Saturnská zkušební dráha pokračuje

Konečně páteček. Už hodně let ho mám každý den. Ale prožít ho aktuálně – to je super. Když jsem podnikala, v pátek jsem nepracovala. Chystala jsem si reklamu, vyřizovala zákaznické servisy, objednávky, připravovala jsem se na sobotní STS…

Moje Kuga je stále v lázních. Týden nespala doma. Vcelku mi to nevadí. Možná, asi, snad - určitě bych jela aspoň dvakrát v týdnu lyžovat. Že holka nehrabe kopýtkem pod stáním, mi nevadí moc, jen trošku. To ještě snad doženu. Teď soustředění na zkoušky Vesmírného učitele. 

- Petroušku, prosím tě, odvezl bys mě do Penny?

- Tak rychle, chci se dívat na hokej.

Cítím jeho energii. Jak stárne, víc a víc vnímám, jak si umí vydupat, co chce. Rychle, rychle beru bundu. Čeká před brankou. Připomíná mi to soboty, kdy mě ráno vozíval na nádraží k vlaku nebo k zastávce na autobus. Vždycky byl za mě nervózní. Obcházel nenápadně okolo koupelny.

- Micinko, myslíš, že to panička stihne?

Hezky mě znervózňoval. Vždycky jsme to stihli. Jednou mi dokonce od autobusu ještě dojel rychle domů pro telefon. Stihnul se vrátit do odjezdu. Jednou jsem zas telefon zapomněla. Období školení v Aquapalace skončilo. To byla hrůza. Hodinu přes celou Phu. Pak od autobusu. Jé, to bylo nepříjemné. Pak začalo období hotelu Step. Ráno z Černého Mostu na Vysočanskou. Uměla jsem vystoupit na téhle stanici. Trefit se na správnou stranu odjezdu autobusu. Ráno u Clarionu. Počkat si na správné číslo linky ke Stepu. Odpoledne jsem přijížděla na druhou stranu. Vběhnout do metra… Jednou jsem v Clarionu spala. Měli jsme tam víkend. Naučila jsem se jak myš trefit se na správné schody, stranu. Jednou při Extravaganze jsme Ocelářskou uličkou prošli do nějakého penzionu na jídlo poblíž Clarionu. Stihla jsem si doběhnout do Yves Rocheru. Na mě dobrý orientační výkon. Do Stepu jsem se naučila popojet na Palmovku. Odsud jsem se uměla pěšky dostat ke Stepu. Jenže poprvé jsem si zapomněla mobil. Podle tabletu jsem znala kontakt na mladičkou kolegyňku. Ta znala cestu. Vždycky jsem někoho poprosila, jestli si mohu z jeho telefonu zavolat. Ona stála někde daleko. Neviděly jsme se. Honily jsme se po povrchu, v metru. Nakonec jsme se našly. To byly nervy. Díky ochotným lidem, kteří mě umožnili zavolat… Od té doby jsem pak raději chodívala z Palmovky pěšky.

Tak dnes páteček. Klid. Volá kurýr.

- Ješiši, Kubo, já jsem na vás zapomněla. Už běžím. Dáte mi šítek?

Přitaká. Nesu ven krabici z čističkou vzduchu na reklamaci.

- Já jsem se lekl, že to nemáte zabaleno.

- Mám, mám, ale chtěla jsem vyběhnout ven. Tak jsem ráda, že jsem to nestihla. Utekla bych vám. :-) 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-20-nemusi-tat-ale-proc-je-cerny

Zkouším si vzít svíci a podpálit sníh. Nebo roztavit. Chápu, že vločky jsou daleko od sebe. Že nemusí hned tát. Ale nechápu, jak je možné očadit sníh. Smrdí chemií. Někdo mi psal na FB, že je to plynovým zapalovačem. Ne. Není. Svíčka není na propan butan. Jak se sníh může očadit? To je jako kdybych připálila vodu. 

Zvonek. Doporučený dopis. Katastr. O jé, vzpomněl si úřad. Copak?! Už dlouho úřední terminologii nerozumím. Změnili slova, aby byl člověk vylekán, cítil se nejistě. Volám. Paní je na obědě. Nevadí. Chci někoho jiného. Věnuje se mi ochotný pán. Jedná se mnou uklidňujícím tónem. Mamčin domeček. Nejedná se o původní kozí chlívek, který si mamka nechala upravit nejprve z oken skleníku na garáž. Asi před dvaceti lety si nechala postavit opěrnou zídku. Ne. Ne. Asi jde o přístavbu. Jo takhle. Tak to se stavělo v roce 1968. Hovoříme, kombinujeme. Paní mi zavolá v pondělí. Ne, ne. Ať mi zavolá ještě dnes. Vezmu si dopis do batůžku. Volám na zdejší stavební úřad. Tam sedí nepříjemná ropucha. Nikdo ho nemá rád. Tak co, Ireno! Obstojíš v saturnské zkoušce?

