Školicí. Jarní

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-06_Z_kalendare_a_z_meho_diare_-/

Čtu s vzpomínku z 6. 3.2018. Přidána v 0.36 hod. Tedy z 5.3. před třemi lety. Už tři roky od SMS, která mě vyděsila. Od osmnácti jsem znala Zlatku. Češokovou. Byla starší, už měla Margitku, dnes vědátorka z Hamburku. Narodila se jí Linda. Hádejte, po kom se jmenuje ta naše? Linda bydlí v Bayreuthu. Měla blízko k mamince Zlatce.  Zlatka vždy o krok vpředu přede mnou; učila jsem se od ní.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-06_Vzpominka_na_Zlatku/

Když jsme se brali s mým prvním mužem Ivkou, Zlatčin manžel zrovna trávil čas na záložní službě. Nechtěla jít na hostinu sama. Znaly jsme se tehdy asi půl roku. Tehdy nám darovali svatebním darem velký papiňák. Zlatku si docela často prohlížím na fotkách; v oddací síni pozoruje náš svatební obřad; jj, to jsou ty fotky, když listuji s maminkou v její memoárové knize. 

Zlatka, křehounká ženička. Veselá. Společenská. Milá. Kamarádská. Než emigrovali, byli jsme s nimi pomalu každý víkend na diskotéce ve studentských kolejích na Strahově. Nebo jsme šli do Demínky. Nebo Ke Starému vinaři. Nebo jsme bloumali šedivou Phou. Ivka miloval to město i Češoky. Já taky; měla jsem je celoživotně za největší přátele. Zlatka vyrostla tady za rohem, skoro denně jezdím kolem jejího rodného domu. 

Jezdívali jsme k nám na chalupu. Jednou u ohně Pavel začal bájit. Slunce už zapadlo.

- Vidíte ta světlá místa na obloze? 

Na obloze se ještě maličko obráželo světlo z dávno zapadlého slunce. 

- Tak tomu se říká úsměvy letní noci. 

Usmívám se tom i teď.  

V roce 1981 jsme trávili Velikonoce společně ve Velké Úpě. V Peci jsme se propadali po zadek vedle sjezdovky s pekáči a dětmi na sjezdovce. Labutě. Nahoře byla bouda Plynostavu - myslím. Tehdy jsme nikdo nelyžovali. O těch Velikonocích to bylo předrozloučení. V létě odjeli na tzv. dovolenou do Jugo. Stavili se u nás na cestě za novým životem. Pavel si u nás schoval papiňák. Prý mu překážel v autě. Tak až se vrátí... Měli to připraveno. Před tím už vyprodali nábytek pražském bytě. Denisce darovali obrovskou Tatru, prý aby jim nepřekážela ve výhledu na zadním okýnku. Jejich západní auto s modrou metalýzou mělo přelepený blinkr. Jeli za lepším. Smáli jsme se, že je na ten jakoby západ nepustí s izolepou místo skla. Tušila jsem, že budeme mít papiňáky dva. Na dlouho. Dali si před odjezdem ještě zuby do pořádku. Nejprve se na chvíli usídlili v Rakousku. Ze čtyř sester opustily republiku dvě. Po jejich odjezdu přišel pozdrav z nejdelší dovolené. Pošta se nám strkala pod vrata. Jela jsem zrovna místní dopravou do Jaroměře. Sebrala jsem noviny a pohled ze země. Utíkala jsem na zastávku. Pamatuji si, jak jsem v autobuse četla pohled pořád dokola a brečela. Asi po roce nebo dvou se na stálo usídlili v německém městě Richarda Wagnera. Pravidelně jsme si psali, posílali mi dárky. Telefonovali. Většinou jsem z hor s dětmi odjížděla třicátého prosince. Očekávala jsem jejich telefonát na Silvestra. V roce jejich emigrace se na konci narodila naše Linda. LINDA.  

