Ráno plavat. Večer do bazénu na scientologické vábení

06.10.2026

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-06-za-dva-mesice-mikulas/1727292102

Za dva měsíce bude chodit Mikuláš. :-) Úterý. Můj den. Jedu do aquacentra. Dnes jsme mohli brázdit Phu. Chtěli jsme do Národního muzea na výstavu o Přemyslovcích. Petroušek chrchle, potí se. Zůstal doma. Odpočívá. Vypravuji se do bazénu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-06-jedu-plavat-priprava

Připravit kočkám snídani, sobě, Petrouškovi navařit bylinkový čaj, sobě sportovní výživu s sebou… Hurá na vlak. Výluka. Kupuji jízdenku. Autobusy HK už odjely. Jeden přímý čeká před budovou nádraží. Ženu se do autobusu. Důležitý s kontrolním strojkem se mě docela nepříjemně ptá, kam jdu.

- Do autobusu.

- Ale MUSÍTE do fronty.

Nevidím žádnou frontu.

- Udělala jsem něco špatně? Koupila jsem si jízdenku.

- Ale MUSÍM odbavit tady pána. On je tělesně postižený.

Nevím, jestli se to shoduje s pravidly GDPR, že jo? O někom tvrdit, že je postižený na těle.

- A tak si kupuji jízdenku tady?

- Ne. On má nárok si jízdenku koupit ve vlaku.

Odbavil ho. V duchu si říkám, že určitě bude chtít doklad o tom, že jsem důchodce. A opravdu, chtěl. Někteří totiž odbaví a neotravují.

- Ano, ale nejprve si odložím na sedadlo.

A už se deru do autobusu. Mám totiž batůžek s ručníkem, plavkami a jak ho rozepnu, všechno by mi vypadlo na dlažbu. Hned je za mnou v autobuse. Dráhy nedbají komfortu. Kontrolují před autobusem. Ruce máš ve vzduchu. Nesedíš... 

- Děkuji. V pořádku.

V duchu si něco myslím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-06-hradeckem-k-bazenu

Běžím Hradečkem. Když máš očekávání, je to špatně. Totiž někdy můžeš být zklamán. Ne tak já dnes. děsím se cedule u podchodu, že je zavřen. Ne, otevřen. Hurá! Dnes bezpečně mohu přejít po přechodu. Tady mě očekávání nezklamalo.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-06-relax

Bazén – luxus. Poloprázdný. Myslím, že vlnobití z roku 1932 už nikdy nikdo nedá dohromady. Než by vyhledali nějakého stařičkého pamětníka, dělníka, který ještě umí dělat rukama a u toho si dovolit přepych – myslet hlavou, tak to raději rozebrali a nic.

Cvičení přesunuli na jedenáctou. S Blankou, Mílou, Aničkou šlapeme vodu na hloubce; plaveme si za cvičícími. Vířivka prázdná. Je tu paní pečovatelka s hluchoněmou holčičkou a pánem asi padesátiletým. Taky s vadou. Paní mě točí v prázdné vířivce – jsem tam sama. Práce ji baví, jedou odsud ještě k paní, která holčičku měla léta na starosti. Jsem udivena – holčička vypadá na dvanáct. A je jí dvaadvacet let. Vyzvídám o její rodině…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-06-domu

Je čas. Domů. Doplácím korunu. Překročila jsem čas. :-) Běžím Hradečkem na vlak. Zas autobusem. Okoukla jsem, jak se jede od nás z dálnice a jak se z HK na dálnici najíždí. Hm. Takhle, aha.

Hledám svůj autobus. Támhle stojí skupinka lidí. Velmi příjemná odbavovatelka se strojkem sedí na lavičce. Nad ní stojí kolega. Odbavuje mě.

- A chcete ještě doklad?

- Když mi ho nabízíte, vím, že ho máte v pořádku.

Jé, že já blbec jsem ho nabídla.

- A tak ho nechci.

- Jé, vy jste andělský.

Vyprávím o pakovi z rána.

- Myslím, že vím, o koho se jedná.

Paní dodává, že on v Chlumci nejvíc volá policii.

Aha, neptala jsem se proč, ale jasně na pasažéry. Ještěže jsem ráno držela ústa.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/206-10-06-na-obed-domu

Petroušek poctivě odpočíval. Jen na oběd si dojel. Sobě ohřívám zbytky. Píšu dopisek strejčínkovi. Bratrovi Petrouškova tatínka. Měl sváteček. Zalepuji balík. Na něj štítek. A frčím na vlak do HK. Moc vědomí. Přednáška v plaveckém bazenu. Jedu znovu do HK.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-06-a-do-hk-podruhe-a-zas-do-bazenu-ale-z-druhe-strany

Chloumek, Prašivka, dva kopce maminčina dětství. Ach! Maminko… Byly jsme tam spolu. Ukázalas´ mi i studánku Kalafášku. Jenže prý je to pramínek Kalafášek, mami. :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-06-rano-vecer

Běžím a fotím Černigov ve stmívání, nádražní věž… Doma si porovnám fotky - z rána a z pozdního odpoledna.

