Slunečný! Letní. Absurdní!
Na devátou musím být připravena. Medituji. Dnes jsem měla začít cvičit. Měla. Klient patnáct minut zpoždění. To já ráda. Po něm nikdo nenásledoval. Vrátil se z lázní. Skvělá kondice. Co má být zvýšeno, bylo, co má být poníženo, bylo. Jen ještě víc! Mám z něj radost. Jen to břicho, tedy viscerály. Hnul s nimi dolů. Tuk o skoro pět procent? To umím jen já. A on. :-) Vyprávěl mi zase o lese sousedícím s jejich lesem. Břízky spadlé na zem; zetlejí bez užitku. Ostatní stromy popadané - jedním slovem bordel. Navrhla jsem mu, aby jim to tam trošku pouklidil. :-) Klády bych odtáhla, zpracovala. Zadarmo bych jim uklidila. :-)
Před polednem uháním na obrátku s gurmánskou rajskou. V pátek jsem zapomněla... V čekárně mají lékařskou váhu s metrem. Sestřička mě měří. Hm, jsem myslela 185 cm. Já jsem prcek. Jen 180!
Na poledne paní zapomněla. Omlouvá se. Nic. Poledne - je to pro ní. Neva, přijde zítra. Venku nádherně. Léto. Před domem tři tašky bioodpadu z víkendu. Ještě pivoňky vpředu, růže, meduňku... Pleju chodník. Vrším do tašek. Petroušek se přiřítil.
- Ty chceš mít nejhezčí chodník, viď?
- Ne, nechci, aby mi to tu někdo stříkal roundupem. Každý si má před svým domem uklidit.
- To dělají TSM.
- No, právě proto. To má mít na starosti majitel a obyvatel - ve vlastním zájmu. Odjakživa! Peťuš, já bych jela za mamkou na kole. Ale nevím, na jakém.
- Vem si moje. To dámské.
- Tak já jsem jezdila na pánském a ty máš dámské, jo?
- Projeď se.
- Jsem jak vosa na bonbonu. Sjíždím dozadu.
- Výš to nejde.
- Já to nechci výš. Já chci to vpředu snížit a zadní část zvýšit. Jak na tom můžeš jezdit?
Přešroubuje sedlo. Dobrý. Pojedu na jeho.
Jedna klientka se před měsícem vdala. Mám v hlavě přání. Milý dárek pro ni. Přání vysolím raz dva tři. Vím, co jí chci sdělit, přát. Hledám krásný papír. Vytisknout. Zaliju ho do folie. Utíkám balit. Vracím se k fólii. Zapomněla jsem uklidit krabici. Vše, co jsem vytvořila, se mi zkrabatilo jak roleta. Ty vorle! Zkouším to vyžehlit. Ne, vyjelo to znovu krabaté. Ani náhodou. Zdržení. Ještě jednou. Ozdobný papír. Vytisknout, nazdobit. Do prčic... Čas letí. Hotovo. Zabalit. Jedu. Jenže nemám košík na řidítkách. V košíku si vždy uložím batůžek, rukavice, krabičku s ovocem.. Jedu jak nahý v trní. V jedné ruce rukavice, v druhé obálku, dárek... Prudký kopec do pevnosti nevzdávám. Přes Josefov se spouštím dolů k řece na stezku. Nádherný den. Kýčovitý. Letadla se snaží úplně nahoře. Azur se postupně špiní. Nečárují. Jen modř šedne. Fotím soutok Labe a Metuje. Dnes jsem u jednoho svého kuchaříčka viděla na FB soutok Orlice a Labe. Večer mu pošlu svou fotku.
Cestou jsem omámená přírodou. Karneval stromů. Nádherné. Řeka s lístečky na hladině. Koryto naplněné po okraj. Letní zahradní deštíky jen zavlažovaly. Kde se tolik vody vzalo? Ještě netál sníh... Krávy. Holky krásné. Klasické hnědé a bílé i okrově medvídkovaté. A zvědavé. Mír. Klid. Pohoda.
Maminka v temné jídelně. Radostně mě vítá. Půjčuji hrneček, lžičku. Jedeme na slunce. Nízké. Ostré. Nepříjemné.
-Mami, chceš jít spíš do stínku?
- Ne, můžeme být tady.