Když si zaplatili vztahy s republikou a mohli přijet, překvapil nás - tfujtajxl - listopad 89. Napojili jsme řeč, kde jsme skončili. Pavla potkávám do dnes. Nepřešel ho jeho humor. Hraje na bicí. Už je starý. Pořád ho mám ráda. V produktivní době jezdíval z Bayreuthu do rodného města každý víkend. Zlatka zajížděla občas. Češoci se dali rozvést. Po tolika letech. Ježíš, proč si to opakuji? Pořád dokola. Před třemi lety mi poslala na Viber tu hnusnou dojemnou SMS. Ahoj Irenko, nevyšlo ti to, umírám; mám toho i dost. Pozdravuj všechny známé. A za tři dny opustila náš svět. Vzpomínám na ni. V Pze jsme se v poslední době někdy setkaly narychlo v metru. Jezdívala hlídat neteři děti. Z Černého Mostu jsem zavolala. Neteř bydlela někde blízko. Když jsem vystupovala na peron na Palmovce, už na mě mávala. Zlatka - Němka mě Češku naučila na dětské jízdné v metru.

- Na Černém Mostě půjdeš po chodníku na konec. Tam je takové okénko...

Jednou, tak před čtyřmi pěti lety přijela. Hned zazvonila. Vždycky bydlela ve svém rodném domě. Pouštěla mi postavičky na Viberu. Váš hlas se změnil, jako když si dýchnete hélila. Postavičky říkaly Váš text legračním hlasem. Řezaly jsme se u toho smíchy. Stálá támhle u linky. Naučila mě to. Posílaly jsme si pozdravy od různých postav. Vyzkoušely jsme je všechny. A pak jsme jely za mamkou do Černožic. 

Procházím fotky a hledám její nádherné parte. Je tam - jako celý život - překrásná. Kam jsem si ho uložila! Ono se mi to tu ukáže. Jednou jsme spolu trávily den u nás na zahradě. Pozvala jsem ji na oběd i na večeři. Večer mi ukázala radar. Dnes na něj chodím koukat na lety normálně. Tehdy jsme před půlnoci pozorovaly letadla. Četly si, kam kde které letí. Povídaly jsme si o církvi, jak ubližovala lidem. Zrovna jsem viděla film o pradlenách v Londýně. Středověká hrůza ještě někde v šedesátých letech. 

- Ale Zlatko, Vojtila byl hodný.

- Ireno, co blbneš!? Vždyť ten v Africe zakazoval prezervativy a dnes se nám to sem valí.

Zlatka se bála o vnuky. V Hamburku. To jediné ji asi tížilo při odchodu. A to nezažila zkázu těchto dvou let.

Zlatko, pálím svíci. Vzpomínám. Mám tě pořád v srdci.

Půlnoc. Za chvíli zas pojede přes železňák náklaďák. V létě se půjdu mrknout, co veze. A že by mi to mohlo být ukradené! Ale mohla bych se jít kouknout k tunýlku. Co se tu v noci převáží. Mohla bych jít i teď. Okolo Zlatčina domu. Nemusím ani do luk. Kašlu na to. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-06_Zrzecka_chce_snidat/

Jaký byl den? Ráno jsem nebrousila podrážkou z rozjetého auta po asfaltu, aby mi neujel autobus. Probrala jsem se do slunce. Hodinu před školením. No, to už bych seděla v hotelu a Tina by nás svolávala do sálu.

Účastním se všech školení, akcí. Promotion. Při příští objednávce dostanu - co to bylo za promotion? Já i moji klienti dostaneme krásnou zlatou medovou obrandovanou termosku. Nikdy nevynechávám. Dnes vše o vedení klienta. Aby byl spokojen. Abych ho vedla na velké slevy. Aby si sám přivydělával. Nevidět zisk, ale vidět člověka, jeho zdraví. Jj, tak mě vedl od začátku můj poradce. Nesnaž se vydělat, ale pomoci. Ty peníze pak přijdou. Ale nejdřív zdraví!

