Setkání se začátky mého čtenářství
Jsem tu sama. Podvečer. Vrátila jsem se z chaloupky. Petroušek odjel na zápas. Kamna hřejí. Pohoda. Klid.
Jste tu poprvé? My máme chaloupku na zahradě.
Náš dům zní smíchem, jsme rodina bláznivá... Náš dům zní smíchem, nuda u nás nebývá...
Ráno. Šla jsem po půlnoci spát. To se dobře vstává. Rozhrnuji závěsy. Běžím pro telefon. Fotím sluníčko. Dnes bych chtěla pod pergolou najít dětský obláček. Povede se mi to?
Nakrmit kočky. Vybrat popel. Připravit na podpal. Sobě koktejl. Jdu zahradou. Krásná. Podzimní. Sýkorky čiřikají. Mají zasypáno. U nás hlady nezemřou. Leda tak packou Žofky.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-06-rano
Už jsem se dlouho nepřihlásila na Tik Tok. Egíčko by chtělo lajky. Pokud nepoužiju vhodnou hudbu, bude to jen tisíc, dva. Pokud vyberu to, co se líbí mladým, mám zajištěno třicet, čtyřicet tisíc lajků, mraky komentářů. J:-)Tak jednoduše to funguje.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-06-konecne-vyprazdnen-po-letech-kosik
Venku krásně podzimně. Ještě se dá chodit nalehko. Poprvé si beru prošívanou vestičku a šálku.
Odskok.
Asi před pěti šesti lety jsme měli v maminčině domečku strašné úžasné hrozné nájemníky. Plná ústa jak předělají, přestavějí, vylepší dům. Nedovolila jsem. Podnikatel (v čem on tak asi podnikal? Vybydlování domů) si tam chtěl zřídit sídlo fy. Nedovolila jsem. A dobře jsem udělala. Pivní láhve na parapetech. Binec na dvorečku. Obývák natřeli na temně fialovo. Bydleli v taškách a krabicích. Zahradu neudržovali. Jablka nesbírali. Shnilá nevyváželi. Když jsme s Lindou přišly udělat aspoň maličko pořádek, zavolali policii. Bulíčci. Museli jim vysvětlit, že nemovitost, v které dočasně bydlí, není jejich. Tahle nobl rodina mi ještě dluží. Navoněná bída. Jedou světem, dělají dluhy. Zas odjedou k dalším naivům. Dnes mi volala dávná bývalá manželka tohohle tlučhuby inforamci ohledně rozebraného chodníku vedle před novostavbou. Měl být už dávno po ukončení stavby znovu na náklady stavebníka opraven. Ono už se totiž nekolauduje. Já to v zákoně vidím pod termínem užívání stavby. Ale my tu máme takového hnidopicha v čele stavební nedobytné pevnosti na úřadě a ten si zakládá na maličkostech. Řeknu-li kolaudace – každý chápe. Ne, on se ježí. Že se domy už nekolaudují. Konec stavby. Začátek užívání. Žádný stavební úřad. Odbor výstavby! Na stránkách města je sice napsáno obojí, ale musí to být pünktlich dle toho onoho! Na odboru majetku města slíbili opravu na přelomu srpna září, ale nedodrželi. S tím se počítá. Chaos 2024. Úřednice mi ohlašuje, že nakonec dopravní odbor udělí pokutu za nedodržení termínu po ukončení stavby. Postavili si – vůbec nechápu, jak jim to někdo mohl dovolit – obrovskou stodolu ve vedlejší zahradě. To každý ví. Sluníčko je v létě fuč. Jedině na slunci nežerou komáři. Nic. Ireno, nemel. Úřednice seriozní. Nevykašlala se na to. Snad se chodníku dočkáme. Někdy. Opakuji - přislíbeno mezi srpnem a zářím. Blíží se polovina listopadu! Sliby se slibují, blázni se radují. Jsem ze starých dob. Ne a ne se přeroubovat do toho dnešního marastu.
Jdu ven. Do podzimní zahrady.
Návrat na začátek.
V době, kdy jsme konečně vystrnadili ty rádoby hogo fogo nájemníky, špindíry, jsem jezdila do domečku uklízet. Při stříhání pivoněk jsem si tehdy přestřihla svá krásná červená sluchátka. Maminka zasadila u sebe i tady u nás v zahradě červenou lísku. Sladká krásná hladká vzhledná jadýrka. Tehdy jsem sbírala, sbírala, sbírala. Děkovala za úrodu. Když Příroda nabízí své dary, měli bychom je s díky příjmout. Jenže kdo je má dolovat z košilek! Nasbírala jsem tehdy koš. Postupně jsem je zbavovala košilek. Louskáčkem to jde pomalu. Dnes? Sednu k jednomu ze tří pařezů. Tluču a tluču. Nejhorší bylo najít košík z plody. Tolik let jsem ho přenášela z místa na místo. Položila jsem si na něj lojové koule. Ale našla!
Vedle u sousedů dnes pracoval jen jeden dělník. Žádný řev. Rádio potichu. Ten s IQ mínus dnes chyběl.