Luštíme. Povídáme si. Je unavená. Utrápená životem. Neví, že jezdím denně. Stále jí opakuji každý den! Každý den jsem tu.
- Mamko, zazpíváme si. Ale kterou? Nešťastný šafářův dvoreček.
- Víš co, já bych už šla domů.
- Mamko, do pokoje?
- Ne, domů. Víš, tam jak jsem bydlela.
Tohle je rána. Nemám to ráda. Jak z toho vybruslit? Pan pečovatel přivezl paní v sedačce. Paní si na stolečku papiná. Spokojená. Radím:
- Raději ji nedávejte na sluníčko. Je nízké, není příjemné.
- Otáčí ji zády ke slunci. Paní si lebedí.
- Mami, nechceš tu s paní posedět?
- Ne, chci domů.
Ó jé, lidé chtějí domů v jistém životním úseku. Zajíždíme do pokoje. Přihnala se z druhé strany terasy pečovatelka. Popadla bez mluvení paní na vozítku. Veze ji pryč. Tahle paní fakt z balkonu neskočí!!! Ona odsud nechce. Brání se:
- Kam mě táhnete!?
Vezu maminku vysadit.
- Co mám udělat?
- Mami, co myslíš? Co jdeme dělat?
Utlouká mě to. Mamka, moje maminka. Život mi dala. Vzdělání. Majetek. Celý život za mnou stála. Hlídala mě. Podporovala. Pomáhala. Stmelovala rodinu. A teď? Uf.
- Buď na mě hodná.
- Maminko, umyj si ruce. Kam bys chtěla jet?
Beru ji na chodbu. U výtahu říkám pečovatelce:
- Ta paní tam byla ani ne pět minut. Líbilo se jí tam. Chtěla tam zůstat!
- Pečovatelé se nedohodli, neřekli si.
Dráha jater je nějak zklidněná. Ani si nemyslím nic o kravách. Fakt jsem klidná. Smutná. Oni nechali paní venku asi dvě minuty!!! Je to možné? Jsem tu dobře v Absurdistánu? Jsem myslela, že jsem z něj před třiceti lety vycestovala. Ale ne. Zajeli jsme hloub! Do močálů...
https://ac24.cz/en/-/zpravy-ze-sveta/5810-cinitelka-osn-rika-ze-bychom-meli-vynalozit-veskere-mozne-usili-na-odlidneni-planety?redirect=%2Fuvod%3Fp_p_id%3Dcom_liferay_asset_publisher_web_portlet_AssetPublisherPortlet_INSTANCE_lCcnss25eNbm%26p_p_lifecycle%3D0%26p_p_state%3Dnormal%26p_p_mode%3Dview%26_com_liferay_asset_publisher_web_portlet_AssetPublisherPortlet_INSTANCE_lCcnss25eNbm_delta%3D12%26p_r_p_resetCur%3Dfalse%26_com_liferay_asset_publisher_web_portlet_AssetPublisherPortlet_INSTANCE_lCcnss25eNbm_cur%3D1036&fbclid=IwAR1dDlw4YesoC6U7_8zoC7CkAV_wgKJuxXIsIV18bU5VnxoYz2JD_D4ftd0https://ac24.cz/en/-/zpravy-ze-sveta/5810-cinitelka-osn-rika-ze-bychom-meli-vynalozit-veskere-mozne-usili-na-odlidneni-planety?redirect=%2Fuvod%3Fp_p_id%3Dcom_liferay_asset_publisher_web_portlet_AssetPublisherPortlet_INSTANCE_lCcnss25eNbm%26p_p_lifecycle%3D0%26p_p_state%3Dnormal%26p_p_mode%3Dview%26_com_liferay_asset_publisher_web_portlet_AssetPublisherPortlet_INSTANCE_lCcnss25eNbm_delta%3D12%26p_r_p_resetCur%3Dfalse%26_com_liferay_asset_publisher_web_portlet_AssetPublisherPortlet_INSTANCE_lCcnss25eNbm_cur%3D1036&fbclid=IwAR1dDlw4YesoC6U7_8zoC7CkAV_wgKJuxXIsIV18bU5VnxoYz2JD_D4ftd0
Tady je nějaká ještě horší, silnější verze. Vyžaluji to její náchodské dceři... Jen co ji potkám! To je ta, jak jsem ji minulý týden potkala u Lidlu... No počkej, zajíci! To je šikana až na půdu! Takže přátelé, já se spojím s ombudsmanem. Tady se porušují docela legálně - tedy nelegálně! a PRAVIDELNĚ lidská práva! Tady se svévolně manipuluje s lidskou myslí. Tady se dnes měly všechny postele, lehátka sedátka, sesle, vše, na čem spočinulo lidské tělo, vyvézt do teplého LETNÍHO dne! Dnes nádherný den pro spánek dole v zahradě, v altánu, na terasách. Pane řediteli, vy máte dost lidí?! Vy nemáte dost lidí! NEMÁTE! Kašlu vám na vaše kamarádíčky! Vy vůbec nebojujete o svůj dům. Tedy, slovíčkařím - není to Váš dům. Je to domov (DOMOV!) PRO SENIORY!! Ne svérázné vězení v temné jídelně. Dole v zahradě je spousta místa, kde lidé mohou v klidu dvě hodiny civět do korun stromů a spát. SPÁT! Krásný den k tomu vyzýval!!
