Setkání v trávě
Ránko. Sice neslyším ˇťukání, ale na zahradním domečku pracují Lukáš – náš nájemníček z mamčina domečku - a pomocník Petroušek. V klidu trávím ráno. Zadělávám na čerstvé bagetky klukům ke svačince. Vylézám až v před jedenáctou. Nesu jim každému kousek jahodového dortíku. Bylinný koncentrát.
Mír. Radost. Klid. Štěstí. Pohoda. Veselí. Láska. Kocour. Slunce. Tráva. Spokojenost. Hojnost.
Vracím se do domu. Tvaruji bagety. Poslouchám Wilsonovu 10. Šprochy pana Holce a Xavera. Žádné prázdné kecy. Nejsou to vysypané hlavy. Hovor vedou vždy vtipně, pohotově, probírají aktuální situaci. Píšu na FB:
Mám předplacené XTV; poslouchám Wilsonova 10. Xaver je tři roky členem Rady ČT. Zvolili nějakého nového čičmundu. Nedělám si iluze. Je z televizního prostředí z Brna. No, ale Xaver povídal, že jeho projekt, vize byly opravdu kvalitní nebo jak to říkal. A Dvořákova práce oproti tomu novému byla prý jak slabý odvar čaje. Spoléhal... Bůhví, jestli je to on... (Chechtot hejtrů) Představte si, říkal, že pro něj překvapení, ŽE POLITICI UŽ TO ODPÍSKALI. Vůbec je to nezajímalo!! NIKDO NEPŘIŠEL LOBOVAT, že nějaká strana si přeje, aby to bylo takhle a takhle. Wollner padl s tím nucením mňaukat... Dále - teď jsem to říkala Petrouškovi... Říkám: Hele, Andrea Svobodová Křešová říkala asi před rokem dvěma, že změny budou nenápadné, pomalé; temní se stále snaží to strhnout, jenže Vesmír to stále stahuje k té dobré straně. A včera jsem někde na FB viděla, že u nás nějaká vesnice jede na volnou energii! Ještě loni nebo před pěti lety by lidem lezly oči z důlků. Psal o ní dávno např. Jan van Helsing v zakázané knize v Německu a Švýcarsku - Ruce pryč od této knihy. - Myslela jsem, že Petrouška ohromím. A on povídal, že to ukazovali v TV. Byl tam rozhovor se starostou... Tak jenom - že pozoruji změny; věci se dějí, jde to na můj vkus pomalu, ale kapky vnímám Je to zdlouhavé, ale nevědomí by asi zešíleli. Tak hezky pomaloučku. A vítězství je naše!
Xaver:
- Víte, jistý je, je rozhodnuto, jistý je, že něco se stane; nevíme co. A ten magistr Souček teprv ukáže; kdyby dodržel polovinu z toho, co slibuje, tak budu spokojenej…
Holec:
- Překvapit může jen pozitivně ne? Protože horší už to být nemůže.
Xaver říká, že politici, jak to odpískali, pochopili, že to svědčí o tom, že do této chvíle přeceňovali význam ČT.
Holec:
- Vláda, kterou ČT drží, tak si myslí, že se nic nezmění, nový ředitel nic nezmění, protože personálie… Tam nelze nikoho vyhodit z těch předních mluvících hlav. Jinak máte novinářskou stávku v Pze. Demonstrace. Chvilkaři by se aktivizovali. Opozice ví to samé. Dokonce si říkají, že ta ČT je tak manipulativní, nám to vlastně vyhovuje.
Xaver naivně.
- Nemáte, pane Holče, pravdu.
- Mám.
- Protože Rada ČT má právo ředitel nejen zvolit, ale i odvolat. Stačí počítat. Myslím si, že pokud se nestane vůbec nic, nový ředitel zklame ty členy, kteří ho volili, neudělá změny a vše půjde ve starých kolejích, je to otázka několika dnů.
Holec:
- No tak možná vy budete otázkou několika dnů. S touhle vládou tam je druhý plán.
Xaver:
- Oni nás mohou odvolat velmi lehce. Je možné, že to po té volbě udělají. Tři roky jsem tam byl a tři roky mám podle práva před sebou.
Holec si píchnul – Dvořák totiž řekl, že nechce odejít od "rozdělané práce".
- Spousta rozdělané práce.
