Šedý, zadumaný; Den armády - které?
Šedý den. Celý. Zamračený. Ale zaplaťbůh pršííí! Hurá! V deset klientka Dana. Mám už klienty mnohaleté, stravují se u mě dlouhou dobu. Souzníme. Mám je ráda.
Dana má neteř. Studuje zdravotní školu. Na konci školního roku mi zděšeně vyprávěla, jak se spolužačky těší na píchanec. Na mě to velmi tísnivě neblaze působí. Je to pro mě strašidlo. Vím, jaká šmakuláda se lije do žil velkým, natož dětem. Pozoruji, jak často jezdí sanity. Víc než dřív.
- Představ si, spolubydlící šestnáct let spadl koutek, vysoký krevní tlak, nemohla mluvit. Zavolali rychlou. Všechny vyházeli, jen neteř nechali v pokoji. První otázka - jestli je očkovaná. Ta holka má jednu ledvinu. Nejhorší je, že její maminka jí do toho nutila. Ale v dobré víře. Chtěla pro dítě to nejlepší. Aby byla zdravá. Původně byla tlustá. Zhubla asi osmnáct kilo. Je pěkná, štíhlá. Odvezli ji; pravděpodobně jí ředili krev. Už mluví.
Brečím. To se děje našim dětem. Hnus. Hrůza. Nezodpovědnost. Neinformovanost. Šlendrián - rodiče se nepídí po informacích. Pravdu mají za konspiraci. Expirace konspirace se z několika let zkrátila na jeden den.
Na jedenáctou uháním na RHB s kopýtky.
Je pro mě tenhle svět? Patřím sem? Jsem jiná. Můj poslední hovor s maminkou. Skuhrala jsem. Maminka měla slova útěchy. Jsem sama. Zbyla jsem tu.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-06_Rok_2018/
Vracím se domů. Ke kočkám. Milují mě. Zrzka je asi falešná. Jen doráží, co by kde dostala. Pořád někde trajdá. Mourek je asi vděčný upřímně. V tichu domu slyším téměř neslyšitelné zvuky, šustění. Někdo tu se mnou je. A myš to není. Jsem ve střehu. Kdykoli se podívám tam, odkud slyším jemný šelest, nikde nic. Chci si namlít sodu na praní. Pytlík jsem položila i s celofánovým obalem do nádoby. I ten šustí, jak se jeho váha pomalu propadá k vrtuli stroje. Kdo mě přišel uklidnit?
Volá Petroušek. Během chvíle je poledne pryč. Péťa je tu.
- Jdeme dozalít ty stromy? Pomůžu ti. Pojď, než začne pršet.
- Peťuš, Mourek leží na terase. Nesla jsem ho domem.
- Já ti dám domem. Netahej ho sem.
- On to tu už zná. Orientuje se. A na terase má teplo.
- Tak mu uvři.
Tohle slovo znám jen od Péti. Uvřít. V jeho chápaní znamená přivřít. Pootevřít.
- Do dvou minut jsme připraven! Jdu ven!
Vidím ho jít okolo oken zahradou. Pošmourný den. Moc se mi nechce. Dnes si beru kroksy. Nemám ani chuť jít bosa. Rousat se mokrou trávou a listím. Natlapovat chodidly ořechy. Péťa vyrýva jamky u stromů. Já dobírám sud s vodou, následně z vany. Do konve šplíchnu odhadmo asi dvě víčka podzimní výživy. Nalévám, stromy i přes déšť pijí. Myšlenkově posiluji účinek - soustředím se, aby strom měl z konve užitek.
Sbíráme ořechy. Z velkého ořešáku menší, z menšího ořešáku obrovské. Bedna s menšími se plní. Jak jsem "uvřela" síť, Mourek vystartoval do zahrady. Do společnosti. Dělají na nás se Zrzečkou výpady, útoky, úskoky, honí se. Radují se, že jsme venku. I já je děsím. Krásně se lekají. Zrzka, když na ni bafnu, nadskakuje do výšky jak gazela. Teprve pak mizí.
Začíná pršet, akorát jsme vše stihli. Další ořechy zas zítra. Nesu bednu do koupelny na žhavou dlažbu. Maminka ořechy vystavovala sluníčku. Stále je promíchávala rukou, aby se vlhké dostaly navrch. Já jsem se snažila udržovat koš vlhkých, aby neschly, abych si co nejdéle mohla louskat čerstvé a sundávat z nich slupičku. Ne, takhle to nejde. Musí se průběžně sušit. Celý strom nemohu sníst.