Zasouvám ztěžka mamku ke stolu. Nemohu se prosmýknout o centimetr okolo vozíku paní.
Opouštím maminku do zítřka. V mžiku je u mě. Jak to můj Hudini udělal? Záhada. Žadoní:
- Já bych chtěla domů.
Asociuje mi to opačné role. Já, řvoucí v mateřské škole, že chci k mamíííncééé! Maminka stojící za dveřmi, nemohla odejít. Ječelo tam její dítě... Otálím.
- Maminko, ty bys doma pustila plyn a ptala by ses, co máš teď udělat. Vyhodila bys dům do povětří. Mamko, zítra jsem tu zase.
Irenka mi pomáhá maminku zastrčit ke stolu. Tady je tma. Ono je fuk, jestli tu svítí zářivky nebo ne. Hrozné v obou případech. Trávit volný čas den co den v nádražní hale - maminka si chodbu pravidelně plete s nádražím - to je o rozum. Doufám, že ji ještě zítra budu moci opusinkovat. Mamko, zítra. Proč ty lidi nedají na světlou chodbu. Mamka má ráda světlo. Ale nechce být sama. Podřídí se a čučí v temnu do blba, ale s živými bytostmi. Musí přijmout tmu. Společenství lidí vítězí.
Frčím stezkou. Nebrečím. Nemyslím. Jedu. Už jsme
skoro doma. Telefon. To bude Petroušek. U domu Honzíkovo auto. Přišel omrknout prasklý
rám u kola. Asi ho zítra opraví. Ale já přijímám po třiceti letech konečně nabídku nového kola. Rozinantu jsem bránila. K cizím mě nic nepoutá. U branky vytahuji telefon. Mladá klientka si přišla do skladu v Pze vyzvednout
zboží. Potřebuje číslo objednávky. Jsem u blbých? Na půdě? Co to dnes to slunce
dělá!
-Kristý, dejte mi paní na ucho!!
Babo, teď něco uslyšíš. Dost důrazně si vymezuji prostor. Dopoledne jsem se přesvědčovala, že bude zboží připraveno. Chtěli po mně č. objednávky. To si to nemohli poznamenat?! Další absurdita. Osobní odběr 125 korun!! Poštovné 70 korun. Pokud má klient jisté množství - poštovné zdarma. Nechápu.
- A řeknete mi číslo objednávky?
- A víte, že neřeknu? Mám na hlavě přilbu, nemám puštěný počítač. Mám své povinnosti. Chci si vypít sportovní výživu a vy tam máte napsáno telefonní číslo a jméno osoby, která si přijde pro zboží. Tak konejte!!
Nedá pokoj. Jdu k počítači. Hledám v něm číslo. V hlavě mám větu dr. Alvaréze. Lékaře španělského olympijského týmu; už dvakrát mě školil. A vždy nás důrazně poučoval, že olympioniky nabádá:
- Dej si výživu, než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy!
Moje metabolické okno se pomaloučku uzavírá. Mám jen dvacet minut! Buňka už za pět minut není otevřená k přijímání výživy ze sta procent.