- Spousta rozdělané práce, to byste, pane Holče, koukal. A pane Holče, ten krok zásadní, aby se něco změnilo teď, ta rada se ztopořila..
- Jsem se lek. Ježiš, jak jste to řek.
- A ta rada našla odvahu s tím něco udělat. Dostane šanci někdo druhej. Třeba to nedopadne, třeba to bude Dvořák 2.0.
Na dalším zasedání Rady budou rozhodovat o bonusu pro končícího ředitele. Hovoří o nesplněném usnesení Rady, tedy to zakládá na tom, aby ten bonusek zmizel. Uvidíme.
Jejich rozhovor je legrační. Chcechtám se u těsta.
Další změnkou – malou, ale obrovskou, významnou, když práskli američtí přátelé do bot z Afghanistánu:
Taliban úspěšně vymýtil pěstování máku.
----------------------------------------------------------------
Afghánské pěstování máku, které dlouho zajišťovalo většinu světových dodávek heroinu, vzkvétalo po desetiletí díky americké intervenci v zemi.
Afghánská vláda Talibanu provedla v roce 2023 "skutečně bezprecedentní omezení pěstování máku" podle nové analýzy zveřejněné společností Alcis, britskou firmou poskytující geografické informační služby, která se specializuje na sběr geoprostorových dat, statistické analýzy a vizualizace.
Snížení máku následovalo po zákazu drog v Afghánistánu, který v dubnu 2022 vydal vůdce Talibanu mulla Haibatullah, pouhých sedm měsíců poté, co islámské hnutí převzalo moc po stažení americké armády ze země v srpnu 2021.
Společnost Alcis uvádí, že platí účinný zákaz pěstování máku a že produkce opia v roce 2023 bude zanedbatelná ve srovnání s rokem 2022. Snímky ve vysokém rozlišení analyzované firmou ukazují, že v provincii Helmand bylo pěstování máku sníženo ze 120 000 hektarů v roce 2022 na méně než 1 000 hektarů v roce 2023.
Xaver s panem Holcem nemají chybu. Škoda, nemohu přepsat zbytek. Pištím smíchy. Vařím. Krůtí křídlo na polévku. Lukáš je kuchař. Mnoho let vařil. Já neumím.
Moure, co utvoříme? Počkej, dám ti ochutnat kousek masa. Krůtí prsa.
- Vrrr, mrrrr, mňam, ještě…
- Na páru nebo na pánev?
Beru ghí. Ve skleníku jsem vytáhla dvě šalotky. Z mrazáku pár zelených fazolí. Připomíná mi to dávnou, dávnou příhodu. To ještě Linda nebyla na světě. Denisce byly tři roky. Rozhodli jsme se s Ivulkou, že ji s sebou vezmeme do Bulharska. Tři rodiny. Češokovi z Phy, Řízkovi z HK, my z Jaře. Deninka byla tak malá, že se v našem Ford Taunus Capri položila na zadní okýnko a spala. Byla hodňoučká. Kam jsi ji postavil, tam zůstala. U moře jsem byla naprosto nepřipravená. Žádné slunečníky nebyly. Holky měly šňůry, prostěradla. Mezi auty vytvořily přístřešek. Vařili jsme si. Kluci chodili do chuďoučkého stánku na pivo. Prodavač, mladý kluk, prodával asi draho. Kluci pravděpodobně smlouvali. Prodavač vždy hrál chudého. Občas jeho větu parafrázuji.
- Něma na košulu…
Zlatka, moje milovaná, celý život vedle Soni má kamarádka. Sonička i Zlatka už na mě mávají z jiné dimenze. Zlatka hodila na pánev zelené fazolky, smetanu.
- To já asi nerada.
- Ochutnej.
Joj, to byla dobrota. Od té doby občas pro sebe připravím zelené fazolky na smetaně. I dnes házím na pánev, ale jen pár. Kořením maso.
- Už můžeme přijít?
- Ještě okurku.
Lukáš jí všechno. Stále usměvavý. Pozitivní. Dává si pozor na nabídky. Už se nejednou spálil. Má jízdy na kolo nějakou zájemkyni. Poslala mu fotku modřiny. To u nás před týdne zrovna pracoval.
- A pak mi ji poslala s celým tělem. Neoblečeným.
