S maminkou u kadeřnice - daly jsme to

Konečně čtvrtek. Slunce. Zahrada. V záhonech nemohu nalézt pampelišku. Micicinda se maskuje v trávě. Radostně se vyvaluje. Panička konečně vylezla z brlohu. Hrajeme si. Svoboda. Krása! Nejraději bych chodila zahradou do nekonečna. Prohlížím, co rozkvetlo, co roste, co mě čeká, co mám udělat, kde co vyplet, kde co okopat. Krása konvalinkového pole ochabuje... Voní už jen slaboučko.

Ke strojům! Pracuji. Na druhém konci drátu milí lidé. (Babizno Jagajzno - nemají vychlastané hlasy. Jsou milí!)

Pracuji, pracuji. Hlídám čas. Mám čtvrt hodinky - na páru brambory, celer, mrkev... Ještě hovor na půl jednou. V běhu balím batůžek pro maminku. Oběd. Vyjet bych měla ve třináct. - Po třinácté. - Ve třináct patnáct. :-) Sbaleno. Kvalifikovala jsem bundu Herbalife. Do batůžku s ní. Možná ji beru zbytečně. Svítí slunce. Můj nový oř s pérovacími řidítky - luxusní zážitek. Šlapkám, rozhlížím se po kraji. Je tu krásně. V našem městě. V našem kraji. V naší zemi. Na naší planetě. Bez ohledu na provokatéry a herce v Americe. Bez ohledu na některé ještěry. Bez ohledu na některé nelidy, třeba nešťastné figurky z pohádek. Bububu, boj se! Když člověk zadupe, zalezou do děr.

Dnes jedu s maminkou k holiči. Mám obavu, jak ji posadím k mytí. Ještě před krákoránhabaďůrou ušla s chodítkem po chodbě pár metrů. Teď se skoro nepostaví. Jak to zvládnu? Povede se mi to? Pojedu nejprve ke kadeřnici zamknout kolo;  pak za mamkou. Minuty letí. Hledám očima krávy. Kamarádky s velkýma dobrotivýma očima nikde. Letos jsem je ještě neviděla. Krááávyýý! Vidím je. Inteligentní zvířata. Krásná. Milá. Nádherná. Spěchám. Ale seskakuji. Většina se jich schovala u lesíka ve stínku. Fotím. Opatrně naskakuji na svou růžovou krásku. Letos jedu kolmo za maminkou teprve podruhé. Šlapu dál. Jezdí docela hodně lidí. Opájím se sluníčkem. Konečně teplý den. Ve tři čtvrti mám vyzvednout maminku. Zas potkávám skupinku asi deseti dětí s učitelkou. U loděnice. Všichni zafáčované papuly. Děs. Včera i dnes. Děti v přírodě s náhubky. Nechápu. NECHÁPU! Kdy pomine debilita a zlo světa?! Prý děti v MŠ roušky nemají. Jaký je rozdíl mezi nejstarším dítětem v MŠ a nejmladším dítětem v ZŠ? - Vyšlápnout kopec. Tak kam? Chtěla jsem si kolo dát ke kadeřnici. Měním úmysl. Nechávám ho na kraji ulice. Běžím k DD. Paní Věrka - milá, jako všechna děvčata a chlapci - už mi veze od výtahu maminku. Mamka má tři roušky na výběr. Nemohu - NEMOHU - si stěžovat na personál. Děkuji. Moc! Svetr má mamka přes opěradlo. Super. Jedeme. Na konci ulice mamku zabrzdím. Přesedlám na kolo; jedu ke kadeřnici. Vracím se. Mamka je v poslední době zamračená, ztratila radost ze života. Ví vůbec, že k ní jezdím každý den? Jo, ví. Její podvědomí. Myslím, že cítí nesvobodu. Chápu ji. Paní kadeřnice barví mladou paní. Maminku usazuji k mytí. Mamka je neohrabaná. Hrcla si na kraj. Důležité je, že jsme zvládly krok. Otočit se z vozíku, usednout na křeslo k lavoru. Kadeřnice ji přilepuje roušku izolepou k tváři! Za ušima ji uvolňuje provázky. Nechtějte vědět, co dělá mé nitro, co tvoří mé myšlenky! Vycházím ven. Nemohu dýchat. Mamka má obrovské díry v plicích. Nemůže celý život dýchat. A teď - hadr na hubě. Venku dýchám zhluboka. Nasávám vzduch do plic. - Paní s nabarvenou hlavou odvádí do vedlejší místnosti. Já roušku nemám. Jasně jsem to řekla. Kadeřnice respektuje. Vybíráme barvu. Hlásí číslo. 

