S podzimním sluníčkem
Juj, to byl krásný den! Aktivní dopoledne, odpočinkový konec.
Čtvrt na devět; když v devět vyběhnu, mohu v deset už vařit na FB. Tak se stalo. Kudy?
- Peťuš, budu kroužit okolo našeho domu.
Běžím, ani se nezadýchávám. Že bych už získávala kondici na běh? Včera jsem se bavila, náramně bavila i slzela a smála se u filmu Ženy v běhu. Tuším, kdo je režisér. Nebolely z toho ruce. Apolitické téma. Jo. Líííbilo. móóóóc. Doporučuji ke stažení. Ale ještě neumím tak běhat jako ženy v běhu. Potřebovala bych získat jistotu, že natlapuji na špičky. Samouk. Plán šest tisíc sto kroků. To je pět kilometrů. To bych za tu hodinu dnes už mohla dát. Nebudu fotit. Jsem si myslela. Jen poběžím. Zahýbám do první ulice od našeho domu. Tady jsem byla snad jen jednou. Fotím ranní řeku. Mrňaví vzteklouni se v jedné zahradě mohou zjančit. Ďafají, straší mě. Uháním pryč. Nepotřebuji, aby mě někdo viděl. Spouštím se zas do luk. Vnímám stopy po včerejší vichřici a déšť. První vlašský oříšek u nohou. Fotečka skořápek. Nejsou moc patrné. Kdepak mám strom z oranžovými špendlíky? Ztratil se. Není. Abych se nezdržovala? Obkroužím třikrát vrbu. Dává mi sílu. A radu.
- Utíkej kolem náspu na konec. Podběhni tunýlek a vrať se sem. Najdeš, co hledáš.
- Jo? Tak děkuji, vrbičko!
Jo, cítím posílení. Vrba mi dala sílu jara. Nevím, v čem tkví kouzlo. Ale náboj mě vystřelil k dalšímu běhu. Podbíhám viadukt. Uau. Na jetýlku hodují ovečky. Znám majitele. I psa Bada. Bad se zdvihl do akce. Kde je ovčák? Opřen o kmen. Nabíjel se vědomě nebo nevědomky. Vystoupil. Lekla jsem se ho.
- Bojím se toho psa.
- A berana se nebojíte?
- Který to je?
- Ten s těmi zahnutými rohy.
- Bojím.
- Nebojte se, on vám nic neudělá.
Rozbíhám se. Vracím se. Nerada bych byla potrkána. Na výzvu, ať se nebojím, odpovídám:
- Za chvíli tu poběžím ještě jednou!
Uháním na konec louky. Fotím modrý příbytek ze včera. Vybíhám sráz. Vbíhám do tunýlku. Běžím okolo kukuřice. Tentokrát se mi strom s oranžovými špendlíky zjevil. Pasu se. Spěchám. Vidím ovce u řeky. Snad si mě BAd nevšimne. Jsem daleko. Obíhám znovu násep. Kontroluji kroky v mobilu. Běžím na jaroměřská Ptáka. Wolkerova, Smetanova, Němcové... Hlídám čas - v deset vaříme na FB pro klienty a klienty. Posledních sto kroků skáču před domem. Petroušek stříhá větve smrku. Zítra je vyvezou.
Za dvě minuty deset. Neumím se připojit. Někdo mi hází odkaz. Jsem tu. Pohoda. Lenka zní jak ze staré reprobedny.
- Kterou stranu si mám nalistovat?
- Sedmdesát jedna. Ale v naší kuchařce, prosím tě.
Dvacet minut se Lenka trápí s odpojením a připojením, stále echo, skřípění; nakonec si kamerku nechává v počítači, vypíná zvuk; mluví přes telefon. Pokrývám dno misky cuketou. Karel si mě dobírá:
- Máš to dva mm přesně?
- Jasně. Šuplérou.
Další vrstvu nekrájím, ale strouhám. Netuším, jakou dobrotu budu zapékat. Lenka má domácí pesto. Vyrobila jsem loni. Lindě moc chutnalo. Mně chutná koupené. Lenka hovoří o saturovaných a nesaturovaných tucích. O omega tři a šest - neumíme vyrobit. Naše gurmánská rajská dává šmak provensálských bylin.
Rychle zapéct. Jdu se zlidštit. Za maminkou. Otevírá se krásný den. Mám odběháno, odvařeno. Krůtí horní stehna v troubě. Aby Petroušek neříkal:
- Mašo, kde je mašo? Je tu nějaké mašo? Zelenina, zelenina. Samá zelenina.
Maminku sváží paní Jana. Mamka je hezky vyfénovaná. Balím jí záda do deky.
- Mami, jak je ti?
- Dobře.
- Prý jsi zvracela.
- No jo, ale už je mi dobře.
- Mami, představ si, že jsem včera potkala reinkarnovaného Bobíka. Velikost, barva srsti, veselá povaha - celý Bobík. Pamatuješ, jak Lindě vždycky v kuchyni v noci upadla deka na zem a Bobík si na ni lehnul?
Maminka se směje. Vzpomíná.
- A tys Lindě tu deku přivázala ke gauči a Bobík měl po ptákách.
To maminku rozesmálo. Dovezla jsem v misce jahody s kurkumovým medem.
- Mami, chutná ti to? Není tam ta kurkuma znát? Ona je trošičku nahořklá.
- Chutná mi to. Hlavně že seš tady.
- Včera tu byla Iva. S Beníčkem.
Nepamatuje.
- Mami, a víš jak se jmenuji?
- Ivuška?