Dobíhám k Aldisu. Odskakuji si.

- Kam jdete?

- Na záchod.

Pan vrátný hodný, ale.

- Víte. Jsem ráda, že udržím myšlenku a moč. Ale teď hrozí nebezpečí. Mám vyklusat nahoru nebo…

- Tady dolů běžte.

Běžím prázdnou chodbou.

- Děkuji. A ještě mi prosím řekněte, kudy mám běžet do plaveckého areálu z druhé strany, tam, kde je padesátka.

Ukazuje rukou přímo na vchod. To jsem netušila, že Aquacentrum má vchod i z druhé strany. Běžím intuitivně do patra. Dole v přízemí se houfují děti. Jestli jdou plavat… Nevím. Nahoře už mě čeká prázdný sál. Na každé židli desky s připnutým papírem a tužka. Sál se zaplnil. Přednášející vyzařuje optimismus. Jeho výklad je ale takový divný. Nemastný. Jednak ukazuje tlustou knihu, hledám si ji na netu. Pseudovědecká… 

Hledám, co je dianetika. A už je mi to jasné. Scientologie.

Dianetika je pseudovědecký systém a metoda pracující s myslí a tělem, kterou vytvořil americký spisovatel L. Ron Hubbard. [1, 2]Základní fakta

  • Původ: Poprvé byla představena v roce 1950 v knize Dianetika: Moderní věda o duševním zdraví (v češtině vydáno poprvé v roce 1997). [1, 2]
  • Autor: L. Ron Hubbard (1911–1986), později také zakladatel scientologie. [1]
  • Hlavní myšlenka: Rozděluje mysl na analytickou (racionální) a reaktivní (podvědomou), v níž se podle teorie ukládají tzv. engramy – traumatické záznamy bolesti a šoku. [1, 2]
  • Cíl: Odstranit engramy pomocí techniky zvané "auditing" a dosáhnout stavu nazývaného "clear" (čistý)

Tak to ne. Mysl – vše se točí okolo mysli. Nezapojuje nic dalšího. Hovoří o negativních obrázcích z dětství a ze zkušenosti. Člověk se zamiluje, zklame, zamiluje, zklame a když se to opakuje, už si nenajde partnera. Pesimistické. Hm. O zklamání bych mohla vyprávět. Co to žvandá. Je třeba zapojit city, intuici, zkušenost. Ukazuje stupnici u lidí - zdraví. Prý staří lidé berou léky, nemají kondici. Nadskakuji. Peníze – lidi chtějí víc… Kecy v kleci. Ne. Nezaujal mě. Neuspořádané. Ne. Prý manželé se spolu po letech hádají.

- Prosím vás, vztah načechrává žena. Můj manžel se vrací domů s písničkou na rtech. Není pravda, že se na něj mračím. Vítám ho s radostí. Povídáme si. A kdyby náhodou dědkovatěl, hned mu řeknu:

- Petroušku, ty mi nějak dědkovatíš.

- Děkuji za názor. Jenže lidi se tohle ve škole neučili.

Ješiši – tohle se ve škole neučilo. Někomu to vyšlo, někomu nikoli. 

Ne, toto ne. Toto nechci. Napadlo mě, kdy to přijde. Tak kdy? Po hodině je to tady. Nabízí kurz o dvaceti lekcích. Kolipak si řekne. Deset? Dvacet tisíc? Ale kdeže! Jen tři a půl tisíce. To se někdo chytí.  A bude sem dojíždět z Phy. Lidi dostávají hodnoticí papír. Dole je přihláška. Houfné opouštění sálu. Za dveřmi mi jedna paní říká:

- Nejste Irena?

- Jsem. Jak to víte?

- Nepíšete na XTV?

- Píšu.

- Já vás znám.

- A jak?

- Podle fotky. :-)

Utíkám večerním Hradcem k nádraží. Koukám, kde najdu autobus. Malá důležitá odbavovala se strojkem. Ano, bude chtít doklad. Jde za mnou do autobusu. Ukazuji. Přeje mi hezkou cestu. Takové malé milé stvoření, které dostalo fci.

Doma.

- Petroušku. Nic mi to nedalo.

Jdu si z FB postahovat něco. Joj, tady o ožralém Havlovi. Prolomil jako první Benešovy dekrety. Němcům organizovali večírky s děvčaty, v Lucerně pro SS byty… Fuj! Já ho tak žrala. Ani ho sem nedám. Ale tohle, to by si mamka ráda přečetla. Totiž pracovala ve VÚ 8521. Útvaru náčelníkoval plukovník Týrek. Bez ruky. Chodil po besedách na školách. O ruku přišel na Dukle, když padal kmen stromu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-06-dukla

Klub vojenskej histórie Svoboda

6. október 1944 – deň, keď československí vojaci prekročili Dukliansky priesmyk…

6. října 1944 - den, kdy češsko-slovačtí vojáci překročili Duklian Pass

Ráno 6. října 1944 v raných hodinách, v 1. jednotky vyletla přes státní hranici v oblasti Duklian Pass. Češská armádní jednotka v OSN. Vojáci vstoupili do Słovánska, kteří se po letech války a utrpení vrátili do vlasti - tentokrát s pistolí v ruce.