- Byla tmavá.

- Tahle - to zas nebude vidět, že je nabarvená.

- Mamka byla krásná blondýnka.

- Dáme půl napůl?

- Dáme.

- Já si to zapíšu.

- Já si to budu pamatovat.

Barví. Mamka drží. Jdu před provozovnu. Tady chodila malá Vendulka s maminkou Jůlinkou. Maminka si je stále podobná - od miminka do dnes. Vidím stále stejnou podobu. Jen se už nesměje. Jen málo. Stále mi říká, že je ráda se mnou. Nabarevná. Teď budeme čekat. Nabízím jahodu. Maliny. Třešně. Třešně - kyselé. Ok. Meruňka? Kření se.

- Mamko, je to jak když koušeš mrtvému palec viď?

Vidím v ní babičku. Nedožila se tak vysokého věku. Odešla asi v sedmdesáti osmi letech. Měla jsme ji ráda. Její hlas ke stáru skřehotal. Mamka má teď už taky nakřáplý hlas. Slyším i vidím babičku.

- Maminko, dala by sis kafíčko?

Čekám její větičku - používáme ji doma často. Hlavně Petroušek.

- No, to bych si dala.

Vytahuji z batůžku svůj bufet.

Maminka spokojená. Kontroluji, aby hrneček neupustila.

- Mamko, ty máš staré ruce!

- To mám asi dva dny.

- Mami, to máš asi deset let, bych odhadla.

- Jóóó??

Fotím. Přikládám svou ruku. Mám starou, k mému věku. Maminka má starší - taky ke svému věku.

Děda měl takovou papírovou zteřelou kůži. I mamka... Pusinkuji ji. Potichoučku se jí ptám, jestli tudy chodila po cestě k části Černožic Čáslavky.

- Chodila. S maminkou.

Jsme nedaleko jejího rodného domu. Tady se poprvé nadechla. Prve jak jsem se šla nadýchat ven se mi mihl obraz ze staré doby. Z třicátých let. Jen na setinu sekundy. Mihlo se mi...

- Mami, a kam jste chodily do kostela?

- Do Holohlav.

- Pěšky?

- Pěšky.

- A měly jste boty?

- Jo, to jsme měly.

- Mami, dala by sis kostičku kaštanů?

- No to bych si dala.

Ulamuji kousíček z kaštanové čokoládky.

Mladá pan vyfénovaná. Ještě bere pána z ulice. Venku se tmí. Ježkovy voči! Ono bude snad pršet. Volá klientka. Domlouváme si, v kolik má přijít. Vysvětluji, kde jsem, kdy přijedu...

Mamka jde na řadu. Dostává vysoký podsedák. U mytí asistuji. Bez roušky. Držím mamce hlavu přitištěnou k lavoru. Ještě jednou mě čeká postavit ji. Paní myje opatrně, drbe ji hlavu. ¨

- Au, au.

- Mamko, to je luxus. Hned bych si to s tebou vyměnila. Paní tě krásně drbe. To já ráda. Jé, podívej, jak ona ti krásně tu hlavu masíruje.

Mamka poslouchá jak holčička.

Hotovo. Vysvětluji, co po ní chci. Mamka se vyhoupne. Šup. Už je na  vozíku. Stačilo dnešní cvičeníčko!!! Ano, cvik dělá mistra. Orgán, který se nepoužívá, atrofuje. Jasně, staré známé věty. Ještě převést je do praxe!! Bez korektnosti - my nesmíme nutit. Kdo to povídal?

Ježíši, venku černo. Kadeřnice fénuje rychle. Fotím. Vyjíždím s mamkou. Popojíždím s ní k jejímu rodnému domu; brzdím vozík.

- Mamko, neboj se. Utíkám pro kolo. Musím zaplatit. Hned jsem tady.

Platím. Děkuji. Loučím se. Jedu si popojet s kolem k DD. Vracím se pro mamku. Telefonuji, že už jedeme. Paní Věrka už čeká.

- Však jsem si říkala, abyste to stihla.

Pusa. Pápá. Zas zítra. Mávám. Běžím ke kolu. Začíná pršet. Ještě že mám bundičku. Herbalife. :-) Šlapu k loděnici. Na Labi fotím déšť. Prší houšť. Ale vůbec mi to nevadí. Jedu pod hradbou stromů. Raduji se. Zvládla jsem s mamkou sama kadeřnici. Jupííí. Měla jsme obavy. Déšť je to nejmenší. Dýchám čistý vzduch. Na konci stezky musím jet mimo stromy. Ještě alej. Jsem vodnice. :-) Je to příjemné. Déšť je teplý.

