Slunce dnes bylo silné. Vytáhlo ven mnoho hazardérů

Neděle! Nedělenka! Volno! Volníčko! Mám chuť ve sluníčku někam běžet.

Petroušek přijel od bratra.

- Dobré ráno!

Zas se k němu vrací. Budou vyndávat parabolu. Praskla mu žárovka. Nevyměníš ji. Musíš do servisu. Jen přiletěl a odletěl.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-02-dopoledne

Před obědem už klimbá ve svém křesle. Žofinku na klínku.

Oběd. Slunce. Krása.

- Peťůůůš?

- No!

- Nepůjdeme se odpoledne proběhnout?

- Já ne.

U vaření jsem poslouchala Duši K – mám ji už týden rozposlouchanou. Díl s dr. Stefanem Lankou.

https://www.youtube.com/watch?v=dzm5Ct4oUr0&t=1123s

Hovoří:

- Když ukradnete dětem představivost, zničíte lidem základ lidského života. A v té situaci teď jsme. V kázání na hoře to říká Ježíš: Když nebudete jako děti, když nebudete využívat svou plnou představivost, jak pak chcete zvládnout ty výzvy, které máte!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-02-duse-k-stefan-lanka

Ukazuje na fotku mnoha vodních kruhů

- Takhle to je ve Vesmíru. Struktura Vesmíru. Takhle všechno se vším souvisí. Vědí, že všechny galagixe jsou v jakémsi vodě podobném vibrujícím materiálu. Je to oscilující systém. A když jdete do human designu, terminologie těchhle nauk typů, tak zjistíte, že moment vašeho narození, to gravitační razítko Slunce a Měsíce, všech možných věcí, které tu působí, určují váš typ. Český doktor v Pze vyzkoumal na 30 000 ženách - podržte se! - že ženy mají druhý cyklus, který je neviditelný; a ten souvisí s postavením Měsíce ve chvíli zrození; a když ten Měsíc je přesně v polovině znamení té ženy, tak to vždycky bude holčička. Jak je to s těmi mužskými, to úplně jasně přesně nevím, nedá se říct přesně. A když je to uprostřed toho mužského, tak je to chlapec. A má žena tomu nevěřila, že ta informace je správná. Tak jsem si mohl splnit své přání o jedné dceři. Protože nesnáším fotbal. Je pro mě virologie. Hokej nebo basketbal dobrý. Ale fotbal je pro mě ztráta času. Představa, že bych se svým synem měl jít na hřiště nebo stát v bráně. Řekl jsem ženě:

– Víš co, ve středu odpoledne po obědě si dej volno…

- A ona si byla 100% jistá, že to bude kluk. A já jsem věděl, že to bude děvče.

Lidi se smějí. Přírodní věštění. Žádná umělá ingeligence. 

- Z téhle substance jsou medůzy, ty z toho žijí. Tahle zvířátka, želvuška , jsou jeden až tři mm velký. Jsou to věci, které se nacházejí ve vysoké atmosféře. A to nám říkají, že v tom kosmu nic nežije. To je ale blbost. Jen se potřebujeme podívat. My se musíme podívat, všude je život. Říkají potom, že život potřebuje slunce, ti jedni žerou ty druhé. Ale na pólech se prostě provrtali pár set metrů do ledu až k té vodě dole. Viděli tam zvířata ve všech formách a velikostech, které ještě nikdy doposud neviděli. Bez slunce. Víte, jak už to je. Stačí trošičku pohybovat tou vodou a už máte povrch. Medůzy jsou z téhle látky. Když vezmu ven jedno oko a posadím ho tam. To zvíře okamžitě vidí. Ale než tam dorostou nervy, trvá to dva tři dny. Je to ta informační látka, substance života. A my jsme v jejím centru. Čím víc pohybu, tím víc síly máme. Tohle zvíře je larva úhoře. Ty samozřejmě jsou protikladem celé naší biologie. Ty rostou ve vodě, kde nejsou vůbec žádné živiny. A to i tehdy, když jejich žloutek je už dávno stráven. A kdo někdy viděl tohle! To jsou ledové květy. Někdy na podzim, kdy přijde velmi prudce mráz a já odříznu kukuřici. Pak to, co mi transportujeme v našich nervech a co rostliny transportují v jejich systémech. Okamžitě to odevzdává energii. Velikost se o polovinu zvětší. Zmrzne to. A to jsou ledové květy.

