Slunce nejen nad hlavou :-)

Dnes volno. Pracuji na dálku. Tráva vysoká, už bych ji posekala. Ale mlčím. Celé dopoledne odpovídám zájemcům o práci. Všichni chtějí job, nikdo nechce pracovat. Já s VŠ vzděláním pracuji z domova devátý rok. K tomu je potřeba fůru certifikátů, školení, odbornosti... Z počátku malá investice. A budovat si vytrvale svou firmičku. Poledne. Chtěla jsem mamince dovézt místo oběda lívance. To už nedám.

Žitný kvásek, přesít žitnou mouku, pohankovou, ovesnou na těsto na lívance. Nesmí se nechat na pánvi dlouho. Byly by spíš křupavé. Hlídám, vkládám je do termohrnce. Vždy je rozkládám po velkém servírovacím talíři. Tentokrát do nich zavírám páru. Balím do batohu termohrnec. Termosku Herbalife. Skleničku s černorybízovou marmeládou za studena, skleničku s tvarohem, se šlehačkou, dvě hořké fidorky, kafíčko, smetánku... Katering hodím na záda. Frrr. Jedu. Celý život jsem neměla ráda pohyb. Na gymplu jsem měla osvobození od běhů... Ó, hloupé mládí.

Maminka sedí u stolečku v pokoji. Věříte, že se ještě hodně musím učit? Máme tu tři úkoly: 1. Radovat se. 2. Umět se rozhodovat. 3. Milovat bezpodmínečně. Dost dlouho jsme si myslela, že nejtěžší učivo pro mě je umět se rozhodovat. I lidé mi odpovídají stejně. Ne, ne. Před pár lety jsem zjistila, co je pro mě nejtěžší. Co pro vás?! - Milovat bezpodmínečně. Dnes jsem si to opět uvědomila. Potkala jsme nafoukanou mindu. Biorobotku. Nemám ráda, když si někdo hraje na něco, co není. Mám ráda obyčejné lidi. Simonku, Irenku, Veroniku, Petronelku, Kamilu, Věrku, Janu, Danu... Vstřícné, udělající, lidské...

Beru maminku na terasu. Sedí tam dvě paní. Bělovlasá a paní K. Paní K. relativně mladá. Z našeho města. Už jen sedí, usmívá se, pozoruje. Paní Bělovlasá asi byla a dosud je krásná dáma. Ráda ji pozoruji. Asi před dvěma měsíci se na terase zeptala na věžičku továrníkovy vily. Uslyšela odpověď.

- Jé, na tohle jsem se ptala včera...

Pro mě zvláštní... Mám ráda lidi tady. Paní Bělovlasá se raduje, že mě vidí.

- My se známe z Hradce, že?

- Ne, ne. Odsud.

 Podívá se na mamku. 

- Ale vás znám z Hradce!

- Ne, já jsem z Jaroměře, respektive z Josefova.

- Ale v autobuse jsme spolu seděly, ne?

- Myslím, že ne. Autobusem jste asi nejeli.

Podívá se na paní K.

Ale s vámi mám štěstí, že vždy sedíme vedle sebe v autobuse...

- Myslím, že se znáte z jídelny.

- Já tady nevařím. A známe se z HK?

Mamka ji utne:

- No jo, známe se z HK.

Musím se řehtat. Rezignovala. Paní Bělovlasá si uvědomuje nějaký nesoulad.

Uklidňuji ji:

- Tady jste v bezpečí. Dobře se o vás starají. Rodina za vámi jezdí. Ničeho se nebojte.

Mamka zas ironicky:

- Ničeho se nebojte, ono to stejně přijde.

- Mami, vezmi si lívanec. Je z žitné mouky. Namlela jsem pohankovou a z ovesných vloček. Marmeládu za studena. Chutná ti?

Je to moc dobré.

Pomyslím si sdělení, že mamka nejí. Mamka je mlsná a šunkafleky určitě nejí. Nedopečené palačinky ty se ani nedali pozřít. Mlsá. Uvaří-li dole v kuchyni něco dobrého, vyprázdní s chutí talíř.

- Mamko, nepopatlej se.

- Jé, vy máte hodnou příbuznou! Takhle se mnou mluví moje vnučka.

