Školicí
Slovanští mužové, kam jste se schovali?
Že jste své děti, své malé děti chazarské mafii na pospas nechali?
Slovanští mužové, na co jen čekáte?
Že po své svobodě, že po své rodině tu bandu zločinnou tak šlapat necháte?
Až ženy povstanou, a pak se vydají ty stvůry zlískat,
stěží pak můžete před rodem svým čest svoji ztracenou nazpátek získat.
Ráno. Sluníčko. Ireno, vylez! Využij! Nevíš, jak dlouho bude. Prohlížím si dům ve slunci. To je kapek, cákanců, prachu, špíny, pavučinek. Ještě v noční košili odepínám malý vysavač z nabíječky. Vysávám stěnu a obrázky za kamny. Jdu pro hadřík. Pigluji, čistím. Myslím na jedny lidi z FB, kteří o Velikonocích malovali. Paní znám, jejího partnera nikoli. Hlavou mi jdou myšlenky.
- Oni mají čisté zdi. Budu muset vymalovat.
Co vymalovat! Jen vysmýčit, omýt, vytřít, vydrhnout.
Sluníčko dlouho nenechali. Do oběda postříkali oblohu. Je hrůzné, když člověk vidí, jak zatahují. Pro mě nepochopitelné; stále se divím, nevěřím, ač to vím, že ovlivňuj. Kdo? To by mě zajímalo. Kdo konkrétně uzavírá smlouvy na půl milionu měsíčně s piloty. Mají si postříkat i prostředí svého města, vesnice, domu, rodiny. Na FB mi někdo včera a dnes nasdílel hořlavý sníh. Koule z čerstvě napadaného sněhu. Zapalovač ho nerozpouští. Koule vyhoří zevnitř. Vůbec netaje. Bodejť by jo. Někdo mi v zimě v době běžkování psal, že sníh je chemtrails. Myslela jsem si, že si dělá legraci z konspirace. A nedělal.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-09_Snidane_s_cervenou_repou/
Co si dnes dám? Nepoběžím pro kopřivu, čekal by mě Mourek. Zdržela bych se. Vždycky se tak hlasitě hlásí:
-Jsem tady, jsem tady. Co máš? Co dáš? Máš pro mě něco? Kdy mi to doneseš?
Vždycky tak upřímně ke mně běží! S nadějí, že něco zblajzne.
Beru z košíku zbytek bulvy červené řepy. Co se k ní bude hodit barevně? Včera ke kopřivě máta s čokoládou. Dnes jednu odměrku lesní směsi a jednu odměrku jahody-maliny.
Čtu si FB. Vadí mi testování dětí jedovatými necertifikovanými nosošťoury. Jeden tatínek vyfotil své dítě. Okoralá oblezlá pusinka z roušky. U nosu přiložená fata se značkou 2,5 cm. No jo. Jen na kraj - do čela. Šílenost! Už vidím, jak třeba gympláci blbnou. Jeden druhého strčí. Malér hotový. ŠKOLA NENÍ ZDRAVOTNICKÉ ZAŘÍZENÍ. Zvrácenost. Lidi se vyšetřují v prázdné nemocnici na chodbě. Hanba. Paní vyoprávěla, jak jí donesli na chodbu, kde chodili lidé, mísu!! Bez paravanu. No, nic. Světlana kmentuje.
Svetlana Vanatkova
Tak aspoň , že se z těch testů někdo napakuje. Když to rodičům dětí nevadí , tak o co jde . Někteří vám ještě řeknou , že to nic není a je to úplně v pohodě se drapat špejlama v nose .Tak proč ne. .. dokud to není můj vlastní nos , když jim to celé šmakuje.
Ivanka má něco podobného - testy dětem zkrátka ne. Napadá mě podobnost se světlem a tmou:
- To je strašidelné!!! Víš, Ivanko, dnes ráno jsem ve sluníčku viděla černé pavučinky na zdi a obrazech za kamny. Vyluxovala jsem je - díky sluníčku, osvětlení. Ve tmě nikdo nic nevidí. A tady vládne temnota - nikdo nic nevidí.
Šmejdím s hadrem po domě. V jedenáct skyp. Mají malé zpoždění. Nevadí mi to. Radost. Maminka prý krásně krájela rajčátka a vajíčka. Tvořili vaječnou pomazánku. Donesli dva krajíčky veky. Maminka je hezky natřela. Myslela jsem, že jich tam má víc. Olízla nůž. Ty dva si asi sní po obědě. Navazuji řeč. Zpočátku komunikuje jakž takž. Přechází do nevrlosti. Má na to právo. Obdivuji, jak se stále drží, snaží. Hůř vidí. Méně slyší. Myslela jsem, že jí ukážu korálky. Malovaná vajíčka. Nezájem. Jdu ke klavíru. Něco jí brnkám. Slyším, že jsem víc jak čtyřicet let necvičila. :-) Cvičit nechce. Luštit nechce. Jsem smutná, ale přijímám.
- Mamko, vzala jsem si černé triku a na krk panenku. Mami, dívej se do počítače.
- Už tě vidím.
- Mamko, vidíš, má holinečky, kabelčičku, na hrudičce růžičku, vidíš ji?
