Slavnosti hořických trubiček
Sobota. Vylézám už v osm. Jdeš si dřív lehnout, ráno jsi dřív čilá. A hele, Žofie leží na chodbě. A nemraucá. Výborně!
- Ahoj Žofi!
- Mňau!
- Jé, Mourku, jsi tu taky!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/204-08-31-ranko
Nejdřív kočinely. Pak já. Petroušek se svou větičkou:
- Tady už to žije! Dobré ráno! Jdu ostříhat zahradu. Petr už tu je. A klempíř!
- Zeptej se, jestli chtějí kafe.
Oblékl se jako kosmonaut. Jak hneš se zelení, komáří písklači žerou. Klempíř i LP přišli pracovat i v sobotu. Prý na stříšce je tolik výběžků a miniaturek. Dá to práci. A my se radujeme, že je zahradní domeček na poslední chvíli v pořádku. Zašlá chatička se vyparádila. Vypadá jak nevěsta. Rozkvetla. Díky LP. Nechápu, jak může vědět, co nejprve, co potom. Tady si předpřipravil podlahu. Byla pořád zakrytá. Už zaplacená a položená, ale nebyla vidět. Vyráběl kudrlinky a ozdůbky. Tatínek měl domeček taky hezky vyšperkovaný. Ale stroze. Kdežto tady to je jak v pimprlovém. A to se mi moc líbí. Kombinaci barev na zahradě – okrovou a krásnou trávově zelenou – nahradil LP nově jinou kombinací. Kouzlo nechtěného. Maminka stále dbala na opravy střechy. Sama ji ještě před nedávnem – patnáct dvacet let? – natírala nějakým nátěrem na térový papír. Drželi jsme jí žebřík. Byli jsme jelita. Ale chaloupku jsme vždycky za pár let natřeli. A časem se z příjemné okrové Petrouškovým omylem stala spíš oranžová. Taková výrazná. Jedovatá. LP její ostrost zmírnil kombinací s krémovou. Je to moc nádherné. Rám na houpačku jsme chtěli natřít na zeleno. Ne, ne. Žádné takové. Všechno je tu teď krásně v kombinaci jen dvou sluníčkových barev. I lavička, kterou mi Petroušek vyrobil v ZAZ k prvním Vánocům, je nová. Už ji chtěl vyhodit. A prkna nechtěl opravit. LP ji taky chtěl sprovodit ze světa. Ne. Byl to dárek! 1989. A dárek je tu dodnes. Jen taky dostal nový kabátek. Ze zelené na nádherný vzhled. Krásný! Příjemný pro oko.
Nakukuji do FB. Paní mě upozorňuje, že dnes je ten den! Jaký? Slavnosti hořických trubiček. Láká mě Ateliér Holubí dům. Jenže jsem během týdne neavizovala. Uvidíme.
Pozoruji Péťu oknem. Stříhá vpředu na besídce břečťan. Fučí vítr. Jdu si vyvázat rajčata.
- Tu vrbu ostříhám taky, ale z velkého žebříku. Teď ho má klempíř.
Vařím kafe. Taky se jdu nabarvit jak ta chaloupka. Často si vzpomínám, jak mi na začátku mé učitelské kariéry říkala Maruška Jahodková, tehdy oproti mně starší družinářka, to ale ještě neměla Ondru, který je dnes už taky pěkným pařezem, jako přátelským dospělcem:
- Počkej, až budeš starší, přestaneš se malovat.
Jo, a já čím jsem starší, vypadám víc a víc jak plakát. Ale hezký plakát – to jako aby bylo jasno!
Namalovaná. Ustrojená.
Jdu okouknout chaloupku. Linka obestavěná bincem z velké místnosti. Pozoruji LP, jak si hraje, doslova hraje, s malováním. Jak je pečlivý. To já když maluji, máchám štětkou jedním směrem sem tam sem tam. Ne. On hezky malým válečkem vybírá záhyby. Na bílém stropě tu otravují komáři. Chlapci, mám z TEMU hodně hodně moc vonných spirálek, tyčinek, kužílků. Ne. To se vám opravdu nebude líbit.