Doposlechněte…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-02-do-kuksu

Strojím se na kolo. Sluníčko vábí. Chtěla jsem jet ke studánce do Smržova mezi poli. Pak si říkám – ne, pojedu po stezce a zahnu tam někde ve Smiřicích. Jenže by mě tam čekal strašně dlouhý kopec. Mířím do Kuksu. Bože, to slunce je tak silné, že vytáhlo všechny idioty i se zvířaty na cyklostezku. Proč nejdou na polní cestu! Je sucho! To jste neviděli, co lidí s dětmi, psy bylo venku. Ale jak nepozorných. Hrůza to byla. 

Patnáct minut mi to trvá ke krematoriu. Tady jednou spálí mé tělo, až duše přetrhne zlatou nitku na solar plexu. Obdivuji nový obchvat. Loni na kraji září ho otevřeli. Stále pro mě něco nemyslitelného. Tady všude bylo pole, louka, tráva, pusto, stezka. Najednou mohutná velkolepá eskapáda. Vede k nedalekému kruhovému objezdu. Tam se můžeš vydat po staré cestě do Trutnova, na dálnici do Phy, na Jaroměř a na Hradec a nebo nově na Náchod, na Polsko. A když jedeš, vnímáš dole tuhle stezku, po níž se spouštím. Už to tu silnice a dálnice daly do pořádku. Sjíždím za cyklistou. Stejně jsem se spletla. Široká asfaltka končí. Náhle. Prudce. Pokud bych byla rozjetá, rozbiju si hubu. Opatrně slézám z kola. Vstupuji na jen upěchovanou cestu. Šup na Kuks vesnicí Brod. Je tu opravdu dávný vojenský brod i teď. V létě tu plaví koně. Jedu okolo hrázděného starého domu. Býval tam nápis švabachem. Zůstalo jen slovo Heim. Domov. Kopec do Kuksu se otevírá za chvilku. Projíždím místa, kde o vinobraní, Hubertově jízdě, vánočních trzích atd. stávají stánky. Přes most. Nahoru k hospitalu. Míjím vpravo sochy Neřestí a Ctností. Škrábu se ke konírně. Sem jsme jezdívali Ivka, Češoci, moje milovaná Zlatka a Pavel, někdy kluci z Phy… Tady jsme řádili na diskotékách se stroboskopickou lampou. To byla úchvatná novinka. Pavel u ní prováděl trhavé pohybové kreace. Byli jsme veselí, mladí. Celá ta naše banda se jendoho léta v roce 1981 dala do pohybu. Odjeli a už se nevrátli. Až po tom sehraném spektáklu v roce 1989. Sem do konírny jsem ráda jezdívala i po emigraci všech našich přátel a po rozvodu s Ivulkou. Dnes tu visí nápis Hospoda na sýpce. Nevím, proč se tu říkalo v konírně, když je to najednou sýpka. 

Á, mohutné práškují. Nejsou slyšet, ale je jich na obloze snad deset, možná víc. Stříkají jak diví. Mají dobře zaplaceno. Asi před sedmi osmi lety jsem slyšela asi půl milionu… Nevím. Prý startují z Německa a z polské Wroclavi. Ale jisté dnes není nic. Prý. 

Tady na prostranství zas v srpnu při divadelním festivalu Theatrum Kuks vyroste stan s občerstvením a přednáškami. A támhle bude šapito pro divadelní představení Theatrum Kuks. 

Sjíždím dolů přes Slotov. Míjím mobilheim strašných lhářů, přetvářka je jejich maska. Úlisní. Sladcí. Vetřeli se mi do života. Chválabohu – odstřizeni. Fuj. Blé. Takový póvl. Usmívalo se to. Tvářilo se to přátelsky. Syn kouřil trávu. Neschopný pracovat. Nejlepším hostem v hospodě. Načerno vozil lidi taxíkem. – Jé, tohle je hnusná pohádka. Taková jako od Hanse Christiana, že?