Takhle se to dneska dělá. Aha.
Oběd se mi vydařil. Nic složitého. Tak to vyšlo. Kluci makají na střeše. Já vyvazuji okurky. Pár se mi jich zhroutilo. Provázek nevydržel. Slimáci mi žrali opakovaně tři mladé sazeničky. Šup s nimi ven. Venku pod stromem mi je nesežerou. Slimákům se daří ve skleníku. Ve vlhku, teplíčku. Kde se mi tam jen natáhli…
- Končíme.
- Tak půjdeme na Setkání v trávě.
Než si Petroušek zajede na kotelnu, vášeň pro energetiku, ještě sázím. Slyším tlumený hovor vedle z novostavbové kůlny. Hartusím.
- Žádná intimita. Žádné soukromí. Neurvalost. Tady si člověk neužije pozemku. Když se mu vyselí stodolou metr na plot. Slunce nám vzali.
Vedle ztichli. Asi je zajímají mé lamentace. Mám puštěný počítač. Nepřeji si, aby věděli, co poslouchám. Nebudou to tu mít se mnou lehké. Sebrali nám slunce. Láska, láska, láska. Tohle neodpustím. Na zdar!
Vycházíme. Jaro. K létu. Petroušek mi ukazuje, kde kdo bydlí. To je jeho část města. Ačkoli – on zná všechny lidi v celém souměstí. Ví kde kdo s kým za kolik a proč. A nemá nepřátele. Na rozdíl ode mě.
Joj, setkání lidí pod mírovou oblohou. Sešlo se jich! Tolik krásné energie. Ale tolik. Přichází za mnou jedna dávná žákyňka. Z FB nevím, že se rozvádí. Už rok… Hezoučká zralá žena; chvilku si povídáme. Výhodou je, že o mně ví všechno. Já vidím její krásné dorůstající děti. Prý jak se mám. Já vynikajícně. Na mou stejnou otázku vypráví o manželství, o mamince, o dětech. Po třinácti letech na mateřské šla do práce. Manžel žárlil. Je rok sama. Osvobozena.
- Jsi to ty, co tam uhořely ty děti?
- Ano. Bratr.
To už je přes čtyřicet let. Na seníku. Setra stihla utéct dopředu. Její 47. Bratrovi bylo šest. Ještě s jedním klukem; jeho bratra jsem taky učila; zůstali v zadní části. Udusili se. Nevím, proč mi to dnes vytanulo na mysli.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-10_Setkani_v_trave/
Střídají se kapely. Sedíme s mým spolužákem od MŠ, přes základku a jeho ženou. Bavíme se. Povídáme. Bezvadný hovor.
- Kdo to teď zpívá?
- Ten Schwab.
- Aha, neznám.
Péťa se diví, že ho neznám. Když je muzikálový, tak ho fakt neznám. Těším se na NEW AGE OF SMOKIE.
Dávám fotky na FB. Hned mi cinkne zpráva od Lenky – jestli jsme v parku. Prý slyší hudbu.
- Fando, to je zázrak, viď? Dorozumívání. Já jí hned odepíšu - ano. A takhle přijde nenápadně volná energie a další změny. Ani si toho nevšimneme. Pomaloučku…
Synchronicita. Okolo našeho stolu jde Lenčin syn.
- Počkej, vyfotím si tě. Pošlu tě přes řeku mamce.
- Jo, vona furt sedí na telefonu.
Mezitím mi v messinegeru přistál obrázek od Lukáše. Mamčina předzahrádka kvete. Její růžové pivoňky. Ta by se radovala.
Začínají Smokie. Všechny pecky. Tančíme na jeden vypalovák za druhým. Mé kroky dnes byly překročeny o 24%.
Natáčím, tančím. Naklání se ke mně ženská tvář:
- Paní Prokopová, vy záříte! To je vaše mládí, že?
Usmívám se. Ještě mi skládá nějaký kompliment. Už jsem sice bezmála dvacet let pod jiným jménem, vždyť s Petrouškem jsme od 4.7. 1989.
Přikyvuji.
- To bylo Ivošovo, viďte? To miloval!