- Už jsi tady! To jsem rád.

- Peťuš, já si kolo ještě utřu.

- Dej mi hadřík. Utřu ti ho, uklidím.

Běžím si mixnout sportovní výživu. Beru gázovinku. Bosá vybíhám ke své růžové krásce. Růženka. Jo, Růženka. Otírám ji. Čistím ráfky.

- Peťuš, nechala jsem tam gázovinu. Sama jsem si ho osušila. Až mi kolo uklidíš, třeba ještě někde najdeš mokro.

Jdu volat klientce. Může přijít.

Rychle do suchého. Zvonek. Paní je tu. Od ledna jsme se neviděly. Má tu dva balíčky. Kvalifikovala kuchyňskou váhu. Objímáme se. Předávám zásilky. Balíčky chodí ke mně, aby manžel nevěděl. Zkoumáme váhu. Už jsem ji viděla o víkendu. Linda kvalifikovala. Přepíná g, kg, l, vodu, mléko.. Super. Měříme. Očekává zhoršení.

- Máš to lepší. Ubyly ti tuky, nabralas svalovinu. Víc spaluješ. Omládlas o pět let. Zvýšilas metabolickou vodu.

Paní se diví. Radujeme se. Domlouváme, kdy přijede. Je ze vzdáleného města. Z Vysočiny. Krásná zdravá důchodkyně.

- Víš, že když poctivě jím Herbalife, nemám chuť na sladké?

- To vím! To už bys snad taky mohla vědět. Bílkovina tě sytí. Má dvě fce. Zregulovat chuť k jídlu, vyživuje svalovinu. Lépe spaluješ. :-)

Ještě telefon. A už se na to vykašlu.

- Peťuš, ty hodiny tlučou, jak kdy křápneš pokličkou. Něco jsi jim udělal.

Konečně do nich hrábl.

- Peťuš, hlavně abys ty hodiny nerozbil.

- To bys u nich musela být ty.  .-)  .-) 

Jasně. Řehotám se. Co mohu čekat za odpověď! :-)

Binglo půl osmé. Děsný zvuk. Ještě do nich sahá. On to umí s hodinami. Na průmyslovce se učili...

Ještě jede se sousedem něco zařídit.

- Teď budeš poslouchat v osm... Pak mi řekneš.

Stihnul se vrátit... :-) Žádná hitparáda. Hnul pružinkou. Je to lepší, ale...

V půl deváté mezinárodní webinář - jak ovládnout zoom. Ředitel pro nás, Polsko, Slovensko - Konrád Szalkiewicz. Na zoom se připojuji několik let. Ale sama nemám účet... Ředitel nás nabádá, že korona změnila naše obchodování. Ať se už nevracíme. Ať neočekáváme návrat do starých kolejí. Přesně krok za krokem vysvětluje rozdíl - zoom konference, webinář... Pro kolik účastníků, jak mikrofony, jak kamery... Jak pozvat. Co je čekací místnost... ZOOM v praxi znám. Používáme. Ale neumím sama udělat zoom konferenci. O víkendu vyzkouším. Aha, už jsem pochopila, jak se dá napojit osmnáct tisíc lidí na Extravaganze. Neletím do Stockholmu. Extravaganza na zahradě pod slunečníkem. Po čtyřiceti letech - poprvé. Kolik Extravaganz v kolika městech jsem navštívila. Vysvětluje free, business verzi... Tlumočnice přestala tlumočit. Co mám udělat? Do chatu ne. Ťukni na ručičku. Zdvihnutá ruka značí něco se děje. Český Martin reaguje na ručičky. Je nás přes pět set ze tří zemí. Konrád se ptá, jestli ještě chceme otázky nebo za týden. Ručičky nahoru. Pár otázek, odpovědí. V deset končíme. Ještě ohlas na sli.do. Ireno, zvládlas to. Mělas od rána úspěšný den!

- Teď v TV říkali všechno to, co ty říkáš lidem. Zítra si to pusť. Byl tam Tomáš.

- Který?

- Magnusek. Zhubnul...

Tomáš u mě učil. Máme se rádi. Tak ho pojedu do Ratibořic navštívit.  :-)

Jsem šťastná. Díky, Vesmírný pane. Dala jsem to. Maminka to dala. Děkuji.

Dobou noc!