S lidmi v euforii

Nechala jsem lopatkou vybrané hrudky na kočkolitu. Před minutkou. Zapomněla jsem je vsypat do pytlíku.

- Prosím tě, ty seš dobrá. Ty tady ty smrady necháš.

- Já jsem to teď vybrala, jsem si šla pro pytlík a zahnula jsem k ntb.

Zdvihám se, vybírám kočičí záchůdek. Nevidí mě rád u FB. Tiše zuří.

- Půjdu se podívat ven za kočičkou.

- No a vezmi s sebou ten pytlík.

- Fuj, to je smrad.

- Já nic necítím.

- To je kyselý smrad. Tos nebyla na vojně, abys viděla poch... záchody. Napiš to na facebok.

Vyslovuje foneticky. Musím se smát. Furt mě richtuje. Díky němu jsem zas prořehtala odpoledne. Miluji jeho provokace, jeho řeči, jeho výtky.

- Kolik máš benzínu?

- Dobrá otázka. Nevím.

- Počkej, ono tě to jednou vytrestá.

Vím, že mě hlídá, že vždycky téměř třicet dva let mám nádrž plnou. Nechává mě to klidnou. Nestarám se. U auta vím, kde mám klíčky, volant, brzdu, spojku, plyn,  přehravač a pás. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-01-28_Rano_v_zahrade/

Dnes malá naděje, že začne sněžit. Pocukrováno. Ne. Nevydrželo. Večer déšť.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-01-28_Rano_se_Zrzkou/

V jedenáct skyp. Maminky se ptám na čaj. Má vlažný. Obvykle má studený. Asi nemají termosky. Vyprávím o včerejším dni. O návštěvě pevnosti Josefov; bydlíme pod ní; v hradebním příkopě. Vždy v rozestupu času mě zas o něco víc binkne do očí scházející barokní perla. Padající omítky, vytlučená okna, chátrající stavby... Víc a víc jsem jí okouzlená. Taková ušmudlaná ošuntělá odřená perlička. Naše město v mém dětství pulsovalo bohatým životem. Dnes - skomírá. Staří byli spjati s pevností od dětství. Vyrůstali tu. Hráli tu hokej, fotbal. Místo přírodního kluziště s těžkými mantinelovými dvířky - tenisové kurty. Dnes se na fotbalovém hřišti popásají koníci. Naši předci tu pracovali. Většinou u vojáků, v obchodech, v mnoha restauracích, ve škole. A bydlili tu. Ulicemi pochodovali vojáci. Zpívali. Ten, který ve vedl, mnohdy zavelel na můj chodník - vpravo nebo vlevo hleď... 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-01-28_Skyp_s_maminkou/

Ukazuji mamince zpustlé Čtvercáky. Má bývalá kolegyňka, skvělá logopedka, unikátní učitelka, Hela Vyroubalová - dej jí pámbu věčnou slávu! Skvělá baba! Něco jsem se od ní z logopedie přiučila; Hela mi vyprávěla, jak chodila s Valuškou Dvořákovou do školy. V květnu 1945 se zákeřný Němec, ano, Němec, dnes se jim říká nacista, fašista, tak tohle byl NĚMECKÝ voják, tak tenhle šmejd se vyklonil a zastřelil na rohu přes dvě ulice malou holčičku. Loni mi Anička v DD vyprávěla, jak hejno dětí běželo ulicí. Anička byla mezi nimi. Valuška zůstala ležet. Děti se okamžitě stáhly zpátky. Anička... Když přišla asi před dvěma lety do DD - nosívala krásnou čelenku. Bílé vlasy a kytičky v nich. Její maminka a tatínek, Hruškovy, školničili v mé školce, když mě tam vodily maminka a Iva... Anička je maminka Jéni, mého mladšího spolužáčka. 

Předvádím mamce okna operačních sálů vojenské nemocnice, ukazuji hotel Veselý zezadu. Tam nahoře v prvním patře se narodil Boženě Němcové Hynek. Fotograf Novák, dej mu pámbu věčnou slávu, mi ukazoval okna. Mám pocit, že to bylo do náměstí, ne do ulice.

A taky místo naší fy. Teda Centrokov mého tatínka. První republika a chvilenku po válce. Maminka poznává. 

