S lehkostí a kočkami úterkem

Poradu v 19,30 jsem - propásla. Pouštím si záznam.

- Peťůš?

- Počkej, jsem tam!

- Ne, nemusíš. Já jen, že tě mám ráda!

Čistím teprve okýnko kamen. Vykřikuji vysokým hlasem:

- Ruty tuty ruty tutýýý!

- Jo, dobrý. Počkej, čtu si o telátkách.

- Jé, čteš to? To je satanismus, viď?

Vytírám, kuchyň. Celý den se tu procházely a myly čičiny. Chlupy, jehličíčko, kousky kočkolitu. Frajerky mají v packách kapsy na bahno. Fuj! U Petrouška v pracovně - ty vorle! Ne podložce na křesílku kočkolit. Už mě to štve. Jsem otrok. Myju. Robot. Pigluji. Vyklepávám. Zametám. Čistím. Furt dokola. 

- Co tam děláš?

- Horkovzdušným mopem drhnu kočičí prostírání.

Myju po tom našem černém čuněti. Ona si vždycky vyhodí jídlo mimo misku.

- To seš hodná.

V duchu si říkám, že spíš blbá. Ale jedeme dál. Snáší si z půdy lyže, hůlky. Shání moje lyžařské propriety. Já se o ně postarám sama. Pak bych zjistila, že něco nemám. Ne. V klidu.

- Píchnul jsem na kruháči.

- Jak to poznáš?

- Začne se ti klepat volant.

- Aha. A co jsi udělal?

- Postavil jsem se do odstavného pruhu. Čert na mě dnes vystrčil prdel.

- Aha. A co budeš dělat?

- Ráno to odvezu do...

- Ráno? Jedeme lyžovat. Musíme si očichat, kde necháme auto. Jestli u Veselého výletu nebo v Maršově na náměstí.

- Než ty se vyspíš, já budu zpátky.

A tomu věřím. 

Jak jste se srovnali s včerejším exkurzem do satanistické budoucnosti, kterou pro nás pečou v Davosu? Jak se zařídíte, abyste se vyhnuli konzumaci jedů? Dnes jsem viděla satanské zahájení Cen Grammy. Normálně. Veřejně. Už se netají. 

https://www.facebook.com/100001014922314/videos/pcb.6096699300373840/1654815868299096

Symbol tří šestek

https://www.facebook.com/100001014922314/videos/pcb.6096699300373840/639595191305295

Madonna jako gestapačka

https://www.facebook.com/100001014922314/videos/pcb.6096699300373840/5983789458401762

https://www.facebook.com/100001014922314/videos/pcb.6096699300373840/6095828880468055

Dnes mi obecní slouha donesl odpověď na mé nespokojení s jednou placenou z městských peněz. Jen tak mimochodem, ona celý den stojí venku a hulí. Ale kdykoli jedete kolem, ona venku kouří. Nedala si pokoj. Ubližovala. Překračovala své pravomoci. Dostala na kožich. Čtu si moc hezké řádky. Zdá se, že máme konečně rozvážného nezaujatého muže na radnici. 

Když vidím, jak se někde někdo dohaduje o blbovinách, nezapojuji se. Zbytečné. Pokud se to dotýká mě, vymezím svůj prostor, práva a pravomoci. Pokud bych někdy chtěla řešit doma krávoviny, uslyším skvělou moudrou rybí větu:

- Ale kvůli tomuhle se nebudeme hádat, viď?

- A joóó! Máš pravdu.

Plácnu se do čela dlaní. On je můj uzemňovatel. Ne, že bych ho někdy nepřerazila. Ale! Pozitiva převládají nad negativy. Velkou školou mi bylo první manželství. Takové malé peklo. Co nezvládl Ivulka, dopřiložila pletichářka jeho maminka. Opičí láska! Dej jim pánbu věčnou slávu! Uf. To bylo podrazů, ústrků, lží. Chjo. Děkuji Osude, děkuji Ivulko, za bojové cvičení pro mé druhé manželství. Dík tam nahoru do nebe! Vím, že tam jsi, setkáme se. Dal jsi mi výtečný výcvik. Skvělou školu!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-14_Ranni_kocici_hemzeni/

Dnes jsem báječně prolelkovala den. Do běda v županu. Kdo si to může dovolit? Věnuji se kočkám. Krmím, muzlám, raduji se. Nevím, zdá se, že kočky nemají rády moji péči. Naplnit misky, to smím. a to je vše. To mají ale smůlu. Protože já je ráda chovám.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-14_Podplaceni/

Mourka hlídám, ale on je iniciativně vždycky tam, kde bych ho nečekala. U misek. Umí se nějakým způsobem nenápadně prosmýknout. Rychle vyhltá, co je najde.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-14_Po_o/

Po obědě se začínám pomalu strojit. Ještě pomaleji malovat. Mám čas. Mám nekonečně času. Ačkoli - to je relativní. V mé mysli - hodně moc času. Kdykoli kočky přiběhnou zvenku, skrývají v pacičkách tuny bahna. Dnes seděla Zrzečka u jedněch dveří. Mourek na druhém parapetu. Otevírám oběma. Zrzka couvla. Mourek ve vidině jídelní krádeže vplul dovnitř. Pod stolem číhala Kitty. Asi se hotovila, že by to zkusila do zahrady. Ó! To bylo prskání, hníkáhí, hučení! Pchá! Zrzka chytřejší čekala na parapetu. Nechce Kittynu omezovat. Ačkoli 20.12. předvedla Mourkovi, co umí. Mourkovi zůstaly v oušíčku dvě perforace ostrými zoubky... Ač je Kitty straší, nechávají ji na pokoji. Petroušek mě zviklal:

- A jak víš, že to byla Zrzka?

