Setkání s andílkem

Půlnoc. Zkoumám nový ceník. Naše světová korporace zaměstnává lidi, kteří píší CENNÍK. Klesá nám to. Klesá. To IQ. Ačkoli!! Existují světlé výjimky. (Pozor na toto slovo. Často se v něm chybuje. Sice je odvozeno od slova vyjímat, ale nutno zapamatovat si jedinou přípustnou formu slova; tou je výjimka. Stejně tak výjimečný (nikoliv vyjímečný či výjmečný) a výjimečně (varianty vyjímečně či výjmečně jsou rovněž chybné).

Ale vyslovujeme je tak, že? Pozor na to! Jsme Češi. :-) Vlastenci. 

Loni v srpnu mi přišel dopis z pojišťovny, abych přehodnotila výši pojistky. Dnes jsem dopis znovu otevřela. Na kolik je dům pojištěn? A kolik platíme? A co je v pojistce? Volám do pojišťovny. Paní s hubou jak kulomet. Její manipulační styl mluvy mi není příjemný. Ano, měla bych pojistku navýšit.

- A o kolik?

Kulometná palba:

- No to musíte vědět vy, nač si dům ceníte.

- Prosím vás, za nás přišel člověk z pojišťovny a dům obhlídnul. Když ho nadcením, budu platit zbytečně moc, když ho podcením. 

Úřednice už počítá s pojistnou událostí:

- No to my potom vyzveme banku...

- Banku ne, protože je dům předčasně splacen.

- Ale my to tady nemáme. Ratatatata. To nám MUSÍTE doložit.

- Teď Vám to říkám, tak si to zapište. 

- Ne, to MUSÍTE...

Myslím, že kdyby čumla do katastru, bylo by jí jasno, že tam už není plomba... Je s ní řeč jak rozprávka, by řekla maminka. Rozladila mě, baba. Petroušek ke mně přišel a zcela logicky:

- To nemá cenu se s ní hádat. Ona říká, co musí. Nechej smlouvu doběhnout, a běž se mrknout do pojišťovny XY. Jsou tam mladé šikovné holky. Poradí ti. Vymodelují ti to. Nechal jsem tam pojistit auta.

Má pravdu, předseda. Dobrý nápad. Asi před třemi lety jsem si nechávala pojistit maminčin domeček. Zavolala jsem klientovi pojišťovacímu odborníkovi, on seděl u počíače tam, já tady, navedl mě na katastr a během půl hodinky jsme měli domek přeměřený, všechno jsem mu řekla, popsala, prohlídnul si ho letecky... Vyměřil přibližně stejnou sumu, jakou platila maminka. Tehdy jsem psala, jak mi odborníci z nějaké agentury navrhovali maminčinu pastoušku pojistit asi na pět tisíc! Blázni byli, kordy měli, byl to pitomec, ten hoch.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-17_Mestem/

Odpoledne jsem se vypravila s batůžkem po městě. Zabezpečila jsem sportovní výživu Petrouškovi na ping pong. Už dohrávají poslední zápasy. Mám radost, že se kluk vydovádí. 

- Až přijdeš, už budu pryč. Nachystal jsem ti větvičky na podpal, polena. 

Mám vevnitř stříbrného, navrchu pozlaceného kluka. :-) 

Objevuji město. Pěšky. Mohu se klidně na sídlišti zeptat, co tam rochají. To z auta ani nepostřehnu, natož, abych se mohla zeptat. Zamezují vlhkosti. Izolaci. Šlapkám dál. Ve stejném místě potkávám zas tu postavičku, jako minule. Mám ho ráda. Chvilku si povídáme. Dnes spěchám.

- Iri, já jsem tak rád, že jsem tě zase potkal. Tys´ mě nabila. Mám hned lepší náladu. 

Jsem potěšena. Bude šířit svou dobrou náladu do morfogenetického pole země.