- Aha, tak to je vnučka asi přísná jako já.

- No, no. Je. Dcera je lékařka. Jsem blbá - neumím si teď vůbec vzpomenout, co dělá moje vnučka.

- To nevadí. A co jste dělala vy?

- V textilu.

- Aha, a kde? Někde v Hradci?

- Neprodávala jsem, byla jsem v kanceláři na podniku. Co byste na mně našla? Jak mě vidíte?

- Vidím ve vás krásnou ženu, člověka, duši. Bývala jste nádherná inteligentní dáma, a jste dosud. Jen mysl se porouchala.

- Až přijedete do Hradce, Jéžiši, to jsem blbá, chtěla jsem říct stavte se u mě v kanceláři. A já jsem už tak dlouho v důchodu. Je mně devadesát pět let.

- Aha. Minule jste říkala sto tři, ale je vám opravdu devadesát pět. Mamko, ty víš, kolik ti je?

- Nevím.

- Ale ty zas víš datum svého narození.

- 26.1.1927.

- Výborně. Tady přes ulici ses narodila. Je ti skoro devadesát tři

- Aha, tak je paní ode mě o dva roky mladší. Mohla byste mi říci, proč nedojídám, co mi dají na talíř?

V duchu mě napadne, že minule po těch syrových palačinkách - snad to nebyl pokus o ró - zvracela jak Dán. Seděly jsme před jejím pokojem. Slyšela jsem jak naříká:

- Jéžiši, taková ostuda. Já tu jsem na návštěvě a zvracím tady... 

Nahlas odpovídám:

- My jsme totiž byli vychováváni, že se musí dojídat. A teď zjišťujete, že to není pravda.

- No to máte pravdu. U nás se říkalo, že kdo dojídá...

Všechny tři jsme naráz dořekly: Toho na vojně nezabijou.

V rohu si vlaštovky na původním místě stavějí hnízdo. Ve všech patrech se snaží. Sameček a samička si nádherně povídají u práce. Paní Bělovlasá nevidí. Natáčím její vozík.

- Jé, já je vidím!

- Chcete zůstat natočená?

- Ne, já se bojím, abych nespadla dolů.

Otáčím ji zas ke stolu.

- Vozík vám zabrzdím, Směju se. Ona ví, čemu. Paní Bělovlasá:

Já jsem tak šťastná, že jsem potkala vaši rodinku Jak se o vás vaše příbuzná pěkně stará. To je zázrak, že nejsme ztraceni.

Mamka zas suše:

- Že nemusíme na pokoj.

Královsky se bavím. Paní Bělovlasá:

- Kde by mě napadlo, že vás potkám tady v Karlových Varech.

Tentokrát mlčenlivá usměvavá paní K. natočí svou poker face:

- Tady nejste v Karlových Varech. Tady jste v Černožicíh.

- Jé, a já myslela... No jo, já jsem v tom domově důchodců! No až já tohle řeknu doma!

Mamka zas suše dokončí:

- Tak si všichni sednou na zadek.

Pozorujeme neúnavné vlaštovky. Je mi tu moc a velmi a hodně nesmírně vesmírně dobře. Přátelsky. Uvolněně. Lidsky. Nechce se mi, ale myslím, že je čas...

- Jednu mi vraz semdle!

Pusinkuji ji semdle a támdle. Paní Bělovlasé jsem ještě zapnula zip na bundičce... Paní Bělovlasá potřebuje na záchod. Utíkám poprosit pečovatelku. Verunka paní Bělovlasou nemá dnes v péči, ale jde tam. Končí asi přestávka. Děvčata, kterým je v součtu takových dvě stě sedmdesát let osaměla v teplém večeru na terase.

Odemknout kolo. V košíku mám ranec s kopřivami na jíchu. U loděnice na kopci seskauji. Kráčejí ke mně dva jezdci na koních.

- Mohu si vás vyfotit?

Kývají, ano. Bílý se mi chce podívat do obličeje. Unikám mu. Cítí můj strach. Děkuji. Sjíždím kopec. Dnes modré vážky netrénují na Labi. Labe je nádherné. Sněžka a Labe - můj domov. Labíčko jsem v deváté třídě na školním výletě - v Míšni - nepoznala. Tady je to ještě klidná nevelká řeka - když se na jaře zrovna nevalí proudy. V Míšni jsme šli přes nějaký veliký most - byla jsem Labem tam zaskočena. Jak musí vypadat v Hamburku...Severní moře. Dálka přes tisíc km. Vždycky jsem si pletla - Baltské a Severní. V našem souměstí Labíčko posiluje Úpa a Metuje... O kousek dál v HK Orlice.