- Mohu uvařit těstoviny?
- Já jím všechno.
A tomu věřím. Na rozdíl od Petrouškova tvrzení, jak jí všechno. Protože ten jí všechno - brambory, hranolky, brambory, brambory, hranolky, hranolky, taky bramborový salát, hranolky, brambory…
- Jsem zkrátil ty bezy.
- Moc hezky jsi to zastřihnul.
- Vidělas´ předu?
- Viděla. Ten břečťan klidně můžeš vzít ještě. Roste po zahradě. Jen ho oštulcuj.
Jdu uvařit italské těstovinky s houbovou omáčkou. Pan klempíř je stařičký unavený upracovaný pán. Taky se spokojí se vším. Připomíná mi trošku vzhledem a pomalou řečí Petrouškova strejčínka. Jé, to se těším, až přijede na Dušičky, jak si tam posedíme.
Prý na třináctou asi tak oběd. Jdu turbulentně vařit. Abychom mohli co nejdříve vyjet do Hořic. Už jsem to nadnesla. Žádný odpor. Výborně. Překvapení způsobilo - říkala mi to? Nebo to slyším poprvé? Asi mi to už avizovala.
Prostírám venku. Všechno chystám. Mám dokonce i dezert. A tvaroh a šlehajdu na něj. Obídek chutná. Jsem ráda, že chlapy nasytím. Mají pak elán do práce. Ne jako ti Ukroši včera za plotem. Aspoň se jim vymáchali v bazénu, když nedostali ani vodu. Natož kafe!
LP odjíždí. Prý. Já se rychle strojím. Pan klempíř ještě bude pracovat. A my frnk na Hořice.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-31-slavnosti-horickych-trubicek
Jedeme po známých místech; všude máme nějakou vzpomínku. Ta první – nouzovská hospoda. Bývalý přenádherný vzkvétající statek. Babička s dědou si ho koupili po sudetských Němcích. Nevím, proč mám v hlavě dva tisíce. To jsem si asi vymyslela. Krásná hospoda, chlív pro krávu, pro ovce, kurník pro slepice. Z druhé strany dvora přenádherná obrovská stodola. Třetí stranu uzavíraly suché záchody Fuj. Ble. Sad. Třešeň za vraty. Tam mě Iva seznamovala s technikou lezení po stromech. Palec vždycky dávat proti prstům. Nohu kladeš na větev kolmo, abys neuklouzla. Ach, Ivo! Za tolik ti děkuji. Vděčím. Byla jsem tvůj stálý nechtěný přívěsek. Nejdřív vetřelec, pak ten ocásek, který jsi musela vodit do školky, ačkoli jsi spěchala za holkami. Ivo, promiň. Nevzpomínáš? Já se vecpala po dohodě s tebou! Jenže ty jsi to, ty koni, nevěděla. Spíš zapomněla. Přece jsme se dohodly, ne? A takhle podobně, jen ne s devítiletým, jen s šestiletým rozdílem, to mají holky. Ty starší jsou bohužel slepé, blbé, uražené, nedoceněné. No, holky, tak si to zopakujeme. A nepřejte si, aby ty mladší byly vaší mámou nebo tátou. Ivo, to bych ti dala do kožichu. S láskou. Jestli se teda dohodneme ještě na jednom pokusu o harmonii. Ivo, dnes má Tvůj Olik narozeniny. Pamatuji, jak jsi za mnou jezdila do nemocnice. Bydleli jste kousek. Po zauzlení střev, zánětu pobřišnicie, pohrudnice dovolili, že mi může rodina vozit jídlo z domů. 31.8. jsi dopoledne přijela s nějakou dobrotou. Břicho nahoře. Večer jsi mi zase něco přivezla, abych jedla. Pamatuji:
- Ivo, ty máš to břicho úplně dole!
