Šla jsem dnem

25.02.2020

Dvacet tři hodin. Dnes jen kratičce. Krásný den. Plný deště. 

Na devátou měla přijet paní. Ona zapomněla! Nenapsala si to. Nádech, výdech. 

- No tak jsem si to nepoznamenala, no. 

Telefon. Linduška. Chystá se do hor. Do těch italských. Co tam je to centrum chřipajzny. Toho umělého strašáka.

- Mami, oni tam lidi nepouštějí. Nebo je dají do karantény.

- Poslouchala jsem o tom Wu hanu; oni tam mají laboratoře. Zkoušejí sítě 5G. Proto ti lidé padají. Jsou oslabeni. Je to podobné, jako když na konci první světové vyhladovělí lidé měli oslabenou imunitu. Španělská chřipka pokosila mezi padesáti a sto miliony lidí. Byli z války vyčerpáni. Neměli co jíst. V tom středisku a kolem testují 5G. Na Vánoce na Maria Hilfer Strasse děti v adventu zvracely, měly bolesti hlavy. Rodiče s nimi museli odjet. Příznaky odezněly. Hlavně nahlas v práci že budeš možná chybět déle, než si myslíš.

- My jedeme všichni od práce. Jen kolega s penicilinem pro jistotu nepojede. Aby ho nestíhali, že přijel s chřipkou. 

- Aha, tak tak to budete v karanténě všichni. V pracovní době. :-) 

- Budu to sledovat. Možná nepojedu.

V poledne volá Petroušek. Zlatý. Čas od času mi cinkne. Jen pro dobré slovo.

- Co vyvádíš?

- V půl dvanácté mi ztěžkly ruce. Hrozná deka, únava. Chtěla jsem si jít na půl hodinky lehnout.

- Tak sis měla jít dáchnout. 

- Já jsem to pak rozchodila. :-) Hlavně, že klientům radím, aby si na chvilku sedli, schrupli, pokud mají možnost. 

Ještě žehlit. Ne, odkládám. Linda se zas bude ptát, proč toho mám tolik. :-) Čtvrt na tři. Slyším Péťův zpěv. Je tu  z práce. 

Darujte nebesa rosičku shůry. Petroušek nadává, že venku lije. Použil Kemrovo slovo z Na samotě u lesa.

- Peťu, buď rád, že se zalije zahrada. Sněženky povyskočí radostí. Prý by muselo pršet několik let, aby se zaplnily spodní vody.

(Večer poslouchám Míru Zelenku; hovoří o vodě uvnitř Země. Insideři tvrdí, že je jí  víc, než v oceánech. Tak zas tak moc pršet nemusí, když jsou pod námi tak velké zásoby. :-)  Všechno je jinak. :-)


- Jeď už za babčou. V kolik někoho máš?

- V půl čtvrté. Chtěla jsem ještě žehlit. Aspoň jsem vytřela. Je to vidět?

Už na chodbě slyším souhlasnou odpověď.

Vybíhám po schodech nahoru. Nikdo si mě nevšímá. Sháním maminku. Prý dole. Klušu zas s kabelkou a košíkem dolů; kavárnička. Hraje tu tlumeně dechovka. Jedinou hudbu, kterou opravdu nemusím. Ale tohle je hezká dechovka. Lidové písně. Nemelem, nemelem a další známé písničky. Maminka debužíruje. Zápasí s větrníkem. Sedí s paní K. u stolu. Paní Jana ji krmí. Holky už jsou ve stádiu, kdy se popatlají, i kdyby na chleba nebylo.


- Paní K., to je dobře, že tu máte společnost.

Za rok upadla. Děsně. Dcera chodí tak jednou za čtrnáct dnů. Paní K. lehává v lehátku. Už opustila vozík. Tak společenská komunikativní bývala. Léky atrofují svaly. 

Takhle kdyby to šlo. Pečovat o lidi. Povídat si s nimi. U vedlejšího stolu sedí vozíčkářky, které ještě nejsou tak zdevastované. Se zdá.

