Školicí s výcvikem orientačního smyslu

Počítám hodiny do vstávání. Musí mi to dát aspoň šest. A to dá. Vstávám v půl šesté. V půl sedmé odjezd na autobus. V půl sedmé a pět minut odjezd autobusu do Phy. Před spaním hledám přesný čas odjezdu. Až do dneška jsem žila v čase šest třicet sedm. A vždycky jsme ho stihli. Kupuji si přes internet jízdenku Jař - Pha. Schválně. Ještě nikdy jsem si ji dopředu na tenhle spoj nekoupila. Žádný rozdíl. 139 korun tak i tak. Na zpáteční cestě jsem došla k závěru, že lístek předem na FlixBus Pha - HK stojí 129. Jenže za manipulaci plus 30. V HK vlak do Jaře dalších 30. Rozdíl v ranní a odpolední cestě 50 Kč. Poučení  pro příště.

Bus je tu. Loučím se s Peťulkou. Cestu do Phy prospím. Nezdržuji se koupí lístku na metro. Ujelo by mi. Jezdím za polovinu. U Clarionu na Vysočanské běžím koupit zásobu lístků na příště. Nulový orientační smysl se projevil. Od jara odsud jezdím opačným směrem na Střížkov. Vycházím z trafiky a automaticky vystupuji z metra na špatné straně. Tam, odkud jsem jezdívala několik let na druhou stranu. Přijíždí autobus. Jj, holka, musíš podběhnout cestu. Hybaj! Na druhé straně ještě chvíli čekám. Přemýšlím, jak mohu být tak dežo. Jestli to mají i ostatní lidé.

Od metra k hotelu přes křižovatku. Slečna přeběhne na červenou. Šup, běžím za ní. Na středovém ostrůvku jsem očekávala očekávání :-)  na zelenou. Ne, zas proběhla. Tak já taky. Na další křižovatce už poctivě vyhlížíme zelenou. 

Školení luxusní. Nabírám informace. Píšu, až se mi od tužky kouří. Mám díky svým klientům, tedy díky své iniciativě VIP sezení vpředu u stolečku. Fotím se s úspěšnými. :-) Kupuji propagační materiály. Poukazy. To bude hodin ve prospěch lidí v rámci zákona o veřejném zdraví zdarma. Ráda!! O přestávce mluvím s kolegy. S naším členem prezidentského týmu charismatickým Petrem. S mladým a úspěšným Míšou. Mají dvouměsíčního Dominika. Pozdravuji jeho Lucku. Sbírám pozdravy od kolegů pro Péťu. Z Brna přijel můj nadsponzor. Sedíme vedle sebe. Zas školení. Dozvídám se o našem čaji. Zázračný vylouhovaný sediment rostlin s cennými fytoprvky; šestadvacet čínských bylin a bylin jihoamerických indiánů; prověřeno staletími. Rozpouští tuky v cévách, podpovrchové a vnitřní; ochraňuje před infarktem myokardu; bystří mysl. Obsahuje z guarany zelený kofein, kardamom, sléz, meduňka. No - neznám všech šestadvacet. Ale kardamom je druhé nejdražší koření hned po šafránu a vanilce; není to jen kvůli jeho vůni a chuti! Toto koření pozitivně ovlivňuje náš trávicí systém, kladně ovlivňuje cévy a srdce; pozitivně ovlivňuje nervovou soustavu. Kladně ovlivňuje cévy a srdce... Mluvím jen o JEDNÉ JEDINÉ BYLINĚ z celého bylinného koncentrátu. Jeden můj nový klient mi při zákaznickém servisu před čtrnácti dny povídal: 

- Manželka se ho napila a povídala: Ono to funguje. Já měla energie... 

 V čaji je pět patentů nositele Nobelovy ceny dr. Lou Ignarra. Objevil molekulu mládí - NO. Teď 7.11. to bylo právě pět let, co jsem s ním měla tu čest večeřet v Letenském zámečku. Tehdy jsem potila krev a plnila nesmírně těžkou kvalifikaci. 

Mám inspiraci na rodinné vánoční balíčky pro každého; pro zdraví, kondici, krásu: Na srdce, na klouby, na pokožku, vlasy, nehty, na nervy, na soustředění, na pohotovou mysl... Každý dle svých možností - kolik chce investovat. Manžel nemusí manželce nic shánět. Zabalíme, odešleme... Manželka koupí manželovi vše, co by jinak koupila v lékárně - za draho a bez účinků.

Večer jdu do divadla. Z odpolední sekce odcházím dřív. Píšu Lindě:

- Mohu nastoupit na metro na Florenc na straně hotelu nebo mohu jít i přes cestu?

- Můžeš z obou stran. Jedeš směr Háje. Po červené.

Rozlišuji jen dvě trasy - žlutou a červenou. Zelenou nepoužívám. Trasa A, B, C mi nic neříká. Vplouvám do metra. Očima jdu po směru Háje. Nikdy nevím, kterým směrem jedu; v Brně, Ostravě, Olomouci, Blavě netuším, kam si sednout, chci-li sedět po směru jízdy.

- Prosím Vás, potřebuji jet na Háje.

- Musíte to přeběhnout támhle po tom mostě.

- Jj, vím, rozumím, děkuji.

