Pel mel dneška. Sdíleno z FB loni po půlnoci 8.12. Vedení DD si jede stále svou. Beze změn.

V noci se vypnul proud. Ještě jsem ponocovala. Manžel kontroloval skříňku na chodbě. Pak venku. Nahodil. Zjistila jsem, že nejdou zářivky pod linkou. 

Probudila jsem se. Nová baterie. Krásnou mi daroval loni v srpnu k narozeninám. Zkratovala v noci dům. Vydržela rok a čtyři měsíce. Naše kamna jsou na čerpadlo. Pokud vypnou proud, hrozí nebezpečí exploze. Asi před dvěma lety koupil záložní zdroj. Je stále zapnut v síti. Manžel zjistil, že zdroj nepracuje. Vyměnil ho. Včera v noci pípala UPS a pípal i záložní zdroj, ale nenahodil se. Ráno hledím, nabíjí se v obýváku. Je přeci permanentně zapnut. Prý tzv. kurvítko těsně po záruce vykonalo práci. Co bych si počala bez manžela? Opanoval mě pocit štěstí. Lásky. Vděčnosti. Jak lehce se vymění za pocit zmaru...    

Pročítám loňský příspěvek. Jímá mě - jak ten pocit nazvat? Zbytečnost? Liché pinožení? Tluču tady rok do vrat jak hluchý a nic. Mafie semknutá nepustí nikoho. Takový bezvýznamný, prolhaný červ se smýká ve funkci, chlubí se svými kontakty. A to ještě nevíme o těch, kterými se nechlubí. Budovatelé hodnot naší země, dělníci, montováci, pečovatelé v našem DD jdou po šedivých stezkách každodennosti. Nakládá se jim na hrb. Víc práce, víc hodin... Včera mi snacha vyprávěla, jak ve Škodovce někdy loni zavedli šestnáctky!! Ano, tak to má NWO v plánu. Jenže po krátké době jim lidi omdlívali, odcházeli se zdravím... Tedy upustili od tohoto nového přitažení otrokářského obojku. Nástroje zotročení.

Cestou polskými příhraničím jsem poznamenala, jak Poláci jezdí ukázkově a u nás se chovají na cestách jak neurvalci. Paní mi řekla:

- To víš, tady je okamžitě sejmou. U nás se jim nic nestane. Poláci, kteří jezdí pracovat do Kvasin, mají výsadu. Zastaví-li je policajt, nesmí jim dát pokutu za rychlost. On spěchal do práce. Bez něj by stála linka. Směna musí produkovat. Když ale ty nebudeš tady třeba svítit, nebudeš-li mít peníze, necháš tu auto a ať si pro tebe někdo přijede. 

Němci si u nás vymínili tuhle zhovadilost? Nevěřím. Protektorát v civilizovaném hávu. Už se nezabíjí za dráty... Lidi jsou ve výběhu tzv. svobody. Likvidují se bez střežení pozorovacími věžemi... Uvědomuje si to někdo?

V KIKu jsem koupila překrásné čokoládové mince. Takové masivní. Včera minci jedna z vnučinek rozdělala. To není čokoláda. To je žvýkací hnůj. Jasné, opět jen anglický název, navíc zavádějící. Čoko. Marnost nad marnost...

Titulek z netu: Startuje další ročník Mistrovství České republiky ve Vánocích na dluh. Proč jsou lidé nepoučitelní? Bída žene člověka...

Manžel přišel do kuchyně.

- Víš co se mi stalo? Na TV se objevila hláška: Z důvodu šetření elektrickou energií se přístroj za minutu vypne.

- A vypla?

- Jdu se podívat. A vypla.

Oběd. Zelenina na páře, brambor, krůta. Druhá svíce na věnci. Po obědě, zalézá světlo mého žití do své nory. Tvořím tvarohovo smetanový dezert s čokoládovými křupinami.

- Peťůůůš?

- Noóó!

- Peťuš, už spíš?

- Jednou si člověk lehne a už ho volají. Co chceš!

- Níííc. Mám tu pro tebe mňaminku, ale spi dál...

