Slunce, ořechy, jablka, mladí, mamka, kosmetika, zdání MÍRu
Pobyt na planetě pro mě dnes: Skvělý. Milý. Výborný. Radostný. Unikátní. Vynikající. Láskyplný.
Dnes budu podnikat až večer. Co dopo? Trhat jablíčka? Za mamkou? Ne. Jdu do zahrady. Na slunce. Ještě bych to stihla. Ne, slunce. Pojedu až odpoledne. Mamka, volby, wellness.
Včera jsem si dohodla s pokorným klidným tichým hochem, že mi přijde na něco mrknout na počítač. Zapamatovala jsem si mezi desátou a půl jedenáctou.
Bude jedenáct. Už, už do zahrady. Zvonek.
- Já jsem tě už nečekala. :-) To jsem ráda...
Aha, dohodli jsme se mezi půl a celou. Jsem stará popleta. Nastavuje mi to, co potřebuji.
- Chutnala ti metýnka? Měla tři chuti.
- Jo, jo. Dobrá.
- Povidla, jablka, mák.
- Vím. Chutnala.
Pozoruji ho. Už není mladík. Operovali mu hlavu. Ptám se, jestli ho bolí. Pořád. Chjo. Obdiv k jeho klidu. Říká se stoický. Hotovo. Ani se neptám, co jsem dlužna. Vím, co by řekl:
- Pošli mi zas nějakou buchtu.
Když to řekl poprvé, dodal:
- Ale ne ze špaldové mouky.
- Posílám ti vždycky ze špaldy. :-)
Údiv. Vysvětlila jsem mu makromolekulu lepku. Bílkovina. Snahu obilnářských koncernů zdiskreditovat soju...
Hodnotíme novou podobu FB. Má na starosti dvě stě firem. Na boku u reakcí se dřív FB vrátil tam, kde jsme skončili. Teď nikoli. Znovu se roluje po jednotlivých reakcích. Vždy to nové kulhá za tím starým.
Češu jablíčka. Sbírám ořechy. Louskám. Dlažebkou. Měla bych vyfotit obrovský lískový a mrňavoučkovaný červený. Se mi nechce. Opájím se sluníčkem. Tráva by potřebovala zkrátit. Ne sněhu se v ní nebude bezpečně chodit. To bude Péťa zírat, až ho poprosím. Nejraději by sekal každý týden. Druhý rok sečeme dvakrát, maximálně třikrát za sezonu. Slyším zvonek? Zdá se mi to? Snacha volá přes plot.
- Zrovna dnes jsem na tebe ráno vzpomínala. Že už jsme se dlouho neviděly. Přerovnávala jsem víno.
- Jo, tak sis u vína na mě vzpomněla. :-) :-) :-)
Vnučka mi ukazuje pracovní sešity. Živou abecedu. Čte. Tančí. Vypráví. Šikovná. Smutně:
- Dnes jsme měli naposledy hudební výchovu.
- Jo, ale zpívat můžete. Přijďte zítra. Budeme zpívat.
- Já jí to říkám, že můžeme zpívat, i když nás bude víc jak deset.
Nabízím koláčky. Zbytky metýnky.
- Holky, jsou špaldové. Namočila jsem je do rumu. Ale špalda je tuhá.
Vnučka zdvihá paleček. Chutná jim.
- Holčičky, jdu si ohřát oběd, tobě kafe a pak musím frčet. Tenhle týden se tu stavila Kačenka s malým. To bylo energie!
- Holky jsou teď denně v kontaktu.
- Jj, prý mají třídy u sebe. Chodí ze šatny spolu. To je to nejlepší, co může být. Družit se. Sestřeničky. Dala jsem jim ořechy. Máš?
- Zkontroluji.
- Je potřeba vylouskat loňské. A namlet. Podívej se. Mám jich bednu.
- Já ty vylouskané kontroluji. Honzík si je přidává do jogurtu.
Ani ne hodinka v zahradě nám utekla. Tak zítra.
Balím košík. Na zadní sedadlo dvě deky, dlouhý kabát s kapucí. Nemají tam lavičku na sluníčku. Ředitel všechno zničil. Zlikvidoval. Nenechal kámen na kameni. Ředitel bořitel. Paní Voprďálková se mnou určitě nebude souhlasit. Vědecky dokázáno - generace našich rodičů a naše - budovatelé. Generace po nás. Ničitelé. Neoddiskutovatelné.
