Setkání

Ježiši, půlnoc. Klimbla jsem. Tak, Ireno, šup, do postele! Krátké ohlédnutí.

Vstávám kousek před devátou. Na desátou paní. Připíjím horkou vodou s citronem smrku od naproti na krásný nový den. Krájím kočkám maso. Sobě mixuji koktejl. Telefon.

- Dobrý den! Nevím, jestli tu jsem správně…

- Dobrý den! Vidím vás, ale na desátou.

- Ne, teď v devět.

- Aha? Prosím, dejte mi chvíli. Teprve krmím kočky…

Ty vorle. Raketová rychlost. Koupelna. Namalovat. Ustrojit. S úsměvem – pojďte dál. Drobná usměvavá paní.

Vysvětluji analýzku. Vcelku hezké výsledky.

- Ale já bych ráda shodila trošku bříško.

No, pravda, bříško na hranici, metabolický věk by mohla mít nižší. Přesto je pod jejím biologickým. Měřím na přístroji. Ptám se, co dělá.

- Mám úklidovou firmu.

- Aha? Kolik lidí máte?

- Uklízím sama.

- Jé, nekradli vám lidi?

- No, kradli.

- Co třeba?

- Prací kapsle. Tablety do myčky. Stříkali si parfémem.

- Faáákt?

- Jedna se při úklidu opila. Upíjela cizí alkohol, až ji našli v bytě opilou.

- Ježkovy voči!

- Jedna starší paní říkala, že v poslední době moc neprala. Ale ztrácely se jí tablety do pračky. Tak to narafičila. Přišla na to, že jí chybí čtyři kusy.

Valím oči. Moře je tvořeno z kapek.

- A co zlato?

- Taky. Jedna paní byla na vozíku. Měla své dva pokoje v domě.

Teď nevím, jestli jí stáhli prsteny nebo vzali zlato z krku. Hyenismus.

- Já, když luxuji, našla bych i desetník neplatný, položím ho na stůl.

- Moje maminka jako malá holka, se chodila učit šít v Neznášově na křižovatce do hospody u paní Krušinové. Taky tam narafičili peníze. Mamka mi vyprávěla, že pak říkali:

- Máme tady dvě Vendulky. Ta jedna je poctivá. To jako mamka. Ta druhá krade.

Tahle paní je ztělesněné světlo. Milá společnost. Takový střízlíček. Poctivé oči. 

- Já v noci ještě žehlím.

- Jako na zakázku?

- Ano.

- Na kila?

- Ne, na hodiny. Za dvě stě padesát korun. ¨

- Jé, to u mě by se lidi nedoplatili. já žehlím třeba dva dny. Ale po kouskách. :-) 

Ukazuje rukou velký koš. Ten vyžehlí za hodinu a půl. Paní je u sboru dobrovolných hasičů. Prý jí to pípne v jednu ráno, ve čtyři. Jede. Třeba k nehodě. Ráno se vrátí, vypraví děti do školy.

Ta paní stíhá tolik věcí. Vysvětluji o úbytku vitamínů, o tucích, cukrech, bílkovinách… Mluvím o ztrátě svaloviny mezi dekádami.

- Já si svalovinu pěstuji. Tuhle firmu znám.

Ano, zná Herbalife. Vypráví, jak měli v spory ohledně očkování se švagrovou. Švagrová zdravotní sestra by opíchala všechny. Tchán měl už tři infarkty. Teď ho čeká operace. Jenže ti si nikdy nepřiznají, co je důvodem. Nechali se obelhat. Naskočili na propagandu. Syn téhle paní hraje hokej. Prý byli i v Americe a ještě v jedné zemi. Řekl jí:

- Mami, i kdybych se měl vzdát hokeje, nenechám se píchnout.

