Sama v sobě se svým srdcem

Poslední den. Poslední z měsíčního ztišení. Každý den jsem něco umyla, vysmýčila, nablýskala, přerovnala. Den co den jsem vedle podnikání připravila pro někoho přání, dáreček, pozornost. Nejraději bych obdarovala všechny. Chtěla bych jednotlivcům poděkovat za jejich snažení. Každý podle toho, co umí. Někdo toho moc neumí, ale je laskavý. Hvězdáři ve svých predikcích neopomněli vyzývat k vlídnosti. V dnešní době, kdy vláda plní plán - utahovat, povolovat, o něco víc utahovat, trošičku míň povolovat - v lidech stoupá agrese. I ve mně. Jsem stále ve střehu. Den co den bych někoho ráda nakopala. Nahodila jsem cílený kontrolní systém. Tak se hezky zkontroluji, uklidním, hodím zpátečku. Někdy se mi včas nerozevřou křídla; vyjedou růžky ve vlasech; ne a ne a ne je zastrčit. To pak kontrolní systém spouští alarm, ale v té chvíli naprosto zbytečný. Pro jistotu v posledních čtrnácti dnech neposlouchám přitroublé brífingy. A to jsem na FB označena jako přední fanoušek ČT 24. Celý podzim jsem sledovala pumprlíky. Loutky. Zajímavé - poslední Hurvajs s ušima jak wuhanský netopýr mi leze na nervy svým pohádkářstvím. S blížícím se příchodem slunce jsem tiskové oblbování vynechávala. Zbytečně bych se unášela; kdo pak má hledat v mracích reakcí odpověď na tu svou. Ještě když se tam ukáže ručička, vyhodnotím - dobré. Nehledám s čím se mnou ručička souhlasí. Horší je zelená tabulka - někdo pronesl projev. A ty ne a ne to najít. Někdy najdu reakci třeba s měsíčním odstupem - náhodou. To už je reakce passé. Vrávorání politiků bez plánu, bez koncepce mě tedy nechává klidnou. Jenže jak nahoře, tak dole. Hermetické pravidlo. Co politik nahoře, to ovčánek na místě ředitele OD, DD, ZŠ apod. Nejhorší jsou KHS. Nemají sjednocený systém. Jsou jak urvané ze řetězu. Ten malý nebojácný šéfík se postaví i mašinérii. Pak jsou malí podělánci, kteří jsou papežštější než papež. Oni netuší, že se budou zodpovídat. Nic netrvá věčně. Ani láska k jedný slečně. Roušky jsou už propíchnuty. Lidi už nešijí, nosí ledabyle. Jo - ledabyle. Dnes jsem si vyjela "do města". Do města už není na náměstí do obchodů. A co jich tam bylo! Do města jako do toho obestavěného parkoviště s KIKem, Pepkem, Rossmannem atd. To je "město". A uvnitř obchodů je další město. Psychologové v minulé dekádě učili, že rodina jde na nákup - na zážitek. V každém obchodě jsou ulice, uličky a náměstíčko. Lidi jdou vlastně po návsi. A kupují a tráví čas utrácení spolu. U toho jen tak mimochodem plní kapsy těch, kteří z kovidu zbohatli. Nákupy přes internet - obchodníci netratí. PPL, Geis parcel - zapomněla jsem kdo koho koupil, ale vše vlastní a bohatne odporný Soroš.

Ráno. Šero. Dnes naposledy. Zítra Štědrý den. Rychle vyndávám poslední pračku do Vánoc. Máchám v octové. Zajímavé. V máchací vodě po zvýšeném počtu máchání v pracím programu vždy zůstane ještě špína. A ze ždímačky vždycky teče pěna. Kdo máchá jen dle programu, navléká na sebe jedy. Celou noc spí v jedech. Prostupují do těla. Peru v gelech. Působí na mě, jako že se neusadí na topných tělesech - jak to ukazovala nějaká reklama. A taky že se gel lépe z prádla vymáchá. (Budou jíst, pít, dýchat, nosit jedy...)

- Mám si doběhnout na oběd?

- Ani náhodou. Mám pro tebe brambory a krůtí placičky.

Dostávám pochvalu. Pojede ještě někomu zapojit něco. Topení? Jde to kolem mých uší. 

- Tak od sedmadvacátého končí hory.

Trošku mi to zvyšuje emoce.

- Proč je nechali zasněžovat?! Kreténi. Tak po Štědrém dni dvakrát pojedeme. Pak už to nikdy nezapnou.