Volám z auta nahoru do DD. Dlouhé vyzvánění. To zas spadne k sestrám. Jasně. Vyměnily se. Neznám je už po jménu. Nepoznám je po hlase. To se chce. Anonymita. Neznáme se.
- Dobrý den, Hrobská. Asi jsem se dovolala k sestrám. Můžete prosím vyřídit, aby mi svezli maminku?
- To musíte asi zavolat sociálním.
- Nemusím!
Ona netuší, že muset není v mém slovníku. Mohu, taky mohu chtít, ale nikdy nemusím. Je to má svobodná vůle. Nebo státní zvůle. Musím mít např. pas do Ruska.
- Nikam volat nebudu. Řídím. Poprosila jsem vás, abyste to vyřídila, ano? Děkuji. A prosím, abych zas nečekala půl hodiny!!
- Jak dlouho?
- Za pět minut dole. Děkuji.
Vesmírná inteligence, proč to cvičení? Jo to nebylo pro mě? Aha. To bylo pro tu paní. Hm. Ráda jsem to vykonala.
Simonka je tu.
- Budeme sedět tady na lavičce.
- Ale tady to profukuje.
- V altánku taky.
Domlouváme si hodinu. Ještě se stavím u voleb a v patnáct masáž; následně ležím na lehátku na kosmetice.
- Mami, vezmu si kabát v autě. Ty nemáš šálku. Musím si nachystat šál, čepici pro tebe. Až bude mrznout.
Koordinační. Malá, hodná. Slouží systému. Mám ji ráda. Aha, nese mi smlouvu o přecenění, jak ji mamka nechtěla podepsat.
- A tady ještě jsme vložili z bezpečnostních důvodů, kdybyste podepsala...
Ani si vlastně nepamatuji, co tam vložili. Protiprávní nouzový stav. Proti ústavní. Lžou, pandemie ani epidemie není. Ředitel nemocnice Motol Miloslav Ludvík hlásí: Před skoro dvěma týdny jsem tu psal, že české zdravotnictví COVID zvládne. Dost lidí mě obviňovalo, že nevím o čem mluvím a než budou volby, tak se budou mrtvoly hromadit na chodbách. Takže podávám aktuální čísla ze včerejšího večera. Máme 5 pacientů na JIPce a 41 leží na standardních pokojích. V tuto chvíli to znamená, že 87 % našich COVID lůžek je volných. Děkuji všem, kteří nepodléhají mediální hysterii a těším se, že se zítra a v sobotu uvidíme ve volebních místnostech!
- Ještě jsem vám chtěla říci, že můžete jít dovnitř. Když nechcete měřit na třetím oku, můžeme na zápěstí. Není to pro maminku komfortní.
- A pro mě? Já jsem stará babka. Táhne mi pětašedesátý!
Má starost. Aspoň někdo. Tomu ještěřímu jelitu je péče o člověka a o lidské zdraví na hony vzdáleno. Umí používat sílu. Moc. Lhaní. Jak mi někdo lže, má u mě utrum. Rozpouštím ho. Lhal.
- Mami, víš, že jsem tu včera byla?
Divení. Připomínám, jak ostražitě odmítla podpis na smlouvě. Zas se tak vesele řehtá. Mám maminku. Ještě ji mám. Kafíčko. Koláčky. Soustečka metýnky.
Začíná sama zpívat Když jsem šel v Pze po rynku. Spontánní. Rasistická píseň. Potkal jsem černou cikánku. No nemožný text do dnešní doby. :-)
- Mami, počkej! Já si tě natočím.
Zpívá. Přidávám se. Zpěv zvyšuje imunitu. Léčebná vibrace. Navozuje endorfiny. Užívám si ten čas. Jsme spolu. Mám nabídku, že mi teplotu mohou změřit na zápěstí? Taková pojistka. Ale jaká intimita vládne v jídelně?! Co to je? Všichni lidé na jedné hromadě. Neslyšíme vlastního slova. Jak bychom si mohli zazpívat?
- Mami, teď budete mít svačinku, takže řekneš, já už nechci.
