Škola - má vášeň :-)

Deštivé dny pomalu přecházejí. Dnes se střídalo sluníčko s pršením. Raduji se. Nikdo neví, jak jsem šťastná, že se zbavíme van. Nechápu, co to bylo. Nostalgie? Pieta – tak to tady měla maminka? Ne, blbost to byla. Tak dlouhou jsem toužila po nádrži. Až jsem na ni začala myslet intenzivně. Objevil se Lukáš a přivezl.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-31-rano

V deset začínám. Ještě chvilku. Ještě malou chviličku. Ještě maličkatou chviličku. Už musím. Dopoledne se překulilo. Telefonuji. Zákaznický servis. Ukončování měsíce. Mám štěstí, že mohu pracovat z domova. Plánuji si svůj čas. Nemusím nikam chodit. Svůj diář si rozvhrhuji po svém. Celý život jsem se těšila do školy. Očekávání - jaký rozvrh hodin budu celý rok dodržovat. Školu jsem milovala jako malá holčička, na druhém stupni – no to byla paráda! Na gymnáziu i na vysoké. Zdroj vzdělávání. Byly jen knihy. Jiné zdroje chyběly. Tak ráda jsem se učila. Dnes jsem na FB četla, jak ta škola spoutá dětem jejich křídla… No jo, jenže já jsem chodila do skvělé školy. Učili mě nejlepší učitelé světa. Pan učitel Brzek na zeměpis. Pan učitel Matějka – skvělý češtinář. Ten ve mně vzbudil lásku k našemu jazyku mateřskému. Vedl nás nenásilně k dokonalé znalosti pravidel pravopisu, interpunkce. Pravidelné diktáty, jazykové rozbory – joj, já to milovala. Sbírala jsem na desky sešitu jedničky, dvojky, jedničky, jedničky...  Na chemii paní učitelka Tučková. Přísná. Ale naučila. Na pracovní vyučování a na fyziku paní učitelka Fendrychová. V šestce paní učitelka Trávníčková na přírodopis. Učila na první stupni, ale v tom roce nás láskyplně vzdělávala v přírodopisu. Nemohu si vzpomenout na paní učitelku na přírodopis v dalších ročnících. Byla to zástupkyně ředitele Baška. Přísná. Ale v mezích. Vedle sebe dala dvě kvetoucí větvičky jírovce maďala, kaštanu koňského. Do jedné kápla červený inkoust. Do druhé asi modrý. Pamatuji, jak pletivy prostupoval červený a barvil květy na růžovo. Ta červená mě zaujala. Dějepis – přísná paní učitelka Věra Steinerová. Vzala si vojenského lékaře. Pracoval ve vojenské nemocnici. Přišla do třídy. Postavila se před tabuli. Zavelela: 

- Zákryty! Zákryty! Posa´ďte se. 

Byl řád. Naučila. Někdy před deseti lety, možná ještě déle, mi povídala:

- Ireno, představ si, že já jsem ta místa v Řecku a Itálii, o nichž jsem vás učila, viděla na stará kolena naživo. 

Tak nadšeně mi to svěřovala. Poctivá učitelka. 

Hudební výchova Hanka Jenčová z Hradce. Nechápu, proč jsem začala zeměpisem. Když nejraději jsem měla matematiku a Marcelku Fapšovou. Maci, tak jsi mě zklamala, že už tu nejsi. Tu jsme měli i na výtvarku, ale nejprve Václava Kelera. Takový umělec, ten mi neseděl. Jako bohém – to vidím až dnes. Pamatuji, že když nás učil psát redis perem, psala jsem na čtverečkovaný papír normalizovaným písmem Borovského epigram:

Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad známe, že pán spadne a Vašek si za něj nohu zláme. Pak už jsme výtvarničili s Marcelkou.

Ráda jsem celý život učila. Měla jsem radost, když jsem na učilišti zaslechla na chodbě:

- Už jde, už jde!

Oni mě čekali! Oni se na mě těšili. A já na ně. Nikdy jsem neřekla:

- Smažte tabuli. 

Vždycky jsem poprosila.

- Prosím vás, najde se tu někdo, kdo by nám smazal tabuli?

Dnes už bych do školy nepáchla. Ani za nic. Někdy, když jdu do školy na koncert, snažím se zachytit do nosu tu čtyřicetiletou vůni. A ne. Není tam. Asi bych i marně hledala souhru učitele, žáka a rodiče. Dnes si rodič dá dítě v první třídě do školy. A pokud možno po střední si ho vyzvedne, nejlépe s kulatým razítkem. Školo, starej se! Neotravuj! Nepřetěžuj mi ho. 