V mžiku je mlsal u mě. Skleničku s tvarohem, malinami, jahodami odnáší jak kočka myšku k sobě.

- Prosím, tě, a sfoukni všechny svíčky, pyromane, než odjedeš. Abychom...

- Jj, neboj.

Nechce se  mi za maminkou. Mám vytírat, žehlit, uklízet... Tři. Jedu. Slyším volat maminku. Úpěnlivě!

- Haló, haló...

- Jsem tady! Koho voláš? Proč jsi v posteli? Uděláme si spolu druhou adventní neděli, jo? Přinesla jsem Ti vánočku; a tvarohovou dobrotu...

- Jé, tak jo. To jsem ráda. Já jsem tak ráda, že jsi tady.

Jak byste tuhle situaci prožívali Vy??! Já strašně. Lidí málo. Vidím jen jednu pečovatelku.

- Iveto, proč mamka leží?

- Ráno byla nemožná, po koupání jsme ji nechali v posteli.

Tak to je dobře, že ji nechali po koupání v pelíšku, ale není dobře, že je jak v kriminálu. Do pr.. A víte, co jsem udělala?!? Zapálila jsem druhou svíci na věnci. Ať se pana ředitel po... Když mají falešné požární výjezdy - povídal od prázdnin patnáct, tak nic, že jo? Hazardér. A hezky jsme si u hořícího adventní věnce pustily koledy. Dala jsem maminku vyčůrat. Sehnala jsem chodítko. Na záchod jsme si došly po svých. Aspoň jednou za den jsem ji procvičila. Sama si vstoje sundala kalhoty. Snažila se moc. Sedly jsme si na postel. Zachumlala jsem ji do deky. Mamka - asi radostí - začala zpívat; hlasivky nechtěly pomáhat. Chrapot. Navíc v jedné koledě jej ovinula zpívali ovinula jej. To nás vyhodilo z konceptu :-) Mně ne, ale maminku.  :-)

Voláme Lindě. Chvíli mamce zpříjemňuji nedělenku. 

- Mamko, našla jsem v Tvém povídání chyby. 

- Jo? Víš, já třeba sedmkrát u toho usnu, hlava mi bimbá... Co jsem přehlédla? 

- Předložku s - dalas do druhého pádu.

Dnes půl jedenácté. Končím, končím...   

Loučíme se s Lindou. 

- A teď už běž! Běž za Petrem. Ať tam není sám.

Na noční košili jsem natáhla svetr, na něj zapnula flísku - až ke krku. Teplé ponožky na nožky. Děkovala, děkovala. Boty - aby nešmajdala přezky. Posadila jsem ji do deky. Zabalila. Navrch ještě jednu deku. Mamka nastydla v té ratejně, kterou nazývají jídelna. Je to chodba, duje tam. Neuzavíratelný prostor. Seděla celý týden jen v halence. Vždy ruce ledové. Pokaždé jsem ji zateplila svetrem a dekou. Do prčic. Jsem divná? Když se někdo hýbe, může chodit v plavkách. Když někdo sedí, musí mu být zákonitě zima. Malé děti a staří lidé potřebují TEPLO!

Co říct? Nechtělo se mi. Adventní neděle. Nedalo mi to. Ještě, že jsem opět jela. Ředitel tam má ležáky. K nim pět a půl zaměstnanců. Mladá sestřička, co nedrtí a neláme tbl. - v pátek:

- Jedna sestra na noc stačí. - (Líbezný úsměv.)

Připomíná mi to vymydlené mozky multikulti. Vítačů; sluníčkářů. Nebo jsem blbá.? Nevím. Jedna na osm ležáků? Jedna na osm chodících je málo! Jedna na osm ležáků je hazard!

TV. Demagogie - očkování na spalničky. Kdo ponese trvalé následky po očkování - bude odškodněn. Tak to budou rodiče určitě šťastní... Spalničky je původně dětská nemoc. Každý si jí prošel. A navždy se stal imunním... Doživotně. Očkování vyvane. Dnes je to nemoc dospělých - ano, pro ně nebezpečí. Chjo, proč se z jednoduchosti musí udělat složitost...