- Maminko, kde jsme?

Maminka se rozhlíží.

- Podle prostředí v Mariánských Lázních.

- Ne, mamko. Jsme v Černožicích.

Divení. Povídáme. Během minutky se ptám:

- Maminko, kde jsme?

Maminka se rozhlíží.

Podle prostředí v Mariánských Lázních.

- Ne, mamko. Jsme v Černožicích.

Takhle bych to mohla nakopírovat ještě dvakrát. To je bžunda, když se doktorka zeptá takového člověka na jakoukoli otázku. Výsměch. Stejně neví, co před minutou odpověděl.

- Mami, máš studené ruce. Není ti zima?

- No, není, ale teplo vypadá jinak.

Ano. Sedící, ležící člověk vytuhne. O víkendu jsem zaregistrovala paní K. v lehátku bez deky. Ještě teď mi je z ní zima.

- Mamko, já jsem včera ten papír o převedení pronájmu hrobového místa na mě někde vytrousila. Prosím tě, podepiš mi ho znovu. Iva si Milana odstěhovala.

Mamka opět vykulila oči. Asi před třiceti lety koupila hrobku. Asi její sen. Z našeho původního hrobu vyndala do bílého šátku tatínkovy kosti. Dnes už na původní rituální místo chodím jen vzpomínat, když zapaluji svíčku k hrobu vedle na jedné straně a na druhé. Hrob paní Slezákové chátrá... Odbíhám. Nic. Před hřbitovem na mamku a sestru čekával švagr:

- Tak jste si to tam připravily?

Leží tam první. Porazilo ho na Veliký pátek asi před dvaceti lety auto. Maminka měla představu velké rodinné hrobky. Leží tam jen tatínek. Iva si švagra odstěhovala k jeho rodičům. Vypadá to, že se v hrobě budeme bát. Maminka, tatínek. Já. Člověk míní, pánbu mění.

Podepisuje mi rozklepaným písmem. 

- Mami, když jsem potřebovala podpis na gymplu, uměla jsem tě krásně napodobit. I jedničky jsem si podepisovala.

Maminka se hezky usmívá. Je smutná. Doma koukám na video z loňska. Měli karanténu. Nechtěla jsem ji nechat samotnou. Zaostala by. Aspoň jsem si ji vozila ven. Otužit se. Na loňském videu si začala zpívat Když jsem husy pásala. Vnitřní radost z přítomnosti blízkého člověka. 

https://www.facebook.com/100010275607900/videos/834483016904211/UzpfSTEwMDAxMDI3NTYwNzkwMDo4MzQ0OTUzMTY5MDI5ODE/?id=100010275607900

V této sezoně od října venku nebyla. Nedbá se na otužování. Není čas vozit lidi ven. To by se museli ustrojit, zabalit do deky. Nejsou lidi. Mají tolik práce, že ven - nee. Chápu to. Špatná manažerská práce. Stačilo by jen sehnat studenty, zainteresované důchodce... No jo, jenže to by se muselo chtít, že jo? Vono to néééjde.

Kavárnička se mi dnes líbila. Hodně lidí sem svezli. Sice je to ve velkém neútulném prostoru, ale hodovali, zpívali si. Těšili se. Radovali. Družili.

Paní Jana odváží paní K.

- Tak jste si to užila?

- A co jsem si užila?

- Drželi vás za ruku.

Téhle paní by se taky mohli zeptat, jak se cítí, jestli jí léčba vyhovuje. (Dikobraz by dobrým fórkem pobavil. Jenže Dikobraz už neexistuje. Humor se ztratil. Lidi nečtou.)

- Mami, ty jsi člověk, kterého ho znám na světě nejdýl.

Maminka pokyvuje hlavou.

- Pak Ivu. A asi Mílu Hrobskou.

- No jo, bydleli jsme u nich.