Nevím, kdo to je. Jak ho znala. Neodporuji. Ale Ivka Smokie spíš ne. On miloval Jethro Tull, Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, Queen, Nazareth, Uriah Heep, Bad Company, Cactus, trochu Rolling Stones. Taky Yes. To byla hezká hudba. Zbyla mi od nich asi jedno nebo dvě LP. Queen měl všechny desky. Všechny. Z pražské burzy. Tam jsme nechávali výplatu. Peníze mi pak chyběly v domácnosti. Když odcházela tchýně do důchodu, dali jí zájezd do Jugo. I pro manžela. Měla za úkol přivézt kapelu Police. Misi splnila. Nemohu si vzpomenout ještě na jednu jeho oblíbenou kapelu. Snad zítra. Tak to té ženě v rytmu hudby odkývávám. Když mě teda pochválila. Jo – Nazareth! A všechny Pink floydy. Občas si překládal texty.
Smokie vyhrávají. Péťa tiše trpí. Popíjí pivo. Začíná mu být zima. Ze mě energie srší. Jsem jen na lehko. Týden nepopíjím víno. S sebou mám jen čaj Herbalife. Láhev s aloe. Tyčinky. Vše vypito a snědeno. Jé, poslední písnička Nazareth. Nazareth? Láska bolí. Love hurts.
- To je ode mě oběť, že tu čekám.
Jak bezprostředně a hezky to řekl.
- A za to tě moc a moc miluji. Jsi zmrzlý viď?
Kousek jdeme s našimi společníky. Bereme se za ruce.
- Ty máš teplé ruce. Tobě není zima?
- Peťuš, to bylo mládí. Petroušku, já jsem tak šťastná. Tetelím se radostí. Žes´ tu byl se mnou. Vydržel to.
- Nejdřív jsem si říkal, u té první kapely, že ne. A tohle, to bylo.
Rychle vyrážím:
- Překrásné, viď?
- Hučí mi v hlavě.
Řehtám se. Vím, že hudba a on nee.
- Děkuji!! Děkuji!! Seš hodnéééj!
Šlapeme k domovu. Povídáme si. Vyprávím, jak v divadélku jednou nepřijel diskžokej. Tak poprosili Pulpiho. Měl doma desek! Někdo mě k němu vyslal, jestli nemá Nazarethy. Neměl. Měl plnou tašku desek. Tam jsem ho poprvé uviděla. Pak jsme se potkali na nádraží. Maminka mě poslala před Štědrým dnem pro gothaj. Už nevím proč jsem pro něj klusala až na dráhu. Jestli měli zavřeno nebo už neměli. Tam jsem ukořistila kolečko gothaje na salát. Ivka zrovna vystoupil z vlaku. Šli jsme spolu z nádraží. Povídali si. Pozval mě.. Netušila jsem, že chodí s holkou z Phy. Vyměnil ji za mě. Včera jsem se v Kauflandu dozvěděla, že si s ní ta jedna, co mi dala podpis, skoro denně telefonuje. Zůstala bezdětná. Jako bych na tom nesla vinu. V Pze měla příležitostí. Mohl se k n po sedmi letech vrátit, když nás opustil. Už je jí sedmdesát.
- Moure, pojď! Ještě si dám kafe. Jdu spát. Zítra ráno vstávám. Máme práci.
- Dobrou noc, Petroušku!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-10_Stari/1593510989
Stáří
Byl jsem jednou za
ségrou v nemocnici. Nedaleko leží babička, asi 90 letá, děda k ní přichází,
sotva vleče nohy, starý stejně jako ona. Z ošuntělé nákupní tašky vytáhne
jednoduché obyčejné jídlo, které sám uvařil: Nastrouhané jablko ve sklenici,
vařené kuře, nalámané na malé kousky, aby se babička cítila pohodlně a
prakticky nepotřebovala žvýkat. Téměř nemluví. Děda sedí skrčený v křesle vedle
ní a jen ji drží za ruku... jako kdyby věřil, že kdyby ji teď pustil, pak by už
navždy byla pryč...
A přemýšlel jsem o tom, co brání mladým lidem, plným síly a zdraví, aby se k sobě chovali stejně laskavě? Proč taková nestálost ve vztazích? Váš čas přeci také jednou přijde a stáří a bezmoci budete muset čelit tváří v tvář. A jak je důležité mít nablízku milovanou osobu, spřízněnou duši, která vás do posledních dnů z posledních sil bude držet za ruku a bude bát se pustit.
Dobrou noc!