Skandál v knihovně

Tvořím si svůj individuální svět na základně svých hezkých prožitků. Ani se nemusím snažit. Dennodenně ke mně přijde něco roztomilého, láskyplného. Každý den se mě dotkne něco, co mě překvapí, co jsem neočekávala. Beru to jako vzkazy z Vesmíru. Každý večer před spaním žádám o mír na planetě. O osvobození dětí. O rozumné rodiče, kteří nevychovají rozplizlé ufňukané lehce zranitelné NIC. O ochranu před zlými silami. Opakuji mantru: Jsem jeden celek se silou, která mě stvořila. Přeji si, aby indoktrinační programy selhávaly. Žádám o štěstí, hojnost, radost ze života pro a rozum, tedy zdravou mysl, pro všechny lidi.

Včera jsem si tu poznamenala, že přesnost je výsada králů. Nemám ráda, když někdo přijde o pět minut dřív. Nepočítám s tím. Překvapí mě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-21-ranko

Dnes ráno mě vzbudilo škrabkání na dveře. Žofinka spěje zas ke svému zdraví. Asi slyšela, že jsem něco poslouchala z mobilu. Mám ve zvyku si ho ráno přinést do postele. Někteří blázni a hazardéři se zdravím ho mají pod polštářem jako budíka. Nevědoucí.

První – Žofince penicilin. Nebrání se. Rozdrtím tbl. Naředím. Natáhnu. Stříknu do hubičky. Naučila se ho pít. Připíjím horkou vodou na krásný den. Mixuji si koktejl. Půl desáté. Přistává auto. Ty vorle! Odjíždí. Ale ano. Jsou to staří manželé na desátou. Zahrádkáři. Celý život dřeli. Pán opravář. Paní navíjela motory. Nevyučila se. Mají poukaz 450 Kč. To je výpočet a vysvětlení analýzky stavby jejich těla.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-21-dopoledne-pracuji-s-vyhledem-na-slunce

- Já vám přidám službu – za sedm set. Ještě vás změřím na přístroji. A dám to oběma.

- Moment. To budeme něco doplácet?

- Nebudete. To by byl ode mě nemravný úskok. To Vám dávám zadarmo.

Spokojenost. Vysvětluji. Měřím. Pán 74, paní 71. Paní až na bříško vcelku dobré výsledky. Měla by asi osm kilo zhubnout. To není moc. Kondici má pětku. Jezdí na kolách. Teď už na elektro. Ale šlapou. Pán vcelku dobré, ale viscerály smrtelné. Ježiši, čím nás krmí! No, palmovým tukem, glukozovo – fruktózovým sirupem se sladí všechno…

Poslouchají, vnímají. Rozumí. No, tak jsem zvědavá… Vím, že se podaří dát bříško dolů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-21-kocky-kocky-cely-den

Navážíme dřevo. Žofinka už asistuje. Opovážila se do zahrady. Jdu vytřít přední terasu. Uklízím dekoraci z Vánoc -  sáňky. Chystám se na jaro. Osazuji koš petrklíči.

- Peťuš, ještě vytřu zadní terasu a jedu. Chci tam dnes přijet včas.

- Tak to máš co dělat.

Stihla. V knihovně mi vždycky dávají pět minut k dobru. Jedu na besedu

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-21-boure-ve-sklenici-vody-od-svedku-fialovych

Beseda s mladou autorkou Petrou Klabouchovou. Pochází z Husince. Naproti nim – rodný dům, ano – ten rodný dům M. J. H. Přivezla s sebou italského námořního vojáka Marka Mendeze z Benátek. Bojoval v Albánii.

Píšu si poznámky. (Ty templáře z minula mám támhle na stolečku…)

Z wikipedie - česká novinářka a spisovatelka. Působí také jako hudební manažerka nezávislých rockových umělců v Evropě a USA, kde se zabývá organizací živých koncertů a hudební produkcí.

