Školicí. Bezstarostný. Úspěšný. I divadlo z Prahééé bylo :-)

- Ty dnes nevstáváš?

- Jo, dííky. Dobré ráno. Já až za dvacet minut.

- Tak se měj, muzliku. Já jedu. 

Vstávám s dvacetiminutovým předstihem. I kdybych vstávala o tři hodiny dřív, vždycky mi v závěru chybí čas. Dnes v pět. Lísteček na ostrůvku: Nasypat ptákům. - První co jdu udělat. Plním jim krmítka. Ať se pomějí. Vařím si čaje, mixuji snídani. Buch, buch, buch. - Kde ta kočičí potvora buší? Zavřená na terase. Má štěstí, že jsem si ji všimla. Musela by tam vytrvat do odpoledne.

-Micko, ty potvoro! Kdy se ti to povedlo!

Dobře vím. Když jsem plnila ptákům rautové stoly. Místo aby šla se mnou do domu, terasu si prověřila, obešla, prozkoumala a nechala se uvěznit.

Vše zvládám. Jen okýnko u kamen - na to kašlu. Jedu. Závory nahoře. Jedu včas. Když se se mnou nervuje Peťulka, lépe to snáším. Na parkovišti jsem jediná. Autobus přijede za pět minut.

- Dobré ráno. Na Černý Most. Mohu si sednout kam chci?

- Jo, dnes to bude prázdné.

Zavrtávám se. Míjíme Černožice. Jestlipak maminka ještě spí? Zestárla mi za posledních deset let. Byla stále nádherná. Tak moc se změnila. Léky ji zdevastovaly. Svalstvo atrofované. Nemyslet. - Do Hradce poslouchám o Karlu IV. Pozoruji oblohu. Zasypanou. Vyjíždíme ku Pze. Pouštím meditaci a v mžiku spím. Obvykle se vzbudím na sjezdu z dálnice. I po loňské opravě to tam hrká. Dnes do Phy ještě hodina a já se probouzím. Už neusnu. Dívám se po kraji. Tahle místa vždycky prospím. Krajina jak na jaře. Pole plná srnek. Jejich zrcátka svítí do rozednívajícího se dne. Na obzoru se zdvihá hora. Říp to není. Že by Milešovka? Určitě se pletu. Vypadá jako Milešovka. Hora, do níž nejvíckrát v roce uhodí. Dívám se do mapy. Není to Milešovka. Nemůže být odsud vidět. Dávám leteckou mapu. Na ní to vypadá jak na dlani. Byla tak daleko, na obzoru.

Dnes významný den. Velevýznamný. Před dvaašedesáti lety se narodil hošíček Petrouškově mamince. Pojmenovali ho po otci. Josef. Jožan. A nečekaně se vyklubal ještě druhý. A to byl Petroušek. Dvojčátka. Kluci jak buci. Posílám Petrouškovi přání. Okamžitě láskyplně odpovídá. Dnes užívá nejen den narození, i svátek. Vibraci svého krásného jména. 

Projíždím FB. Bavím se. Zadržuji smích u hlášky: 

Jak já nenávidím tyhle pořady o vaření, které začínají slovy: Dnes si uvaříme něco zdravého z ingrediencí, které máme každý doma. - Bum! A vytáhnou delfína. - Připomíná mi to Bohdalku v Televarieté. Občas ji zmiňuji:

- Odvažte půl kilo mouky. Tak, máte?

- To víš že jo.

- Nyní přidejte tři vejce, cukr. Máte to?

- Jo, máme.

- Zamíchejte. Mícháte?

- No jo.

- Jde vám to ztuha, viďte?

- No, to teda.

- A pokračování receptu si řekneme za týden.