Slyším zvonek do zahrady. Spěchám k brance. Pošta. Dovezla příslušenství ke kamnům.
- Dobrý den! Vy jste inteligentní!
- Ne.
- Ale jste! Normálně bych tady našla vzkaz – nezastižen.
- Viděl jsem dva zvonky. Zkusil jsem.
- Jste skvělý! Děkuji.
Nesu krabici ke dveřím chatičky. Vracím se ke špalku. Kamenem jsem měla košík vylouskaný natotata.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-06-relax-po-obede
Jdu do domu na oběd. Brambůrky a zbyteček jitrničky a kousek prejtu od Lindy ze zabíjačky. Červené zelíčko. To jsem si pochutnala.
Petroušek je tu. Jde do zahrady. Našel krabici na prahu chatičky.
- Přišel balíček? Rozdělám ho.
Za chvíli vyhazuje krabici.
- Člověče, to je krásné. Přiměřené k těm kamnům.
Jdeme do chatičky. Fakt. Rozkošné. Takové malé. V domě máme pořádné kleště na polena, pohrabáč. Míříme pod pergolu. Přerovnáváme krabice ze staré chatičky.
- Peťuš, kde já mám ten obýváček. Byl v takové velké měkké krabici. Vůbec si nevzpomínám, jestli jsem ho nevyrovnala do nějaké pevné.
Hledáme, hledáme. Nenacházíme.
- To najdeš, neboj.
- Ale já už nechci, aby byl další zimu venku.
Mám tu ještě hodně třídění.
Jdeme registrovat hráče do Petrouškova ping pongového oddílu. To je vždycky legrace. Dnes mu fotka hráče přišla mailem.
- Je v jpg. Je to dobře?
- Myslím, je to dobře.
Když není v jpg, nejde vložit do systému. To je pak pro mě cesta džunglí. Hledám ji u Petrouška.
Chceš uložit? Chci. Šup. Nezeptalo se mě to, kam. Rovnou někam do počítače. Hledám, kde je to download. Ne. My to tu nemáme. Nemáme? Určitě máme. Jdu na to jinudy. Ukládám si k Petrouškovi.
- Ty seš šikovná. To já bych byl v koncích.
Ó, jeho lichotka mi opravdu lichotí. To ta naše mladá kopyta si ze mě pořád dělají legraci. Už mně lezou na nervy. Dělají ze mě přitroublou zapomnětlivou stařenu. To nedělají dobře. No, LP je taky skoro tam. Jen o osm let mladší. Je tam cobydup.
Hotovo. Vytisknout. Bere s sebou na zápas. Rychle mu jdu namixovat nápoj během sportu. A výživu svalů po zápase.
Petroušku, jdu do zahrady. Pak tu zamkni. Klíče mám.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-06-v-chaticce-dalsi-poklady-ulozeny
Večer. Už se docela hodně zešeřilo. Chceš nechceš - táhnu papírovou krabici s dětskými knihami. Loni jsem je narychlo ukryla pod pergolu. Vystaveny všanc myším. Petroušek mi postavil před chaloupku starou lavici. Stávávala u stěny chatičky. Teď je tam kačírek. LP chce tu dřevěnou stařenku stále zlikvidovat. Držím si ji. Jen moc krásná. Taková šereda. Moc se mi líbí. I Petrouškovi. Maminčin stlučený stoleček a lavičky zmizely. A kam si mám pokládat věci?
Vyndávám knihy opatrně z krabice. Luxuji prach, vyklepávám myšince. Čistím. Prohlížím. Našla jsem svou početnici. Svůj červený slabikář tu byl tak dlouho. Není. Zmizel. Dávám dohromady leporela svých holek. Ale jedno – jé, to je pro mě vzácnost. Moje! Už jsem psala. V našem bytě v podnájmu, než jsme koupili domeček, jsem měla v ložnici vlevo za dveřmi na stolečku hromádku svých dětských knížek s nápisy SNDK. Státní nakladatelství dětské knihy. Ach. Ten stoleček stojí u nás na terase. Zdobí ho veliký ibišek. Nemohu se ho zbavit. Tam byl začátek mého čtenářství. Lásky ke slovu, k rodné řeči, k literatuře. Tam na stolečku leželo pár mých knih. Bydleli jsme v kuchyni. V ložnici jsme spali. V kuchyni na gauči umíral tatínek...
Třeba knížka O jabloňce. Tu hlídám jak oko v hlavě. Znovu v posledních asi deseti letech vyšla. Nebo Co se slovy všechno poví. Nebo bajka o lišce z edice Korálky. Taky omalovánky. Ty mi koupil pan Klíma. To byli staří manželé. Důchodci. Měli vlčáka. Paní Klímová seděla v kukani ve vjezdu do vojenské nemocnice. Nosila černou uniformu. Vrátná. Někdy, to asi když mamka potřebovala hlídání, jsem jí seděla na klíně v té kukani. Jednou jsme zavolaly babičce z černého telefonu s ciferníkem.
- Víš, jaké má babička číslo?