Vystudovala novinařinu na Masarykově univerzitě v Brně. Po roce v lokálním plátku odešla. Cestuje po světě. Na rok se odstěhuje do L. A., Itálie, Švédska, … Vydělává si na živobytí. Platí si pokuty, zubaře. Zařizuje účast hudebních skupin na festivalech. Už na škole psala spolužákům slohové práce za úplatu. Napsala dvě knížky a nic. Knihy musí být ve výlohách. Vracela se z cest a hledala ve výlohách své knihy. Maximálně by jí je objednali. Tak nic. Rok žila v Malmö ve Švédsku. Nejvíc na světě se tam prodávají neprůstřelné vesty. Velká kriminalita. Švédský stát investuje hodně peněz do mladých – do kultury. Mají tam deset měsíců sníh, dlouhou zimu, tmu… Alkohol… Tedy stát investuje hodně do kultury. V každém městě mají umělecké kravíny pro děti od dvou let do devadesáti. Můžeš tam zadarmo zkoušet, učit se psát, hrát na hudební nástroje… Šla na jedno sezení. Učí je, jak se má jmenovat hlavní postava, aby si ji zapamatovali, jak má jednat, chovat se, jaký název zvolit, kolik mrtvol, aby jich nebylo málo ani hodně, aby se to prodávalo. Na tenhle kurz psaní šla. Vybrala si hezké téma ze Šumavy o zamlčovaném koncentračním táboře u pramenů Vltavy. Dřív to byla turistická chata. Němci ji přestavěli na tábor. Drželi tam studované zajatce z Rudé armády. Lékaři, inženýři, odborníci. Pod Františkovým kopcem byla podzemní tajná Hitlerova továrna. Navrchu to bylo maskováno továrnou dřevěných hraček. Američané pak rozbombardovali místo. V 50. letech ro odstřelila Československá lidová armáda. Jsou tam otvory. Ruští vězni budovali v tajném táboře továrnu u pramenů Vltavy. Vozili sem sto padesát vězňů měsíčně. Celkem asi tři tisíce. Nikdo z nich nepřežil. Ani dozorci. Nikdo nesměl mluvit.

V knize má 80% historických pravdivých příběhů a 20% její invence. Byla obklopena příběhy v dětství. Odeslala dílo do Čech několika nakladatelstvím. Tentokrát do čtrnácti dnů obdržela šest nabídek. Kurz psaní ve Švédsku nesl plody. Prorazila do výloh knihou Prameny Vltavy.

Češi byli odsunuti. Případně měli svazek s německou manželkou, nebo spravovali trať atd. - pak mohli zůstat. Muži narukovali do Ruska. Na Šumavě bylo víc koncentračních táborů. Asi přes dvacet. Na statek dali dvacet vězňů, aby pomáhali německým selkám s prací. V Listech Prachaticka o tom v době své začátečnické kariéry psala. Hned se jí ozývaly divné telefonáty. Kde to slyšela, od koho. Ať řekne jméno…

V kronice na Kvildě bylo vytrháno z Františkova kopce plno stran. Nikdo o tom nechtěl mluvit. 

Vylidněny vojenské újezdy. Čtyřicet vesnic. Vojenský prostor Dobrá Voda. Za komunistů – vojenský újezd.

Jedna odsunutá Němka (16 let) – pracovala v továrně na dřevěné hračky nad zemí. Ta kamuflovala vojenskou továrnu v podzemních prostorách. Dcera téhle Němky řekla, že maminka si pamatuje. Po druhém telefonátu už si nic nepamatovala. Ztratilo se tři tisíce lidí pod Frnatiškovým kopcem. Jsou v ruinách nebo v rašelině? Na Hartmanicku se Němci nechovali hezky. Vyrvali mrtvé ze země. Rozházeli je po hřbitově jako mstu, že musí odejít.

Autorčina babička hlídala Hasilovi (králi Šumavy) dítě, když on převáděl. Jednomu jejímu dědečkovi semleli koně do salámu. Druhá dědeček se dal ke komunistům, sloužil u stráže.

Marco po téhle části zazpíval první písničku. Ale před tím tichým hlasem česky řekl, že Benito Mussolini měl rád Jana Husa. Studoval ho. Marco bojoval v Albánii. Myslela, že je to dobře. Není. Nějaký sráč na tom vydělává peníze v NY nebo ve Švýcarsku. Oni to zkoušejí – jak ničit, a rekonstruovat, jak postavit všechny proti všem. Vyslovil, že měl rád zemana. Označil nynější stav za fašismus. To si dovolil. Páne jo! To se strhla mela. To je svoboda projevu. To je umění argumanetace – křičet a rozvracet besedu. Kdybych to udělala já, jsem ta hádává. Ale když se předvedla smetánka, noóó!!Až mi srdce bušilo. Zdejší odeesácká buňka vztekle brala kabáty. Manžel paní profesorky, která učila Lindu chemii, ječel, že přišli na besedu o knize a ne na propagandu. Není to propaganda, proč ječí? Paní právníčka afektovaná, která si na mě před dvaceti lety stěžovala řediteli gymnázia, že jsem jí někde nedala na cestě přednost!!! – jasně také odletěla jak fúrie. Marco je voják. Zazpíval ostrý rokenrol.

