Z FB: Morálka si vzala dovolenou. Někde randí se svědomím... 

Úterý? Ne, prý už středa! No jo, dnes v poledne - to byla zas ta rána. Jako každý týden. Co se stalo ve středu v poledne? Zlomil se týden. Správně!

- Dobré ráno!

Zdravím každý den dům, den, svět, sebe. Jenže dnes slyším z pracovny Petrouškův hlas.

- Dobré ráno! Tak už lezeš? Jeď autem. Do Smiřic.

Naráží na mou hladkou tvář. :-)  Ne hladce oholenou, ale čitelnou. Oči i pusu!!! Poslouchala jsem Cyrila Höschla. My v Evropě u smajlíků měníme tvar pusinek. Asiaté to mají jinak. Umějí číst oči. Oni mění tvar nebo výraz očiček. K čemu jsou roušky? Pomalu se učíme číst z očí. To neumíme. My vnímáme pusu. Jinak jsou roušky na nic. Jen omezují zdraví! 

- Ne, Peťuš,  jedu vlakem. Jedu do HK. Pohodlně. Prosím tě naskočím na nádraží a rychlíkem jsem za patnáct minut v Hradci. To je jak MHD. Nemusím mít oči na stopkách, vyhýbat se protijedoucím šílencům...

Vyndavám myčku. Šejkr. Nutribullet. Nádobu thermomix...

- Ťuti, tys ještě nesnídal. Šejkr máš v myčce.

- Tak mi udělej jídlo.

Během dvou minutek mu mixuji příchuť café latte... Desátý rok si ráno šejkruje mléčnou s křupinkami. Od srpna máme novou příchuť kafíčkovou. Nejvíc jde na odbyt. I Petrouškovi chutná. Konec konců i mně. 

Předevčírem jsem si odlomila kousíček zadního zoubku. Promptně mě vzali už dnes. Rouška nerouška - jedu. Nerouška. Nikdo neotravuje. Klid, pohoda. V čekárně listuji mobilem. Popíjím čaj z lahve. Jsem na řadě. Za pět minut spraveno. 

- Zajeďte si tam jazykem, jestli jsme si rozuměly. 

- Rozuměly. :-)

Vždycky jdu cábrovat na trh, do krámku zdravé výživy, projdu Au parkem. Dnes? Prší. Hledám na IDOSu. Za pět minut mi to jede domů. Jedu. 

Cestou se snažím vyfotit obvodové zdi starého statku. Asi bohatý sedlák si mohl dovolit postavit takové krásné rozsáhlé dílo. Stojí už jen štít... Obvodové zdivo. Dřív nedaleko stávával v polích překrásný seník. Obrovská stavba na betonových základech, prkenné zdi provětrávaly. Seník v posledních třiceti letech zmizel z povrchu zemského. Lije. Naskakuji do auta u nádraží. Doma raz, dva, tři. Touhle dobou začínám pracovat. Petroušek přijíždí. Má dovču. Na své šolíšky. Na zahradu; ořechy, stromy... Diví se. 

- Co tu děláš?

- Jsem už zpátky!

- Fakt?

Nevěří. Jedu ještě pro hnojiva. Hořkou sůl k tújím, guano, tyčinky ibiškům... Počítám tak sedm osm set. Pán mě neobsloužil. Bez roušky ne. Sama v obchodě. Tak ne. :-) No jo, brigádník. Ale vůbec není obchodní. Volám majitelce.

- Ty máš touhle dobou už vyděláno? Ty nepotřebuješ tak sedm osm stováků?

- To víš, že potřebuji.

- Právě jsem ti je nesla. Ale tvůj pracovník se ani neobtěžoval řešit úkol. Neměla jsem překrytý obličej. Já bych třeba řekla, že to nanosím do auta. Hledala bych řešení, abychom oba byli spokojeni. Zaplatila bych na ulici.

- To mě mrzí.

- Neva, jedu ke konkurenci. Chtěla jsem, abys byla informovaná.

Objíždím zadní pevnostní ulice. Určitě tam najdu stálé kulisy do válečných filmů a do filmů ze starých dob. Jo, je to tu.