• Lekce odpovědnosti a času: Saturn vládne času (latinsky Saturnus, řecky Kronos), trpělivosti a struktuře. Jeho úkolem je donutit nás dospět, převzít odpovědnost za své činy a vybudovat si pevnou životní strukturu. Astrologický Saturn je pán karmické spravedlnosti a času, který je neúprosný a plyne všem stejným tempem

Věnuje se mi paní, jejíž maminka byla skvělá úřednice na odboru školství. Chodila na ekonomickou školu s Ivou. Její dcera vede hovor taky vstřícně. Ačkoli mám v sobě zlost, protože před několika lety nedodržela úřednický kodex. No, dobře. Ne, nemám nic o domečku. Hele, strašení! Bubnu! Boj se! Když nemáš nic o domě, hrozí ti pokuta až 400 000. Ty vorle! To je pomalu víc než kupní  cena domu. To je docela drsné. Koupíš si stoletý dům a co? Jdu mrknout, co mám o zahradě. Hele. Desky s dokumentací maminčiny přístavby. Všechno mám! Kde jsem k tomu přišla? Předkupní smlouva. Žádost o stavební úpravy… Tak se uklidníme. Jo, vyměření je na účet majitele. Ty kudly! Potřebují prachy na válku? To je neuvěřitelné. Co si stát dovoluje ke svým otrokům. Když stát něco chce, ať si to zaplatí. To bych chtěla moc. Někteří lidé se už vyvázali z daní, STK vozidla. Já zodpovídám za technický stav. A co dům na Husovce? Hrozí zřícením. Ale z Husárů nic nevytlačí. Tak se vrhneme na někoho movitějšího. No, ok. Bude v pondělí hledat v archivu kolaudaci. Ale musíte nám dát počet pater, pokojů, na co nevyužívají. Ne. Nedám. Promiňte. Volá mi paní z katastru. Andělka. Ne. Nemám se bát. Všechno se dá do pořádku. Říká, jak se to udělá. Ano, sejdeme se. Ráda.

- Váš dům, dívám se, je jako jeden z mála v pořádku.

- Tak to jsem ráda. Že aspoň něco.

A takhle budou trápit všechny, kdo mají starý dům. Přistavěli něco před šedesáti lety. Prý se třicet let nedělala revize. To jako kolaudace. A co já s tím? To je státu! Má to zaplatit soukromník?!! Tudy k penězům na tanky!

Jsem ráda, že mě Saturn nenechá v klidu. Čistička odvezena. Včera i dnes mi počítač dálkově kontroloval ve svém volném čase jeden pán. Zdarma. Vida. Auto, počítač, čistička. Abych toho neměla málo, ještě mi nadělili katastrální  úkol – jako pejsek - aport. Ano. Vykonám. Zvládnu. Ale štve mě to. Hezky rok začíná. V lednu mě přepadlo městapo. Odchod Vitouška. Jedna rána za druhou. Je to psychické cvičení. Psychohygiena. Přece nemohu hnít v klidu. Jupí!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-20-za-rodici-a-zpatky

Vybíhám na hřbitov Petroušek akorát přijel.

Mohu klusat po rovině. Vybírám si zas cestu nahoru do šancí. Beru to na jeden zátah. Funím. Děsně funím. Herdek! Dám to někdy nejen na jeden zátah, ale s normálním dechem? Dnes jsem se nedostatečně ustrojila. Není mi příjemno. Jdu rázným tempem. Tudy jsem běhávala jako holčička. S jistotou. Beze strachu. Tady vlevo dolů k poli bych se dostala k nám do domečku. Zahýbám na louku. Úplně suchá. Jak je to možné. Vždyť tu ležel před pár dny sníh! Míjím potůček. Uklidňující zvuk zurčení vody. V akátové aleji nahoru ke hřbitovu pozoruji hromádky sněhu. Sluníčko je silné. Ale nikde žádné čůrky vody.

Cestou ke hrobu se zastavuji u paní Slezákové. Maminčiny stařičké přítelkyně. Zemřela v březnu 1975. Pamatuji si. Náš hrob osvětluji mnoha lampami. 

Mami, jsem tu ve škole života. Má duše bude vycvičena pro ten příští. Tak se tu snažím, lopotím, usiluji být jako už ve škole ve všem ideální, nejlepší… To je blbost. Vůbec nemusím. Maličko si ve stáří dopřávám většího klidu. Snad už mám nastudováno, ne? Ne? Jako že ne? To se budu vylepšovat do posledního dechu? 

Jdu zapálit tetě Bartošové. Sestře tatínkovy maminky. Ještě k tetě Šimkové. Další sestra z řady sourozenců.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-20-odpoledne-a-vecer

Šup. Domů. Rychle, rychle. Začíná přituhovat. Zatápím. Před šestou budu mít vzdálenou pomoc na počítač. Péťa je tady.

- Petroušku? Odvezeš mě na nákup?

Všechno jsem zvládla. Všechny úkoly. Všechny nástrahy. Co člověka nezabije, to ho posílí!

Dobrou noc!