Nyní se hovoří o knize U severní zdi. Tady jsem brečela. Paní vedle mě poděkovala. Pochválila. Popřála, aby spisovatelka pokračovala ve své práci, ale že to nedává. Fyzicky se jí udělalo slabo. Nu, tak poslouchejme, o čem se v knize píše.

Kniha má téma v komunismu – tedy socialismu. Psala ji za kovidu. Pozorovala nenávist mezi lidmi. Očkovaní, neočkovaní, s rouškou, bez roušky. (Jak se krásně podařilo rozeštvat lidi v jednom národě. A to se děje dosud. Daří se.) jak snadné je po jakýmkoli ismem ohnout člověka.

Estébák, bachař – někteří tomu věřili. Je třeba některé odpůrce režimu odstavit, protože brání světlým zítřkům. Někteří z toho měli osobní profit. (Předevčírem klaka rybího oka takhle málem vynesla v zubech argumentujícího Pavla Zítka. Dovolil si vzít triko s Trumpem a Putinem. Tak zavřít do koncentráku, lépe zabít! S hejtmanem Půtou se soud za úplatek táhne devět let, odpůrce režimu zavřou ihned. Pavel Zítko argumentoval Majdanem, zabíjením dětí, upálením těhotné ženy. Ne – blbý nevzdělaný dav bučel. Takhle nastupuje totalita.)

Kniha příběhů odsouzených žen v 50. letech na Pankráci. Některé dle tehdejšího práva. Bojovaly proti režimu. Některé vlastnily nemovitost, na kterou si někdo nabrousil zuby. Někdo prošel koncentrákem. Měli obchod s kachličkami. Chodil k nim sledovaný člověk od StB. oni sebrali jeho i paní z obchodu s kachličkami.

Některé ženy byly odvedeny těhotné. Některé nechaly doma malé děti. Těhotné rodily po tmě v kobce na betonu. Samy, bez lékařské pomoci. Nevěděly ani, zda porodily holčičku nebo chlapečka. Některé nepřežily. Musely spát na betonu. Některé nedonosily. Ty, které porodily, neměly základní hygienickou péči. Pily vodu s tureckého záchodu. Dítě onemocnělo. Neměly plíny. Natrhal se nějaký zteřelý ručník. Děťátko onemocnělo, nechali ho schválně umřít. Přežilo den dva. Někdo vypověděl, že miminko schválně zatajili. Rod1ině - že žena umřela na náhlou příhodu břišní. Dítě ukradli. Ženy i děti byly pohřbívány u severní zdi ďáblického hřbitova. To místo už používali Němci. Po válce tam zahazovali Němce z pražského povstání. V 50. letech tam vyhazovali lidi. Je tam symbolických 43 pomníčků s dětskými jmény. Děti žily jeden až dva dny. Někdy dítě mamince odebrali. Nechali ho za zdí plakat. Maminka ho slyšela. Plakalo, plakalo, až ztichlo. Ne, nikdo ho nekonejšil. Dítě umřelo.

Existuje na YT film Nesmíš plakat. Režírovala ho paní, kterou ve dvanácti letech mlátili, měla zavázané oči, aby nevěděla, z které strany přijde rána.

Asi 600 dětí bylo ukradeno matkám z věznic. Řekli jim, že jim dítě zemřelo. Nebo nestarejte se. Jsou to režimní děti členů stráží, vachařů, kteří zabili jejich rodiče! (Zvrhlost!)

V květnu 2024 v nakladatelství HOST vyjde nová kniha. V první knize Prameny Vltavy – historie 2. světové války – napadali ji, že se stále hrabe ve válce. Prý nemá odvahu napsat o 50.letech.

V druhé knize Severní zeď se podívala do zločinů 50. let. Zas ji kritizovali. Další kniha bude Ignis Fatuus. Znamená to bludičky. Na Šumavě. Horror. Píše o legendách z keltské doby – o beztělých, bludičkách. Pak z německého prostředí po naši současnost. Hlavní linka je legenda ze 70. let – do zakázané zóny Křemelná byla poslána estébácká vědecká výprava. Skupina měla prozkoumat světélkování. Jesltsi to není nějaká tajná západní zbraň. Ani jeden se z výpravy nevrátil.