Pha. Vystupovat. Držím si dětský lístek v ruce. Čekám, až přijede metro; je tu. Značím. Dnes mě nenapadaly temné myšlenky. Nebála jsem se. Zapomněla jsem pozorovat pasažéry. Zvládla jsem vystoupit na správné straně u Clarionu. Trefila jsem číslo autobusu. Střížkov. Zelená. Všechno zvládám. - Školení. Mám VIP sezení. Plním úkoly. Jsem vzorná. Jsem výjimečná. Kodet si stěžoval, že nás výjimečných je tak málo. Že si někdy připadá příliš osamocen. - Vtip. Aby se někdo nechytal za hlavu. :-) Fotím se ve skupině aktivních supervizorů. Fotím se se skupinou úspěšných producérů... K tomu mi pomáhají moji klienti. Školení praktické. Na první místě - spokojený zákazník. Zapisuji tak rychle, že mám obavy, aby mi propiska nepropálila papír. Kdyby lidi věděli. Tuky, cukry, bílkoviny, pohyb, mikro, makro, fyto živiny... Volá klientka. Vycházím na chodbu. Potřebuje jídlo. OK. Až přijedu. Ale v devatenáct jdu do divadla. :-) Dohodnuto. Vracím se do sálu. Na kraji dubna bych měla jet na víkend do Valašského Meziříčí. Hledám v IDOSu. Cvakám Jaroměř. Automaticky mi naskočilo Valašské Meziříčí. Umělá inteligence je docela drzá. Sama doplnila místo dojezdu. 

Koupila jsem si včera zpáteční lístek na Flix bus. Pha Varšava. Už jsem s ním jednou jela. Drahý. Hlučný. Proč jsou Poláci tak hluční? Minulý týden na sjezdovce i na lanovce byli moc slyšet. Mám vytištěnou jízdenku. Ne. Chce QR kód. Zapnout data. Najít mail. Vybrat správnou přílohu. Otevřít. Ukázat.Načteno. Vpuštěna. Hledám jen pro zajímavost odjezd autobusu nyní. Tyhle dva se mi neukázaly. Jela bych jedním z nich... UI si se mnou asi hraje.  

Vybírám si sedadlo. Jsem tu výjimečně o půlhodiny dřív. Takhle to vypadá, když člověk přijde včas. Je zmrzlý, ofoukaný, natěšený na teplo. Ještě že neprší. V autobusu zima jak v psírně. Uvelebuji se na sedadle s velkým místem pro nohy. příliš velkým. Neútulným. Stěhuji se dopředu. Málo místa pro nohy. Ještě jednou se přemisťuji. Střední místo pro nohy. Zatím sama. Nahoře v patře asi místenky. Davy se valí i dolů těsně před odjezdem. Pozoruji. Lidi hledají čísla. Tak nevím. Řidič mi naznačoval, že si mohu sednout všude dole. Jedeme. Ani to tak dlouho netrvalo. Hluk za chvíli opadá. Usínají. I já. Pro jistotu jsem si dala budíka na před Hradec. Spánek i ticho rozčísne můj budík. Moc brzy. Teprve vpředu vidět komíny opatovické elektrárny. Ještě čas. Klimbnu. Znovu budík. Tak nepříjemný vytrvalý zvuk. Snažím se ho zadusit, aby nebudil lidi. Ó, nevjíždíme nejkratší cestou do HK. Objíždíme ho. Mohla jsem ještě nejmíň dvacet minut v klidu spát. Vystupovat. 

Co asi dělají stromy, které kvetly u nádraží v listopadu? Do odjezdu vlaku asi sedm minut. Růžová kvítka už odkvetla. Na větvičkách pupeny. Stromy snad v pořádku. Otevřené dvě pokladny z řady dalších. Vybírám tu s kratší frontou. Důchodce šedesát pět plus. Kolo. Mám asi dvě minutky do odjezdu. Měla jsem jít vedle do delší fronty. Teď já: 

- Jednou Jaroměř kartou.

- Chcete oredo?

Vůbec nevím, nač se mě ptá. Nerozumím. Možná neřekla oredo. Nevím, co chce.

- Dejte mi do Jaroměře, ujede mi to. Vy musíte vědět, co tam stojí na kolejích, když chci Jaroměř.

Pokladní něco mumlá. Popadám lístek. Mažu. Třetí nástupiště. Dva vagonky. Do prvního. Ne. Vystupuji. Nalézám do dalšího. Jo, tady se mi to líbí. 