Mají intuici. Říkám jí o šišince mozkové. Paní poslouchá. Vnímavá. Vyučená kuchař číšník pro pohostinství. Pochází z Ostravy. Tatínek byl havíř. Jí bylo devět let, když to tatínka zavalilo. 7.1.1993. Bráškovi byl rok. Maminka měla tak vysoký vdovský důchod, že by se jí nevyplatilo jít pracovat! Zůstala s dětmi doma. Ještě v roce, kdy podle UNIDROID vznikla nezákonně naše korporace se nám žilo blaze. 

O otčímovi mluvit nechce. Maminka s ním měla ještě brášku. Ve čtrnácti odešla do učení. S úctou vyslovuje celý název svého učebního oboru - kuchař číšník pro pohostinství. . Na základní škole sportovala. Atletiku, plavání, gymnastiku, basket, letní biatlon.

- Aha, to je to, co dělá ta blondýna v Novém Městě na Moravě.

- Ale ta dělá zimní. Já jsem dělala letní. Běh a střelbu.

Paní nesmírně lidská. Zvláštní bytost. Mají s manželem pronajaté pole. No jo v naší Polabské nížině. Kde se staví a staví dálnice, obchvaty… K čemu pole! A tihle si pole pronajali. Oni vědí. Svoje je svoje.

Smekám. Takový drobný človíček. Paní je nesmírně činorodá. Přičinlivá. Chodí do fitka. Celý den nejí. Třeba až večer. Vypije prý až devět litrů vody. Zhrozila jsem se. Ledviny nejsou stavěny na takový průtok. Má nezdravou životosprávu. Povídáme si. Něco z Herbalife má doma. Už to bude asi prošlé. Odváží si kompletní program. Odchází. Venku jemně prší. Čeho jsem si všimla, že měla obrovský postřeh. Obdivuhodný. Došla řeč až na studentskou pečeť za 106 korun.

- Tak aspoň maminky nebudou kupovat dětem vadnou recepturu na ucpávání cév…

Paní vede hovor ještě dál. Tam, kam mně to nenapadlo.

- Tak dětem budou kupovat ještě větší hnůj. Levnější.

Má pravdu. Budou chtít dětem něčím udělat radost…

- A co budete obědvat?

- Až večer.

- Moment! Počkejte.

Nesu jí na výběr ze tří tyčinek – dvě zná. Citronová, arašídová. Nemám rozdělanou vanilkovo mandlovou. Mám ještě třetí – achieve. Čistá hořká čokoláda. Na té se podílel svou chutí, radami i Cristiano Ronaldo. Vybírá arašídovou. Aspoň na svačinku jí daruji s sebou malou pozornost. 

- Máte obědvat!

- Oběd si udělám u zákazníka. Koktejl.

- Může být. Odpoledne si dejte oběd!

Odchází. Radím jí, že klička doleva. Vůbec nelomcuje brankou. Když doleva, tak otevírá doleva. Hotovo. Dívám se za ní.

Odpoledne přijíždí paní. Tenký hlásek. Vcelku štíhlá. Jen bříško… Jasně. Už má právo. Neraduje se z života. Není spokojená v práci. O manželovi ani nemluvě. Šíří se z ní divná energie. Svět je pro ni nepřítel. Po mém vysvětlení mluví nesmysly. Loučím se. Šup! Je třeba udělat pápá. Klidně si to břicho shoď cvičením. Jasně jsem řekla, že osmdesát procent strava, dvacet procent cvičení... 

- Konečně jsi to pochopila. Nedávat hloupým lidem svůj čas.

Péťova pochvala mě těší. Večer jdu na přednášku paní Konvalinkové o módě po válce.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-29-cestou-do-knihovny

Cestou fotím velký oranžový Měsíc. Ne, ne. To prý nebyl Měsíc. To bylo tak nízké večerní slunce.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-29to-bylo-neco-tolik-zajimavosti

Z přednášky jsem víc než nadšená. Mám hodně poznámek. To bude lidi zajímat. Ale až zítra. Už se těším. To si v počteníčku počtete.

Dobrou noc!