- Narodila jsem se a pamatuji si odjakživa bydlení u Škodů. Takže ty, Iva, Míla. (Míla - vnučka Škodových. Dnes švagrová. Manželka Petrouškova bratra.)

Vyvážím maminku nahoru. Do jídelničky s denním světlem. Už jim tu svítí. Mám ráda šero, svíce, tmu. Lidé s depresemi potřebují světlo. Chápu. Maminka tu má ledový čaj. Nalévám z termosky horkou vodu. Loučím se.

Milovaná moje. Drahá. Nezkontrolovala jsem narcisy. Snad zítra Iva dolije vodu.

Frčím zadem domů. I do DD jsem jela vesnicemi. Jako kdybych tušila kolonu ven z města. Volám paní. Jede z Trutnova. Přijela malá hezká subtilní paní. Připomíná mi kolegyni z HL. Povídáme. Vysvětluji. Paní už pět let mění životní styl. Ví o stravování hodně. Má dva dospělé syny a holčičku. Ráda čte. Nerada je rušena, vytrhována z četby. Děti se na ni vrhnou, povídají... Syn schizofrenní. Pro ní těžké.

- Má přísedlíka. Vyhledejte si meditace Míry Zelenky.

- Toho já znám. Toho mi už někdo doporučoval.

- Má přímo meditace na přisedlictví. Může to být černá ovce rodiny, několik generací zpátky. Nějaký neuznalý člen rodu. Třeba alkoholik.

Hovoříme o Kaře. Je kožešnice.

- Kara? Kupují bundy v Turecku. Odpářou podšívku. Vypářou turecké cedulky. Umějí všít českou podšívku. Našijí - vyrobeno u nás. Koupí na to límec. A hotovo. Draze prodají. To není kožešnická práce. To nejsou v Česku ušité bundy a kabáty.

Valím oči. Toto jsem netušila. - Měřím ji. Vcelku hezké výsledky. S rezervami. Paní na něco reaguje tak, že mě chce obejmout. Včas sklidí ruce ze stolu. Smějeme se té reakci. Paní je milá. Nejprve zavřená. Obrácená do sebe. Nedůvěřivá. Tří týdny bere antidepresiva. Zhrozila jsem se.

- Víte, kam vás mohou zavést?

Svěřuji ve zkratce příběh s maminkou. Zpívala si. Dnes smutná. Vážná. Utlumená. Doufám, že se jí nálada zas vrátí.

- Jenže jsem cítila až sebevražedné sklony.

Jsou s doktorkou domluveny - tři měsíce. Dopamin a serotonin si spolu musí vyšlapkat nové nervové spoje. Ano, taky lidem dávám devadesát dnů. Na to, aby si tělo zvyklo na jinou stravu.

Idealistka. A to se mi líbí. Blázínkovství. To je moje.

Ráda bych si s paní povídala. Ale ještě v osmnáct klient. Vzala si něco na pročištění a čaj. Herbalife zná. Čaj jí dělal dobře. Ráda ji uvidím. Těším se na setkání.

- Líbilo se vám u nás?

- Moc se mi líbilo. Bylo to fajn. Odpočala jsem si. Relax.

Osudy. Stačí někdy jen podat ruku. Malá, hezoučká, křehká, nedůvěřivá paní. S krásnýma očima. Potěšila mě její důvěra. Přijela z velké dálky. Myslím, že se od chemie opravdu odpoutá. Jejímu synu bude pomoženo. Ona to dokáže.

Proč prožívám s lidmi jejich osudy... Možná proto, abych si uměla velmi dobře definovat životní štěstí.

Maminka. Manžel. (Iriska by řekla manža. Tak mazlivé slůvko.) Děti. Vnuci. Babičky vnuků z druhých stran... Rodina. Zdraví. Láska. Pochopení. Vzájemná úcta. Mír.

Chjo. Chci být zadobře. Nemám ráda škrabošky. Úlisné kňučení. Vybočuji. Hlásám příliš spontánně názory.

Tak sorry jako.

Dobrou noc!