Dnes mám volno. Blahý pocit. Jen tak si vegetím sobotou. Jedu asi spěšným vlakem. Nikde nestaví. Projíždíme přejezd v Černožicích. Tady se loni v létě zabila rodina se dvěma dětmi. Nainstalovali závory. Na druhém přejezdu - tam jezdím já - taky závory. Koukám na DD. Nahoru. Tam sedáme s maminkou. Pozorujeme vlaky pod námi. Díváme se do pohádky. Co asi dělá? Je na denním světle? Má horký čaj? Vysadili ji? Potěšila se s Ivou? Baví se tam s nimi někdo? Dřív se v kávové společnosti zabavili mezi sebou. Přichází mi na mysl včerejší uklidňující informace z Ministerstva zdravotnictví. Vyhrožovat vyhazovem pro nic za nic se nesmí.  Už jsem zas v kleci myšlenek. Jaroměř. Klušu k autu u Lidlu. Stavuji se na nákup. Zítra se sejdou děti. Poblahopřejí Petrouškovi. Až večer se dozvídám, že se jedna ze snach omlouvá. Nevadí. Uklízím zpátky dárky. Péťův tatínek měl mnoho průpovídek. Moudrých. Jedna mě napadá. Házím za hlavu.

Na dvoře sbírám lískové oříšky. Roztloukám je kamenem. Hodně oříšků prázdných. Jadýrka sladká.

- Kdopak to tu tluče oříšky?

- Ahoj, Peťuš, jsem tu.

- A stihlas i nákup. Seš jak vítr.

Bere mi tašky do domu. Sbírám ještě hrst oříšků. Z první hromady šest jadýrek. Z druhé čtyři. Lísku sázel tatínek. Bledulky letos nekvetou? Jen sněženky? Vykopala jsem trsy bledulí a sněženek u mamky. Měla je obrovské. Moje jsou takoví nezalití nebožáčci. Od Ivy mám asi tři roky odkopnuté plnokvěté sněženky. Rozrostly se. Země voní. Těším se. Zestárla jsem. Jak se může člověk těšit na pletí, na špinavé ruce. Na hrabání se v půdě... Zažila jsem tu změnu mysli.  Postavili jsme dům a už to přišlo. :-)

Peču obližprst. Pro děti. Velké i malé. Melu moučkový cukr z třtinového. Obližprst má být bílý. Vzhledem k použitým surovinám je do hněda. Ač mouka špaldová, ač cukr třtinový, přesto i tak kalorická bomba.

- Tak já jdu.

- To už je tolik?

Petroušek mastí na florbal. Náš Honzík - jak se dozvídám - opět vyhrál. Jejich družstvo se zas dostalo tam, kam loni. Jen nevím kam - do něčeho národního. Prý to v Jaroměři nikdy nebylo. 

Hotovo. Volám klientce.

- Už jsem na cestěééé!

Jdu se obléci do divadla. Zvonek. Předávám jídlo. Krásná štíhlá paní. Myslím, že mě před lety nemusela. Ani já ji. Našly jsme se. Vedeme spolu dlouhé hovory. Nemůžeme se utrhnout. Mám ji moc ráda. Dnes spěchám. Pusa. Jedu. Na poslední chvíli. Vzpomínky zůstanou. Štěpánek Adamovská...

Na kraji řady očekávám vždy remcající a zle se mračící starší spolužačku ze základní školy. Jé!! Změnáá! Darovali na dnešek lístky. Vyskakuje mladý hoch. Veselá tvář. Seznámili jsme se asi před patnácti lety. Šli jsme do plesu. Z paneláku. Závory byly dole. Poprosila jsem ho, jestli by nás nevzal. Syn mé starší spolužačky ze základky. Na mém prvním pionýrském táboře mě měla tak trochu na starosti. Pořádek v kufru. Dopisy domů... Kluk byl nesmírně komunikativní, zábavný. Pracoval tady v jednom řetězci. Asi před deseti lety odešel za lepším.

- Že vy nevíte, že tohle je moje mamka?

- Vím, vím. Ráda vás vidím. Tenhle týden jsme se spolu s mamkou viděly v DDM.

Vyprávěla mi o mamince. Alzheimer. V poslední době u ní seděla hodně času. Myslím se zlomeninou  na LDN. Před Vánocemi opustila planetu. Celou tu rodinu jsem mívala ráda. Jezdily jsme na zájezdy od Potravin - vlastně PRAMEN se to jmenovalo. Když ještě maminka prodávala v armě. A dálkově studovala SVVŠ.