Oběd! Petroušek přišel z práce. Chrchlá. Šup, odpočívat.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-06_Zrzka%2C_zahrada/

Procházím zahradu. Očima táhnu rostlinky ze země. Před čtrnácti dny ještě sníh. Dnes se květy vystavují sluníčku. Líska kvete. Musím ji zachytit proti azuru nebe.

Přebrat jablíčka. Kompot. Štrůdl. Ó, děkujeme, přírodo. A slupky spařit na čaj. :-)

Linda doběhla pěšky k ševci. Je nějaký nemocný. Ještě pěšky do Tesco. A pak autem frr do Phy za Kitty. Zrzko, jednoho dne tě seznámíme s tou černou starou dámou. Dcerou naší Micicindy. Doufám, že to přežiješ. Ona má totiž deset šavlí - ne, dvacet šavliček! Ale zatím v klidu spi.

Příznaky transformace. Poslouchám o jarní očistě. Aha, pravá strana jang - játra, žlučník - tedy mužské energie. Žlučník souvisí s univerzálním otcem. Ale v rodině s naším otcem, s linií otce. Babičku trápil žlučník. Co tam měla nedořešeného s tatínkem?

Levá strana jin - srdce. Slezina, slinivka - je naproti játrům. Slezina - lymfa. Játra souvisí s metabolismem tuků, cukrů, bílkovin. Tedy řešit energii jater. Prvotní. Pak teprve slezinu, slinivku... Potřebujeme tuky, cukry bílkoviny, žádná ketodieta. Doplňuji: NIKDY ŽÁDNÁ DIETA! To je cesta do pekel. - Ale bacha odstup od přemíry cukrů. Jsou všude. I v šunce. Uzeniny obsahují nejen tuky, soli, ale i cukry. Pribiňáky zahuštěné škrobem; plus nebezpečný glukozovo-fruktozový sirup. Klienty varuji - usazuje se v játrech a tvrdne je!!

První část tenkého střeva je dvanáctník; do něj jde vývod ze slinivky; sekret slinivky obsahuje štěpicí lipázy, proteázy, amylázy - tuky;

Střevní klky a miniklky, každý má krevní cévku. Klientům je ukazuji na obrázku... Krev se sbírá a vrátnicovou žilou jde do jater. Pokud jsou střeva jedovatá, propustí toxiny - chemii, parazity a játra nestíhají. Tedy - čistit se. Čistit orgány. Vybírat, co jím. Pečovat o svého člověka. O své zdraví. 

Á, už přejel vlak. Jedna ráno. 

Děkuji ze pozornost! :-)

Zrzka spí. Péťa spí. I já jdu.

Dobrou noc!

P. S. 

Vzpomínka z roku 2018

6. březen 2018 

Ráno. Obloha stříbrná hliníkem, kadmiem, báriem a jinými pochoutkami. Z postele si prohlížím košťátka osiky. Je pravidelně rostlá. Už to jsou dva roky, co jí nasadili oprátku. Měli zálusk na její život. Ztropila jsem obrovský povyk. Vedoucí odboru životního prostředí, vedoucí odboru majetku města, ředitelka TSM, městská policie... Všichni tu byli do deseti minut. Osádka plošiny byla taky rychlá. Uvolnili stromu smrtící lana a zmizeli.

Vybrala jsem popel. Zahrada mě vítá zpěvem. Aha, jaro je tu. Ptáci sedí po větvích. Povídají si. Docela hlasitě

Před osmou telefon. Přijíždějí dva - krásní lidé. Nádherní! Paní 76. Pánovi 83. Skvělí, skvělí, skvělí. Bystří. Vtipní. V 9 přerušuji prezentaci. Porada. Po 25 minutách napojuji hovor. Nádherní společníci jdou ke zdraví. Až na ta břicha jsou OK. Břicha, břicha, břicha. Chjo. Viscerální tuky... Střídá je super pán. Také jde do toho. Vyměňujeme si zkušenosti ze světa mimo realitu. Oběd.