Dole sjíždím přes můstek a vracím se na cyklostezku. Vyškrábat se ke krematoriu. Zas pozoruji auta v místech, kde ještě před nedávnem bylo jen pole, maximálně traktor. Zahýbám do Hruštiček. Musím úplně zpomalit. Zatáčka do pravého úhle. Jedna rodinka se ukázněně staví na kraj. Ještě minu paní s malým dítětem a větší se k ní hrne. A najednou obrátka přímo na mě. Vykřikla jsem. Baba dítě táhne zpět. Vyběhlo mi z pusy:

- Krávo!

Moc jsem se vylekala. Místo abych měla krásný zážitek! To už bylo xté nebezpečí střetu. Fakt dnes vylezlo hodně blbých na sluníčko.

U Karsitu, to je tam, kde majitel zemřel. Jeho nová žena je nyní před soudem za zfalšování závěti. Našly se už čtyři. Tak u Krasitu místo nejbližší cestou domů zahýbám vlevo přes most a na cyklostezku. Přes řeku vidím louku mých běžeckých radovánek na sněhu. Támhle v dálce je ta prudká louka, po níž se vždycky bojácně a nerada spouštím do luk.

Doma.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-02-doma

Petroušek zrovna kouří.

- Macek přiběhl, jak tě uslyšel.

Líčím mu, co hazardérů vyšlo dnes na cyklostezku.

Kočky od rána, vlastně od včera nechtějí maso. Buď jim nevodní játříčka a srdíčka přimíchaná. A nebo maso. Co v něm může být! Zřídka se to stává. Zvíře není blbec. 

- Peťuš, uklidím si už na půdu běžky. A zítra pojedu lyžovat.

- Bude nad nulou.

- Bude. V noci bude mrznout. Přes den plus tři. To nevadí.

Vytírám. Chystám zátop. Teprve myju okýnko u kamen.

https://www.ceskatelevize.cz/zive/ct1/

Poslouchám pořad. Vyprávějí o rybách. Takhle mluví náš Lukáš. Třeba – chytneš obrovského kapra. To už není ryba. To je oduševnělý tvor. K němu už musíš mít úctu. Ukazují obrovského přeobrovského kapra. Točí dron. Rybář ho pouští jako zlatou rybku zpět do vln. Sundává kšiltovku. Klaní se odpolouvajícímu kapřímu obru.

Hovoří o tom háčku, jak včera ukazoval Lukášek v mobilu. Jak háček ryba vnímá. Trojzubec se zpětným háčkem. Prý je důležité jaká je ryba, jaké je období, jak mají poskládané nervy. Kapr v zimě má zpomalený metabolismus, ani si nevšimne, že tam jsme. Třeba ani nebude vědět, co v ten den zažila. Ve vyšších teplotách bude vnímat. Sumec, candát, štika – sáhneme-li na její patro – totálně tvrdé. Není tam ta výstelka. Přizpůsobeno evolučně, že když mají sežrat třeba okouna, on našponuje všechny ploutve, nechce se nechat, chce štice uniknout; všechny ty nervy, zakončení, měkká výstelka jsou pryč. Dravec to necítí. Je to dravec. Můžeš ho opravdu chytit za den dvakrát třikrát. A poznáš, že je to ona. Těm dravým rybám to je jedno. Kapr bude vědět, že jste ho chytili.

Když nechytneš rybu, nic nevadí. Ryby jsou spojeny s vodou a s přírodou. Jsou tam vzrostlé stromy, ta voda. Obloha. I když nechytíš, jedeš si tam pro zážitky. Pro příběh. Jsou tam staré duby, buky, je to magie. Když tam jste přes noc, je to neuvěřitelné. Do toho chytneš rybu… A když ne, nevadí. Jsou tam hvězdy, stromy, i když nechytneš rybu, vznikne kouzelný zážitek, příběh. Lidský život se skládá ze zážitků.

Škoda, že Lukáš nebude mít čas zkouknout zrovna tenhle pořad o rybářích, o jejich zraněních háčkem, šití na pohotovosti, o kráse a magii vody a rybolovu.

Až na ty lidi – bože, to je sebranka – to bylo bezvadné. Divím se, že nechodí po silnici a po kruhovém objezdu. To je ještě nenapadlo. Lidi!! Neohrožujte se a mě! Laskavě buďte ohleduplní. Cyklostezka je primárně pro cyklisty. A vy jděte laskavě za sebou. Abyste nezpůsobili úraz sobě a druhému.

Dobrou noc!