My jsme na vysoké dostali kratičký úkol na další semestr nebo dokonce přes semestr. Např. co je korelační řada znělosti. No? Lámaly jsme si s holkami hlavu. Co to je za vědu? Paní profesorka jen chtěla, abychom se zamyslely. Co je korelační řada znělosti? Hlásky znělé a neznělé. P – B, T – D, S – Z, K - G atd. Tak tenhle úkol trvá napsat asi minutu. Muselo se hledat, přemýšlet. Dnes? Prý kritické myšlení. Ale vůbec ne! A hlavně nepřetěžujte děti. Zákaz úkolů. S čím to souvisí? Hned to napíšu. Takhle jednoduché úkoly jsem zadávala taky. Třeba jeden řádek – nadepiš tužkou slovní druhy. Nebo vymysli větu na všechny druhy přísudku. Museli si zopáknout, jaké přísudky znají. Slovesný, jmenný, jmenný se sponou... Proč by si dítě nemohlo napsat čtyři sloupečky násobilky? Nebo vypočítat slovní úlohu? Aby náhodou nepřišlo do parku na fet o minutu déle!

Mně se dnes docela dotkl text, který jsem už včera okomentovala u Heleny Heclové. A ejhle, on se dnes šířil dál.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-31-mne-se-ve-skole-libilo

A vytvořili školu, jak jim "ďábel" přikázal. Dítě miluje přírodu, a tak ho zavřeli do čtyř stěn. Nemůže jen tak sedět celé hodiny bez pohybu, a tak omezili jeho volnost pohybu na minimum. Rádo pracuje rukama, a tak mu začali předkládat informace a teorie.
Rádo upřímně mluví - naučili ho mlčet. Snaží se porozumět - naučili ho si vše nazpaměť pamatovat.
Chtělo by samo zkoumat a využívat své vlastní (duševní) znalosti - ale dostalo vše v hotové podobě na desítkách šedivých pracovních listů.Díky tomu všemu se děti naučily to, co by se za jiných okolností nikdy nenaučily: naučily se nic nezpochybňovat a přizpůsobit se.Adolphe Ferrière (1879-1960), švýcarský pedagog a jeden ze zakladatelů Éducation nouvelle (nové vzdělávání = reformní výchova).

Odepsala jsem živelně bez ladu a skladu.

No, tak dnes o tom píšu v počteníčku. Já jsem takovouhle školu nezažila. Já jsem se do ní těšila od první třídy až na vysokou. Velmi ráda jsem učila. Co mě mrzí, že jsem učila bludy, třeba o pohádkách, bájích.. Taky letopočty jsou zcela jiné. I ve fyzice nám osnovy lhaly. Bylo to na obou stranách železné opony. U nás MOKOBUKO, morální kodex budovatele komunismu, za oponou nějaké ty jejich západní filozofické bludy. Učila jsem český jazyk a literaturu. A to je velmi důležité. Zmizí-li jazyk, není národ. A občas se něco muselo naučit drilem. Pokud by byl čas, tak by se vyjmenovaná slova učila hrou. No, tak asi tak. Dnes čtu takové hrubajzny, že se stydím za ty lidi, protože jsou třeba i silnými vlastenčíky, ale pravopis se jim vykouřil z hlavy. A ještě poznámečka. My jsme se učili od všeho kousek. Byli jsme ve světě považováni za vzdělané. Ať se ťuklo ve společnosti na cokoli, Čech vždycky reagovala. A správně. To takový Američan - buran - nezná nic. Plete si Jugoslávii se Slovenskem a Slovinskem. Takže nevidím to tak jednostranně černě. Ruce za zády mě nikdo nenutil, nikdy jsem neklečela ani nebyla v koutě. Radostně jsem nasávala veškerou vzdělanost a látku přísných osnov. Prošla jsem gymnáziem, přitom matematika je pro mě ostrov nevědomí. Pamatuji v devítce úlohy o pohybu. Ano, nikdy jsem to nepotřebovala. Jenže jsem si brousila mozkové závity. Jasno? Dnes Vaše děti a vnuky učí natahovat prezervativ, onanovat, navádějí je, jak si předělat pohlaví, a to nikomu, koukám, nevadí. Tak se zase hezky vrátíme do reality. Ano? Dnes se vaše dítě nesmí učit nic nazpaměť - ono šlo o cvičení mozku! Pár básniček za rok. To jsem neměla ráda. Ale pak jsem velmi ráda předvedla recitaci na jedničku. Hodnotil se přednes, recitace, hlasitost... A prozaický text v šesté třídě - S vozu slézá žena v bílé plachetce... Ten umím dodnes. A vězte, že se mně fakt nic nestalo, nikdo mi nedal prutem přes prsty, když jsem něco neuměla. Moji učitelé byli vstřícní, na konci 60. let jsme se třeba chodili učit do parku. ne, učit, opakovat látku. Učilo se ve třídě s názornými pomůckami. Howk.