Sbíhám od školy, kde jsem si myslela jako holčička, že budu studovat. Nakonec se z pedagogického institutu stala základní škola. Na institutu studovaly učitelky mateřských škol. Já potřebovala získat vysokoškolský diplom; splnila jsem si dětský sen na pedagogické fakultě. Mohla jsem se prohánět od  5. do 12. ročníku, tedy až na střední školu. Sbíhám tedy okolo školy z  kopečka; doběhl mě malý kluk. Hezky pozdravil. Přidal úsměv. Zastavila jsem se a pochválila ho. Vyndala jsem si sluchátka z uší. Měl čepičku halabala nasazenou. Ptala jsem se, kde má maminku. Ta klusala nahoře na kopci za ním. Hošík mi ukazoval dřevěný tálek, skrojek kulatinky. Na něm namalovaný nedodělaný sněhulák a větev.

- To jsem našel!

Projevila jsem údiv, jak je to krásné. Myslela jsem si, že se na konci chodníku hezky rozloučíme.

- Tady se zastav. Jezdí tu auta. Mezitím se přiblížila maminka. Usmívala se.

- Jak se jmenuješ?

- Já jsem Matýsek.

- A kolik je ti let?

Ukazuje mi pět a půl.

- Aha, tak to půjdeš do školy, viď?

- No. Teď jsem v koťátkách, ale pak půjdu do berušek. A tam to bude lepší.

Vyzvídám v čem. A jestli chodí do školky rád. Kluk mi vyjmenovává kamarádky a kamarády. Bezprostřední, rozkošný. Vyká mi. Vychovaný. Přešli jsme společně na chodník okolo druhé školy.

- Myslíš, že bychom uměli přejít na druhou stranu?

- Ano, musím se rozhlídnout.

Kouká nejprve vpravo.

- Matýsku, vždycky se dívej vlevo, odtud hrozí nejdřív auto. Raději několikrát. A víš, jak se jmenuje tady ta řeka?

- Vím. To je Labe. A tam dál je Metuje.

Jsem udivena. Tam dál jsem v zimě byla asi dvakrát na běžkách.

- Tam my bydlíme.

Přecházíme most. Náměstí. Několikrát jsem si myslela, že už se loučíme. Zasunula jsem si vždycky sluchátka. Ale hoch si mě držel. Tak jsem zas sluchátka vyndala.

- Tak teď už se rozloučíme, ano?

- A uvidíme se ještě?

- Matýsku, myslím, že už se nikdy nepotkáme. Ale kdybys mě někdy viděl a poznal, tak se ke mně přihlas, ano? Ráda se s tebou zase setkám. 

Jak jsem vyndala zas sluchátka, kluk si hned všimnul, že mi z nich upadla gumička. Vrhnul se po ní. Ochotně mi ji podával.

- Poslouchej, ty máš ale postřeh!. Jsi nesmírně šikovný!

To jsem řekla bez lichocení. Fakt to bylo malé vesmírné semínko.

- A já vím, kudy vy půjdete. Projdete pasáží a po schodech dolů, viď?

Přikývnul. Ještě mi stihnul vyžalovat, jak mu nějaký kluk dnes sebral magnet. Hrál si s ním a ten druhý mu ho sebral a nechtěl vrátit. Ptala jsem se, jestli zakročila paní učitelka. Jj, magnet mu vrátili. Překvapil mě:

- Já jsem vás už ale viděl. Támhle! Ale to už je dýl.

- To je možné. Byla jsem tam. Je to tak tři týdny.

Maminka mu nevěří. Ale já ano. Ten hoch má bystrou mysl. Postřeh. Pamatuje si. Umí dobře komunikovat. Je bezprostřední. Sympatický. Bezvadný. Má ještě čistou mysl. Určitě mě už tam na druhé straně viděl. A poznal. :-) Loučíme se. Volám do pasáže:

- Já si tě vyfotím.

Kluk by se fotil. Zastavil se. Nabádám, aby se otočil, že ho vyfotím zezadu, chci ho dát na FB. Skáče mi tam kamera. Než přepnu na foťák... Tak něco rozmazaného mám. Památku na malého šikulína. Srdce mi plesalo. 