V nakladatelství Motto vyšla kniha Na Plný koule. Sbírka zkušeností příběhů z cest s rokovými muzikanty na festivalech. Viz výše – dostává skupiny na festival. Úspěchem je, že se vrátí s čistým trestním rejstříkem domů v pořádku. Jsou to muzikantské příběhy ze Švédska, Holandska, Itálie, Ameriky. Přečetla nám hezkou povídku z Texasu. Tato četba pro mě už není. Je to ztráta drahocenného času. Čtu knihy, kde se poučím. Povídka byla moc hezká, vtipná, spisovatelka má dar vyjadřovací jiskry. V San Antoniu – monstr akce. Kukuřičné pole. Druhý den – 50 000 lidí. Třetí den kukuřičné pole. Někdo nechal v autě běžet celou noc rádio. Ráno nenastartovali. Bez klimatizace ve čtyřicetistupňovém vedru. Kreditní karta se jí rozlepila teplem. Četla, jak šla hledat pomoc. Líbilo.

Další kniha bude o obchodu s dětmi, o dětech ztracených, ztrácejí se jich miliony. O tom, že naše země je transportní zemí obchodu s dětmi. Děti se tu vyrábějí na prodej. A děti se tu konzumují. Poprvé jsem to slyšela na vlastní uši veřejně. Takže je to venku.

Beseda moc hezká, silná, emoční, se spoustou informací. S vojákem Marcem po besedě hovořím. Souzníme.

Lidi na tohle nemají čas. Oni to nestudují.

A víte proč? Protože je na ně naložena starost o chod domácnosti, straší je různě. Musí mít dva tři pracovní poměry, aby uživili děti a pak už nezbývá síla se zajímat o obchod s dětmi. Čumí do svaté bedny. Nevěří, protože to neprošlo svatou bednou. Mají ji jak oltář v každém pokoji.

Mourek čeká. Ještě nechce domů. Obíhá dům. Kontroluje revír. Žofie je dnes první den asi úplně – dá-li se to říci!! – zdravá. Hraje si. Zlobí Mourka. Muzlá se s ním. Olizuje ho. Už není schovaná pod gaučem.

Peťuš, ona mraucá. Ale má brát v devět penicilin.

Tak ji pusť. Ona přijde.

Devět. Volám do tmy. To určitě. Za chvilku z okna do zahrady. Jasně. Ona přijde. Ve čtvrt na deset otevírám francouzské okno. Hup do domu.

Zvykla si na to, že jí do tlamičky nastříkám roztok s lékem. Ani se moc nebrání. Gel už nemám. Ten jí dokonce chutnal. A ještě tlumil bolest.

Vařím čaj ze smrkových výhonků z loňska.

Peťuš, takhle u nás voněly Vánoce.

Nesu mu přivonět do sítka v konvici.

Ukaž? No jo, smrk, viď? No jo, to byly stromky čerstvě uříznuté. https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-21-vecer-zas-ta-zofie

Tak holky, jdu spát.

Pozoruje, jak si Žofie hraje s peříčkem.

No jo, tak to už jsi ji vykurýrovala.

Peťuš, ale v pátek jsem si myslela, že do rána umře.

Ne, kočky maj výdrž. Jako ty.

Když zalezla pod kamna.

Neměla náladu.

Měla bolest.

Churchill v dubnu 1945 mírně nalitý, jak bylo jeho zvykem, poznamenal, až jednou lidstvo zjistí, jak to tady na světě chodí, hodně lidí se zblázní nebo spáchá sebevraždu. Co my jsme za planetu. Za nelidi. Jak se k sobě chováme. Fuj.

Pro mě byl dnes zase svět hezký. Jenže já si ho tvořím. Žiju ve své bublině. Přišel mi balík z drogerie dm. Na FB mi někdo poradil kvalitní kapsičky pro kočky. Naše Žofinka jede v mase. Kupuji hovězí krk. Přemrazím. Dnes jsem jí dala ochutnat ten zázrak z drogerie. Říkala že ano. Kdo mi zaručí, že tam není něco voňavého jako u Félixe. Starosti takového rázu jsou hezké, snesitelné, přirozené. Nechtěla bych zažít příběhy žen… A nechci si o tom přečíst. To ne. Nebudu se drásat.

Dobrou noc!