- Viděla jsem ji. 

- Ale tady obchází rezatý kocour nápadně podobný Zrzce...

Věci nejsou takové, jak je vidíme. Všechno je jinak. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-14_Prekvapko/

Petroušek je tu. Stavil se na meloušku.

- Kde seš?

- Maluji se!

Stojí ve dveřích koupelny s velkou kyticí a láhví vína.

Prvních sedmnáct let mi nosil každého čtvrtého v měsíci kytici. Nikdy nezapomněl. Nikdy. Pak si mě vzal. Druhých sedmnáct let na toho cčvrtého už zapomíná. Ano, nosí kytky, ale už to nejsou vagony. Před Vánoci, o Vánocích několikrát. O Velikonocích. Na svátek, na narozeniny. Nosí mi hodně kytek. Ale už ne ta kvanta, co dřív. Naučila jsem ho na kraji amerikanizace ve své slepotě na Valentýna. Dnes ho nedržím, ale proč nepřijímat kytky? Každý sváteček má něco do sebe. Udělal mi jednoduše radost. I s láhví.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-14_Vychazka_do_Sizunkova/

Stmívá se. Od odpoledne jsem se hotovila. Jedu. V našem prdi městečku máme hodně korporátních řetězců. Začínám v německém. To je překvápko. Je to úmysl? Máslo jen za dvacet pět? Kde je chyba? Ááá! Hmotnost 170 g. Ani není moc patrno, že je balíček menší. Úmysl? Nebo snaha, aby si máslo se sníženou hmotnost mohl koupit každý? Spíš vnímám fígl. Nachytat zákazníka na nízkou cenu. Reklamuji svá krásná růžová sluchátka. Sloužila velmi dlouho. Asi čtyři měsíce. Jiná z Pepco vydrží tak dva tři dny. Slečna prodavačka velmi milá, vstřícná, ochotná.

Procházím obchody. Tolik let stále stejné zboží. Šunty. Žádná obnova, inovace sortimentu. Do dalšího a dalšího obchodu snad dnes už ani ne. No, tak ještě jeden okouknu.  Štěstí jsem měla. Prodavačka středního věku. Milá. U vchodu rovná zboží. Hezky mě vítá pozdravem. Šmejdím, co bych tak asi koupila Petrouškovi. Blíží se jeho svátek, narozeniny. Beru asi trojí oblečení vnukům. Péťa to nemá rád. Ale v den D řekne.

- Nemáš něco? 

- Já? Mám. 

- Prosím tě, zabal to.

Rozhlížím se; vidím hnus. Plastové náhražky květin. Šunty. Umělá hmota. Nevkus. Nekvalita. Stále stejné tvary váz. Jak dlouho sem chodím? Dnes to na mě vysvitlo. Hnus. Odporný hnus.

Telefon. Petroušek.

- Kde seš? Jedu s pneumatikou, tak abys mě nehledala...

- Koupila jsem ti zavináče.

U pokladny ona bezva obsluha, která mě vítala. Na rozloučenou ji chci potěšit:

- Jste milá, příjemná, večer ještě nabitá. Děkuji.

Paní jsem udělala radost. Usmála se. 

Volá mladá paní. Třicet dva let. 107 kg. Už se mnou komunikovala zhruba před dvěma lety. Tehdy s ní byla domluva jak s kozou na ledě. Narostla. OK. Je z doporučení. Včera nebrala telefon. 

- Dobrý večer, vy jste mi včera volala. Tady je XY. Chtěla bych s vámi zhubnout. Sleduji vás.

- Jsem v obchodě. Až přijedu domů...

Doma. Volám. Mám půl hodiny do ukládání jejího dítěte. Nebere. SMS, že mohu kdykoli zavolat. Přečetla jsem si s časovým zpožděním. To mám ráda. Ona chce. Já se vnucovat nebudu. Odpovídám hlasovkou, že se ozvu zítra. Mladá, s takovou nadváhou. Přesný konzument průmyslově zpracovaných potravin. Štěstí, že se ozvala brzy. Budu se snažit, ale to není na mně. To je na klientovi. Aby mě následoval, důvěřoval.

- Peťuš, chceš zavináče?

- Mám chuť na tvaroh.

Dobrá zpráva. Včera jsem namočila rozinky. Mají se prý vyplavit plísně. Dnes jsem je propláchla. Připravila jsem tvaroh s protein drink mixem. 

Den nic nedělání uplynul. Jasně. Taky jsem chvíli pracovala. Bylo to tu senzační - myslím jako na světě.

Dnes žádné rady. Ráno brzy vstáváme. Hledám skipas na netu. Ušetřím stovku. Jdu se na to vyspat.

Dobrou noc!