Šikanózní v hustém Absurdistánu. S maminkou na ulici
Úterý. Zítra v poledne se ozve rána. Ve škole jsem ve středu po obědě studentům položila otázku:
- Slyšeli jste tu ránu?
- Ne. Ne. Né. Néé.
- Já ano. To se zlomil týden.
Od středy už to začne svištět k víkendu.
Pozdravit zahradu. Vyrušila jsem ptačí život. Červený ptáček - těch tu máme hodně- tluče hrdélkem na plotě. Odvádí mě. V pátek jsme tudy procházeli s Petrouškem. Ptáci ječeli, jak když jde zahradou Micicinda.
- Peťuš, tady mají asi hnízdečka v tújích. Jdeme pryč.
Kopřivy bují. Nějak se rozmnožily. Zakládám v sudu jíchu. Svítí krásná zelená. Začíná krápat. Vracím se do domu. Co se otočím, je poledne. Sbírám se k mamince. Čím bych ji dnes překvapila... Překvapím ji vším. Spíš čím bych ji potěšila? Její štítná žláza potřebuje vitamíny. Rovnám košík. Jsem ve střehu, abych něco nezapomněla. To se zas nadřu. Termoska s horkou vodou. Láhev s horkým čajem. Tablet - pustím jí V tom našem venkovském kostelíčku... Co jsem s ní všechno poznala v posledních letech! Dohnala jsem čas s ní. Kolik vyprávění jsem vyslechla! Kolik nahrávek mám! Když jsem ji vozila do hradeckého Grand parku - celý rok mi cestou vyprávěla. Mám zdokumentováno tolik vzpomínek... Ukazovala, kudy kde chodili na borůvky, kde se zastavili napít se... Asi před čtyřmi pěti roky si u nás po obědě prozpěvovala nějakou melodii. Znala jen asi dva tři verše. Byla to tahle krása:
Ještě zpěvníček. Deku? Třeba mi dají do zahrady... Jsem naivní. Myslela jsem, že sociální služby v kraji, kde vládne strana se slovem sociální v názvu, zajistí pobyt venku - v altánu, na lavičce... To jsem netušila, že zbojníky, jako jsem já, vykazují mimo areál. Žádnou deku pod zadek. Na kolena - jo, maminka má slinu. Takovou slabounkou. Zaplaťpánbu za to. To by venku profoukla. Včera měla krásnou tlustou larisu do jídelny. Njn. Vykázaná. Teď se tomu směju. Ale bylo mi smutno. Myslela jsem, že jsem v době socialismu zažila vrcholný Absurdistán. To byl slabý odvárek. To byla logická doba s malými výkyvy normality. Lidi na sebe byli hodní. Co prožívám dnes - ty vorle! To je hustý! - Jo, to říkali studenti na gymnáziu. Nelíbilo se mi to. Zrovna tak jako být mimo mísu. Nebo to už je o něčem jiném. Věta to je hustý se hodí právě na tuhle ulítlou připitomělou dobu s hlavními hrdiny. Mocní si myslí, že jsou mocní. Kašpárek, Pandrhola, Kalupinka a hlavně jejich loutkovodiči. Ve velkém i v malém. Makro i mikro svět. Takové malé pimprlové jedu navštívit. Hodný personál. Moc hodný. A plní slepě; plní jak koník s klapkami na očích. Samoděržaví. Na chudé lidi musí být přísnost.Mám ty lidi ráda. Nařízení vlády, hups, spadlo na kraj, hups, spadlo na zařízení. Ale ještě jeden hups! Venku je zima. Na to, že končí květen, psí zima! Co si vezmu dnes na sebe? Holka, ustroj se! Nedovedu si vůbec představit, kdybych jela na svém novém kole. Co bych si počala? Nedovolili by mi do zahrady - pchééé! Mám od pana prodavače zákaz nechávat kolo bez dozoru. V okrese Hradec se kradou. Měla bych těžký batůžek, kolo, mamku na vozíku a ven! To je neslušnost. To je neúcta. To je arogance. To je zvůle! A hlavně omezenost. Nedostatečné sociální cítění!
Tak tedy mám snad všechno. Zas jsem zapomněla na konvalinky. Ale ne. Moje konvalinky tu voní týden. Nejsou totiž obstříknuté chemií. Pravé a přírodní. Bez koronaviru. Stejně je to zvláštní chlapík. Do hospody chodí až po 23. hodině. V sociálních zařízeních sedí na lidech zvenku. Jo, že si vyjedují ruce? A co oblečení? Co oči? Co vlasy? Co boty? Kdo to režíruje? Plukovníček. Zamontovaný v obrovských penězích s vakcínami. Státní mašinérie.