Volám svému prezidentovi. Zlatý, ušlechtilý, bezva člověk. Bohatství mu nevstoupilo do hlavy. Mám k němu důvěru. Vždy mi pomůže. Vážím si ho.
- Petře, pardon, ale jsem negativní!
- Ireno, to jsi vždycky, když mně voláš. :-)
Odzbrojil mě. Rozesmál mě. Žaluji za dnešek. Žaluji stížnost za minulý týden. Klepu to do něj.
- Píšeš si to? Teď si mixnu jídlo. Pozor!
- Já si to pamatuji. Neboj se. Děkuji za informace.
- Ještě bych chtěla, aby si fa uvědomila, že sice sedmý rok máme každý Q dvoumístný nárůst. Ale to nemusí platit v krizi!!
Rozhovor s ním mě vždycky uklidní. Vždycky. Vyžalováno. Jdu do zahrady.
Na SLUNÍČKU na houpačce V. Hezky zdraví. Její tatínek Honzík mě má rád. Já jeho. Péťův mladší. Přijde na zavolání i o půlnoci. Loni přišel pomoci s nábytkem s poraněným kolenem. Miluje tátu. Dnes tu chybí maminka malé. Malá je pokorná, miloučká, žádný mobil, žádné vytrapování.
Nabízím tiramisu. Půjdu upéci chleba. Prý nemusím. Tiramisu jim stačí. Chleba peču před půlnocí. Louskám u nich loňské ořechy. Jsou v nich červi. Dnes ráno jsem se s klientem shodla, že dřív ořechy vydržely několik let.
- Babičko, dnes jsme byli se školkou ve škole Na Ostrově. Jediná jsem si uměla zavázat boty.
- No to je skvělé! To tě naučila maminka! Ostatní maminky to měly udělat také.
- Babi, koukej, dostala jsem...
Ukazuje okopírované své ručičky s razítkem školy na kopii.
Mlčím. Kopírka... Ale bude mít památku. Je šikovná. Naše druhá je už druhý měsíc školačka. A taky šikovná. A její bratříček je unikátní. Jsem ráda, že máme právě tyhle snachy. Mohu jim říci vše. Holky se snaží, neurazí se. Vše si vyjasníme. Ó, díky Bože. Vlastně - Bůh už odešel... Zbyli jsme tu sami.
- V., pojedeme. Zahrajeme si člověče a karty.
Dnes dostávám pusu. Několik! Mňam. Odjíždějí.
- Všimla sis?
- Všimla.
- Žádný mobil. Člověče, nezlob se a karty.
Dolouskávám malou lísku. Včerejší červivé z krmítka zmizely. Plním ho dnes vrchovatě. Uvidím zítra. Jdu domů. Telefony novým. Objednávky. V osm konzultace. Lezu do sprcháče. Musím ze sebe smýt marast. Balast. Špínu společnosti. Nikdy se nepostavím pod sprchu. Chytil by mě amok. Dnes si dovoluji postavit se pod proud vody. Uzemňuje. Čistí. Dýchám. Žádný amok. Stojím pod vodopádem pod skálou se zavřenýma očima. Když už jsem si namočila vlasy, umyju je. Skvělé. Jestlipak si to někdy budu moci ještě zopáknout?
Petroušek mi zatopil v koupelně. Připojuji se jen přes mobil. Fénuji se. Olejuji... Lezu do teplé noční košile.
- Peťuš, proč máš šálu? Kolik guaran sis vzal? Minulý týden jsem ti říkala, ať si vezmeš šálu ven. Prý teplo!
- Čtyři. Bylo teplo.
Víc se nesmí. Jdu umíchat zlatý med. Kurkuma - zázrak. Vytahuji květ černého bezu z mrazáku. Nesu mu medicínu. Vrchovatý půllitrák čaje. A zlatý med. Brblá. Je mi to jedno.
Zadělávám na chleba. Dnes žádný oves. Jen žito, kvásek a špaldu. Těsto je nádherně vláčné. Tekuté. Správně nakořeněné. To bude super chleba. Kdo ho sní? Zplesniví...
Píšu. Peču. Povedl se. Luxusní. Kdyby tu byli mladí, jedli by ho jen suchý. Hotovo. Svačinku Petrouškovi na zítra do krabičky.
Dnes to bylo od srdce.
Dobrou noc!
P. S. Dvě pro mě dojemné fotky.