V noci, když mi sestra nesla ATB, pošeptala mi do ucha, že se ti narodil zase kluk. Oldřich. (Po našem tatínkovi.) Váha, míra. Lítačkami mezi gynekologií a porodnicí jsme se mohly stýkat. Jenže já tak tak lezla. Vychrtlá. Kost a kůže. Když jsi po týdnu jela domů, šla jsem tě vyprovodit k nákladnímu výtahu. Drželas´ v náručí zabalovačku se spícím Olikem. Zajíždělas´ dolů. Už jsem ti viděla jen hlavu. Asi jsem brečela:
- Neřvi, taky se dočkáš!
Rozcestí. Odbočujeme vlevo okolo naší bývalé hospody. Dnes hospoda na spadnutí. Okna sálu zazděná. Předsíňka u hospody zřícená. Tam lidi čekali v dešti na autobus. Malá. Vešli se tam dva tři lidi. Tam nahoře dvě ložnice. V jednom pokoji jsme tam spaly se sestřenicí Emou. Jednou jsme si vylezly na okno. Zkoušely jsme čůrat do okapu. Čoveče, povedlo se. Joj, kdyby to věděla babička! Už slyším její láskyplné skřehotání vysokým hlasem:
- Vy čubky jedny!
Ach, tak laskavé a láskyplné oslovení když jsme něco provedly. Maminka používala to slovo jako hrubou nadávku. Čuba jedna. Ale babička? Ach, naše milovaná a milující hodná babička. To bylo oslovení s láskou a vykřičníkem.
A půda! Ó, chtěla bych se tam do těch pokladů vrátit.
Ale už uháníme k Dubenci. Iva mi vyprávěla, že jí babička dala batůžek, na lyžích jela podél cesty po poli na začátek Dubence do pekárny pro bochník chleba.
Bílé Poličany.
- Tady je požární škola.
- A tady jsem byla asi před šesti deseti lety na nádherné akci spolku žen, nějak Žeň sen – nebo takový asociační název měli. Organizovaly osvětový týden. V tom zámečku byli ubytovaní lidé. Většinou rodiny. Konaly se tu přednášky na všechna různá skvělá alternativní témata. Jaroušek Dušek tu v šapito hrál Dohody. V parku v noci zurčela voda a na místě osvětleném lahvemi se svíčkami hrála slečna na drnkací nástroj apod. Dokonce jedna z těch žen - dívek se mi přihlásila, že chodila na PSJG. První soukromé jazykové gymnázium. Potkaly jsme se už dřív.
Dachová.
- Jé, tady se jezdí dvě stě nebo tři sta? Zatáček Gustava Havla.
- Tři sta. Támhle je řídící věž.
- Aha. A to zastavuji provoz?
Směje se.
- Víš kolik ta motorka jede? 350km/hod.
- Ale byla by to prča, viď? V provozu.
Hořice. Sochařská škola. Známá. Hodně umělců tam studovalo a učilo. Chvíli objíždíme uličky okolo náměstí. Beznadějně obsazeno. Začínám být nervózní.
- Hele, já si vystoupím a ty si tu jezdi, jo? Já pak zas nastoupím.
Mé zaklínadlo pomohlo. Náhle našel místečko.
Sedli jsme si do stínku stanu před podiem. Jdu obejít stánky. Volá na mě paní z Ateliéru Holubí dům. Dnes jsem si vzala jen pár korun. Nemám v úmyslu nic kupovat. Snad nezdravé – dnes už nezdravé, dříve normální – hořické trubičky. Beru i korbáčiky.
Vracím se asi za hodinku od svých trhovců. Zas tu jsou ti z Kohoutova, z Trutnova, z pevnosti, z Kuksu… Pořád stejně.
Teď jde na obchůzku Petroušek. Přináší bezinkovou vodu. Dobrou. Asi cukrem. Od dvaceti má zpívat ten mladý hoch s hlasem Karla Gotta.
- To tady jako budeme nocovat?
- Ne. Peťuš, počkáme na něj.
- Vždyť to je skoro za čtyři hodiny.
Protahuji čas. Natahuji. Smlouvám. Ne. Neoblomný. Zlobím ho.