Přecházím přes koleje. Jsem si jistá, že jsem na správné straně. Florenc. Ireno, pozor. Tam se vždycky ztratíš. Někdy vyjíždím výtahem a to jsem v háprdepu. Jdu na jeden konec nástupiště - ne, ne, tam nechci. Vracím se. Jsem liška. Ano, směr BUS, odbavovací hala Florenc atd. V duchu se chválím, že jsem to zvládla. Jdu k okýnku, zeptat se, z kterého nástupiště jedu.

- Musíte jít na informace.

Slečna u informací nemůže můj autobus najít. Ukazuji jí ho v mobilu.

- Aha, nástupiště číslo osmnáct. Flix bus.

Fajn. Dochází mi, že asi budu potřebovat vstupenku jako na Regio Jet.

- Kde si koupím jízdenku?

Směruje mě dozadu k okýnkům. Ty vorle, ještě že umím česky, že se doptám. Slečna mi prodává místo č. osmnáct. Cestou k nástupišti zkoumám jízdenku. Platila jsem kartou. Zjišťuji, že FlixBusem příště za jízdné přes internet... Pojedu na Waršavu. Polským autobusem. Už najíždí. Řidič otevře nejprve zavazadlový prostor. Slyším polštinu. Vrací se k předním dveřím. Něco si uloží, vezme si čtečku kódů a jde k zadním dveřím. Ty vorle. Dobrá.

- Jsem dole nebo nahoře?

Ukáže nahoru. Sedadlo č. osmnáct je A, B, C, D. Marně zkoumám, které je to moje. Nic. Někde se rozpliznu. Pozoruji, že tady nahoře vpředu jsou volná místa. Vyjíždíme. Rozmýšlím se, jestli mám nechat žaludek dojít až k exkurzi, co se děje nahoře, nebo jestli mám projít dlouhatánským vozem vpřed. Na semaforech se deru dopředu. Mezitím se autobus rozjíždí. Úspěšně míjím díru dolů bez ztráty kytičky. Usedám. Polské hlášení. Chápu, že je zakázán alkohol a kouření na palubě. Mluví něco o využití záchodů. Za celý život jsem nikdy nepoužila WC v autobuse. Není to letadlo nebo vlak. V pohodlné sedačce se okamžitě propadám do spánku. Kousek před Hradcem mě budí Petroušek. Měl dnes celý den sportovní aktivitu na stadiónu.

- V kolik tě mám počkat?

- V 15.45 hod.

Sleduji krajinu z rozhledu vrchního patra autobusu. Nepoznávám známou cestu. Kolikrát mě tu veze Linda! Vypadá shora úplně jinak. Snažím se poznat jednotlivosti. Ne a ne se dostat do známých vjemů. Na svazích Orlických hor svítí sluníčko. Přála bych se dostat na bílý flek uprostřed hor a hned se zas vrátit do autobusu. Chtěla bych zažít atmosféru zapadajícího slunce tam. Protože tady je pošmourno, podmračeno, oblačno, hnusno. Hledám očima Kunětickou horu. Elektrárnu Opatovice. Před Hradcem nevjíždíme přímo do města. Objíždíme ho a stále a stále je vidět na Kuňku. Z auta ne. V HK se spouštím dolů k výstupu. Jak se sem vyšplhají nemohoucí? Ani si nevyfotím autobus. Klušu k nádraží. Mám pět minut do odjezdu. Sleduji hodiny na nádražní věži. 

Tady kvete strom. Tady kvetou stromy. Tady kvete celá alej!! Lidi se zastavují, koukají, co to fotím. Stojí v údivu jako já. Jj, fotím. Budou Vánoce a tady je jaro, Maruško! Bylas tu? Květen zamával kyjem... Ne, to je realita. Utíkám na vlak. Mám dva minutky. Jen dvě pokladny... Nasedám. Jedeme. Ve vlaku tři muži hovoří hřmotně. Neslyším vlastního slova. Dráha jater - dřív bych je okřikla. Dnes si říkám klídek, vlezte mi na záda, hovada, vydržím to. Jenže přichází subtilní průvodčí. Nádherně s nimi vydrbala. Vyhrozila jim, že nechá zastavit vlak. Ještě vykvikovali. Jenže žena se nenechala. Zaplatili za dvě děti; ale mají tři; jedna jízdenka chyběla. Zavolala policii. Chlápci najednou ztichli. Vlak se těsně před Jaří zastavil. Ticho. Jedeme. V Jaroměři u výstupu jsem jen slyšela:

- Tak čeká tu ta policie? Ale my jsme nic neudělali...

Petroušek na mě mává. Jedeme domů. Večer ještě Příběhy obyčejného šílenství. Tato sezona se nějak moc nevydařila. Dva depresivní odporné hnusné kusy. Dnes si podává ruku komedie a šílenství na hraně břitvy. V první půli jsem si klimbla. Po přestávce se děj hnul. Kdyby hráli aspoň bez přestávky. Ať to máme už za sebou - jsme si říkali s mými známými z dětství. Vzali mě domů. Petroušek už byl z florbalu doma. Lindino auto. 

- Já jsem se stavila u Péti na florbale. 

Jsme komplet. Teplo. Sprcha. Doma.

Dobrou noc!