Slunečníkový s pokosenou trávou
Ráno. Stále stejné. Vždycky jiné. Podle roční doby. Podle rostlin, které si beru z přírody. Začínám v deset s klientem. Do té doby stíhám ještě pracovat na dálku. Úspěšně. Vede se. Už je tu. Přeměření. Vždycky mi nechává pět minut. Manžel mé klientky a jak to nazvat. Dobré známé? Dávné známé? Ani nevím. Naše děti spolu chodily do školy. Tak to řeknu.
Zhubnul. Ale na svalovině. Je to jak v motoru. Ubude svalů. Přibude většinou tuků. Zhorší se metabolická míra. Naskočí útrobní tuky. Proto měřím, kontroluji. Konzultuji. Hartusím. Vysvětluji. Ráda ho poslouchám. Učím se od něj. Je zhruba o dekádku starší. Má zkušenost s přírodou. Loni mi dovezl pytel sušeného luxusního hnoje. Na podzim mrkev, červenou řepu, celer. Díky němu jsme letos v zimě konzumovali mou řepu naloženou jako okurky. Skvělá. V půl jedenácté už cinká skyp. Vidím hezké oči pod hadrem. Maminku.
- Maminko, jak se máš? Bylas venku?
- No, byla. Teďka.
- Mamko, vyprávěj mi, vzpomeneš si na něco, co jsme zažily?
- Těžko.
- Ráda bych se dostala do tvého dětství, jestlis´ byla rozpustilá.
- Byla, byla.
- Jestli jste skákali panáka.
- Ano, skákali a taky měli vykopanou jámu na řepu a když přivezli řízky, tak jsme do toho skákali.
- A to jste byli špinaví, ne?
- To jsme byli moc. Ale maminka to stáhla, vyprala, bylo to dobrý.
- Asi před devíti lety jsme jely okružní jízdu tvou vesnicí, já jsem si všechno nahrávala. Ukázalas mi, kde se říkalo Ve dvoře. Podle hradu pán- z Hustířan nahoře v lese. A tys něco říkala, že jste si zakopávali maso. Ale možná si to pletu, říkalas řízky - ale z řepy. Kolikrát jsem si vzpomněla, co jste si to zakopávali.
- Řepa se vozila do cukrovaru, tam ji omyli, nastrouhali . A teprve si naši jezdili pro ty nastrouhané řízky. A to bylo jako krmivo pro dobytek. A to se vozilo do té jámy.
- A vybrali jste do jara?
- Vybrali, vždycky to dobytek sežral.
- A měli jste velký pozemek?
- Nebylo to velký, ale ani malý. Tak akorát.
- A co vám tam rostlo na zahradě?
- Stromy.
- A jaké?
- Hlavně jabloně, taky nějaká hruška, taky jsme měli třešeň.
- Jakou jste měli třešeň?
- To byla řada třešní. To byly třešně křupky.
- A mamko, my jsme měli doma taky křupku. Ta tam roste dodnes.
- Ta byla na dvoře.
- A když jsme ty křupky jedli, v každé byli červi. Pokud se nenamočily, sem tam plaval červík v kompotu. Mami, tos´ mě potěšila tím vyprávěním. A smrdělo to z té jámy?
- Nesmrdělo.
- A maminko, co kdybychom si daly nějakou písničku.
- Jéžiš, já mám takovou blbou náladu.
- Já bych ti ji chtěla zlepšit; dnes je páteček, sobotu a neděli to musíš vydržet, ale v pondělí už mě uvidíš!!
- To budu ráda!!
- To byl těžký kriminál. Ale víš, co mi říkala paní koordinační, že jste měli koncert pod okny. Pod balkóny.
- Pod okny? To né. Na dvoře. To jo.
- Já mám tady ten zpěvníček. Víš, jak jsem ti říkala, že jsem ho koupila kvůli tobě. Včera jsme zpívaly Nezacházej ještě...
- No, ta je hezká.
Předříkávám slova a zpíváme. Taky se mi líbí. Něžná, smutná.
Maminko, copak by sis přála na pondělek, abych ti přivezla?
Já nemám žádný přání, hlavně abys přišla ty.
- Mami, pamatuješ si, v jaké ulici jsme původně bydleli u Škodů?
- To nebyla ulice. To byly ulice beze jména.
- Ne, ty myslíš Neznášov.
- No, u Škodů.
- To byla přece ulice generála?
- Kubáně.
- Víš, jaké číslo jsme měli?
- 12.
- Ne. 292. Dvanáct asi bylo v Neznášově.
- Jo, ty ses ptala na Neznášov. Ale generála Kubáně bylo 291.
- Spletla jsem se. Vidíš, už si taky nepamatuji.
- Maminko, chodilas ráda do školy?
- Hrozně. Strašně ráda. Protože já jsem se učila. Pan učitel mě chválil. Proto jsem se strašně ráda učila a ráda jsem tam chodila.