Náš národ se v Evropě a na světě vyznačuje tím, že všichni umíme plavat, až na mou maminku, ale ta je stoletá, a všichni umíme lyžovat. Protože jsme to měli v osnovách našeho skvělého školského systému. Vyhrála jsme konkurz na ředitele a zrovna v tom školním roce se začaly zavádět školní vzdělávací plány. Přesvědčovali nás ředitele, jak to bude skvělé, když si každá škola utvoří svůj vzdělávací plán na míru. Na naše otázky, jak to bude, když se přistěhuje dítě, které bude mít rok ztráty výuky AJ, protože my začneme s výukou o rok dřív, že to není problém. Dvacet let chaosu v našem školství. Ta prsatá ministryně, co si šlapala na jazyk a dítě posílala do anglické školy (dnes už vím, že se na dítěti provinila - udělala velkou chybu, neb čeština rozvíjí mozkové závity nejlíp na světě, protože je nejsložitější a nejdokonalejší jazyk světa!!!) rozbouchala i vzdělávací systém pro učitele. Buzková - nomen omen. A další ničitelka - pseudomarxistka. Nemohu jí přijít na jméno. V mých očích vypadala jak přeoperovaný chlap. Takový bábochlap v blonďaté paruce.

Ťutínek odjel. Měla bych koupit všem kočkám nějaký maličký dárek. Jedu. S holou tváří. Pes leze na desítku. Nebo na pětku? Ale já bych ho klidně dala na desítku. Zakázat Vánoce, dýchat, oplodňovat a nařídit povinnou smrt. Jakýpak štráchy!

Ve zvířecím obchodě mi jedna prodavačka ochotně ukazuje hračky pro kočky. Vybírám. Pohůnek - druhá mladá - upozorňuje, že nosí roušky. 

- Já ale nenosím. 

- Já bych z toho měla problém. 

- Máte tu kamery?

- Máme. Tak už jste se ke mně naklonila. Upozornila jste mě, tak jste z obliga. Já už běžím. 

Chápu ji. Zákon padajícího lejna. 

Jdu pro sýry. Bez roušky. U pultu. Kupodivu jsem spokojená - holčičky, které mají studovat - bridádničí. Šikovné - fakt se divím. A úslužné, ochotné, neotravují. Klídek. Fajn. 

Dnes bych chtěla upéct vánočku, předpřipravit bramborový salát, obalit rybu, klobásy, uvařit polévku, namlet čerstvý křen s jablky. Ani jedno jsem nedala. Zítra.

Upekla jsem bagety. Jednu rozkrajuji po délce. Sázím na ni kousky krůtích kuliček. Okurka. Hodil by se křen. Zítra. 

Balím dárky. Neumím balit. To jediné mi z celého měsíce nejde pod nos. Brr. Jsem nezručná, tedy nejsem zručná. Tady to procvičování jemné motoriky - to není nic pro mě. :-) Užívám si v klidu a pohodě den. 

Peťulka je tu. 

- Peťuš, byla jsem na nákupu. Ale zapomněla jsem na víno a banány. 

Vím, že to zítra bude na ostrůvku připravené. Co, zítra! Už se zas soustředím na svou práci. Petroušek na mě něco mluví. Divím se.

- Vždyť jsem ti to říkal...

- Peťuš, všiml sis, že jsem zavřená v sobě? Jen tak si existuji. Vím, co chci a po malých krůčcích se sunu vpřed. Na nic nemyslím.

- Pojď sem, já jsem tak šťastný, že tě mám.

Jo, na to slyším. Otatínkovat, omaminkovat.

- Peťuš, já jsem s tebou taky moc šťastná.

- Tys celý měsíc tak dřela. Pořád na nohách.

- Ale to ne. Vůbec ne. Peťuš, to byl krásný měsíc. Už mám všechno hotovo. Ale kapra až zítra. Propásla jsem meditaci s Kořenkem. Tak si ji pustím.

- A já pojedu ještě na tělovýchovu, přijede tam technik.

Odjíždí. Pouštím si Kořenka a jeho meditaci. Na mém prvním meditačním týdnu jsme začínali odpoledne na karimatkách ve spacácích pod lípou meditací Slunečný anděl. Slyšela jsem ho poprvé. Byla jsem okouzlena hlasem; i meditací. Mám ho asi rok v přátelích. Občas mi lajkne. Pocta.

Petroušek je tu. Půl jedenácté. Nese dvě láhve mléka. Zrzečka i já milujeme horký tlustý škraloup. Dělíme se. Jí prospívá. Já tloustnu. 

- Podívej! Za kolik bys řekla, že to mám?

- Tys přivezl víno a banány? Super!

- Banány za desetikorunu a celkem jsem platil čtyřicet pět korun. 

- V Lidlu!

- V Lidlu. 

- V odporném hnusném LIdlu. 

- Ale to jinde nekoupíš. Večer slevují. 

- Mě Lidl nezajímá. Jsou tam drzí prodavači, urážejí zákazníky - teda mě a nutí je do roušek.  

Zrzčina doba Ona touhle dobou děsně kvičí a útočí na dveře. Pak ji chytne rapl a nutí nás, abychom ji vyhodili. A to my zase ne. :-) Lítá domem jak šílená. Krotím ji, hladím, mluvím, kupuji si ji tyčinkou, ale ona nezapomíná - hned pokračuje v řádění. Stromeček vsazen. Nechává ho na pokoji. Konečně se skládá vedle mě.  

Chtěla jsme uvařit rybí polévku, aby se rozležela. Ne. Ještě dolisovat prádlo. Konec. Stihla jsem vše co se týče příprav. A nic, co se týče svátečního stolu.

Maňana!

Dobrou noc! A krásný Štědrý den!