Rychle jedu za maminkou. Ještě před dvěma měsíci jsem měla pocit, že je asi v padesátce. Vcházím do pokoje. Sedí u stolečku v křesle a čte si. No - čte, spíš prohlíží obrázky u receptů. Raduje se se z mého příchodu. Chytá mě za ruku. Šeptá. Tváří se konspirativně.

- Víš, že tajdle ten - ukazuje za sebe - tady spí? To je syn trafikantky. A s ním jsem těhotná.

- Mami! V jednadevadesáti? Žádný chlap tu není.

- Mně je jednadevadesát?

- Mamko, neblbni, 91 let a žádný chlap tu není.

Oddychla si.

- Jé, tak to jsem moc ráda, žes přijela. No to jsem tak ráda. Už jsem se bála, že budeme mít přírůstek.

Raduje se, klidní se. Ptám se, jestli chce jít ven. Ne, budeme v pokoji.

- Posaď se.

Rozvalím se na její postel. Vrčí to pode mnou. Je tam nějaká nafukovací matrace. Proti proleženinám. Podivuji se. Říká, že spí na druhé posteli. Ubezpečuji ji, že to tak není, že její postel je ta pode mnou. Zas se diví. Jsem maličko zaskočena. Zas jsem svědkem přeskoku víc k mládí. Uf, nelíbí se mi to. Odbíhám pro horký čaj. Hledám Jarušku. Prve jsem ji potkala na chodbě. Sedí na židli. Nehty jí stříhá paní pečovatelka. Ptám se jí, jak jí včera chutnaly dortíky.

- Omlouvám se. Byla jsem svlečená. Bylo to dobré.

- Jaruško, neomlouvejte se. Hlavně, že Vám to přišlo vhod.

Nabízím laskonku. Hm, to by si dala. Paní pečovatelka uvolňuje ruku. Varuji Jarušku:

- Bacha, je to jedovaté!

Mlsá a nedůvěřivě na mě hledí. Ptá se, jestli je to pravda.

- Není, tak úplně. Je to jenom nezdravé.

Spokojeně kouše. Uvědomuji si, že jedovaté a nezdravé není synonymum. Pro mě v tu chvíli ano. Čaj je ohřát. Mažu za maminkou. Přilévám z termosky ledový. Ještě chvíli si povídáme. Už věchýtkovatí. Snědla si mini pařížskou tyčinku.

- Maminko, mám tě moc a moc ráda.

Odpovídá:

- Já to vím. Taky tě mám ráda.

Chtěla bych ještě zůstat. Radovat se. Ale má přijít paní.

Odcházím. Spěchám do auta. Á, spěchej pomalu. Červená na závorách. Trvá to. Vytahuji mobil. Fotím krásný strom u hřbitova. Leží tam maminčina babička a dědeček... Copak nemám přečteno? WhatsApp. Od letité kamarádky. Moje milovaná Zlatka. Od 18 let ji znám. Byli pozváni na svatbu. Její manžel byl na cvičení, proto stála jen u radnice pod deštníkem... S nimi jsme jezdili na Strahov na diskotéky. Byl tam takový prudký dlážděný kopec. Kluci v dalším autě blbnuli. Vysunovali ruce. Zadek. Blbli jsme cestou domů noční Prahou. Často jsme u nich nocovali. Chodili jsme ke Starému vinaři. Do Demínky. Chjo. To je let. V roce 1980 celá ta banda přátel vystřelila do světa. Na Manhattan, do Austrálie ke klokanům, Holandsko a tito nejprve Rakousko. Asi po roce Německo. Milovaní. Zjistila jsem, že mají prázdný byt. Chystali se k emigraci. Její manžel mi dal krásnou skleněnou poličku z kouřového skla. Opatruji ji všechna stěhování. Naposledy jsme jeli do Svobody nad Úpou. Jaro. Sněhu po pás. Naposledy jsme si užívali společné chvíle. Netušila jsem. Loučili se nenápadně... Svatebním darem nám dali papiňák. Cestou na letní "dovolenou" do Jugoslávie se u nás v Jaři stavili. Jen tak mimochodem Pavel vystoupil z auta. Překážel mu ve výhledu papiňáček a velký náklaďák Tatra. Na rozloučenou Poslali pohled z nekonečné dovolené. Moc jsem brečela. Moji přátelé. Chyběli mi. Psali jsme si pravidelně, posílali kazety. Dostávala jsem balíky se zbožím, které bylo jen v Tuzexu. Nebylo kakao, Zlatka poslala holandské. 8.12.1981 se narodila naše druhorozená. Pojmenovali jsme ji po jejich Lindě. Ani jedna Linda nemá děti Neměla jsem to dělat. Přišel dopis:

- ...posílám Ti na Lindu nebo na Honzíka bundu, pískací rukavičky, pro Denisku pískací lízátka... Zlatka se asi přepsala. Ne, přišel obrovský balík s vatičkami - viděla jsem je poprvé, pískací lízátka tu později byla v Tuzexu, malá krásná vojenská khaki bundička, rukavičky které miminku před obchodem v kočárku pískaly. A sponečky s kočičkou Kitty. Ta se tehdy narodila... Rozvedli jsme se. Jezdila jsem hned po Štědrém dnu s holčičkami do Pece lyžovat. A na Silvestra domů. Většinou zavolali a potěšili mě. Po plyšáku přijeli. Později se dali rozvést. Moji milovaní. Měla jsem je ráda oba... Zlatka vždy v létě přijela. Její rodiče tu nechali přes ulici dům. Jezdívá tam dcera její sestry - umřela na rakovinu. Další sestra a máma taky. Zlatka mi vyprávěla, jak byly ve stejném hospicu, sanatoriu. Někde na Karlštejně. Nevím už. Hrozné vyprávění. Zlatka odjela s Johannem na oběd a sestra v té chvilce odešla do světla. Na Zlatku toho bylo moc. Dala se do pořádku. Před dvěma lety v létě přijela. Jely jsme za mamkou do DD. Seděly jsme u nich na zahradě, u nás.. Doháněly jsme těch moc let oddělení... Měla jet ráno do Phy. Nabídla jsem jí, že pro ní přijedu nebo ať tu zazvoní; hodím ji na nádraží. Byla vděčná.

- Co blbneš! Kolikrát jsme u Vás spali, jedli... Kolik jsi nám naposílala... Mám u tebe dluh. Pak jsme se ještě sešly v Pze. Naposledy? Loni na jaře přišla SMS: Jsem těžce nemocná - agresivní rychle postupující forma... NE! Vyděsila jsem se. Poslala jsem zvukovou zprávu, krátkou zprávu, dlouhou zprávu. Dávala o sobě vědět, kdykoli byla po chemoterapii, jela s rodinou přírodou... Stále jsme se kontaktovaly... Myslela jsem na ni. Na čarodějnice jsem potkala jejího manžela... Netušil... Dnes stojím u těch závor. Vyfotila jsem si krásný strom u hřbitova. Leží tam maminčina babička a dědeček. Napadlo mě podívat se, o co jsem přišla. Včera jsem jí poslala fotky vnučky, mamky... Čtu: Ahoj Irenko, nevyšlo ti to, umírám; mám toho i dost. Pozdravuj všechny zname

Přejel vlak. Musela jsem jet. Stálo za mnou auto. Zkusila jsem volat. Nebrala. Tak si tu teď konečně brečím. Řvu! Vzlykám. Vzpomínám. Rekapituluji. Stejně nevěřím. Zázraky se dějí!!! Fu.. Prosila jsem... Prosím!

Kamna sálají...A je mi zima.

Dobrou noc!!

0:04 / 0:21