- Měli jste tam taky nějaké pitomce?
- Koho?
- Blbouny!
- Blbce? Měli.
- A vzpomeneš si?
- To já už dnes nevím. Takový dva tři tam vždycky byli.
- To byli mdlé mysli, nebo se neučili nebo nechodili do školy?
- Všecko možný dohromady.
- A mamčo, s kým tys seděla?
- Já jsem seděla s Věrou Linhartovou. A já už nevím.
- Které byly tvoje nejoblíbenější kamarádky?
- Milka Holubova.
Vyslovuje krátce. Máme to ve zvyku.
- A tam nahoře u lesa v hájovně?
- Tam bydlela Marie Kuřetová.
Povídáme si o Mařce Kuřetové. Spíš o ní mluví jako o Mařence. Taky o koncertech ve Velichovkách, jak tam nejprve jezdila sama. Pak jsem jí tam několik let vozila já. Pak tzv. lázně zkrachovaly, aby se mohly za hubičku zas koupit. Myslím, že už se koncerty nepořádají.
- Jestlipak, když ti řeknou, abys šla chodit, jestlipak jdeš?
- Jo, nechce se mně, ale jdu.
- A kolik toho ujdeš?
- To je podle toho, jak jsem unavená.
Ukazuji čápy na komíně. Sdílím obrazovku.
- Mami, to je v Bohuslavicích u Trutnova.
- Tam byl strejc, maminčin bratr. Karel.
- To nebyl ten, jak řídil autobus?
- Jo, byl. Dojížděl.
- Ale mně se zdá, že bydlel někde v Trutnově. Jedno jsem si hrála v parku. Zastavil autobus. Takový hezký šedovlasý usměvavý řidič se mě ptal:
- Holčičko, nevíš, kde tu bydlí paní Kopecká?
- Asi myslíte Konečná, ne?
- Jo, já jsem se spletl.
- Tak to já vám ukážu, protože to je moje maminka.
- Svezl mě tím autobusem až dolů k poli k našemu domečku. Pamatuji si na něj.
Nová paní koordinační (stále to mám jako se slovem nejideálnější - takové slovo je nesmysl. Zdvojené. Už ideální je nejvyšší míra. Koordinační je jen jeden... ) je tu.
- Vy jste něco zmáčkla.
- Ne, ne. Nezmáčkla. Já jí sdílím čápy.
Dnes měla brýle s tyrkysovou bavlnkou. Její vyměněné oči - je tomu krátce, deset jedenáct let - už neslouží. Je mi to divné. Vidí rozmazaně. Myslím na ni. I teď. Až se to stane, zapomenu někdy?
Sedím pod slunečníkem. Pracuji. Chjo, dnes asi přijdu o své kopretiny. Měla bych si je natrhat do vázy. Nechám je. Volá Péťa. Sonduje. Naznačuje, že dnes je ten den. Tak jo. Svoluji.
- Ale necháš pás pro motýly.
Slyším, jak je spokojen. Vstávám od stolu. Jdu si natrhat chudobky na zimu. Pasu se, babo Jago. Spasu všechno od kopřiv, přes pampelišky, bršlici kozí nohu - nebo ježibabí? - po žabinec. Nechávám otevřené síťové dveře. Ječím do telefonu. Vletěl nám do domu - co to je? Vlaštovka? Vypadá to na rorýska. Třepotá se. Bojíme se spolu. Ukončuji rychle hovor. Nechci, aby se umlátil strachy. Točím ho. Z obýváku to bere chodbou do mé pracovny. Posadil se na krycí lištu zasunovacích dveří. Podbíhám jeho kroužení. Pištím. Otevírám dveře do slunce na zimní zahradu. Frnknul tam. Narazil do skla. Ale hned se zorientoval. Zamířil do zahrady.
FB. Ťuk - lidé, ovčané, co si vzali modrou pilulku. Docela bžunda. Anton Pavlovič Čechov by si porochnil. Smích skrz slzy. Řehotám se polohlasně komentům Rity a Jany. Jana nosí plynovou masku. :-) Dobrý fórek pro hlupáky, kteří si myslí, že je tu pandemie.