- Tak koupíme lístky do Hradce? Tady to máš zadarmo. Tam zaplatíš.
Ne. Jedeme. OK.
- Pojedeme stejnou cestou?
Ano. Je tam lepší cesta. Sice asi o dva kilometry delší, ale je rychlá.
Tedy přes ty serpentýny.
Dachová. Lanžov.
- Tady byla vždycky bezkonkurenčně studená voda. Všude pětadvacet. Tady devatenáct.
- Jo? Tak já se koupala už tehdy v takové ledárně? A stejně ledové betonové bylo ve Velichovkách.
- Jo, tam to taky byla ledárna. To byla koupaliště kamenná. Proto tak ledová.
Dubenec. Dlouhatánská vesnice. Tady máme přátele. Za zatáčkou se dívám už zdaleka na babiččin sad. Jsou tam nastavěné asi dva nové domy. Myslím, že asi stojí na Klejšmídově poli. S Vlastou kamarádila Iva. Sjíždíme z kopečka dolů. Vlevo k Jiráskom (Jiráskovým) pro mléko. Vpravo k Rabasom (Rabasovým) pro jahody. A už jsme na kopci Cikánka. Sjíždíme dolů k Velichovkám. Tam jsme museli dojít na autobus, pokud jsme nejeli rovnou od hospody přes Zaloňov.
- Tady je hospoda u Kopeckých.
- Ne. Tady byl obchod u Kopeckých. Jmenovali se jako děda s babičkou. Ale neměli nic společného. Ta hospoda je támhle. S paní Kopeckou jsem se seznámila, když jsem mamku vozila z DD do Velichovek každou neděli na koncerty. Vždycky jsem si sedla stranou, abych na ni viděla. Ona si povídala se starými známými. A paní Kopecká patřila k nim.
Velichovky. Dálniční nadjezd. Obsypané jabloně u cesty. Lámeme si hlavu, že je nikdo neprořezává a ony rodí a rodí a rodí. My máme prořezané a pár jablek na stromě. Mimo té uprostřed zahrady. Ta taky rodí za každého počasí. Teda - letos poprvé nemá. Zmrzla.
Doma.
- Tys´ kódovala? Vždyť tu spala Žofka.
- Hm. Tak kdyby se hnula, zešílela by. Dobře to dopadlo.
Petroušek jde zalévat. Raději než poslouchat hudbu. Njn. OK. Vyvezl mě na fréze. To se musí nechat. To on nemá rád. Přetrpěl. A chtít čerta i s rohama (spisovně s rohy) – to by byla ode mě neomalenost, drzost, neurvalost a bezohlednost.
Dobrou noc!:-)
P. S. Opáčko z FB
Co je v mRNA vakcínách?
Jiří Maria Mašek
Naštěstí ne všichni dali od výzkumu kolem covidu a očkování ruce pryč, jako Soňa Peková.
(PŘEVZATO)
Obsah lahvičky Pfizer: Injekce COVID-19 jsou syntetické nanoobvody, které komunikují s 5G
Dr. Astrid Stuckelberger: Obsah lahvičky Pfizer Covid odhalil informátor WHO.
"Obsahuje oxid grafenu, parazity, RFID, kovy a nano-obvody. DARPA a Bill Gates vyvinuli tyto nebiologické syntetické injekce k ovládání mysli a těl populace."
"Dr. Charles Morgan dříve se CIA na schůzce DARPA v roce 2018, když hovořil s americkou armádou o technologii úpravy genů CRISPR, říká, že dokážou zkonstruovat "unikátní věc", která zabije pouze jednoho člověka na světě. V tomto případě použili toto " Technologie mRNA, která zabije miliony nevinných lidí na světě."
"To je důvod, proč pomocí PCR testu odebrali každému DNA a vložili ji do databáze, aby se v budoucnu zaměřili na konkrétní lidi a rasy, nejen aby je zabili, ale aby ovládli jejich myšlenky a činy."
Tak vzhůru za píchancem. Opičí kiahne na obzore.