minut i s cikány.

Za plotem se už asi pět let snažím vypěstovat zelenou stěnu. Nejprve ji zaplatilo město. Přišli pracovníci s bzzzz - strunami a vymýtili celou stráňku. Zlobila jsem se. Opakovalo se na jaře, na podzim. Mezitím nám na odboru životního prostředí koupili zlaté deště a vajgélie. Poprosili nás o zalévání ve vedrech. Zalévala jsem každý večer brankou v plotě. A přišlo sekání trávy strunnými sekačkami. Brrr!!! Ten odporný popravčí zvuk.  Bylo po ptákách. Tehdy jsem ječela na bezmozky. Zalarmovala jsem potřebné osoby. Pan pronajímatel musel do odpoledne koupit všechny pokosené keře, nasadit. Jak musel vytáhnout šrajtofli, výsadbu si pečlivě obehnal transparentními pásy - pro blbé. Až zas přijdou se strunnými křovinořezy spáchat dílo zkázy. Dnes se objevilo komando tří bručáků za plotem.

- Pánové, támhle ten klacek je zlatý déšť, támhle to žluté je zlatý déšť, mezitím jsou keře vajgélií.

- Tenhle pás objedu a vůbec si ho nebudu všímat.

- Tenhle pás vykroužíte, protože ten pýr nám roste do zahrady podzemními oddénky.

Spoluobčan ječí:

- Každej rok je to stejnýýýý!

- Ano, je to stejný, vždycky to podřežete. Buďte zticha, vysvětlím...

- Každej rok je to stejný! Tak si to dělejte sama.

- Toto není náš pozemek, takže teď chvilku poslechnete...

Hysterického ječouna přišel srovnat Petroušek. Zajímavé... Tihle lidé si myslí, že svou vůli prosadí řevem. Mezitím na tabletu hledám kontakt na nájemce. Slibuje, že jim ihned dá příkazy.

- Tak pánové! Doufám, že je nyní mezi námi jasno. A abych to ještě upřesnila, jsme Češi. Lezou nám sem imigranti. Jsme rozeštváváni. Máme držet při sobě! Vy při první příležitosti začnete ječet, jak když Vás na na nože bere. Je to jasné?

Mladý cikán vypadá rozumněji než starý řváč:

- Tady to obkroužíme, dáme pozor na keře.

- Děkuji Vám za rozhovor. 

Pozoruji je. Snaží se být opatrní okolo plotu. Rozpletli by pletivo. Domluvili jsme se. Zítra za plot nakouknu... I s tímto krátkým extempore hodinu třicet dva minut :-):-):-)

Lukášovi (dospělý vnuk) by to trvalo ještě týden.

Řehoníme se vzpomínce na vnukovo mudrování. První kolečka dřeva mi navážel bryskně. Chvilenku se vrtěl jak vrtule. Po krátké době se unavil. Nejprve navrhl přestávku; pak odklad do druhého dne. :-) To jako abychom si to dodělali sami :-)

Rychle sportovní výživu. Zacelí praskliny ve svalových vláknech. Nic nás nebude zítra bolet. Honem, honem, zadělat na chleby. Dnes jsem nalila hodně kvásku, hodně žitné mouky, maličko špaldičky. Těsto vláčné. Pod rukama poznám - to je ono.

Telefon. Paní jede poprvé. Ztratila se. Popletla si závory... Neposlechla mě. Radím vrátit se a jet na velké závory... Jede z Trutnova. O čtvrt hodiny dřív. :-) :-) To nepochopím. :-):-):-)

- Mám ruce v těstě. Už vás vidím! Přejela jste nás. Vraťte se. Dejte mi deset minut, než vstrčím chleby do trouby.

Paní se omlouvá. Nemusí. Jen počkat je potřeba.

Osmnáct hodin. Mám domluveno s jednou ze tří nových klientek ze včera předání multivlákninového nápoje na kraji města. Volá. Teprve vyjíždí z Náchoda. Hned ráno kontroluji první dvě - nadšené. Chutná. Změřené. U hřbitova už mě čeká třetí. Zpovídám ji.

- Dala jsem si k večeři. To bylo dobré. A syté. Už se teď těším, jak si doma pošmáknu.

Změřená je. Svačinku měla. Ptám se na přípravu... OK.

Den jsem proplachtila v ladných skocích. Zahrada zpívala. Ryngláka a švestičky kvetou drobnými něžnými kvítky. Na semínka přiletěl strakapoud. Než popadnu foťák... Nečekal... Na podzim nám rozkloval šípkový věnec na dveřích. Zbylo po něm na terase polystyrenových kuliček. Lekli jsme se, jestli si neťuknul do fasády...

Odtloukla půlnoc. Slyším bzukot. Prve tu oplendovala lesklá zelená záchodová moucha. Kde se tu vzala, špína jedna otravná... Jdu vyndat myčku. Slyším úpěnlivý bzukot. Hledám místo bzučení. V rohu linky si dlouhonohý komáří pavouk - likviduji je - (hned po malování lezou na zeď) pohrává s bzučící mouchou. Tká kolem ní vlákno. Z mouchy se stává mumie. Jdu si pro foťák. V okamžiku focení se vybil. Rychle na nabíječku. Zachytím okamžik smrti? Beru foťák z nabíječky. Udělá pár snímků. Nechám ho dobít. Vracím se k výjevu smrti. Pavouk i s obětí se na kladkostroji někam vytratil... V klidu ji vysává. Tentokrát už bez bzukotu;  a já nevím kde.

Hezký den s hodnými lidmi - jsem prožila. Miluji světlo svého žití. Pokud se mě nemusí zastávat, srší vtipem. Má rád klid. Nemá rád mou přímočarost ke světu. Krásný studený den bez napětí, bez stresu, v lásce, souznění, ve smíchu, s prací, s lehkostí motýlího letu za letního dne - mám za sebou. :-) Krása stíhala nádheru. :-) 

Dobrou noc!