U konkurence bez trápení beru hořkou sůl... Jedu do domečku. Lukáš mi chtěl přivézt nájem. Vezu jim záclonu do kuchyňky. A záclonky na dveře. Mají tu čisťounko, voňavo. Novou kuchyňskou linku. Bezva. Starý dřez napasoval do nové. Zakryl plynový přívod... Vkusné. Obojí kamna topí. Hlavně - větrají malým horním výklopným oknem. Vrata jsou odvezená. Dovoluje si, jestli smí zavolat řemeslníkovi, kdy je vrátí. Jejich pejsek musí být stále doma... Hezky na mě spouští hrůzu. Šiva - překrásný. :-) Veverčák na chodbě. Postěhuje se s klecí nahoru. 

Radíme se, jak příští rok na střechu. Výměna krovů. Čistí eternitové střechy, vyměňuje šablony. Už se moc těším. I on. Prší. Už nemohou moc pracovat. Slíbil Ivance svíčkovou. 

- Tak já odpoledne přijdu jo?

Neodporuje. 

- Když já svíčkovou nemusím. 

- A co jste měla na svatbě?

- No, svíčkovou. :-) 

Ukazuji mu lískáčky. Kamínkem si roztloukám. :-) 

- Lukáši, jak se nám ta výměna oken posunula o čtrnáct dnů, Péťa mi říkal, ať to nechám na příští rok. No to ani náhodou. To byste tu měli binčus. To jsem raději přišla o půl měsíce nájemného, ale máte to hotovo. A krásné. 

Zdvihám se z chodníku. Sbírám svazek bankovek. 

- Paní Hrobská, dvě jste nechala na zemi. 

Babka jsem už stará nepozorná. :-) 

Svištím domů. Pracovat. Volám paní s tím krásným rozkvetlým jménem. Před týdnem měla poslat platbu. Čekala na výzvu. V mailu měla místo dvou y jen jedno. Hotovo.

Skyp s maminkou. Koordinační. Stejně máme v DD úslužné, hodné lidi. Stále mám v hlavě něčí poznámku na FB o hyenách kdesi v zařízení. U nás to tak není. My máme slunce. A už se nesmírně těším, až je začnu potkávat bez roušek. Mají je na obličeji v nesterilním prostředí osmý měsíc. Zdroj bakterií. Hrůza. Kdo je vysvobodí? V deníku jsem si četla dva roky starý záznam z kosmetiky:

Napařuje mi obličej horkým ručníkem; ocitám se šest metrů pod zemí. Jsem pole. Vláčejí ho koně; krásný relax. Sleduji vše zevnitř, z hlubin. - Loni po smrti Karla Gotta se mi tenhle relaxační zážitek ztratil. Lapala jsem po dechu. Dalo to čas, než jsem se pomaloučku vracela k normálu. Ale velmi pomaloučku. Přišlo jaro s rouškami. A je to tu zas. I teď při psaní mám husí kůži. A krátký dech. Tfujtajxl. Hadr na obličeji ne. Nedivila bych se, kdyby některá z pečovatelek začala trpět depresí. Jiná potížemi s dýcháním. Mučení. Psycholog popisoval, že řidič autobusu může v roušce řídit jako opilý. Nedostatek kyslíku.

Skyp s maminkou mi zkrátili na půl hodinky. Řeknu si zítra ještě o čtvrt hodinky.

- Paní Hrobská, maminka tu má hrneček horkého čaje.

- Moc děkuji! Za ni! MOC!

- Ale dejte pozor, je opravdu horký, aby se maminka nespálila. A kapesníčky tady má. Už vás nechám. Přijdu za půl hodinky.

Jsem v sedmém nebi. Povídáme si o mamčiných kamarádkách, o mých dětských skopičinkách.

- Mami, budeme luštit?

- No, mohly bychom.

Sedám ke stolu. Rozluštíme pár slov. Musíme končit. Loučím se. Zas zítra!

Peču mandlové lívance. Bez mouky. Z naší Herbalife kuchařky. Včera večer jsem naprosto zapomněla. Měla jsem tu další lékařku klientku. Z daleka. Zaujala mě. Pak telefon s vnučkou a snaškou a vaření - frrr. Napravuji. Lívanečky jedna báseň. Zapálila jsem Palo Santo, vykuřovadla. Celým domem se šíří vůně. Stále nakukuji na požární hlásič. Hlídá dobře. Už jsem ho třikrát vzbudila. Vždycky jsem vykuřovala. 