- Já jsem ta druhá. Ta mladší, mamko.
- Irena.
- Ano. Kdo vymýšlel mé jméno. Jsem s ním moc spokojená. Je krásné. Aireneum. Mírotvorná. Mami, s tím mým tvořením míru mám docela dost nepřátel.
Mamka se směje. Jsme jedinečné. Jsme jiné. Nejsme šedé myšky v davu. Důležité mít v té kouli na krku mozek. A využívat ho. To se lidem vůbec nelíbí. Stále tu vzdávám hold pečovatelkám, uklizečkám, sestrám. Přesto někdo nechápe. Škodič. Cítím to. Vím to. Vnímám to. Ale co s debilem naděláš! Do hlavy mu nenatlučeš, že si jeho práce vážíš, že jo?
Kafíčko.
- Mamko, máš tu od pátku kousek oplatky. Dáš si?
Jsem opatrná. Abych nebyla zas nařčena, že jsem ji přecpala... Chjo. :-( Lehké soudy.
- Mami, dovezla jsem ti guaranu. Je to na imunitu, na vitalitu, vždycky rychle pomůže. Je to bylina jihoamerických indiánů. Herbalife ji má v silné koncentraci. Je to přírodní. Spolkneš ji?
- Spolknu. Je to tvrdé.
- Máš to spolknuté?
- Mám.
Masíruji ručenky.
- Mami, je to příjemné?
- Je to dobré. Hlavně, že seš u mě.
Jedeme na sluníčko. Bude poledne. Jana je tu. Posílám sestrám čtyři tbl. guarany.
- Mamka se mi zdá spící, utlumená.
- Ne, mně se zdá normální. Jen už nevydrží vstát.
- Tak ji cvičte.
Jedu domů.
- Peťuš, ochutnej, co jsme dnes vařili.
Chválí. Povedlo se. Přidala jsem tam totiž houby. Ač mi kolegové říkali, že se do italské zapečené zeleniny houby nehodí. A mně se to hodí. A je to výborné. Ťutínek přivezl koš hub. Obědváme venku. K zelenině mu přidávám krůtí stehno. Bez maša - to by pro něj nebyl oběd.
- Peťuš, já si půjdu zkouknout film na houpačku. Pospím si.
Schvaluje mi to. Stelu si na houpačce. Chci dokoukat Dámu v zlatém. Včera jsem si stáhla verzi s titulky. Kousky filmu z Rakouska přepínám na otitulkovanou verzi. Zas se vracím k českému dabingu. A propadám se. A vracím film. A spím. Sluníčko ještě silné. K večeru se probírám. Choulím se do deky.
- Je zima, viď? Odpočala sis?
Přitakám. Dívám se na Dámu ve zlatém. Vnímám židy a Židy. Ve filmu zaznívá, že Kurt Waldheim byl taky členem SA. Šmejd v čele OSN! Židovská organizace. Zrovna tak jako WHO, UEFA, FIFA atd. Na manipulaci světa. Netušili, že když nám dali internet, aby nám mohli lépe vymývat mozky, že nám dávají do rukou zbraň proti nim.
Hledám, co to bylo za hajzlíka. Předseda OSN, prezident Rakouska.
https://plus.rozhlas.cz/kurt-waldheim-muz-ktery-nerad-vysvetloval-6512085
Co dnes chceme! Vždyť nám vládli a vládnou stále. Ale už... UŽ! Už se to bortí, končí...
Micka si ke mně přiskočila na houpačku. V životě nikdy jsem ji nenalákala. Všechno je jednou poprvé. :-) Natahuji se po telefonu. Fotím. Dadyná na mně. Držím jak bécan, aby se jí pěkně pohodlně ležínkovalo. Na mně nezáleží.
Už je zima. Volám Péťovi.
- Ty si lebedíš s Mickou. Zásobuješ mě obrázky. Mám hlad
- Peťuš, pojď ji vzít. Nechci ji vyplašit.
Otevírají se dveře francouzského okna. Micka metoší dovnitř k mističkám.
- Peťuš, dnes Babiš řekl, že roušky jsou dobrovolné.
- To nevím. Teď říkali, že od devátého v obchodech, a ve školách.
- To si dělají legraci?
- Aha, tak ne. Jen v Pze.
Docela mě vyděsil. Divadlo pro lidi. Nesouhra mezi darmojedy. Už nehrají jako jeden orchestr. Jeden letí na Tchajwan. Prezident si vede to svoje, premiér taktéž, akorát zcela něco jiného. Jak se v tom mají lidi vyznat! Jaký smysl má ťuknutí loktem, když předepsaný distanc jsou dva metry! Absurdistán. Neustále mě obtěžují hlásání, abych dodržovala rozestupy. Nutí mě to, abych se naopak k lidem přiblížila blíž. Zkrátka ne. Nebudu to poslouchat. A nebudu nosit roušku. Nebudu. Udusila bych se.
Houby nasušené. Super. Ještě utíkám zasadit do korýtka listopadek a vřesy. A vyměnit levandulku za uschlou. A zalít rajčata. A posbírat jablka. Na zahradě je stále nějaké A.
Měla bych žehlit. Zkoumám, co ukazují lidem na nedělní večer. Bomba. Debilizace národa. Na Nově - bizár. Ne, snad na to někdo nebude civět. Poslouchám pod psaním SV.
Micka se přišla pomuzlat se. Spí tak tvrdě, až chrapčí.
Prožili jsme krásný klidný sluncový víkend. Dnes - přepěknou nedělenku.
Dobrou noc!