Vybíhám smrtelně prudké schody ke hlavnímu vchodu. V zimě se neudržují. V chodbě se právě nějaká návštěva nechává znásilnit. Měří jim teplotu, musí si ruce zpěnit jedem. Stát si z člověka bere jeho DNA, oči, otisky prstů... A kde je GDPR!!! Návštěvníci by měli projít detoxikačním tunelem. Minimálně skafandr, když ne, aspoň plynovou masku!!
- Paní Hrobská, my jsme zařízeni. Když nechcete změřit teplotu, maminku vám dovezeme a musíte ven z areálu.
Tak auto si tu mohu nechat - no, mohu. Kdybych byla ovčan, tak bych mohla. Parkuji na místě vedle poslední bílé čáry. Všechna místa obsazená. Že by si personál vyparkoval, aby bylo místo pro návštěvy? Petroušek by pronesl:
- Ty ses uhodila do hlavy?
Vždycky vedle bílé čáry parkují ještě dva vozy. A za stěračem nemají nic. Všimla jsem si šikany mé osoby! Není to trestné?
Nemohu jít zadem do zahrady mamce naproti. Koronavirus čeká jen na parkovišti. A v zahradě zatím není. Tam je čisto. Zamčeno. (Je noc, řehtám se. Oheň mi k tomu prská. Po čtrnácti dnech jsem udělala teploučko.) Virus se totiž přes zámek a pletivový plot NEDOSTANE! :-) Aby bylo jasno, ano?! Čekám u auta, už mě bolí ruce. Pokládám košík na asfalt. Vytahuji vlněný pléd. Ireno, ještě že jsi myslela. Nakonec usedám do auta. Byla jsem tu přesně ve čtrnáct. Za pět minut půl třetí. Půl hodina z našeho času. A předpokládám, to je zcela jisté, že mi půlhodina bude odečtena z limitu. Nikomu ne, ale mně stoprocentně ANO! Je mi smutno. Ovčané mají zelenou šťavnatou pastvu. Odbojní - ty my naučíme! Aby se hezky zařadili do stáda! Těm my ukážeme! Volám Lindě.
- No tak to popožeň! Zavolej tam.
No jo, stále nechápu; oni mě vyhodili. Volám. Paní koordinační jde odemknout branku do zahrady. Tady je vše pozamykáno. To má ředitel rád. Rád by měl zataženou bránu. Zamknout všechny východy. Kdyby hořelo, nikdo se sem jako obvykle nedostane. Loni mu hasiči vysvětlili, že ven musí být odemčeno. Do té doby se člověk dostal dovnitř, ven nikoli. Od té doby se dovnitř nedostane, ven musí. Když je ten koronavir smrtící, musí se zamykat.
Půl třetí. Paní Jana mi veze maminku. Dětem se dává do tohohle počasí fusak. Maminka dostala slinu. Fakt. Holé nohy. Jedna noha mamince stále ze šikmé plochy ujíždí. Je to naschvál? Ireno, buď zticha. Však ona se najde odveta. Tohle je taková potupa - vyhodit do vesnice. S holýma nohama.
Jedeme. Maminka drží košík. Nesedí dobře. Špatně ji usadili. Neudrží nohy. Je na vozíku zadkem hodně dole. Nebudu se s ní dřít. Hodinu to musí vydržet. Beru tablet, zpěvník, pléd, těžkou kabelu a ještě těžší vozík.
- Mamko, víš kudy jedeme?
- Josefovem?
- Narodila ses tu.
- Já nevím, kde jsem se narodila.
Bože, BOŽÉÉÉ! Zač mě trestáš!!
- Mamko, narodila ses tady v Černožicích.
Ukazuji jí cestou jezírko. Dělá si legraci, že s vodostřikem. Dnes mi FB ukázal vzpomínku z loňského 26.5. Zpívala radostně Jsem, jsem, jsem, jsem rád... A končila že mám doma biograf" místo "že mám doma vinohrad". Ukazujeme si rododendron, odkvétající šeříky... Na kolejích jsem uvízla. Vozík neutlačím. Obracím ho. Vytahuji do protisvahu chodníku. Uf. Co bych si počala, kdyby...