- No a já řeknu, možná, že už nechci.
Směju se. Nacvičujeme, co řekne. Úplně zbytečně. :-)
Stavuji se splnit občanskou povinnost. Jsem naježená. Budu mít zas rebelské odezvy...
Známá komise. Paní učitelka mých dcer povídá.
- Na dva metry.
Ustupuji. Naznačuji podání OP. Smějou se. Přistupuji ke stolu. Sedí jeden vedle druhého. Žádné dva metry. Normálně. Taky jak by se asi vešli!
- Jaké máte číslo domu?
- Jo, to kdybych si vzpomněla.
Hlásím číslo. Pán hned vedle paní učitelky mě má na starosti. V mysli dusím vzpomínku. Po gymplu jsem pracovala tři měsíce na poště. Už jsem ale čekala Denisku. Drala se ven. Chvíli mě drželi v nemocnici. Řidič poštovního vozu mi podával těžký balík. Odmítla jsem. Hodil mi ho - těhotné - na nohu. Dnes si bere můj OP.
- Moje žena ještě v devátém měsíci stěhovala skříně!
V sedmém měsíci mě sešili. V osmém se vyklubala. Lepší v sedmém než v osmém... Některé silné prožitky se člověku vryjí do mysli. Bez úmyslu vzpomínat udělají Brnk. Jsme tady. - Celý život jsem pak pracovala jinde. Byla to epizoda. Nikomu nic nepřeju. Ať jsou všechny bytosti světa šťastny.! Jemu se přihodilo něco, co si žádný rodič nepřeje. Ani já jsem jim to nepřála. Pokud mi někdy někdo ublížil, staly se věci... Dnes jsem smířeně a přátelsky popadla obálku.
- Měla byste za plentu.
Za to, že byli velmi vstřícní, hodní, přátelští, sousedští, rychle zabíhám za plentu.
Ani nevím, jestli měli roušky. Nevšimli si?
Mažu na masáž. Tamara. Láskyplná bytost. Má typicky ruský hlásek. Ženský. :-) myslím, že si mě oblíbila.
- Paní Irena, byla tu paní Ižinka. Ptala se mě na vás. Ja jejo skazala: Paní Iren intěresantnaja ženština.
Pořád mě chválí. Jak jsem originální. Jakou mám udržovanou pleť. To je genetické - po mamince.
- Kak vam nravilos v Italii?
Slyším, jak to bylo na všech hranicích v klidu. V Itálii je stavěla policie. Sestra vysvětlovala italsky: Přijeli k nám na návštěvu. Policista zasalutoval. Ať se vám u nás v Itálii líbí.
Moře teplé. Krásné. Žádní turisté. Popadaly bary, hospody... Italové prohlédli. Vláda je podvedla. J Cestou zpátky na všech hranicích klid. Germánia - kam jedete? Domů, do Čech. Protože nejsme z Phy, volný průjezd.
Kosmetika mlčím. Relaxuji. Hlídám horký ručník na obličej. Už rok se nemohu propadnout šest metrů pod zem. Být polem. Půdou. Když už jsem vše zvládla, narazili na nás roušky. Mor. Nemohu dýchat. Nejde mi to. Diktatura systému. Ještě jsem ji na podzim neměla.
Petroušek se chystá na zápas. Zaplaťbůh hrají profesionálně, mohou pokračovat. Ještě čekám klientku. Už je tu. Maličko zlepšené výsledky. Hurá. - Ještě vyplnit formuláře konce měsíce. Jsem sama. Kdo mě zná, ví. Ano, v dobré společnosti. - No jo, není to pýcha, je to parafráze Jiřího Kodeta. :-) Jedna ráno.
- Peťuš, já jsem zapomněla zamknout v zahradě.
- V jednu ráno!
- Čekala jsem, až se probereš.
Nechápe. To nevadí. My sovy nevysvětlujeme. Dnes - perfektní den. Nemyslela jsem na muly, ani na prý muly, Alhamajdy, ani na ostatní mordýře české státnosti, českého lidu; jen slunce, obloha, jablka, ořechy, tráva, mladí, mamka, kosmetika klidný den. Ať to zítra s námi dobře skončí. Konec konců - vlastně - co se tak asi může stát.
Dobrou noc!