- Ne, v pořádku! Vykuřuji. 

- Heslo! Tak my vám to na deset minut vypneme. 

- Ne, ne, tady je dým. Tak na hodinku. :-) 

Pracuji. Petroušek je tu.

- Tady to voní! Proč jsi mi nezavolala? Byl jsem na obědě. Dám si odpoledne.

- Peťuš, zapomněla jsem. 

Jde na zahradu. Prší. Sbírá nekonečné množství ořechů. Zazimovává nábytek. Dnes dáme na terasu bednu na polena. Navážíme.

- Ještě kolečko!

- Ty to tam tak ukládáš. Mně by stačila dvě kolečka.

- To vím. Já si s polínky hraju tetris. Ty dvě, mně se sem vejdou čtyři. To bychom zas za týden naváželi znovu. 

Jdu taky na zahradu. Krásně melancholická. Smutná. Uplakaná. Krásná. Naše. Až vysvitne sluníčko, učešeme ji. Na zimu. Abychom se tu na sněhu nepřizabili. Zakopávám k tújím, smrkům, ostružinám hořkou sůl. Vedle na odvětrávacích komínech z podzemních chodeb někdo měří, úřaduje. Mužská postava stojí nebezpečně na bortících se stavbách. Poukázala jsem na bortící zdivo. Na možnost úrazu. Město hned reagovalo. Pozvali nějakou firmu prý z Budějovic. Vrátná z vedlejšího areálu se přišla zeptat, proč se nenahlásili na vrátnici. Tak víme, že z Budějic.

Sbírám pár zapomenutých jablíček.

- Peťuš, jdu domů. Dnes první podzimní zápal.

A taky jo. Pár polen zahřálo dům. Dostala jsem pochvalu, jak umím topit. Je tu jak v lázni. 

- Peťuš, tos mě naučil ty. Já jsem si to vylepšila - vždycky vytvořím základ uhlíků.

- To by mě zajímalo, kde mám zapalovač, mobil a cigarety. 

- Někde v zahradě. 

Za chvíli se vrací. 

- Já už to mám v keboni taky vykrámované. Zamknul jsem zahradní domek a nechal jsem to tam. 

- Péťo, co si tu počneme. Já myslela, že se o mně budeš starat. A my blbneme spolu. :-) 

Zákaznický servis. Paní Alenka volá sama. Slyším nadšení. Jídlo jí moc chutná. Má energii. Dodržuje. Jo, nezměřila se. Zapomněla jsem jí upozornit. Boky, pas, pupek, pod prsy, přes prsa, L a P stehno vstoje v nejširší části stehna, paže. Cítí splasklost. A to je teprve na začátku. Spěchá. Rychle vysvětlují její protein factor.

Volám další nové. Paní doktorka. Mám čtyři. Janička. :-) Včera jsem kvůli ní zapomněla na FB vaření. :-) 

- Jani, jak vám to chutná?

- Kupodivu je to výborné. A opravdu zasytí. Nemám hlad.

Teď něco stěhují, tak jen základní info.

Měla bych ještě zavolat dalším. Maňana.

Asi ve dvanácti patnácti jsem poslouchávala Rádio Luxembourg. Zpívali tam skvělou melodii. Mañana, mañana¸ mañana...

Procházím na FB postřehy lidí z včerejšího pohřebního děsivého divadla. Místo Prymuly prý mohli pozvat Hrušínského. Jj, Spalovač mrtvol. A co ti kolem? Děsivé divadlo. Iluminátské prostředí.  Nikdo neví, co to bylo za gorily. Zakryté ksichty. Koho měli vystrašit? Zaujala mě krásná metafora. Padne na dnešní dobu:

Morálka si ale vzala dovolenou všude. Někde randí se svědomím.

Padá mi hlava. Nadělalo se mi tu na půl stránky ůůůůůůůůůůů, případně úúúúúúúúúúúúúúúú. Podle toho, kde uvízl malíček, když jsem klimbla.

Bylo to divné. Vyklizené, vylidněné. Bez provozu. Už ať je to pryč.

Potěšující zpráva: Máme se rádi. 

Dobrou noc!