Šlapu okolo řeky. V dálce telátka, krávy - chundelačky překrásné. Vpravo se stromy zračí v hladině. Neodolám. Seskakuji. Fotím. Ráj. Kousek dál před pevností přes vodu - Vodní nebo Dolní Ples. Dodnes nevím, co je správné. Celý život se používá obojí označení. Na kraji pevnosti fotím červený kaštánek. Nechce se mi vstupovat dnes už na soukromý pozemek. Dřív národní technická památka. Čerpala se odsud voda unikátním systémem přes luka na nádraží do lokomotiv. Bílý cikán, zloděj na entou to nevěděl. Tak dal ten unikát do sběru. Dnes budovu vlastní soukromník. Hezky se stará. Osazuje sádek. Chci si vyfotit už týden červený kaštan na loučce, kde už za tři měsíce budou parkovat hosté Brutal Assaultu. Ale oči mám už za rohem. Jé, bílé auto. Že bych měla někoho objednaného? Ne. Snacha přivezla vnučinku. Za chvíli se tu schází celá jejich rodina. Dnes má vnučka svátek. Dnes by slavil můj první manžel 67. narozeniny. Zemřel mladý. Strávil jeden dům, druhý dům, chalupu, zahradu a odešel... Na mé dcery nezbylo nic. Přesto jim Vesmír přeje.

Jé, prý slavíme vnuččin sváteček. Aha. Včera jsem náhodně koupila čtyři buřtíky bez rychlosolí a glutamátu. Měla jsem obavy, že zbudou. Prodavačka mi poradila utopence. Ejhle - ze čtyř buřtíků se najedli čtyři dospělí a dítě. :-) Jasně, před tím jsem nabídla lívance... Nečekané posezení v teplém večeru. Micicinda NIKDY nepřijde do společnosti. NIKDY. Vždy sedí někde na šancích, schovaná. Jak klapnou dvířka odjíždějících aut, přibíhá se mrknout, jestli už odjeli. DNES? Dnes se nám otírá o nohy. Vnučinka je klidná, Micka ji odměňuje třením o nohy. Nakonec si vyskočí kousek vedle na houpačku. Co si dnes ta kočka šlehla? 

Gratulujeme. Fotíme se. A radujeme se.

- V., jdu sázet hrášek!

- Jdu taky.

Učím ji práci s půdou, důlkuji, vhazuje hrášky... Petroušek varuje:

- Micka sem bude chodit! Rozhrabe ti načechranou půdu.

Aha, nutný plůtek z klacíků. V. mi vrátí zbytek hrášků z dlaničky. Píchá klacíky kolem dokola stromu. Vedu ji pod jabloň. Pípají tam z budky mladí. Staří je někde z ořeší hlasitě tiší.

- Jsou tam! :-) Slyším je, babičko!

Linda přijela. Nesu ven lucerny.

- Konečně! Konečně jsem se dočkala... Mohu vzít ven pár luceren...

Smějou se. Vnučka nám vypráví O kohoutkovi a slepičce. Zpívá Jožina z bažin... Dnes zatím komáři nekousali... Mám maličko pnutí - herdek, ta tráva už by se opravdu měla pokosit. Snad mě pán od ovcí nezklame.

Končíme. Loučení. Sklízení. Balení sedáků, dek...

No tohle byl nečekaně extra třída slunečný den. S maminkou. S rodinou. Ve štěstí. S láskou.

Dobrou noc!!

Přeji si nikdy nekončící radost ze života pro všechny lidi. Začíná radostí z maličkostí. Kamínky, setkání, květiny, zvířata, mírumilovné vztahy... Vyvolávání krásných zážitku v mysli. Mám to. Vidím Sněžku v tom zimním dni. Jak se tam krásně vyvalovala nad Obřím dolem... Ať si to uvědomujeme. Ať to všechno vnímáme. Ať to máme :-)