Bože - tak jsem se bála, že dostanu sprďunk, a ono objetí. No, ti další v řadě - vynahradili kyselý obličej - nepříjemní. Srdce se mi zatáhlo do sebe.

- Vám je zbytečné nadávat.

Co si to dovoluje? Je jí za těžko zdvihnout zadel a pustit mě do řady? Nebo mám chodit dřív, než madam nakluše do divadla? Zranilo mě to. Za mnou moji sousedé z dětství. Lubošek a Maruška. Máme se rádi. Taky chodí pozdě. Někdy až po mně. Jim nikdo v řadě nelaje. To je drzost, neurvalost, neomalenost. Nedovedu si představit, že bych někoho kritizovala za to, že ho musím pustit do řady. Nechápu. Nevadí. Vydýchám to. Cítím zranění i teď. Lubošek smutně:

- Představ si, dnes jsme zakopali našeho pejska. Po šestnácti letech.

- To žil krátce. Mohl tu ještě být. Byl směska?

- Byl to podvraťáček. Takový vlčáček. A uměl i anglicky. :-) :-) :-) Asi před dvěma lety ho někdo přiotrávil.

- Aha, ledviny.

- No, už se z toho nedostal.

Maruška dodává, že byl slepý, hluchý.

- Chodil ven?

- Jo, chodil až na Mrštník, na promenády; pak jsme procházky zkracovali. Včera se točil do kolečka.

Dojímá mě jejich smutek. Vžívám se do něj. Všichni jsme smutní. Pejsíček - člen rodiny. Dnes poprvé bez něj. Myslím na něj i na ně. Už asi spánkem spravedlivých. Jedna hodina. 

Hra - konverzační. Na závěr lidé vstávají. Vzdávají hold. Jsem zas jiná. Divná. Nechápu se. Nebo jsem tak blbá? Jen proto, že přijely hvězdy Ordinace? Pro mě slaboučký příběh. Očekávala bych víc. Jiný konec. Dvakrát se hlavní hrdina ve stejné smyčce zachoval stejně. No, tak tleskám, ale naši ochotníci v minulém roce třikrát předvedli pod vedením režiséra Sklenáře z Klicperova divadla herecký koncert! Všechna čest a sláva. Tři hry - jedna lépe odvedená než druhá. Bavila jsem se. Výkony našich ochotníků víc než skvělé; 

Tady jsem výkonům profesionálů nevěřila. Herecké hvězdy mě svým výkonem neuchvátily. Asi jsem náročná. Jdu do recenzí. Kladné i záporné. Tak to asi zas tak úplně pitomá nebudu.

1. Zoufale hloupý příběh, herci z Ordinace v Růžové zahradě předváděli představení pro diváky tohoto seriálu. Nesmyslný konec.

(Souhlasím.)

2. Ma treti hra od B. Sladea a urcite nejslabsi. Vlastne mi pribeh prisel dost slaby, nebo slabe vypraveny. Herecky se take mnoho neudalo. A to jsem se na pani Z. Adamovskou i pana Stepanka tesil. Kdyz k tomu pridam, ze vtip aby clovek pohledal, tak nevim, proc ma inscenace tak vysoke hodnoceni.

3. Symfonický koncert Petra Štěpánka, Zlaty Adamovské a Lucie Štěpánkové. Tato v mnoha věcech nesourodá trojice se velmi dobře vzájemně doplňuje a dělá z představení opravdu vrcholně estetický prožitek. Vzpomínky zůstanou jsou tak nádherným, dojemným představením o tom, že láska je silná čarodějka, zvláště pak, pokud je to láska mateřská.

(Tak to asi byli na jiné hře :-) :-) To není možné.)

Hezký den. Volný. Svobodný. Bezstarostný. Jen tak jsem žila. Včera jsem četla neb poslouchala, jak léčivě působí shrnutí, zopakování denních prožitků. Léčebná metoda. Asi proto jsem se ještě nezbláznila.

Dobrou noc!

P. S. Možná, že by mi odbornice na psychiatrii dala něco zobat. Jenže já chci ještě cítit svaly, chci chodit po světě, jezdit na kole, lyžovat, zpívat, těšit se, milovat a být milována...