Míříme ke hřbitovu, kde odpočívají maminčini prarodiče. Usazujeme se na lavičku u cesty. Balím maminku do bundy. Šálku nemá. Ach jo. Ještě že má čepici. Svazuji růžky deky okolo jejích nohou. Aby mi nenastydla. Maminka si pochvaluje. Zavírá oči na sluníčku. Hoví si jak kočka. Vařím jí kafíčko. Máme tu dortík z víkendu. Prokládám borůvkami, hroznovým vínem, malinami... Neprotestuje. I meruňku snědla. Jen broskvička se zdála po sladkém kyselá. Povídáme si.
Od hřbitova se vyloupnul vozík. Jé, jak se vejdeme na chodník? Vozík sjel na cestu. Míří k nám. Paní má také jen malou dečinku. Kryje si nohy. Deka stále ve větru ulétá. Její příbuzný tlačí vozík.
- Dobrý den! Jste z důchoďáku?
- Ano.
Pán se mile usmál.
- A nechtěl jste si nechat změřit teplotu?
- Nechtěl.
Potěšil mě v mém šoku. Taky zbojník. Kdyby nám dovolili sednout si na dvoře na lavičku. Ne. A VEN!
Vracíme se. Slíbila jsem, že přijedeme dřív. Nespravedlnost. Ale nevadí. Žádné naschvály. Nikomu nezabíráme místo v jídelně... Mamka stejně potřebovala na záchod.
Předávám maminku. Personál je milý. Paní koordinační se ptá, jak bylo mamince venku:
- Bylo mi dobře, protože jsem byla s dcerou.
Sedám za volant. Všimla jsem si zas lístečku pod stěračem. Musím si nainstalovat kameru. Abych věděla, komu urazit pařáty. No jo, šikana. Ještěr tu má služebníčky. Fotím. Vyjíždím. Dívám se na FB. Vkládám obrázky zaplněného parkoviště. Píšu hrdince vzkaz:
- Víte, koho nesnáším? A naposledy reaguji. Na anonymní přizdis***e, buzeranty a pepkyvyskoče. Co jim nestačí znemožnit pobyt v zahradě, tam totiž krákoran nemůže 😁😀😅 Nikdoše, kteří umějí škodit, ale aby to nikdo neviděl. Podle! To je hrdina!👍
- Požárníci se
do DD nemohli dostat, protože jim to bylo ZNEMOŽNĚNO uzamčenou bránou. Mohl bys
mi, ty přizdivyskakovači, poradit, jak mám s košem, dekou, tabletem, zpěvníkem,
těžkou kabelkou přiklusat z Jaroměře? Nesnáším hloupé připitomělce, kteří
sahají na můj majetek, halí se do klikyháků. Takže
Pepku, vyskoč! Mi na záda. Pokud něco chceš, ukaž se! Podržíš
mi tašku.
Nepoužívám na FB vulgarismy. Dnes premiéra.
Stavuji se v obchodě. Přitočila se ke mně malá nenápadná paní. Oslovila mě hezky. Představila se. Krásný obličej. Je moje čtenářka. Každé ráno čte mé vyprávění o mamince. Prý ji dojímá mé psaní. I já se dojímám. V poslední době dost často. Zestárla jsem. :-)
Přijíždím domů. Do našeho hradu. Pusa. Objetí. Povídáme si, co mamka.
- Jedu za chvíli na trénink.
Rychle lehkou večeři. Mám pochvalu.
- Peťuš, dnes asi zatopím.
Souhlasí. Odjíždí. Jsem ráda, že už může sportovat. Družit se. Moc mu to chybělo. Ani nedutal. Ale bylo to pro něj těžké. Pracuji. Doháním. Už je tu.
- Ťutí, chceš formuli?
- Dám si.
Mixuji jahodu s malinou; má rád skořici. Přidávám. Nesu do pracovny. Mixuji sobě.
- Peťůůš, jak ti to chutná?
- Výbornéé!
Chystám mu krabičku na zítra. Sedám k ntb. Je tu. Řehtám se.
- Peťulka jde spát.
- Přišla jeho hodina, viď? Přijdu. :-) Hoď mi ještě poleno do kamen.
- Dám ti poslední v téhle sezoně. Víc nedostaneš.
Miluji tyhle jeho šprýmy. Řehotám se. Jsem s ním šťastná. Tři polena opravdu stačila na zavlažení celého domu. Ještě stahuje žaluzky. Vstávám. Otevírám dveře do zahrady. Ježour. Ale ne ten malý. Tenhle je dvojnásobný.
- Peťuš, jdu si ho vyfotit.
- On na tebe nepočká. Rozsvítilas na něj. Zapištělas.
A fakt. Už tam není.
- Nasyp mu granulky. On se za chvíli vrátí.