- Nevidím. Nech mě bejt. Neotravuj! - Aha, tak ty si nechceš se mnou povídat?
- Chtěla bych si s tebou povídat, ale povídat, ne abys mě ukazovala to, co není vidět.
Ukazuji ji náramečky. Na srdíčku nápis Irena. Mamka se nesnaží. Prý nevidí. Jednou za rok může brblat. Má vynikající skore.
- Mami, vidíš kytky?
- Nevidím.
- Mami, dívej se do obrazovky. Vidíš?
Brání se. Nevidí.
- Mami, co vidíš?
- Talířek...
- Mami, ukazuji ti velikonoční vajíčka.
- No jo.
Řeč jak rozprávka.
Simonka jde pozdravit.
- Vy nevidíte Irenku?
- Kdepak? Nevidím.
Simonka zatahuje žaluzie. Vidí! Aha, tak to nebude tak zcela v poruše očí. Lámu si hlavu. Před deseti dvanácti lety mamince vyměnili oči. Pro mě zázrak. V červenci jsem ji vezla do Police nad Metují na operaci. Přijeli jsme tam, jel s námi vnouček Lukáš, asi v šest. Prohlédli jsme si město. Maminka jedno oko opravené. Celou cestu domů láteřila, že jí někdo předběhl... Místo aby se radovala, měla nepříjemné řeči; až jsem ji okřikla, ať se raduje ze zázraku. Vidí. To už začínala nenápadně její nemoc. Pak v listopadu ji sestra odvezla na výměnu druhého oka do HK. Nejde mi do hlavy, že se jí zhoršuje zrak a nikomu nevadí, že má "nové" oči jen deset dvanáct let. Nechápu to.
Někdy nevidí, protože kouká jinam. Někdy vidí. Někdy nevidí i když kouká na monitor. Loučíme se. Dnes mi neřekla na moje:
- Mami, mám tě ráda!
- Já tebe taky.
Tak mi to řekne třeba možná v neděli.
Jdu si uvařit polévku z baby špenátu. Povedla se mi. Nerozmixovala jsem ho. Do žhavého jsem vložila včerejší brambory z páry. Se slupkou. Přidala jsem houby. Moje špenátová je spíš kyselo houbová. Dobrůtka. Mně teda chutná. Má být krémová. Ne. Chci kousat.
Jedu mezi lidi. V Kauflandu mi známá, vyjíždějící z obchodu, stihla béknout:
- Máte mít respirátor.
- Nebo roušku.
- Nano.
- Mám.
- To není nano.
V duchu jsem nevrlá tentokrát já. Co se baba stará! Snad má dost práce sama se sebou. Míca.
Vzala jsem na ochutnávku do skleničky jednomu, co mi vyšel před týdnem vstříc. A ještě jednu pro jistou osobu. Neznáme se dlouho. Ale nemůžeme se odtrhnout. Říkám jí o dialogu - máte mít - mám - nemáte.
- Já ti přinesu nano. Přes to se líp dýchá.
Jé, tak to mi bude ctí. Budu ji mít na celý rok. :-) Tu růžovou od Blanky mám rok v kabelce; nepranou; oblemstanou; láskyplně mi ji loni ručně ušila a poslala viditelně v obálce - tehdy se posílaly zadarmo. A nevyperu si ji. Je umolásaná z kabelky. Teda - nevím, jestli ji tam ještě mám. Po obchodě chodím s volným nosem. Nikomu nevadím. Hlavně, že ta babizna starostlivá, o mě pečovala; snad už odjela z parkoviště. Určitě by se starala, že jdu prostá po parkovišti.
Poslouchám
Duši K ze včera; druhou půlku. S uzdravenými díky učení
Bruna Gröninga
https://www.youtube.com/watch?v=3KQIVrc9RB8&t=2103s
V osmnáct mi začíná školení. Co rychle? Pohostit Mourka
miskou se Zrzčiným masíčkem. Vrní, vrní, polyká tak, až se mu dělají boule za
ušima. Jdu do zahrady něco uklidit. Mourek se vyvaluje na teplé hlíně u stromu.
Válí sudy radostí. Už ani nešprká. Před čtrnácti dny si mě označil. Doufám, že
jak to napíšu, nestane se skutkem. Odcházím do domu. Běží za mnou.
Školeníčko - jsem zas mezi jmény úspěšných. Ani jsem snad o to neusilovala. :-) Děkuji, Vesmíre! V jednadvacet končíme. Ještě telefon pracovní. Půlnoc. Začínám psát.
Linda volá. Bohunka přiletěla na komín. Jak se holka mohla trefit už třetím rokem na komín v Bohuslavicích. Zázraky přírody. :-) Tak pozorování a fandění Bohouškovi a Bohunce může pro letošek začít. :-)
Půl třetí ráno. Dokoukávám tichý protest žen na Palackého náměstí. Děkujeme. Muži sežvýkáni systémem do pozadí. Záleží na každé z nás, abychom je posilovaly. Aby nabrali zas svou bojovnost, sílu, aby uměli zaštítit rodinu, bezbranné děti a ženy. Aby sílu neprojevovali svou slabostí. Pseudosilou. Je nutno vidět mužnost. Ne silné kecy. Činy!
Ráno v devět začínám. Dnes žádné filosofování.
Dobrou noc!