Rita Štanderová A takto se chová většina našich spoluovčanů...nebo se mýlím? Jak ráda bych se mýlila, ale když vidím ve městě lidi s hadrem na hubě, tak o tom pochybuji...:-)
Rita Štanderová My chodíme bez roušky stále. Jen na nákup si ji beru, ale za kasou okamžitě sundávám. Roušku si nasadím pod nos a jedna prodavačka mě upozornila, že nemám správně nasazenou roušku. Tak jsem jí odsekla, ať si hledí své práce a že může být ráda, že jí zaplatím kartou. Nebo chcete hotovost, jsem se zeptala...Zkrotla, jak beránek. Dnes mi volali z Generalli, že nejsem pojištěná na úraz. Tak jsem mu řekla, že mám u nich pojistku na psa, na domácnost a na auto. Jestli to těm nosatejm nestačí, že už ze mně vysávají dost peněz. Chlap mi odpověděl, že to je pro mé dobro. Odpověděla jsem, že to jejich dobro znám, jestli mě tedy pojistí proti pojišťovnám, kteří řídí nosatí...Evidentně neustál, co jsem mu řekla, rychle se rozloučil....:-) :-) :-)
Rita Štanderová A teď mě napadlo, že až mě bude zase volat nějaký opruz, tak se ho zeptám, jestli má roušku, že jinak zavěšuji...:-)
Jana Schwanzerová Děvčata, jela jsem po dlouhé době vlakem. Protože jsem si chtěla číst, vzala jsem si jednorázovku. Do toho mi volal přítel, tak jsem smekla roušku na bradu, aby mi rozuměl. A v tom přiletěla rozběsněná průvodčí ( podotýkám, že polovina vagónu okolo mě byla prázdná) a blá, blá, blá...Tak jsem sundala roušku úplně a nasadila jsem si tu plynovou masku, co běžně nosím. Málem omdlela, jak se vyděsila 😀.
Pobavila jsem se. Ireno, ještě chvilenku pracuj. Kontroluji účet. Platba na kontě. Vypravuji balík z pražského skladu. Pink. Zablokován účet. Ty vorle! Vztekám se. Volám na info linku. Ječím, že se potřebuji dostat na konto. Můj hlas se nese zahradami. Banka mě donutila zpevnit heslo. Volám s Lindou - i jí se toto stalo. Šmejdi! Zdrželi mě možná půl hodiny. Šmejdi nosatí.
Pátek se přehoupnul do odpoledne. Včera tu rušil soused. Dnes Petroušek. Už je tu. Skřítky jsem už varovala, aby se na chvíli zdekovali.
- Ťuti, a posekáš to po částech?
Přitaká. Upozorňuji, kde co mám, na co si dát pozor. Zapomněla jsem na slunečnici pod krmítky. Už šla do květu. Snacha přiběhla. Přinesla velikou mašli na žlutě fosforeskující kolo na zítřek pro vnučinku. Na řidítka přilbu. Slyším Petrouška:
- Dáme kafe?
- Ťuti, jedu na nákup.
Nabízím snašce, že ji vezmu s sebou.
- Natrháš mi ještě pár chudobek?
Trhá. Jdu se převléknout. Hotovo. Jedeme. Uklízím binec z předního sedadla. Roušky, papírky...
- Mám si sednout jinam?
Smějeme se. Prý to má v autě taky jako odkládací plochu.
Kaufland. Ovoce.
Na parkovišti mě oslovuje mladý klient. No, už taky odžil. Asi tři čtyři roky se nestravuje se mnou. Nabral trošku. Ale je hezký. Na otázku jak se mám, odpovídám že výborně a svěřuji mu dva detaily z posledního týdne. Povídáme si možná půl hodiny, možná dýl. Táta už čtyři roky na bioléčbě plic. To by bylo dobré. Ale nádor v mozku... - To měl můj taťka. 1959. - Maminka půl roku roztroušenou sklerózu. To znamená třeba patnáct let už chodila... Ptám se, jestli škobrtala. Ano, tak na to přišli. Přivezli si na Vánoce tetu s Ostravy a už ji tam neodvezli. Ó, teta je zahubí. On to ví. Otravuje i v noci. Ale jeho maminka nechce ani slyšet. Nemůžeme se utrhnout. Už se musíme rozejít. Moudře mi říká: Takže to a to je fakt jen legrace. - Má pravdu. Říkal mi to Peťulka. Tak je to potvrzené. Někomu jsem rozbila hračky. :-) :-) Odjíždí.
Lidl - hledám českou mrkev. Marně. Španělsko vede se svými jedy.
Penny - Linda povídala něco o kočičím žrádle. Banka. Domů. Zahrada posekána. Celá. Tlumím zděšení. Jdu ji obhlédnout. Asi budu muset chválit. Ne, tu slunečnici mi podřízl. Ale jahody v trávě nechal. Pás pro motýly taky. Ó, nechal mi sám od sebe stát dva ostrůvky kopretin. Pomáhá mi s nákupem do domu.
- Prokouklo to, viď?
- Já už jsem si zvykla na vysokou. Víš, žes podsekl slunečnici?
To jsem si dala. Dostala jsem přednášku, jak to bylo vysoké. Náročné. Nemožné. :-) Jdu zalít. :-)
Večer. Peču dort. Zmrskla jsem ho perfektně špaldovou moukou. Příliš zdravý!! Peču další. Povedl se. Melu česnekovo petrželovou strouhanku. Obaluji kuřecí a krůtí řízečky. Jako když to chystala Fiona. Zelené a voní to česnekově.
Hotovo! Jdu spát.
Jaký byl? No, krásný. To dá rozum. Celý den pod slunečníkem. Slunečníkový!
Dobrou noc!