Musím říct, že ten včerejší mrňous se opravdu ve chvíli vrátil. Tenhle vzal roha. Je půlnoc. Už je sezobáno. To mu to dalo. :-)
Prožila jsem - odmyslím-li šikanu - hezký den. Se šokem. Vybírám si lidi, s nimiž budu komunikovat. Nemám ráda, když se mi cpe do života nějaký šmejd. Od takových dál. Dnes jsem potkala krásné lidi. Potěšili mě. Mám novou klientku. Zdaleka. Ó, jak krásný rozhovor. Paní ztloustla. Ještě loni tančila orientální tance. Hezká tvář. Těším se, že se mnou zhubne.
Zázraky se dějí, láska hory přenáší.
A já jdu spát.
Dobrou noc!
P. S. Dnes při čekání na mamku jsem si přečetla - potěšující? komentář od své čtenářky. Smutný.
Dobrý den, připojuji se ke komentářům, včera jsem byla za mamkou, jupí, pak zděšení, za 10 týdnů k nepoznání směrem k nedobrému, telefonické hovory byly, ale jelikož je vozíčkář a téměř neslyšící, nic moc, stav zdrcující, jakoby omámená, už ani neví, co je za den a neovládne telefon, před karanténou byla čupr děvče v pohodě, teď vydává divné " skřeky", tak nevím, sice bez viru, ale nevím.... izolace, hleděni jen z okna pokoje atd., , domov otevřen od 9-11 a 14-16 hod, pro mě i snachu s vnoučaty, ( 1,5 a 4,5 roků) nic moc, a smí tam jen jedno vnouče, popř jeden pes, takže může vidět vnoučata postupně, pokud nám to režim dne a povinností dovolí se sejít, abych vždy jedno vnouče hlídala venku.Takže tak, realita "otevřených domovů"..... jinak paní ředitelka a všichni ostatní báječní, jen ty opatřeni jsou takové, čili denně vyplňovat dva papíry , pokud něco, trasování telefonu, samozřejmě roušky nebo štít, desinfekce a každodenní měření mé a všech ostatních teploty, čily procedury náročné....... takže tak....
Nejsem v tom sama. Takových opuštěných stařenek a staříčků tu jsou tisíce. To není výtka personálu!!! To je výtka státní mašinérii. Začíná to od ředitelů. Dostávají celé důchody plus od státu velké, obrovské peníze na nemohoucnost. Nám se sestrou dávali měsíčně 800 korun. Vstupem do DD se částka zdesateronásobila. To bychom si mohly dovolit platit služby, chůvu... Maminka by mohla spát ve svém domečku. Přes den u nás... Proč to stát takhle dělá? Je to záměr? Paní jsem z auta odpověděla:
Brečím. Chápu. Teď mi vyšli vstříc; nechtěla jsem dát svou teplotu, mamku mi přivezou, pojedeme mimo domov na lavičku ke hřbitovu. Nesmím s ní být na zahradě DD. Šikana pro vzpurnici. Ach jo.
Odpověď:
Děkuji za zprávu, ano i tak by to šlo, tady ale prší ( díky Bohu a je dost chladno), takže to vyhodnocuji jako genocidu, když ne vir, ( mamka je ochotna a dlouhodobě užívá ayurvédské byliny, i jiné byliny, vyznám se v tom, )tak izolace, marnost, bezmoc , beznaděj vykoná své... velmi děkuji za vše , sleduji Vaše stránky a stránky paní Heleny, zvláště Velikonoce jsem prožila s vámi, jaksi po brutálním rozchodu s přítelem, odřízlá od domu a zahrady. Nemohu vše sdílet, jelikož jsem v procesu, kdy by to mohlo být použito proti mně atd., ale každé ráno chodím na Vaše stránky i Heleny i Tadesca. Děkuji Vám za vše i počteníčka.Moc mi to pomáhá.
Dodávám: Vyhýbám se pokud to jen jde vlnění mikrovlnnému. Telefony s manželem na noc máme daleko od ložnice. Měním vodu somavedikem. Koupila jsem zelený - pro klienty, dobrou atmosféru i na úpravu vody. Nepoužívám zmrtvující mikrovlnnou troubu. A v DD na mě klidně namíří na čelo teploměr. Co to je za drzost? Nutí mě máchat si ruce v jedu. Stravuji se jinak. Nepoužívám chemii. A tady mě stát znásilňuje. Tak chci ven. A oni mi nedovolí jít do zahrady. Zvláštní přístup. Takový hezký občanský terorismus.