Prohlížíme další přání k narozeninám. Dojímám se. I maminka pozorně poslouchá. Čtu krásné přání malého kluka. Malého - patnáctiletého Kuby. Kuba následně po našem hovoru:

Jakub Zima

- Její upřímné děkuji mě zahřálo u srdce. Krásný den!

Už končíme. Potřebuji mamčin podpis. Vypínám nahrávání. Ukazuji paní Hudákové noční košili na kameru. Zcela pochopitelná reakce, ale fakt POCHOPITELNÁ!

- Já jsem si to chtěla vzít přes monitor. Už jsem natáhla ruce. Jak všechno máme virtuální.

Ano, virtualita nás likviduje. Přesně rozumím, jak jsme zblblí. Chtěla si rukama vytáhnout košili z monitoru. Takhle nás za rok pomátli.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-01-28_Strudlik/

Rychle oloupat pár jablíček. Šup. Štrůdl. Jedu. Předávám košili a horký proužek štrůdle v ubrousku. Čekám na parkovišti, jestli ta rozkošná košile sedla. Telefon.

- Maminka už jí horký štrůdl. A řekla o košili: Ta teda je!

Jedu spokojeně domů. A dobrá nálada mě vede nakupovat. 

- Vážení zákazníci, prosíme vás, abyste si u vchodu dezinfikovali ruce, nosili ochranné pomůcky, dodržovali dva metry rozestup a netvořili hloučky.

V duchu si říkám - co mi to jen připomíná. Jo, sci-fi film. Jenže tehdy jsem si nedovedla představit, že takovým malým Overtonovým okýnkem se dostaneme k tomu, že to budou myslet vážně. Toto je realita. Jedovatost těch milých vět způsobena sladkým vtíravým hlasem. Být pokladní, tak vyskočím z té plexisklové krabice. Je to jako poslouchat o Vánocích Veselé vánoční hody a Jéžišku, panáčku a Pásli ovce...

Nakupuji s hubou v šále. Vím, že mě sleduje ostraha. Zkusím pult. Ano. Nezklamal. Taková mladá johatá kjava. Ach, jak vyvádí. Stádo nezklamalo. Vrhají se na oběť. Jsme jiná. Otroci na neposlušnou! Jak se stádo hned stane stádem trolíků. Jak se sjednotí. Fakt - ukázka do učebnice psychologie. No, Svatopluk Čech to jasně popsal v Písních otroka!!!

- Vezměte si roušku!

Jak si mohu vzít roušku, když ji nemám. 

- Nemám roušku!

- No právě! Nemusím vás obsloužit.

Kontruji.

- A já na vás zavolám policii. Protože jsem nic nevyvedla! Porušujete zákon!

Holka ztuhla. Stará, co tam předstírala krájení, ostatně čtyři krájely, jedna obsluhovala, ucedila:

- No, vždycky se najde černá ovce!

Odcházím od vitrín. Ta vyděšená hysterická mladičká na mě ječí:

- A nedýchejte, běžte, běžte!

Ty vorle, ta je hustá! Jedlá. Mladí nám zblbli? Přece důchodci jsou ti pitomci vystrašení, kteří chtějí očkovat a nosí obfáčované hlavy.

Na neurvalé jednání upozorňuji ředitele.

Jediný kaz na dni.

Ale dnes jsem našla bezva člověka. Paní. Ředitelka. Měla jsem předsudek. Je stejné domněnka a předsudek?

https://www.seberizeni.cz/8-nejdulezitejsich-myslenek-z-knihy-ctyri-dohody/

Dohoda třetí: Nevytvářejte si žádné domněnky

Čtu: 5. Snad vůbec nejčastějším lidským předsudkem je domněnka, že ostatní chápou život stejně jako vy. Předpokládáte, že druzí uvažuji jako vy, cítí totéž co vy, soudí stejně jako vy, chybují stejně jako vy. Bojíte se být sami sebou, protože se domníváte, že vás ostatní budou soudit, smát se vám, zneužívat vás a obviňovat, tak jako to děláte vy sami.

