Šišinka mozková všech lidí světa potřebuje SLUNCE. Denně se sprchovat ve sluníčku...
Dnes nadupáno. Na osmou paní. Na desátou kadeřnice. Druhé měření. Mám pro ni příležitost na 25% slevu. Paní formátuje tělo. Už má po obvodech mínus 33 cm dole. O jednu konfekční velikost.
- V kolik tam máte být?
Starostlivě se ptá, abych to stihla. Beru ji s sebou do Skalice. Paní je spokojená. Tuky odpálila, kosti posílila, svaly narostly...
Mám šikovnou, nesmírně kreativní kadeřnici. Umí všechno. Ale neví to. Umí naaranžovat výzdobu na svatbu... Její manžel je řidič. Kouzelně fotí. Vyrábí dřevěné hezkosti. Máme se rády...
- Dnes jsme to stihly o hodinu dřív.
- Vidíš, jak jsi šikovná.
- Ne, já vždycky počítám s půlhodinou, že se opozdíš :-).
Zlatá. Pozlacená. Trpělivá. Přijímá mě takovou, jaká jsem. S pozdními příchody. Jak ráda k ní chodím. Mám dovoleno NAVŽDYCKY fotit u ní dvorek. Dnes jsem si dovolila zvěčnění interiéru jejího salonku.
Něco jsem potřebovala zařídit v nádherné vesnici Provodov Šonov. Ubezpečila jsem se, že pojedu správně. Kadeřnička mi popsala cestu. - Okouzlená dvojvesnicí. Provodovem a Šonovem. Nádherně udržované staré statky, čistá vesnice. Kousek do Nového Města nad Metují. Šla jsem se ubezpečit o jeho kráse. Krása nesmírná. Zdá se, že ubylo obchůdků. Chtěla jsem koupit něco v Hezkých nezbytnostech... Stařičký dřevěný historický dům. Zavřeno. Ptala jsem se... Prý asi zavřeli navždycky.
K domovu objížďka. Musím tou samou cestou na Skalici. Spletla jsem se ve Vrchovinách. Vlevo pode mnou se rozlévá Rozkoš. Cesta vede do Náchoda... Zpátečka. Do Vrchovin. Taky hezká víska. Znovu si prohlížím staré krásné statky v Provodově - Šonově. Rybníček. Rozkošná vesnice.
Zahradníci začínají mít žně. Stavuji se - petrklíče, droboučké macešky... Violky... Rychlý oběd. Za maminkou. Slunce se může přetrhnout. Vzpomněla jsem si: Volali z finančního úřadu... Obracím Šemíka. Klušeme nejdřív na náměstí... Paní úřednice mi podstrkuje papír. Něco si šudlá v počítači. Stíhá mí diktovat; ukazuje navíc na papír přesně na kolonky - co kam napsat; tady je jmenovatel, tady čitatel. Hotovo.
- Bez vás bych to nevyplnila. Děkuji.
Jídelna. Kdo vyprojektoval tu nádražní ledovou halu bez dveří, na chodbě, s průvanem a bez oken... To byl opravdu čipera. Zavřela bych ho na týden pod umělá světla. Ať si to užije. Tolik lidí už se mnou souzní - ta chodba je umrtvování. Epifýza produkuje hormony. Docela k tomu setsakramentsky potřebuje sluneční lázeň!!
Máš to marný, máš to MARNÝ. Mluvit by s tebou chtěli... Určitě - oni by mluvili... Hlavně nekřičte nám tady! My si to tu budeme dělat, jak chce nejvyšší... Jak kolovrátek, jak kolovrátek. V duchu si představuji, jak bych si dala lidi na místo zvané chodba střed. Denní světlo. Zpívala bych s nimi... Jenže... Počítače jsou přednější... Pečovatelky se snaží dávat lidi k oknům. Jenže výzva: oni chtějí společnost...
Vítá mě Libuška. Znám ji celý život.
- Libuško, prosím, nesu opravenou botu. Ale švec říkal, že ji nemůže opravovat třikrát do týdne. Ta bota to nevydrží...
- Tak můžeme nechat mamince ty, co má na nohou.
- Právě že nemůžeme. Tyhle jsou zdravotní...
- Ona toho moc nenachodí. Ale na záchod doťape z vozíku, hezky se postaví...
- No, a k tomu potřebuje mít upevněnou botu na nohách. Ona drtí pásky, likviduje přezky. (Jak kolovrátek... Stále připomínám, že nechci heru, že chci mamku na slunce, že chci horký čaj do termosky... )
Strojím mamku.
- Mami, kterou čepici chceš? Nasaď si ji. Tady máš zrcadlo.
Beru deku, svůj košíček - do prčic, nosím v něm termosku, hrneček, lžičku, smetanu... Vydrží to ouško? Prý si mohu říci, aby mi někdo ohřál vodu. No jo, jenže já si to dělám po svém; nepotřebuji nikoho nahánět. Mají své práce víc než dost. Trpělivě si vozím svůj catering s sebou. Náročné. Ničím si loket... Kabelka, těžký košík, vozík... Cítím dnešní aktivitu s maminkou v lokti... Aspoň kdyby chodila s chodítkem!!!
Zimní zahrada. Venku pejsek. Aha, pán mě zná. Představuje se. Pejsek je bígl.
- Mami, pohlaď ho.
Jedeme na sluníčko. Zalévám kafíčko. Smetánku. Tvaroh... Zpátky budu mít košík lehčí. O něco. - - - - Mami, nasaď si ten klobouk líp.
Lamentuje:
- Jéé, svět neviděl takovou brécu, tak ji budeš ukazovat.
Mamka chce být stále za dámu.
Luštíme.
- Výztužné prkno?
- Svlak.
- To neznám. Co to je za slovo?
Mamka má rychlou odpověď:
- Chodíš málo mezi lidi. .-)
- Hlavni město Norska?
- Oslo.
- Mlha a kouř?
- Dým.
- Ne.
- Smog. Brzy na V?.
- Vrzy, jazyk. :-)
- Včas. Herec Robert de???
- Gól. (de Gaulle)
Zlobí. Řehtá se. Řehtám se taky..
- Malá peřina?
- Plymo.
- Aha, to jsi mi koupila do kočárku. Tehdy jsem to slovo neznala...
Nejhezčí vykoupání? Ve slunci! Nabije člověku šišinku mozkovou.. Maminka si to chválí. Slunce, sluníčko... Jedeme nahoru. Řekla jsem, že na večeři. Ale spěchám. Nákupy. Domů. U závor - měsíc jak obrovitánský pomeranč. Jedu domů už za tmy. Chci ho vyfotit. Nejde mi to...
Zatopit. Ó, překrásný žitný kvásek. Ale přenádherný! Těsto bude nejvíc žitné...Vláčné...
Jaký si to uděláš, takový to máš. Sám za sebe.
Dobrou noc!