Jdu si ohřát zbytek špaget, cibule, krůtí prsíčka... Sklenici muškátu. Puntíkatý drahocenný hrneček po mamince plním výluhem z jablečných šlupek. Říkám tomu čaj. To zas bude závoj octomilek obejdovat nad konví. Přisýpám náš Herbalife bylinný koncentrát. Šestadvacet čínských bylin a bylin jihoamerických indiánů; rozpouští tuky v cévách. Obsahuje zelenou guaranu a zelený nepražený kofein. Bystří mysl. Dodává energii. Skrývá pět patentů nositele Nobelovy ceny dr. Ignarra. Jo, stále se chlubím, že jsem s ním 7.11.2014 večeřela v Libeňském zámečku. Vezli nás tam limuzínami. Dva noclehy v hotelu Aquapalace pro dvě osoby zdarma. Dr. Ignarro nás vítal na schodech. Ke každému prohodil zdvořilostní větu. Madam, vám to sluší. :-) V zámečku hrál živě tlumený klavír. Tehdy jsem měla velkou motivaci. Asi bych kvalifikaci dnes už nesplnila. V ten den jsem celý učitelský život existenčně stepovala buď na křižovatce Na Špici u mohyly, nebo na pevnostním hřbitově u hrobu padlých rudoarmějců. Večer zážitek v divadle z balkonu. Dole seděli zástupci ruské posádky. Jen proto, že nás nutili k účasti, měla jsem odpor. Bála jsem se i kýchnout. Mnohdy se mi v blátě promáchaly kozačky. Ó, někdy mě zábly v mrazu nohy. Dnes? Obrátka o 180°C. Jak píšu, jen jsem nahlas udělala hi, hi, hi. Šla bych, dobrovolně a ráda vzdát hold našim osvoboditelům v nesmyslné debilní zabíjárně, druhého dílu světové války. Ta první byla premiéra. Ta druhá - byla s koncentráky. Nikdy bych se neopovážila jet do Osvětimi. Nemohla bych tam dýchat. A nesměla bych se ráno namalovat. Bylo by to zbytečné. Jak jsem silná bytost, tak na tenhle výlet nemám koule.
Dnes je 6. října. Před čtyřmi lety jsem sdílela:
Dnes je prý 6.10. V ten den maminka vždy plakala; dělala u VÚ 8521 civilního zaměstnance. Vdova. Dvě děti. Bez politické příslušnosti. Důstojníci, jejich nedovzdělané manželky, nemakačenkové, semtam ochlastové dostávali obálky s odměnami. Mamka se vzděláním nedostala nic. Přitom byla potřebná. Já na gymplu. A co? Přežily jsme?! Nemohla jsem mít to, co ostatní holky. Přesto se do těch dob vracím, dívám, vzpomínám s láskou. Bídu jsme netřeli. Každé prázdniny na brigádě ve Frutě v Černožicích. Navazovala jsem nová přátelství, poznala jsem maminčinu kamarádku Milku z dětství, naprosto sedřenou - oproti naší krásné mamince. Naučila jsem se, že když zahouká siréna na přestávku, nepustím lopatku a smetáček v okamžiku zametání střepů z rozbité sklenice. Pamatuji si, jak mi Erika spolužačka - říkala: No, Ireno, snad to dometeš? Tak to je pro mě dnešek - Den československé lidové armády - s vojáky, generály, tanky, obrněnými transportéry, parašutisty - jak moje Deniska říkala parašuty , letadly, sklady, opravnami - tam právě mamka v kanceláři dělala - u "hadrářů", se státní hranicí, s pohraničníky a jejich psy.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-06_Den_armady_-_Ceho_Den_miru_ve_valce/
Prohlížím si fotky. Čtu. Mamka brblala. Nechtěla luštit. Sebrala jsem se a jela k volbám. Stavila jsem se na nadjezdu. Pozorovala stavbu dálnice. Šolíchali pomalu s jedním strojem. Dělníci se hledali na stavbě. A simsalabim! Za tři roky hotovo.
Péťa jede na zápas.
- Buď hodná. Zamknu tě! Nikomu neotvírej. A ne, abys něco vyvedla.