Jdu do pojišťovny, kam mě nasměroval Petroušek. (Hele, ty, který jsi mě tu otravoval půl roku, vystřel! Nečti to. Chudáku! To není pro tvé uši. Zakomplexovaná nulo!)

Jedna slečna je už na odchodu. Krásná. Milá. Příjemná. Zůstává tu druhá, ve stejném provedení. Inteligentní. Ač mladá, s rozhledem po dnešním prolhaném světě. 

- Dobrý den. Já se potřebuji zeptat na modeláž pojistky domu.

Vysvětluji, jak se na dopis ze srpna dostalo až dnes. Do února měli 40% slevu. To jsem ale machla. :-) Káply jsme si do noty. Ta holčička má přehled. Sleduje servery, které znám. Vyprávíme si. Už dávno minula zavírací hodina.

- Zdržuji vás. Už tam namodelujte.

Směje se. Nezdržuji. Prý. Ale jo, je zdaleka. Znovu mluvíme. A pak konečně vymodeluje tři varianty na dům a na domácnost. A sčítáme, a dává mi aspoň 20% slevy.

Venku se sešeřilo. Zamyká. Udělám ještě výběrové řízení u dalších. Asi se k ní pak vrátím. Uvidím. Hlavně nesmím požádat ty hloupé nevzdělané z toho ušetřeno nebo jak se to jmenuje. Šílená zkušenost. Brr. Tehdy jsem potkala fakt blba, ale on o tom vůbec nevěděl. Zatímco dnes bylo vidět, že slečna své práci rozumí. Má ji ráda. Hezky se chová k potencionálnímu zákazníkovi, možná jí přinesu přece peníze. A hlavně mluví přirozeně, přívětivě. No je sympatická, no. Padly jsme si do noty.

Stavuji se s jídlem u klientky. Po dvoře běží mourovatý štíhlounký roční kocourek. Přítulný. Prý si natrhl na plotě kožíšek. Matlák. Hladím ho. Lísá se. Dostala jsem vajíčka od cesty. Dnes posbíraná. Děkuji za ně. :-) 

Stavuji se v obchodě. pán mi pomáhá dát batůžek na záda. Pokladní drží ucho tašky. S lidmi se život zvládne lehčeji. Jdu večerním městem. Kočky mě vítají. Tygři dostávají večeři. Moureček mě miluje. Včera dostal přes zadel, když ho Petroušek natrapicíroval už podruhé ve své posteli.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-17_Rano/

Náš kočičí kluk si to pamatuje. Schovává se před Péťou. Utíká. Uklidňuji ho. Já jeho prohřešky a pokusy řeším domluvou. Když vyskočí na gauč, vezmu ho do náruče a přenesu, když to zkusí nanovo, vykulím oči a hlubokým hlasem se podivím:

- No, Móoouure!

A už ví. Včera si podruhé dovolil vyzkoušet Péťovo lože. Zrzce jsem dnes vyndala druhé klíště. Ale to bylo! Jak rozinka. Fuj! Hnusné! V kamnech explodovalo. Mourek loni taky nosil. Nesmí do ložnice. Spíme v čisté posteli. Jako když naši předci vážili v čisté váze. 

Petroušek přijel ze zápasu. Macek se sbalil. Metošil ke dveřím do zahrady. Co udělá jeden pohlavek. Péťa k němu mile a mírně hovořil. Marně. Kocour si pamatuje. Vyběhnul do tmy. Volala jsem ho předními dveřmi. Zadními. Všemi. Dočkala jsem se. Ze tmy hupsnul do domu, až když zjistil, že jsme tady sami. Oddychuje na koši. Venku je teplo. Normálně by nocoval na křesílku na přední terase. Má kožich. Nezmrzl by. Jenže by mi kluka bylo líto. Přeci jenom spát v teple, je i pro kočičáka příjemnější. Tak jsme kompletní.

Jdu. Abych ráno nezaspala. Jedu plus mínus půl hodina na melíry. Den byl se samými skvělými lidmi. A jedním lidičkem. :-) Ať žijí hvězdná semínka!

Dobrou noc!