Dobrou noc :-) 


9. prosinec 2017 v 1:08 - tedy už 8.12.17

Za maminkou. Chce čůrat. Praxe mě naučila nebo jsem se vyučila praxí? Ovládám postel, postranice, umím nasadit mísu. Uvědomila jsem si, že potřeba se dělá v sedě - zdvihám postel a ejhle. Povedlo se. Dnes dvakrát. Huráá.

Na chodbě jsem potkala bývalou milou vedoucí. Radostně hlásila, že ví, kde budou ztracené boty. Odporuji, že ve stinném pokoji už hledaly včera. Znovu jsme tam zašly. Našly - plné šuple bot, bačkor, polobotek, pantoflí, kozačky... Dokonce vyfouknutý nafukovací míč, který jsem loni přinesla na aktivaci staroušků. A na prázdném stole koukám - obrázek JK, který jsem hlídala celý rok jak ostříž, vrátila jsem se pro něj loni v listopadu, aby mamince visel nad hlavou vedle hrazdičky v HK, a ukolébaná tím, že se maminka mohla vrátit do svého slunného ráje, jsem na něj zapomněla. Vypnula jsem pozornost. Náhody nejsou. Měla jsem ho nalézt :-) při opakovaném hledání...

Dřív se na chodby v zimě nastěhovaly lavice z teras, mamince jsem tam někdy ustlala po obědě, hověla si, než se začali trousit starouškové na odpolední kafíčko; hráli hry, házelo se balonem, předčítalo se, svačilo, v adventu tam stál stromeček, zněly koledy a taky se zpívalo. Dnes sedí dva tři v nové jídelně s umělým osvětlením před TV, původní jídelna s denním světlem zeje prázdnotou. Při obědě přetékala lidmi. Všichni se tam vešli, a bez zářivek. Někdo jel výtahem do velké jídelny do přízemí. Dnes zejí chodby i jídelny prázdnotou, žádný zpěv, žádné družení, pospolitost.

V Grand parku osvětlovaly zářivky dlouhou nevětratelnou chodbu, vše moderní, neosobní, divná energie. Možná posedla pana ředitele. Nebo že by si hrál na velkého šéfa? Návrat do Černožic - zdá se mi - nějak pokulhává v radosti. Souhra kolektivů zničena. Uplatňují se manažerské způsoby - rozbít lidské předivo. Personál působí vystrašeně, jaké novosti vedení na ně ještě chystá? Pečovatelky makají dvanáct hodin - kterýpak reptiliánek tohle novodobé otroctví vymyslel? Dvanáctky pro ženy! Krmí, jezdí pro prádlo, rovnají, přebalují, chystají jídlo, rozvážejí ho... Dřív stihly i vyšít číslo na oděvy. Zlobila jsem se, že znehodnocují černým fixem krásné nové kapesníky, prádlo. Jednou vedle mě maminka capkala v obchodě a z pod kalhot jí vyčuhovala bílá ponožka s černým číslem 56. Stala se číslem. Pak koupili nažehlovací stroj.
Pro mě důležité - maminčiny podepsané :-)) ručníky, noční košile, saka, šaty, ponožky, punčocháče, dva polštářky s novým peřím v nové sypkovině, dopisy ode mě - podepsané :-) - ZTRACENO. Vzala jsem dva povláčky domů. Vždy jsem je vozila domů vyprat. Na střídačku. Polštářky, které si maminka ušila, jsou vtahu, povlaky jsem nafotila. Ten jeden, ošklivý - ale pro mě cenný, pod nálepkou KONEČNÁ číslo 56. Mamka ho ušila z dětského zimního overálku. Nic nezahodila, vše využila. Druhý, taky ušila a vyšila - zajímavé, ten počmárán není :-) Proč asi?
Když jsem to měla dnes napsáno, zmizlo mi to. Tak jsem to po ohmatu napsala podruhé, bez pilování. Jdu koukat do sebe.