Členové 2. oddělení mezi prvním. batalion 1. českoslovašská brigáda. Rekonstrukce patrolu šlo z oblasti Zyndranowa do státní hranice. Nicméně, před ní byl minový polí, který vojákům museli opatrně překonat.

Voják Vladimir Týrek, člen rekonstrukční patrole, si vracil tento moment po válce:

"Už jsme dojeli do dželeba na okraji silnice. Někdo tiše šepotěl – Kluci, jsme v minetopii! "

Podle jeho paměti, őröldő teren byl asi 15–20 metru široký. Po překonání, vojáci dosáhli okraje lesa a hranic.

Byl to pro ně velmi silný okamžik. Někteří se po šesti dlouhých letech vrátili do vlasti. Po letech oddělení, války, trudů a nejistot, stáli znovu na půdě Češské Słovánska.

Týrek také zmínil, jak chtěli symbolicky označit svůj návrat vlajkou. Původní vlajka byla poškozena, takže vojáci použili kousek novinové a červeno-světloměrný tužku. Na ní nakreslili československou vlajku a podepsali na druhé straně.

Našli telegrafní sloupce s kovovým znakem na silnici. Našli papírovou vlajku za kovovým plátěm.

Podle později vzpomínek Týrekovy, byla vytvořena malá papírová vlajka, která symbolizuje návrat českoslovašských vojáků do vlasti.

Tehot, ale ten moment neoznamoval konec bojů. Přesně naopak.

Po překročení hranic pokračovaly češské jednotky v těžkých bitvách směrem k Nižný Komárnik a dále dovnitř. Německé jednotky se vzdali, ale ve stejnou dobu stavěly nové obranné pozice a vystavovaly silnou odporu.

Operace Duklian je tedy po 6. októbra, a to není daleko od toho, aby skončila. Bojba pokračuje přímo na Slováku.

Jedním z významných bodů podpory byl výsok 532 - Plocha, za kterou se bojovali těžké bitvy. Ona rozhodně byla podbijena do 25. listopadu 1944.

Přidatek - vzpomínka na kousek. Willem Sachera

Později napsal jeden češský účinec o obtížnosti bitví v Karpaňských horách a o vytrvalosti češských vojáků. William Sacher, velitel 3. češské armádní brány.

Jeho paměť se neztýká přímo k okamžiku přechodu hranic 6. října, ale velmi dobře popisuje podmínky, ve kterých češské vojáci pokračovali během operace Duklian:

"V těchto bitvách jsme věděli, co znamenají naše gránitové hory a jak dobře se je lze bránit, i bez pevností, které museli jsme opustit bez boje v 1938!"

Sacher dále popisuje vojáky, které viděl, jak se posouvají v úterý:

"Zeměšká, roztrhaná, na kranu fyzických a mentálních sil, zátěžena zbraněmi a vybavením, vojáci a důstojníci 3. brigády, postupovali jako živá potvrdka nekonečného prohlášení Goetho - Fyzické výkony zvířete se určují jeho organizmem, ale člověk určuje výkony svého organizmu vůlí. "

Sacherova paměť nám připomíná, že za symbolickým datem 6. října byli hlavně lidé - vojáci, kteří byli vystaveni mimořádnému fyzickému a psychologickém břemenu, a přesto pokračovali v tom.

6. október 1944 nebyl koncem operace Duklian. Byla to významná událost návratu českoslovašských vojáků do vlasti a zároveň začátek dalších těžkých bitvávek v Słowánsku.

Pro něktó, to znamenalo návrat do domova.

Pro ostatní, cesta domů skončila právě tady.

A prosto mnoho dalších lidí, pokračovala v tisících kilometrů, skrze jiné boje, krvavost a utrpení.

Nezapomeňme na ty, kteří nikdy nevrátili domů.

Na počest jejich památki.

KVH Svoboda

A jdu spát. To byl moc hezoučký den. Teplý. Takové teplo bývá v létě. Ještě prý zítra. A pak už podzimní mlhavé… To bude také krásné. Těším se. Raduji se ze všech dnů. Tomu dnešnímu chytrému, jak nás školil o mysli, že lidi nemají sílu, kondici – ten čučel, když jsem mu řekla, že natahuji ze země pránu a ze sluníčka taky. A že mám lepší kondici než v mládí. Ale, Ireno, už o něm nepřemýšlej. Bralo by ti to energii.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/15152250837-jak-neztratit-domov/

Pod psaním si vracím a vracím dokument o žití na samotách v okolí Hroznekova. Jsem naměkko. Krásné moudré vyprávění babiček a dědů. Třeba že do slivovice dává místo cukru med, aby ho slivovice neškrábala. Něha, moudro, krásné lidské duš a vztahy mezi lidmi. Ti, kteří zamezují styku mezi vnoučaty a starými rodiči jsou normální bulíci. Škodí sobě i dětem. Navrátil je pozdravuje... 

Dobrou noc!

Share