Jdu si přeprat na umývadle dvoje letní šaty. Pračka zvoní. Dopráno. Máchám prádlo z pračky, máchám dvoje šaty. Léto, ještě něco pro tebe na štanglu mám. Můžeš se ještě vrátit.
Ve dvacet školení. V jednadvacet porada Word teamů. Jdu zkontrolovat na vnitřní terasu Mourka. Nesu mu Zrzčinu nedojedenou mističku. Nechávám pootevřeno. Zapaluji světla po domě. Slyším chřoustání. To není Zrzka! Toulá se venku.
- Mourku! Co tu děláš? Kdyby tu byl páníček, to bychom dostali!
- Jen jsem si přišel zobnout, jaké to má Zrzka. Už utíkám ven.
Běží do výklenku s francouzskými okny. Nakonec si to rozmyslel, běží zpátky k terase.
- Moure, pocem!
Beru ho do náruče. Muzlám ho. Stavím ho na nohy u dveří do zahrady. Stojí; čekám, jestli se náhodou neobrátí zpátky. Ne. Jen rekognoskoval tmu. Vyskočil do ní.
Jdu rychle nachystat krabičku svačinky zítra Petrouškovi. Barvičky. Žlutá, červená, modrá. Nemám zelenou. Celé léto jsem si vystačila ze své úrody. První dvě okurky jsem dostala v červnu od Aranky. Ó, jak jsem za ně byla vděčná. Moje teprve kvetly. Na lince mám ještě kousky krůtích prs. Sudý počet. Otevírám dveře. Lákám ze tmy zrzavou tulačku. První se přihasil i bez zvaní Moureček. Dělím je o masíčko. Moureček by nejraději sežral i Zrzčino maso. On nekouše. Ona ano. On polyká celá sousta. Ten čas, co sháněl jako bezdomovec, kde se upíchne, asi hodně hladověl. Nemám představu, kde, jak a co jedl. Dohání to. Mám pocit, že se zdvojnásobil. Funí. Heká. V náručí se pronese.
- Vyhráls?
´- Vyhrál.
- Sportovní výživu?
- Rád.
Sedá si ke mně. Povídáme si.
- Peťuš, víš, co mi dnes říkala Dana? Její vnouček asi pětiletý viděl anděla. Říkal:
- Babičko, něco ti povím; ležel jsem v postýlce a přes okno se na mě díval anděl.
- Jak vypadal?
- Měl krásné zlaté vlasy. Byl zlatý a smál se na mě.
- To je tvůj anděl strážný. Bude tě celý život opatrovat.
- No jo, jenže ten starší, ten už by měl být oděn v lidském včetně škrabošky, je mu patnáct. Říkal jí:
- Babi, něco bych ti chtěl říct. Ale až budeme sami. Oni by se mně smáli.
No, a vyprávěl jí taky o andělovi. Říká mu různá tajemství. Na otázku, jak to tu skončí, řekl, že nesmí nic prozradit, aby to dobře dopadlo.
Bude půlnoc. Zrzečka si hoví v klubíčku vedle mě. Přece jen už je v noci chladno. Moureček trůní asi na polštářku venku na přední venkovní terase. Moure, neboj, mám pro tebe ten záchůdek, velký pytel steliva. V mrazech budeš v zimní zahradě. Loni ses tu plížil jak zloděj, dnes tu máš domov.
Tak zase dobrou noc!
P. S. Toto jsem našla ve svých sdíleních. Dva roky staré. Dnes to bude o něco strašnější na těch našich jako vysokých.
Leo Švančara
6. říjen 2019 ·
Odposlechnuto před chvílí ve vlaku:
"Já, vole, studuju žurnalistiku. Ta mi hrozně sedí - nic tam neděláme, bavíme se o ekologii a tak. A je to paráda. Kámoška - blázen - studuje medicinu a když jsem viděla její rozvrh, tak bych se picla. Těch hodin a tý praxe, vole. A já nerozumím, když jsem viděla ty její papíry, jakou pakárnu je tam ti volové učí, ani slovo... ...jo ty už vystupuješ? A co u vás na fildě, taky takový super leháro jak u nás? Jo taky? Tak čau..."
Spadl mi kámen ze srdce. Moravec a další geniální čeští novináři budou přece jen nahraditelní