- Osm sedm šest.
Fakt. Tak to bylo. Babička se ozvala z nouzovské hospody… Klímovi mi koupili maličké tři knížečky. Jedna byla o devíti křížích. A tamty jsem zapomněla. A ještě Cěské hrady a zámky - takový maličky sešitek. Ty omalovánky jsem dnes našla. Iva mě učila vymalovávat jedním tahem. Ona byl starší. Celý život šikovnější. Já byla ten obletovaný benjamínek. Ruce levé jak turecká šavle. Holčička, které ve třech letech a kousek umřel tatínek.
Dnes držím leporelo Pasou se ovečky na stráni. Verše složil Jan Ryska. Dojímám se.
https://www.trhknih.cz/kniha/a3s0858ez
Dnes bych ji sehnala za 293 korun. Nejde o peníze. Jde o vzpomínky. Bydleli jsme v podnájmu u Škodů. Měli u sebe svou vnučku Mílu. Tu si později vzal Petrouškův starší bratr. Je to všechno propletené… K jejich domu tehdy v listopadu 59 přijelo to obrovské černé auto s křížkem na střeše. Vezlo rakev. V ní ležel můj tatínek. Bylo sychravo. Žádný sníh. Den pohřbu… To už znáte.
Rodiče mého manžela, vlastně paní tchýně kupovala mým dětem neznámé knížky. Trapné. Nudné. Smím říci zbytečné? Moje maminka vybírala krásné. Dojemné. Poučné. Kvalitní.
Na lavičce před chaloupkou třídím pár takových těch, které bych klidně oželela. Vedle leží Kalendář šejdrem z roku 1931 a Kvítko. To jsem vyloudila na tetě Dvořákové – dobře si pamatuji. Bydlela v Hradci v Kuklenách v krásné vilce. Ten příběh až jindy. Přes cestu měli zahradu. V ní altánek. V ten den jsem si tam půjčila právě tohle Kvítko. A děsně jsem ho chtěla. Teta mi ho samozřejmě darovala. Pak mám na lavičce učebnice – dvě ruského jazyka, dvě českého jazyka. Logaritmické tabulky. Vedoucí odboru stavebního by mě zajisté opravil. Přesný název: Pětimístné logaritmické tabulky. Hned vedle katechismus se jménem J. Kopecký na obale. To byl maminčin mladší nevlastní bratr. Mamka byla rozená 26.1.1927. Příběh o babičce a její Vendulce taky až jindy. Strejda Jarda umřel v době, kdy už maminka trošku začínala se svou nemocí…
Probírám se leporely. Poučná. Rozkošná. Z normálního světa. Pro děti. Pro jejich zdárný vývoj. Žádné LGBT. Tatínek. Maminka. Poučné bajky o cvrčkovi… O zvířátkách v lese… Smutné třídění. Na druhou stranu radostné. Všechno jsem díky rekonstrukci mohla utřídit. Má hračková skříň je malé muzeum. Až odjedu, co se s ním stane?
Poslouchám pod psaním rozhovor Terezy Kostkové s Františkem Novotným. Loni čerstvý osmdesátník. Ráda jsem ho poslouchala v pořadu s Luďkem Munzarem. Rodák tady od nás ze Smiřic. Jeho sestra Helenka Čechová, moc hodná paní. Pracovala ve VÚ 8521 s maminkou v kanceláři. Mám někde od něj podepsanou fotku. Oni se pak nějak se sestrou rozkmotřili. Luděk pak umřel. S ním i pořad. František Novotný – příjemný hlas. Krásný člověk. Skvělý básník. Jak se ten pořad jmenoval?
Na Dvojce vysílal v letech 2015 až 2019 společně s Luďkem Munzarem oblíbený pořad Okouzlení slovem, také občas moderuje Nedělní dobré ráno. Dlouhodobě spolupracoval se skupinou Spirituál kvintet, především jako textař, ale i jako hudební režisér jejích koncertů.
https://www.youtube.com/watch?v=nfeiMvN7Cqc
Tereza vedla hovor inteligentně. František prokládá verši:
Je to psí doba. A psi se o kost perou. Strach svírá hrdlo. Mor tančí krajinou. Hledači zoufalí pravdy se nedoberou, když jednu minci moci mění čas za jinou. Tak jako vždycky bylo, skřivan však znovu vzlétá. Písnička naděje dá stromům novou mízu. Někde uprostřed zmatku i na hnojišti světa maluje Leonardo svou slavnou Monu Lisu. Tak nebuďme bez naděje. Naděje je vždycky.
Den jak krásná poezie. Nádherná báseň se zase dnes linula jak stužka pod sluncem. Co chtít víc! Dnes lidstvo slavilo. Zvolen byl Donald Trump. Před čtyřmi lety mu ukradli hlasy. Dnes už to vidím jinak. Určitě lepší než Kamala Harrisová. Poslouchala jsem o ní v létě u Lindy pod lipou pořad. Protekční zmetek. No, tak uvidíme, co nám předvede přítel Izraele.
Dobrou noc!