Secvičili jsme besídku. A já to budu dětem kazit na klavír.

Krásný adventní den. Začínám v deset. Miluji své klienty. Snaží se změnit svůj životní styl. Své stravování. Statečné rozhodnutí. Jdou ke zdraví. Chjo, hodně lidí má ŠIPR. Copak ŠIPR, ale velké břicho. Časovanou bombu. Spouštěč. Neumějí pracovat se svými buňkami, orgány, se svým tělem. Ne, neumějí. Nechtějí. Neva. Každý je svého štěstí strůjcem. Raduji se z úspěchů a snah svých lidí.

Dnes jsem jela minutu po minutě - zvládla. Je večer. Zadělala jsem na tlapy, linecké, ledovky.

Kitty - Mikeška jedna. Zvykla si. Už ji mohu pohladit po břiše. Šavle zasunuté. Už zná a ví. Sedí u zásuvky s kapsičkami a bonbony. Večer si řekne o hru. Rozvalí se. Čeká na provázek, myšku s dlouhým sisalovým ocáskem. Dnes poprvé předla. Radovala jsem se. 

V odpoledni bylo okénko na besídku v MŠ. Jsem okouzlena adventní výzdobou zahrady, oken, smrku. Moc krásná. Vkusná. Povedla se. Jednou jsme přišli o deset minut dřív. Mohli jsme klidně přijít o deset minut dýl. Pro příště - ne. 

Paní učitelka secvičila. Snaha se cení. Nemá se srovnávat. Učitelky na koncertě druhé MŠ před týdnem předvedly a uměly. Tetelila jsem se štěstím. Učitelky nastolily pevný řád, ovládaly hudební  nástroje, decentní průvodní slovo, nádhera. Bylo vidět opravdu práci s dětmi pro rodiče. - Dnes: Pohádka - krásná. O veliké řepě. Chlapeček - vypravěč. Potichoučku - beru. Paní učitelka ho nenaučila držet zvoneček, aby cinkal. Vyvalila jsem oči. Maličkosti dělají celek. Děti veselé. Uvolněné. Radost ze zpěvu byla cítit. Udivil mě chaos paní učitelky. Nechápu. Neměla připraven scénář. Zahrajeme pohádku a v průřezu písničky od září do teď. 

Je zvykem, že paní učitelka potichu připomene název, nebo dá tón... 

- Děti, která teď?

Ozvalo se:

- Půjdem spolu.

- Ne, to ještě né!

Dotklo se mě, že hned na úvod uvedla, že se teda snažili secvičit besídku. Necítila jsem úsilí nebo umění prodat snahu dětí i svou!!! Očekávala bych: My jsme pro Vás připravili, secvičili jsme, těšíme se, že se Vám bude líbit to, co jsme si přichystali... Formulace bez ladu a skladu, bez přípravy... Chyběl ten papírek s body. V úvodním slovu jsem považovala za vtipný úvod:

- Já to dětem kazím na klavír.

Jenže ona to fakt trapně kazila. Neumí hrát na klavír. Pokud učitelky MŠ musely mít titul Bc., pak nechápu, za co. Pokud si po dvaceti letech sednu ke klavíru a budu si kazit koledy doma, budiž. 

Ještě vypíchla svůj nedostatek: 

- Tuhle koledu jsem dnes sedmkrát zkazila. Děti, pokud to zas zkazím, tak to, prosím vás, dozpívejte.

Tak to je výsledek vyššího vzdělání! Co to děti učí? Nemusíš si to předem připravit, nemusíš nacvičovat; vždycky z toho něco vyleze. Dobrá příprava na život. Nemusíš se učit, předvedeš na čtyřku. - Jsem stará škola: Nacvičuji pečlivě tak dlouho, dokud s tím nebudu moci vylézt na světlo boží... Aby nám v budoucnu nepadaly mosty, aby lékařům neumírali pacienti, aby fasádníci odevzdali krásnou fasádu... 

Po potlesku na závěr do všeobecného šumu ještě zapadlo sdělení.

- Děti jsou šikovné.

To ale mělo zaznít na začátku! Prezenční listinou mávat nad hlavou, když už jsou davy na odchodu... Nevím.

Škoda. Určitě nácvik dal hodně práce. Nepochybuji. Radost sledovat pohádku. Ta se jim povedla. Děti hezky hrály. Moc hezky. Líbilo se mi. Bylo cítit radost z hezkých písniček. Ale takhle to shodit - nerozumím.

Zaplaťbůh, naše vnučka piluje, piluje, nacvičuje a nedá pokoj, dokud to neumí, dokud to není ideální... Vzpomínám před dvěma lety. Na zahradě nacvičovala kotoul vpřed. Její maminka ji perfektně vedla i k plavnému výskoku. K dokonalosti. Nemohla jsem se vynadívat. Asi před rokem, dvěma jsem dostala video, jak se vnučka zavřela a nacvičuje obracení dřevěné palačinky na dětské pánvičce. Jo, dala to. Pokud ji ale vzděláváním budou doprovázet takovéhle vzory, pak potěš! Rodiče, snažte se!

Jela jsem rozladěná za maminkou. Seděla tam bývala ředitelka MŠ. Zeptala jsem se na její názor. Shodly jsme se. Děti vedeme vzorem. Pokud je školním vzděláváním bude provázet opakování - já to zkazím, já to neumím, pak přijmou nedůvěru sama v sebe za šablonu. A nedokonalost za přirozenost. Proč se učit český pravopis, vždyť stačí psát s hrubkami. Neznalostí jazyka končí národ. 

Docela bych si besídku poslechla znovu... Ale jinak.

Maminka. Všichni sedí u stolu v ratejně zvané jídelna. Beru ji do chodby. Mamka je v teplém svetru a dnes měla teplé ruce. Potěšilo mě. Běžím do pokoje. Zdravím hezkou starou paní s chodítkem. Zezadu z chodby se ke mně hrne pán od žaluzií:

- Já vás poznal. Podle hlasu. Jdu vás pozdravit. Rád vás vidím!

Pán nám v létě instaloval plisé roletky. To je on, co mi řekl:

- Líbí se mi, že u vás člověk ví, na čem je. To mám rád. :-)

No, to teda je pravda. Taky mám ráda, když vím, na čem jsem. Takový usměvavý, upovídaný, šikovný, sluncový.

- A pozdravujte pána!

Vyřídila jsem. 

Nejsem na FB, tedy nenapíšu A teď do mě. I kdyby, je mi to tak nějak fuk. Žiju si svůj spokojený život. Snažím se neubližovat, nepodvádět, dělat radost světu. Být vlastencem. A co vy? :-) 

Dobrou noc!