Nebojím se. Jsem svá. Stojím si sama za sebou. :-) (Dobrý obrat - stát si za sebou. To bych chtěla ralizovat v praxi.)  Vím, že mě soudí. Např. dnes ty baby za pultem. Nesnesly jiný názor. Jiný přístup. Zamýšlím se: Ireno, nepřijímáš lidi, kteří se šíleně bojí. Měla bys být ohleduplná. - Aha. A kdo je ohleduplný ke mně? Nemohu dýchat. Konec vnitřního sváru. 

Tak zpět. Měla jsem dojem, mnoho let, že je to studený čumák. Asi tak dva roky souzníme. Očichala jsem si ji. Naše hovory jsou jako bychom se znaly. Řeč plyne přirozeně. Nemůžeme se urvat. Napojujeme a napoujeme. Vnímáme se. Posloucháme se. Vyprávěla mi, jak známá jejího kolegy Dagmar se chorobně chránila viru.

- Na oči si koupila nedioptrické brýle. Virus útočí očními sliznicemi. Doma - přijde manžel - nasadí si respirátor. Odkládá ho v posteli. Odchází z domů!!! Zlije se dezinfekcí. Jasně - rukavice na rukou. Vystříká kabinu auta. Otevřenými dveřmi tam mohl hupsnout vir. Přijde z venku. Celá se obstříkne. Vymění rukavice.

Poslouchám. Tuším. Zapomněla jsem, jestli je doma nosí normálně, aby se nenakazila od svých věcí.

- No, ale ta žena onemocní. Vibruje nízko. Opanovává ji strach!

- No, zavolala kolegovi, že už se dlouho neviděli. Pozvala je na kafe. Servírovala v mrazech v pergole. Rozesadila je daleko od sebe.

- A dostala?

- A dostala kovid.

Čeho je to důkaz? Ne, zajisté odpovídáte, že přehnaná ochrana neochrání... Ne. Že televize vymele v mozku takové rýhy, které jsou nevratné; už se nedají spravit.

To jsem si hezky požvandala. Bože, lidi, jak já miluju lidi, mimo pultový prodej! :-)  Jedu. Prší. Bééé. Sníh se ztrácí. Pošta - zdvihnuté obóčo. Hlavní měla vždy do osmnácti. Jediná ze tří v městě. Zapíchli to v šestnáct. Co by tam dělali, že jo? Mají si to lidi vyřídit dopo, když jsou všichni doma. Ještě jdu nakouknout do toho obchodu... :-)  Mámení. Mladý mě radostně zdraví.

- Poslouchejte, doma jsem o vás hovořila, psala jsem o vás.

- I my jsme o vás doma mluvili. Že vypadáte výborně.

Hm, babka se natřásá. Jo, když se přemaluje fasáda, vypadá i stará hospoda k světu. Kdyby mě viděli po ránu, nepoznali by mě.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-01-28_Cos_prinesla/

- Kdes byla?

- Peťuš, já jsem byla odvézt mamce horký štrůdl a noční košili. Úspěch. Teď ještě aby jí to podepsali. Jinak jsem vyhodila peníze oknem a jela jsem tam zbytečně. A pak jsem šla po obchodech. A hodinu jsem si povídala..

A líčím s nelíčenou radostí své odpoledne. Cítím euforii. Někdo by poznamenal!

- Na čem jedeš?

- Na lidech. Na kontaktu s nimi. Na družení. Tak mi chybí socializace. I děti skandují:

- Nechceme prázdniny! Nechceme prázdniny! Nechceme prázdniny! Nechceme prázdniny!

Žákyňka:

- Za jedničky jsem ráda. Ale chtěla bych, aby mi vysvědčení předali ve škole.

Svět se pomátl. Kde by mě napadlo, že toto někdy uslyším od dětí!!! Ne. Dožila jsem se historického okamžiku. Děti milují školu, paní učitelku. Ó, radosti života! Oučení: Čeho je moc, toho je příliš. I prázdniny se přejedí. I děti touží po socializaci.  

A naše mrňavá - samé jedničky. A pochvalu. Pečlivá, nezapomíná. Čí je to zásluha? RODIČŮ! U nás větší podíl snacha. Děkujeme! DĚKUJEME ZA VÝCHOVU A VEDENÍ.

Na FB jsem našla žádost. Radostně a bez zkoumání - přijata. Vyřízeno. MOje dnešní stará nová známá! 

Dobrou noc!