A ještě dodatek - ve škole jsem nepoznala šikanu. Jen přátelství a milé chování vespolek.

Velmi ráda rozkrývám obory, vědy, které mě zajímají. Já totiž nechci umřít blbá, víte? To bych se musela doučovat v příštím životě. Mám to v životním horoskopu. A prý jsem v předešlých inkarnacích byla vždycky vzdělaná. Nemám ráda tupce. Naduté hlupáky, kteří si myslí, že sezobli moudrost světa, říká se Šalamounovo lejno. Ležím si tu na gauči a píšu všemi deseti poslepu. To jsem se nemusela naučit. Přece psát na stroji učitelka nebude. To je tak pro spisovatele… Chodila jsem na gymnáziu na nepovinné dvě hodiny psaní strojem. Předmět se jmenoval technika administrativy. Učili jsme se normy. Vše jsem zapomněla. Jediné – odstavec je pět úhozů naprázdno. Dopis začínáme nad polovinou stránky. Čím hlouběji, tím větší úcta, ale nezačínáme někde úplně dole. Blboviny? Jak pro koho. A ty dvě hodiny - mohla jsem jít o dvě hodiny domů dřív. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-31-tady-se-pracuje

Odpoledne. 

Přijel Petr, hlavní mozek rekonstrukce našeho zahradního domku. A přijel taky Honzík. Svářel budoucí regály. A nosnou konstrukci. Petroušek pomáhal. Já jsem pozorovala. Vykonávala vrchní dozor.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-31

Včerejší straciatellový dezert byl dnes krásně tuhý. Nazdobila jsem ho do mističek jahodou, malinou, mátou, čokoládovou čočkou. Nafotila. Blesklo mi hlavou, že jsem šikovná. To jen potichoučku, aby nikdo nevěděl. Já jsem přece ten matlák, který všechno rozbije, rozšteluje, rozebere, ale už nedá dokupy; na co sáhne, to zničí. :-)  Zkrátka mantra maminky a sestry – studuj, studuj, hlavně na nic nesahej, je hluboko zažraná v mé mysli. A já ji s láskou a legrací přijímám. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-31-zofi-neboj

Někde jsem četla, že lidé narození v noci, jsou sovy. Milují noc. Vstup do života na planetě ve dne, to jsou skřivánci. Ano, narodila jsem se po půlnoci. Miluji ponocování. Žofka se narodila na kraji května. Teplý voňavý měsíc. Jak teď přišla zima, Žofie nechodila ven. Chlad, déšť pozorovala jen ze dveří. Otočila se a šla si lehnout do tepla. Dnes vysvitlo slunce. Vzduch se maličko ohřál. Vyběhla si na vrbu. Baronek se potuloval pod vrbou. Žofka se s ním nekamarádí. Vábila jsem ji dolů. Prý ne. Odvedla jsem Baronka. Ostražitá. To víš, že jo, ty mě sundáš, a bude tu ten stěhovací vůz. Ne. Ne. V domě jsem vzala její pískací myšku. Zabralo to. Sjela po kmeni sama. A šup domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-31-sekretarka

Odpoledne jsem pracovala u sebe. Ten kočičí průzkumník mi leze všude. Nepřeju si to. Mám obavy o sošku kočky, o cylindr petrolejové lampy… Stále vychovávám, že na linku ne. Na jídelní stůl ne… Producírovala se mi po pracovním stole. Mám na něm skleněný korálek z náramku. Ó, hrála s ním hokej. Uklidila jsem si ho. Povaluje se mi tam bombička do opera. I ta se hodila. Nakonec se protlačila za tiskárnu. Vyčuhovala jak hříbek mezi fixy. Žofka sekretářka.

Probíhá přípravný týden. Mezi učiteli byly taky kjavy. Na můj vkus komisní, přísné. Ale já jsem měla štěstí na ty druhé. Přísné s mírou. Všichni vždycky šperkovali třídu pro děti, aby jejich vstup do školy z prázdnin byl co nejpřívětivější. Zítra je prvního. Učitelé dokončují přípravné práce. Někteří půjdou do školy dodělávat i v sobotu a v neděli. Národe, nebuď naplněn kritikou školství. Někdo to tu posílá po sítích! Co to má za účel?!! Ano, školy, výuka upadla, úroveň vzdělání vzala za své. Dětičky se dva roky učily z postele. Odvykly si učit. To, co se učí, doslova řeknu satanské náměty, způsoby. Účelově. Je to cílené ničení jejich psychiky. Co má zůstat zastřeno tajemstvím do vyššího věku, nechť je. Není to příprava na pedofilii? Znát termíny? Minulý víkend mi Lucka svěřila, že nechce dát svého klučíčka do školky, aby jí ho nezkazili. Paradox, ne?

Tak přemýšlejte.

Dobrou noc!